Rebarbora | Důvody k úsměvu – 17. týden

Zrovna když jsem nedávno špekulovala nad tím, v jakých botách budu vlastně jezdit v létě a horku na kole (na pantofle, žabky a podobně nestabilní obutí jsem srab), narazila jsem řízením osudu v Lidlu na bačkůrkově pohodlné plátěné kecky :o). Vím, bangladéšky to vyloženě nejsou, ale s cenou za 169 Kč se jim docela blíží, ne? :o)

Během polední pauzy mě při zcela nevinném posezení na lavičce píchla včela – prostě si tak sedíme pod lípou a kecáme a najednou si říkám co mě to tak bolí v dlaní a ejhle, ona si mi tam zabodla žihadlo včela :o(. Pozitivní na tom je fakt, že jsem překvapivě nijak zvlášť nepanikařila (já a hmyz, nemluvě o tom bodavém!) a taky že mi to nejspíš díky tomu, že se kvůli pylům už tak dostatečně láduju antihistaminiky, ani moc neoteklo. Připadala jsem si díky tomu celkem drsňácky, jakože nejsem žádná třasořitka a leccos vydržím, takže kdyby náhodou přišla invaze z vesmíru nebo vypukla válka, možná bych zvládla nějakou dobu přežít :o).

Odpoledne jsem pak vyrazila do kina na Teroristku a cestou domů si v Decathlonu pořídila pumpičku na kolo, abych už na něm konečně taky mohla vyrazit do ulic :o)

Koncert Jihočeské filharmonie v čele s panem Talichem :o)

Canis terapie :o). Byla jsem totiž venčit sousedovic jezevčici a ona, ačkoli je to už dáma v letech, se vám vykulila z pelíšku tak nádherně rozespalá, že byla prostě k zulíbání :o). A i když se mi původně do venčení moc nechtělo, jakože jsem spěchala ještě za jinými povinnostmi, nakonec to byl highlight dne, protože mi to zvíře naprosto jednoznačně zlepšilo náladu a vykouzlilo úsměv na rtech, nemluvě o tom, že najednou už jsem až tak strašně nikam nepospíchala :o)