Rebarbora | Mezinárodní den památek 2019

Letos jsem na tuhle akci zase trochu pozapomněla a lístky jsem zamlouvala až čtrnáct dní před samotným konáním, což se mi pak "vymstilo" v tom, že moje obvyklá parťačka už měla v plánu něco jiného, takže jsem nakonec po památkách vyrazila sama a přebytečné lístky jsem ještě v předstihu vrátila do oběhu na informačním centru, ale i tak to byl překvapivě příjemně strávený den. Sice se jako na potvoru zrovna citelně ochladilo, ale vzhledem k tomu, že už máme většinu památek více méně obejitou (některé i několikrát), vybrala jsem si pro letošek spíš nejrůznější přednášky, tudíž jsem zas až tolik času venku v té zimě nestrávila :o). A to byl taky důvod, proč jsem letos snad poprvé v historii vyrazila na okruh po památkách bez foťáku s tím, že mi bude stačit mobil :o). Mimochodem zjistila jsem docela vtipnou věc, a sice že akce zvaná Mezinárodní dne památek je podle všeho silně lokální záležitost a na rozdíl od takové Noci kostelů ji vlastně nikde jinde než u nás v Českých Budějovicích neprovozují. Přiznám se, že mě to dost překvapilo a přijde mi to škoda, nicméně o to víc si cením snahy a iniciativy pana Mareše z agentury Kultur-Kontakt, která tuhle akci spolu s magistrátem organizuje.

V sobotu 13. dubna 2019, na kterou letos Mezinárodní den památek připadl, jsem ze všeho nejdřív vyrazila k programové stálici, a sice na prohlídku kostela Obětování Panny Marie na Piaristickém náměstí, kterou měl od devíti ráno opět na starosti zdejší kostelník a náš oblíbenec, pan inženýr Míchal. Komentovaná prohlídka nesla podtitul "Zlá léta dominikánského kláštera" a byla zasazena stejně jako všechny ostatní akce toho dne do období renesance. Zahájili jsme ji událostmi roku 1463, kdy údajně v pátek po Velikonocích vyhořela věž se zvonicí, z čehož prý historikové usuzují, že tehdy byla ještě dřevěná. Obyvatelé města pak udělali sbírku, aby se postavila věž kamenná. Jinak původně se jmenovala Klášterní, jméno Bílá dostala až ve 20. století podle "večerů pod Bílou věží", ale jak říkal pan Míchal, už dlouho bílá nebude, protože v rámci rekonstrukce, která teď probíhá, se chystají odhalit barevné fresky :o). V přízemí věže se pak nachází kaple sv. Felixe a Adaukta (což prý znamená "ten, který se přidal", protože přesně nevěděli, jak se jmenoval; také prý existuje obraz, který visí v Alšově jihočeské galerii), kam jsme pak mohli i nakouknout. V prvním patře věže byla uzamykatelná klenotnice, kam se ukládaly cennosti a důležité dokumenty – perličkou byla např. stříbrná náhrobní deska darovaná farářem z Brlohu, ve které byl trn z Ježíšovy koruny, kousek dřeva ze stromu života, kousek Ježíšova roucha a kus roucha Panny Marie (všechno zaručeně pravé :o). V klášteře prý býval i pivovar, lázeň a samozřejmě také skriptorium, což jak správně pan Míchal podotknul znamenalo, že i padesát, šedesát let po vynálezu knihtisku se knihy stále opisovaly ručně. Jedna z knih opsaných v budějovickém dominikánském klášteře je prý například v Praze a jedna ve Frankfurtu, přičemž cena takových knih se pohybovala kolem deseti uherských zlatých, což byla zhruba hodnota masivního stříbrného kalichu. Jinak mě docela zarazilo, jak město klášter utiskovalo (samozřejmě šlo o majetek a město usilovalo o to, aby mohlo klášter a jeho polnosti a pozemky spravovat), např. že v roce 1531 postavilo de facto na hřbitově dnešní Solnici, která v té době sloužila jako sýpka (později tam byla zbrojnice a nakonec ona solnice) apod. Své samozřejmě udělala i morová epidemie z roku 1493, při níž zemřela zhruba polovina obyvatel města (nějakých tři a půl tisíce lidí), a dominikánští mniši nebyli výjimkou vzhledem k tomu, že chodili dávat nemocným poslední pomazání. V roce 1549 se pak městu konečně podařilo dostat od krále klášter do správy, což vypadalo například tak, že pronajalo klášterní pole a louky, ale peníze z něj si nechávalo ve své pokladně. Přímo v klášteře pak v části budov byla mincovnu (tolary se v refektáři kláštera razily až do roku 1611; jinak odkud tolary jsou, se prý poznalo jen podle značky mincmistra) a v další části sklad soli. Jinak další pěknou perličkou byl dopis Rudolfa II., který ke zdejším majetkovým sporům dochoval a v němž se ptal mincmistra, který zabral kus klášterních zahrad, jestli na té zahradě těží stříbro, a když mincmistr odpověděl, že nikoli, rozhodl císař, že ji nepotřebuje a tudíž musí polovinu vrátit k užívání zpět převorovi. Pan inženýr Míchal zkrátka opět nezklamal a zahrnul nás množstvím zajímavostí, takže jsem si prohlídku náležitě užila :o).

