Tohle krédo lucifera z pohádky S čerty nejsou žerty by se mělo vytesat do kamene. Aneb moje bytová odysea ještě neskončila, takže se připravte na trochu stěžovací článek, aby to tu nebylo příliš zahlcené pozitivnem ze všech těch úsměvů, které poslední dobou publikuju jako jediné, protože na delší články nemám kapacitu – časovou, ni mozkovou :o(.
Vzpomínáte, jak jsem si já bláhová myslela, že se v srpnu (tedy po dovolené) už konečně přesunu do svého? Že vyváznu z nynějšího krabicového módu, a když máknu a něco vybalím, budu moct konečně fungovat jako normální člověk? Jenže to jsem si myslela, že s bráchou zvládneme všechny nedodělky a jako třešnička na dortu bude v druhé půlce srpna obložená kuchyň kachličkama. Jak říkám, myslela jsem, a to jsem neměla :o(. První zdržení nastalo kvůli tomu, že jsem v dovolenkové euforii zapomněla bráchovi z Itálie připomenout, aby přivezl sponkovačku na znovusestavení nábytku do obýváku, takže jsme ji pak ve výsledku přivezli od babičky další víkend my s našima. Na dodělávky jsme se tudíž dostali až v půlce srpna, kdy jsme se s bráchou dohodli, že v kuchyni zapojíme jen odpad a pákovku necháme až po obložení zdi, protože by tam potom zbytečně překážela (a s obkládáním jsme vyčkávali, protože jsem se s mamkou, která se rozhodla taky zrenovovat kuchyň, domluvila, že s bráchou zkusíme odpreparovat ty jejich bílé obkladačky s motivem, které už tam mamka nechce a mě se děsně líbí a perfektně by se mi hodily ke kuchyňské lince). Po nějakých odpolednech jsem sama zvládla domontovat chromové držáky do koupelny, vynést haldy obalů, vyluxovat, vytřít apod. A pak se to opět všechno podělalo. Nebo aspoň já mám z toho takový pocit :o(
Začalo to nenápadně 6. srpna, kdy jsem se pustila do skládání druhé kuchyňské dřevěné židle – tu první jsem složila podle návodu bez větších potíží, takže jsem čekala, že u dalšího exempláře to bude podobně, jenže hned u první čtveřice šroubů se mi jeden tak vytrvale vzpíral, až mě přivedl k slzám. Kdybych měla po ruce něco, co bych mohla rozflákat a nebylo mi to později líto, zdemolovala bych, co by mi pod ruku přišlo. Už v té době se totiž doma šířil jakýsi pasivně agresivní odpor k mému odchodu, který se mj. projevoval ignorancí až lehce škodolibou radostí ze všeho toho zpoždění, nebo alespoň já jsem měla z našich takový pocit a slušně mě to deptalo, takže pitomý šroub už byl pak poslední kapkou. Nicméně jakmile jsem se z tohohle trochu oklepala a konečně jsme se s bráchou vrhli na dodělávky, následovala další čenichovka v podobě měněného odštíplého umyvadla, které je bohužel po instalaci a složitém utěsňování odpadu, aby konečně netekl, celé opatlané silikonem, ale jako fakt brutálně, a já neměla tušení, jak ho očistit :o(.
