Druhé letošní čtvrtletí by se dalo jednoduše shrnout tak, že jsem hodně četla :o). Zásluhu na tom měl jednoznačně měsíc květen, kdy jsem poměrně dost cestovala (k Barjohům, na služebku a nakonec na koncert do Prahy :o) a v autobuse či vlaku tak měla dostatek času číst. Kromě knížek jsem z výzvy zvládla dokoukat jeden seriál a složit jedno puzzle a podniknout aspoň jeden výlet – sumasumárum tedy devět splněných cílů, což je takový slabší průměr, nicméně vzhledem k tomu, že jsem v červnu měla honičku kolem dodělávek bytu a stěhování (o tom snad už brzy v samostatném článku), řekla bych, že to není zase tak špatné.
č. 51 – Přečíst si Lásku bez scénáře od Tiny Reber
Knihu jsem začala číst už v březnu a dočetla jsem ji 12. dubna 2019 (je to celkem bichle – nějakých 650 stránek), a přestože ji mám i v tištěné podobě, nakonec jsem ji přelouskala coby e-knihu v mobilu. Začátek byl celkem slibný, ale pak se děj tak nějak divně rozpliznul a celou knihu se vlastně nic neděje :o(. Ale jakože VŮBEC NIC :o(. Hlavní hrdinka je tak dokonalá, až to bolí (blondýna s perfektní postavou, co provozuje bar, má ráda rybaření, fotbal, k tomu hraje dobře na piano a na kytaru, svého vyvoleného bezmezně miluje a nic mu nevytýká, zkrátka dokonalá v každém ohledu), resp. ono vlastně všechno v knize je naprosto dokonalé a bezproblémové (včetně např. vztahu hrdinky s rodiči jejího milého atd.) a jen občas tam otravují švihlé fanynky :o(. Celá kniha kvůli tomu působí příšerně vyumělkovaná a přeslazená, že by to nejspíš bylo silné kafe i na červenou knihovnu. Až jsem měla pocit, jako by si autorka prostě sepsala nějaký svůj sen, fanfiction příběh, jak by to mohlo všechno podle jejích představ být. Za mě tedy naprosto zbytečná kniha a dodnes mi není jasné, jak to, že jsem ji dočetla až do konce (asi že jsem nejdřív pořád čekala, že se něco stane s vyšinutou fanynkou Angelicou, a zbytek dokonala rutina a dopravní špičky cestou v MHD :o). Ani nechci vědět, o čem je další díl :o(
č. 24 – Přečíst Dívku, již jsi tu zanechal od Jojo Moyesové
Dočtena 20. dubna 2019, více zde :o)
č. 41 – Přečíst Setkání v opeře od Hany Marie Körnerové
Knížka přečtena za dvě odpoledne jakožto příjemná oddechovka (dočtena na velikonoční pondělí 22. dubna 2019). Nicméně od autorky už jsem četla i lepší knihy, tady se mi ne vždy dařilo porozumět pohnutkám a pocitům hlavní hrdinky, ale jinak to bylo vcelku pěkné počtení. V rámci knihy mě pak trochu zarazil samostatný a hodně zbrklý příběh "Uprchlíci", který vlastně neměl žádnou souvislost s předchozím dějem nebo postavami a vzal všechno šmahem na nějakých šedesáti stranách.
č. 15 – Znovu si poskládat puzzle Sněhurka a sedm trpaslíků (1000 dílků)
Tohle byla klasika, kterou jsem si chtěla určitě složit ještě jednou (jak je to kreslené a má to jakoby jednoznačné linie, mám pocit, že se mi skládá skoro samo :o). Původně jsem se do puzzle pustila jakože za odměnu za dobře odvedenou práci, ale ve výsledku jsem pak spíš pořád měla pocit, že bych měla radši dělat něco jiného, konstruktivnějšího a skládání mě moc netěšilo. Až jsem se vyděsila, jestli jsem ze své "puzzlemánie" náhodou nevyrostla a nebude to takhle už pořád, ale zjišťuju, že tohle mívám poslední dobou u více činností (teď v červnu mě kvůli tomu třeba ani nenapadlo vyrazit někam na výlet, byť bylo krásně, ale to je zas na jiné povídání). Každopádně poslední odpoledne jsem si skládání (po vnitřní domluvě) celkem užila a snažila se příliš netrápit výčitkami :o). Jinak hotovo bylo za zhruba tři dny v pondělí 6. května 2019.