Po cestě na další přednášku jsem si stihla ještě i v klidu projít jarní trhy na náměstí, na které se už teď běžně nedostanu, co pracuju mimo centrum, takže to bylo moc fajn. U jednoho stánku jsem si navíc koupila na zahřátí horký nápoj z červeného a černého rybízu (údajně s vysokým procentem ovoce) za 40 Kč :o). Přednášku s názvem "Od požáru k filharmonii. Příběh někdejšího kostela sv. Anny" jsem si vybrala do sobotního programu mezi prvními, protože mě historie budovy, kde se odehrávají naše filharmonní koncerty, zajímala už hodně dlouho, jen jsem měla trochu strach z té teologické fakulty, ale nakonec se ukázalo, že ač měl motýlka a občas povídal až moc odborně (jakože s takovým tím vnitřním přesvědčením, že všichni posluchači přece nějaké ty "základy" ví), poslouchalo se to vcelku dobře a rozhodně nemůžu přednášejícímu upřít sympatické nadšení pro věc. Dozvěděli jsme se například, že nynější budova teologické fakulty bývala kapucínským konventem, který byl postaven v roce 1614 po císařské návštěvě Českých Budějovic Matyášem II. a jeho manželkou Annou Tyrolskou, kterou na holé spáleniště po rozsáhlém požáru města upozornil její kapucínský zpovědník Cherubín. Po roce 1621, kdy vyhořel sv. Mikuláš, prý plnil kostel sv. Anny funkci městského kostela. V roce 1786 byl pak kapucínský konvent spolu s ostatními kláštery zrušen a v kostele byl i sklad soli (tady už jsem měla pocit, že Budějovice byly tou solí doslova napěchované :o). Ve 20. století nakonec byla místo konventu Krajská politická škola a vedle ní zkrátka nemohl zůstat kostel s původním mobiliářem (pobaltské státy prý nechávaly kostely v původní podobě jako muzea ateismu, viz nejstarší barokní kostel ve Vilniusu, nebo z nich udělali koncertní síně s ponechaným původním mobiliářem a jen otočili orientaci, takže byli posluchači zády k oltáři, i když tím samozřejmě trpěla akustika prostor). Kostel sv. Anny tak nakonec před úplnou zkázou zachránila megalomanská stavba Gomelu (nynější hotel Clarion), díky které už nezbyly peníze na to kostel zbourat a postavit na jeho místě zbrusu novou koncertní síň, sv. Anna zkrátka musela stačit. S přestavbou se prý začalo v roce 1978, mobiliář byl rozložen na prkna a uložen na Zvíkově, kdy se postupně zničil nebo byl rozkraden, přičemž první koncert se v Jeremiášově koncertní síni uskutečnil v záři 1988.

