Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Terčino údolí
26. červenec 2019 | 05.57 |
To takhle kolega z práce naplánoval menší "teambuildingový" výlet do Terčina údolí v Novohradských horách, které máme ještě poměrně v dosahu, a já se samozřejmě přihlásila, protože už to je celá věčnost, co jsem tam kdysi dávno byla s rodiči, a navíc nevypadá dobře, když pořád podobné akce bojkotuju, a tohle bylo bez přespání a alkoholu (obvykle totiž plánují nějaký víkendový pobyt v moravském sklípku, což mě nebere), zkrátka zhruba půldenní procházka po naučné stezce a hurá domů. Jenže se zdá, že naučné stezky jsou v mém případě jaksi zakleté, a vždycky, když se rozhodnu na nějakou vyrazit, obcházím ji nakonec sama, aneb sobotní teambuilding podle rebarbory vypadal tak, že nikdo jiný nedorazil :o). Jako na potvoru jsem totiž měla v pátek půlden dovolené a odcházela jsem ještě před obědem, aby mi nalepili protisluneční fólie na okna v kuchyni, která jsou na západ, a tudíž tam děsně praží a tvoří se horko, v důsledku toho jsem si nepřečetla mail, který zmiňovaný kolega posílal za dvě minuty dvě (tedy v době, kdy nám končí pevná část pracovní doby a v poslední pátek v měsíci lze předpokládat, že je to čas, kdy většina lidí mizí z práce), že se pro velký počet omluv výlet ruší. Každopádně já, když už jsem v tu sobotu 29. června 2019 vstala a do těch Nových Hradů dojela, jsem se po menším čekání, jestli se opravdu někdo neobjeví, rozhodla, že si stezku obejdu sama, protože autobus zpátky do Budějovic stejně dřív než ve dvě odpoledne nejede :o). Celou dobu mi sice vrtalo hlavou, jestli jsem si blbě nepřečetla mail s instrukcemi o srazu a nečekala tak na špatném místě, ale vstupní brána do údolí je jenom jedna a parkoviště jsem obešla obě, takže prostor pro omyl byl minimální. Říkala jsem si, že možná posunuli čas začátku nebo tak něco, protože pravděpodobnost zrušení celého výletu mi přišla skoro nulová vzhledem k tomu, že jsme se s dotyčným kolegou ještě ve čtvrtek bavili o tom, zda bude součástí výletu i prohlídka tvrze Cuknštejn nebo ne, a o ničem takovém, jako že se nějak moc lidí omlouvá a výlet tudíž možná nebude, se nezmínil. No, zkrátka nebýt toho, že jsem pak celou dobu trnula, jestli naší pracovní partu někde cestou nepotkám (jako že možná vyrazili na okruh naučné stezky v opačném směru nebo tak), což by mi připadalo jako solidní trapas a připadala bych si jako blbka, že nejsem schopná si ani správně přečíst e-mail a najít podle něj a přiložené mapky místo srazu :o(, tak jsem si sobotní výlet celkem užila :o)
pise.cz/img/401443.jpg"> 
Příroda v Novohradských horách je opravdu krásná, lesy hluboké a v horkách, která u nás poslední dobou panují, poskytovaly příjemný stín, takže se šlo dobře. Vzala jsem to od vstupní brány po zelené delší trase, protože jsem navzdory varování hlídače z parkoviště, že je v soukromém vlastnictví, včetně louky před ním, a že tam teď točí televize, takže nás tam majitel možná nepustí, chtěla vidět i Cuknštejn. Prošla jsem kolem Hamru, kde je teď penzion a restaurace, potom dál kolem hezky zrenovovaných Lázniček, kde je další penzion s restaurací a kde byla zrovna v sobotu nějaká akce, takže pro veřejnost byl vstup zakázán.
Dál po trase naučné stezky Terčino údolí na mě pak čekal Modrý dům, resp. jeho pozůstatky, kdy jsem si říkala, že by rozhodně stál za opravu, protože v době své plné slávy musel být nádherný s těmi čistými římskými liniemi v průčelí a pár schody před vstupem, připomínal mi stavby na Foru Romanu a bylo mi celkem líto, že vypadá tak, jak vypadá :o(
Další zastávkou na trase pak byl zdejší proslulý umělý vodopád, který je vážně nádherný a kde jsem i přes neustále skomírající baterku ve foťáku pořídila spoustu snímků ze všech možných úhlů :o). Vodopád má sice jen nějakých 10,5 metru na výšku, ale je opravdu kouzelný. Podle informačního panelu je napájen 750 m dlouhým náhonem říčky Stropnice a byl zřízen už v roce 1817.
Od vodopádu jsem pak pokračovala dál po turistických značkách, které mě vedly lesem nahoru na stezku vedoucí nad vodopádem a pak dál přes travnaté údolí, jež dalo zřejmě celému místu jméno (když jsem ho fotila, tak jsem si říkala, že konečně teda zvěčním to údolí, abyste si nemysleli, že kecám a chodím si jen tak někde po lese :o)
Potom jsem pokračovala dalším lesem, kde se postupně začaly objevovat lišejníkem obrostlé balvany, o nichž jsem si na informačních panelech přečetla, že je sem v rámci romantizace parku nechali navézt Buquoyové (ale musím říct, že vypadaly moc pěkně, až jsem měla pocit, že jsou to pozůstatky Čertovy skály z pohádky :o), až jsem minula zcela vyschlý rybník, ze kterého se hlasitě ozývala jakási vytrvale kvákající žába, a přes pokosenou louku došla k tvrzi Cuknštejn.