č. 36 – Přečíst si Světla na pobřeží od Františka Niedla
Třetí pokračování série drsňáka Michaela Daberta jsem si vzala s sebou do vlaku na cestu do Plzně za Ivou a přečetla ho de facto za ten jediný víkend (posledních zhruba padesát stránek jsem dočetla v pondělí v podvečer před snookerovým finále :o) a musím říct, že se mi tenhle díl líbil asi ze všech Dabertových dobrodružství zatím nejvíc. Nebyly tam žádné překombinované vedlejší zápletky (když pominu trochu za vlasy přitaženou náhodu, díky níž se dostal do blízkosti hollywoodské hvězdy), ani mozaika více případů, zkrátka jeden zapeklitý příběh, který měl spád a švih a četl se jako po másle :o). Snad jen ten konec bych nebrala až tolik hopem, protože kniha tak, jakým stylem je napsaná, klidně mohla být ještě o padesát či sto stránek delší a čtenáři by se určitě nezlobili. Ale takhle taky dobrý :o)
č. 48 – Přečíst knihu Důvod dýchat, abych věděla, jestli si mám pořizovat její pokračování
Tahle kniha na mě navzdory slibovanému tématu byla už jaksi moc teenagerská až dětská :o(. Domácí násilí a týrání hlavní hrdinky je popsáno hrozně neurčitě a jalově, vím, že to byl nejspíš autorčin záměr, aby asi jako kniha pro náctileté čtenáře nebyla moc brutální, ale na druhou stranu, jestli chtěla ukázat rizika a skryté strasti a že ne každý má idylický domov, ale řeší i docela závažné problémy, tak nevidím důvod, proč to zastírat, nemluvě o tom, že v dnešní době akčních filmů a videoher, kde krev doslova stříká z obrazovky, si nedělám iluze, že by se to našich dorostenců nějak výrazně dotklo nebo je to jakkoli poznamenalo :o(. Každopádně výsledkem je, že to tvoří jen jakousi okrajovou a nenápadnou kulisu pro de facto tuctový příběh a nemá to žádnou hloubku :o(. Navíc se dost situací pořád dokola opakuje jen s miniaturními obměnami (jakože se tajně vyplíží na mejdan u jednoho spolužáka, pak u druhého... :o(. Knihu jsem začala číst v papírové podobě, ale zhruba po třetině jsem na to už neměla nervy a nechala jsem si ji na dočtení v elektronické podobě do MHD, až se budu nudit, a ortel zní, že jako pro teenagery možná dobrý (byť nevím, jestli se v dnešní době nechají obluzovat takhle slabým čajem), ale pro mě rozhodně nic, co by stálo za to, takže další pokračování si určitě pořizovat nebudu. Jinak dočteno v sobotu 11. května 2019 v papírové podobě u babičky, neb překlad u e-knihy dostupné na webu byl naprosto příšerný.
č. 21 – Přečíst Dceru Sieny od Mariny Fiorato
Přečteno 14. května 2019 za dva dny cestou na/z služebku do Prahy a musím říct, že byla příjemným překvapením, ke kterému se určitě někdy v budoucnu vrátím, to víte, koně, historie a krásná Siena :o). Článek o knize publikován tady :o)
č. 65 – Podívat se na Žižkovskou televizní věž
Uskutečněno v neděli 26. května 2019 dopoledne před pražským koncertem MUSE :o). A na vstup jsem po vzoru myfantasyworld měla voucher ze Slevomatu :o). Více snad již brzy v samostatném článku se spoustou fotek :o)
č. 84 – Dohlídnout první sérii Domu z karet
Tenhle seriál byl pro mě nakonec celkem zklamáním. Začátek je takový vnadivý a de facto mírný, ale už zhruba někde ve třetině jsem měla pocit, že onen zkažený kongresman feťák, alkoholik a děvkař je tam vlastně jedinou charakterní postavou :o(. Taky mi docela vadilo, že tam bylo hodně různých postav, které postupně ztrácí na důležitosti, aniž by se jejich příběh nějak vyvinul (např. zápletka se šéfem novinářky Rachel se tak nějak rozplizne), spíš všichni slouží jen jako figurky, aby se Frank Underwood mohl ukázat, a vlastně to nemá hloubku :o(. U osmého dílu už jsem se vyloženě nudila a přiznám, že konec to zazdil úplně – jako chápu, že politika jsou samé intriky, manipulace a přímá i nepřímá korupce, ale jako vražda? To už mi přišlo trochu moc :o(. Nemluvě o tom, že se za celou první sérii vlastně ani nerozhodne Frankův případný kariérní postup, o který celý seriál usiluje, to si tvůrci nechali otevřené do dalších sérií, což mě nebaví :o(. Prostě Dům z karet už ne :o(
Kromě výše uvedeného mám ještě rozečtenou tetralogii (teď už vlastně pentalogii, protože mezitím stihl vyjít další díl :o) Kočár do neznáma, tudíž bod č. 37, který v příštím čtvrtletí určitě dotáhnu do konce, neb se v červenci chystáme na dovču a minimálně po cestě bude nějaký ten čas na čtení :o). A taky jsem zcela mimo plán zkoukla seriál Černobyl, který je teda poměrně silné kafe co se týče zapírání tváří v tvář skutečnosti (jakože ruský reaktor prostě nemohl vybouchnout apod.) a snahy o celkové ututlání bez ohledu na to, kolik lidí to odnese životem :o(, takže na to člověk spíš kouká s nevěřícným kroutěním hlavou a neustále žasne, jak si jen na vteřinu mohli myslet, že se jim podaří utajit výbuch jaderného reaktoru, a lituje všechny ty hasiče, které tam poslali hasit obyčejný požár térové střechy, a později všechny ostatní, kteří se hrdinsky obětovali, aby odvrátili ještě mnohem katastrofičtější scénáře :o(. Rozhodně to ale stojí za vidění a politickým pohlavárům bych to pouštěla povinně jako upomínku toho, že opravdu velký průser se jim utajit nepodaří, ať se budou snažit sebevíc.