Od půl jedné jsem pak vyrazila na přednášku s názvem "Šaty chodící – každodennost a symbolika ve šlechtickém šatníku raného novověku" od historičky zdejšího Národního památkového ústavu, která vydala i stejnojmennou knihu. Přednáška se konala v sále Besedy, kde se občas pořádají vánoční večírky a podobné sešlosti, ale já uvnitř ještě nikdy nebyla, takže další malé plus :o). Nakonec to bylo vcelku zajímavé povídání s promítáním obrázků, během něhož jsme se například dozvěděli, že přestože byli malí chlapci v minulosti oblékáni de facto do šatů, i tyto šatičky byly rozděleny na holčičí a klučičí (ty klučičí prý měly rovně střižený živůtek, zatímco holčičí měli živůtek do špičky zvaný "husí břich"), bílá barva samozřejmě symbolizovala dětskou nevinnost, ale zároveň prý byla praktická, protože se bílé prádlo mohlo snadno vyvařit, aniž by ztratilo barvu, stejně jako byl prý praktický střih "šatů" kvůli hygieně (nosila je zejména batolat :o). Starší chlapci pak v momentě, kdy dostali své první kalhoty, byli předáni z péče matky a fraucimoru mezi muže, učitelům apod., dívky zas dostávaly boty na vysoké podešvi zvané "čapínes". Zajímavé mi přišlo i to, že Johana z Pernštejna, která se provdala do Španělska za vévodu Villahermosy, posílala celkem pravidelně své matce do Prahy obrazy své i svých dětí v různém věku (skoro jako dnešní fotografie :o), podobně jako její sestra Bibiana z Pernštejna, která se pro změnu provdala do italské Mantovy (obrazy, které poslaly, byly pro autorku bohatým zdrojem co se týče dobové dětské módy, jinak totiž moc dětských obrazů nebylo). Jako další zdroj autorka využívala deníky z kavalírských cest, které byli na sklonku 16. století u mladých šlechticů po skončení studia oblíbené, např. památník Adama z Eggu obsahuje údajně desítky kreseb žen a dívek zachycujících, jak se oblékaly v Mantově, Florencii, Benátkách apod., jak se oblékaly panny, jak vdané ženy atd. Rozdíly byly celkem veliké, protože zatímco v Čechách se nosila přísná španělská móda s šaty ke krku a ještě s krejzlem (neboli takovým tím bílým límcem), v Benátkách se i nadále nosily výstřihy, přestože prý papež psal jednu bulu za druhou a vyhrožoval, že je uvrhne do klatby, nebylo to nic platné, protože italské ženy si zkrátka nenechaly výstřihy vzít :o). Jinak zásnubní květinou v renesanci byl karafiát (červený značil lásku, růžový slib manželství a věrnosti), přičemž svatební šaty bývaly červené a až v 2. polovině 16. století se začaly nosit světlé, i když ještě ne vyloženě bílé. Dozvěděli jsme se toho samozřejmě mnohem víc, dokonce jsme i překročili vymezený čas, ale bylo to zajímavé a dobře se to poslouchalo, takže jsem odcházela spokojená :o).

Před další přednáškou jsem pak měla ještě chvíli čas, a proto jsem se došla podívat do budovy Národního památkového ústavu, tzv. domu U Ferusů, kde mimo jiné probíhaly moc povedené ukázky drezúry koní (jezdkyně byly dívky max. 12leté, ale moc šikovné).

Pak jsem se pomalu přesunula do Jihočeského muzea, kde se měla od tří hodin konat další přednáška, a v klidu jsem si před začátkem prohlédla novou výstavu s názvem "Řemesla v Českých Budějovicích", která byla sice malinká, ale moc milá, protože tam u každého řemesla byl vykutaný nějaký skutečný příběh z archivu, např. že hrnčíři si kvůli velké konkurenci nežili moc dobře, stejně jako vdova hrnčířka Kateřina, která byla jednou v noci přistižena řezníkem Štěpánem, jak tajně na jeho poli sekala vzrostlé obilí, aby měla čím nakrmit krávu, ale bůhvíproč unikla trestu a městská rada dokonce uznala její chudobu a na podzim roku 1538 jí povolila péct a prodávat koláče, což bylo něco hodně vzácného, protože ostatní pekaři neradi viděli, když se jim někdo cizí a řádně nevyučený pletl do řemesla, nemluvě o tom, že se dodnes neví, kde vlastně Kateřina brala mouku na obilí :o). A pěkný byl i příběh ševce Petra, který odešel hledat štěstí a obživu do Uher, kde si také našel manželku, ale když Uhry zaplavila turecká vojska, rozhodl se vrátit zpět do bezpečí rodných Budějovic, což se ale nelíbilo zdejšímu ševcovskému cechu, který Petrovi bránil v provozování řemesla a odůvodňoval to tím, že se neoženil v Českých Budějovicích. Nápravu pak musela zjednat městská rada :o).