Tvrz je jak už jsem psala v soukromém vlastnictví, byla postavena v letech 1488-1491 rytířem Vilémem Pouzarem z Michnic a jakožto reprezentativní sídlo nižší šlechty sloužila až do roku 1618, kdy její současní majitelé odešli a tvrz byla vypálena. Následně přešla v roce 1620 do vlastnictví Buquoyů, kterým sloužila už spíš jen jako hospodářská budova (pro ubytování zaměstnanců apod.). I zvenku vypadal tvrz moc pěkně – údajně se dochovala v překvapivě autentickém stavu – a jestli se do Terčina údolí někdy v budoucnu vrátím, moc ráda bych se podívala i dovnitř, nemluvě o tom, že jsem se nemohla při jejím obcházení, resp. při obcházení jejího příkopu, ubránit myšlenkám na Hynka Tase z Boru a že nejspíš takhle nějak podobně vypadala jeho tvrz Vlkov, čímž mi byl Cuknštejn dvojnásob sympatický :o)
Každopádně od tvrze jsem to vzala dál po zelené, cestou necestou, lesem i mlázím, až jsem se ocitla zpátky v malebném travnatém údolí, přičemž jsem na téhle druhé straně narazila na úchvatný dub, který mě doslova a do písmene uhranul. Měl neskutečně široký kmen s hluboce rýhovanou kůrou a působil neuvěřitelně důstojným dojmem, jakoby z něj sálala letitá moudrost :o). Přiznám se, že jsem neodolala a musela jsem si na tu jeho kůru sáhnout a s úctou a obdivem ho polaskat :o). Zpětně jsem si pak vygooglila, že je to dub letní, který tam rostl ještě před zřízením parku v roce 1756 a jeho stáří se odhaduje na zhruba 500 let, přičemž má obvod kmene asi 730 cm.
Terčino údolí, aby článek dostál svému jménu :o)
Potom ačkoli jsem se snažila pokračovat pořád dál po zelené značce a čelila jsem i takovým útrapám jako byla nadávající veverka, kterou jsem svým příchodem evidentně trochu vylekala, se mi nakonec podařilo někde zbloudit (tipuju, že jsem sešla z cesty na rozcestí kousek před nadávající veverkou, protože tam ještě byla na stromech značka :o), takže jsem minula poslední "atrakci" na naučné stezce tzv. Švýcarský dům a vynořila jsem se z lesa opět u Lázniček, jenom z druhé strany :o). Odtud jsem pak došla štěrkovou cestou zpátky k bráně, resp. na parkoviště, a protože do odjezdu autobusu zbývaly skoro dvě hodiny (procházka po naučné stezce mi zabrala asi dvě a půl hodiny i s úvodním čekáním na zbytek party, který nedorazil), rozhodla jsem se popojít ještě o kousek dál do Nových Hradů.
Vpravo vstupní brána do města Nové Hrady :o)
...a tady kopec, který jsem k ní musela vyjít, plus brána z druhé strany :o)
Ty jsou opravdu co by kamenem dohodil – vlastně jen za zastávkou "Údolí" do kopce nahoru :o). Prošla jsem přes náměstí k hradu, kde jsem se pocourala nádvořím, zkoukla výstavu "Buquoyská palác ve službách diplomacie", kam byl vstup zdarma a která zahrnovala vlastně jen informační panely o historii zdejšího nejvýznamnějšího rodu Buquoyů a jejich roli v diplomacii (např. že v jejich pražském paláci byla po první světové válce francouzská ambasáda) a pak jsem si chvilku poseděla na lavičce na travnatém prostranství za padací bránou, načež jsem se pomalu vydala na autobusové nádraží a odtud pak zpátky domů.
Výlet to byl ve výsledku vlastně povedený, když pominu, že jsem ho místo teambuildingu absolvovala sólo, a rozhodně byl pro mě milým odreagováním, po němž jsem sice v sobotu padla unavená na gauč, a už se mi nechtělo vstávat, ale byla to zase taková ta příjemná únava, kdy je vlastně člověk navzdory uchozeným nožkám spokojený :o). Jen možná ty turistické značky by mohli mít v Terčině údolí líp udělané, protože v některých místech byly pomalu na každém druhém stromě a jinde ji člověk neviděl i několik desítek metrů, a to zrovna v místech, kde se třeba křížily cesty nebo tak, tudíž jsem občas solidně váhala, kudy se vydat dál, a dost často mě "zachránili" jen další skupinky turistů, které jsem zkusila následovat (jako třeba na cestě od tvrze :o). No a Nové Hrady už byly jen takovým bonusem navíc :o)
Novohradský kostel s klášterem cestou na autobusové nádraží