Následná přednáška "Renesanční výtvarné umění v Evropě i u nás" kurátora Alšovy jihočeské galerie, Mgr. Rulíška, která probíhala v Muzeu v jednom z přednáškových sálů, mě pak ale celkem zklamala, protože vůbec nemluvil spatra, ale předčítal nám z jakési své powerpointové prezentace, takže na nás chrlil samé vzletné, ale zbytečně komplikované fráze typu, že české umění nedosahovalo úrovně umění evropského apod., a byla to děsná nuda :o(. Jediné, co se mi z celé prezentace líbilo, byl obraz od Masaccia Svatá trojice, coby ukázka toho, jak renesance začala na obrazech využívat perspektivu, a který opravdu vypadal jako 3D obraz :o) 

Potom jsem opět měla časovou rezervu na přesun na poslední akci, kterou byl koncert zpátky na startu, tedy v kostele Obětování Panny Marie, a tak jsem se ještě zastavila v sousední nově otevřené Solnici, která právě prošla rozsáhlou rekonstrukcí a kromě toho, že byla proměněna v asi dvoupatrovou výčepnu piva s restaurací, čekalo v posledním patře na návštěvníky promítání smyčky s poměrně zajímavým videem právě o oné rekonstrukci. Ve videu se samozřejmě bili v prsa (znělo mi to až trochu propagandisticky), že nové krovy dělal opravdu tesař ze dřeva z Novohradských hor, protože tam má kvůli nadmořské výšce dřevo tu správnou hustotu, nebo že do rekonstrukce zapojili na různé části dva kováře a prostě se děsně snažili zachovat historickou hodnotu budovy, ale zároveň jedním dechem ospravedlňovali současný industriální vzhled Solnice s vlnitým plechem a sklem v interiéru tím, že to byl původně sklad (údajně se jedná o jediný dochovaný renesanční hospodářský objekt u nás, a proto prý také v minulosti byla národní technickou památkou). Mně osobně se to ale vůbec nelíbí, v takhle staré budově s krásnými dřevěnými trámy bych viděla právě víc toho dřeva a maximálně kámen, tohle jejich ultramoderní industriálno mi tam připadá jako pěst na oko a rozhodně nepůsobí útulně, což by u restaurace bylo celkem žádoucí :o(.

No a od pěti odpoledne jsem měla lístek na koncert souboru Žestě 200 (což si v rámci Mezinárodního dne památek zatím nepamatuju, že by byl "v nabídce" i koncert) s názvem "Hudební procházka, aneb od rytíře Adama Michny z Otradovic až po Ludviga Van Beethovena", který se konal v křížové chodbě dominikánského kláštera u Obětování Panny Marie. Hudebníci byli sympatická parta evidentních nadšenců a před každou skladbou nám sbormistr řekl, co to vlastně budou hrát. Začali opravdu Adamem Michnou z Otradovic a jeho Loutnou českou, která se mi moc líbila a klidně bych si nechala líbit celý koncert jen s ním :o). I když takhle uznávám, že byl koncert příjemně různorodý a mimo jiné zazněl třeba Georg F. Handel nebo i první věta z Páté Beethovenovy symfonie zvané "Osudová", což prý je dle sbormistrových slov od nich docela troufalost, protože to je kus, který normálně hrají stodvacetičlenné orchestry, ale když už prý našli transkripci pro sextet a tympán... (nemohla jsem si pomoct, ale připomnělo mi to "dechové" nadšence z povídek Louise de Berniérese v knize Generálova šťastn/... :o). Osudová byla každopádně moc povedená a hodně se mi líbilo i závěrečné Preludium Te Deum od Charpentiera. Kdyby nebyla v křížové chodbě taková zima (v průběhu koncertu došlo i na rukavice, které jsem měla v kapsách jakože pro jistotu), klidně by mohl být koncert i delší než onu jednu hodinu, protože se to fakt dobře poslouchalo a krásně mi to ladilo k onomu historickému místu :o). Nicméně koncertem moje sobotní památkové řádění skončilo a já se vydala zase zpátky k domovu příjemně unavená a lehce promrzlá, takže jsem se fakt těšila na teplou sprchu, čaj a něco dobrého k večeři :o)