Vím, že to brácha neudělal schválně a ono upřímně, všimnout si bílého silikonu na bílém umyvadle pouhým okem, aby to člověk utřel ještě začerstva, než to zatuhne, je pěkný oříšek a nepostřehla bych to ani já (jsou to tenoučké vrstvy, ale bohužel na velké ploše). Přesto mě ale takhle "poničené" umyvadlo při úterním úklidu opět dohnalo k bezmocnému pláči :o(. Byla jsem na tom až tak, že jsem si říkala, jestli už to není nějaké znamení vesmíru, že se na to mám vybodnout, sbalit si svých pár švestek a vyrazit někam na túru po Himalájích nebo něco na ten způsob. Po všech těch peripetiích, co jsem s bytem už zažila, mi připadalo, že mi prostě osud hází klacky pod nohy (rozhodně už plně chápu význam spojení "against all odds") a že mě dokonce možná někdo tam nahoře nemá rád a nechce, abych byla šťastná. No prostě depka jako trám :o(. Na druhou stranu mě pak nijak zvlášť nepřekvapilo, že kachličky z mamky kuchyně při sundávání popraskaly a jsou tudíž nepoužitelné, takže kvůli nim už jsem nebulela. I když nebýt jich a toho, že jsem na ně (resp. na truhláře, který má s výrobou mamky kuchyně samozřejmě zpoždění a kterého mamka na můj vkus strašně málo uhání) čekala ty poslední dva měsíce vlastně marně, mohla jsem mít hotovo už v červnu :o(. A přiznám se, že mě ne poprvé napadlo, jestli by nebylo jednodušší ten zatracený byt prostě prodat nebo pronajmout a zkusit si najít nějaký jiný, už hotový, protože kdokoli nestranný, kdo si neprošel celým tím martýriem, by tam mohl být šťastný, čímž si u sebe už dávno nejsem jistá.
Každopádně rozbombardovaná kuchyň u rodičů, která v tomto stavu zůstane nejmíň tři týdny, neb truhlář ještě nemá hotovo (viz výše) a brácha neměl na vybourávání později čas, přičemž mamka s bráchou se začátkem září na dva týdny zdejchnou k babičce, kde budou instalovat torza staré kuchyně místo babiččiny kuchyně, která je ještě starší a daleko víc zničená, zatímco já tu zůstanu nejspíš bez sporáku a tudíž možnosti vaření (původně bylo, že se sporák nechá, pak že ne a odveze se všechno naráz, takže fakt nevím, jak to bude, což je další z věcí, která mě vytáčí), mě podle všeho donutí udělat radikální řez a prostě se odstěhovat i do nehotového, protože nemám tušení, jaké jiné obklady do kuchyně dát a už nějak ani nemám sílu je vybírat, takže jsem se s bráchou domluvila, že mi tam obložení neobložení namontuje pákovku, abych měla ve dřezu tekoucí vodu, a bude, neb jakožto bezlepkář těžko řeším obědy v restauraci a rozhodně se mi to nepoštěstí každý den, vaření je tudíž sázka na jistotu, protože když lepím obědy všelijak (jakože chleba s něčím apod.), mám pak vlčí hlad večer a stejně se člověk nějak nemůže dojíst :o(. Sice jsem takhle odcházet nechtěla (skoro jako bych utíkala), ale už prostě fakt nemám síly a kapacitu pokračovat, resp. čekat, až bude všechno komplet hotové. Řekla bych, že zkrátka existuje určitá maximální časová hranice na rekonstrukci, kterou člověk snese, a v mém případě je to rok a půl.
Abyste si ale nemysleli, že jsem rozmazlená fňukna, přidám závěrem menší aktualizaci poté, co jsem vychladla, a hlavně poté, co můj milionový bráška pouhým nehtem oškrábal 99,5% silikonu z mého podělaného umyvadla (přísahám, že mě ta mrcha dolů nešla, zkoušela jsem to i všemi možnými přípravky a nic – holt mám asi slabé drápky :o). Takže nedodělky jsou víceméně hotové, chybí mi už jen obložit tu zeď za kuchyňskou linkou, což s radostí odkládám na neurčito (viz moje nechuť vybírat obkladačky nebo desky nebo prostě cokoliv výše), a pak takové detaily jako pověsit obrazy (až přijdu na to kam, neb obývák stále ještě nemám přestěhovaný podle mých představ), jo a pak taky vybavit předsíň, ale tu odkládám stejně jako kuchyni, a chci si trochu odpočinout. Evidentně to potřebuju, nemluvě o tom, že v září už mám každý víkend nějakou společenskou akci (sestřenky svatba, píšácký sraz a začátkem září jedna dlouho očekávána návštěva :o). Ve volných chvílích budu tudíž gruntovat a vybalovat, abych měla příp. kde a do čeho uvařit kafe a aby si měla Barjohovic rodinka kam sednout, pokud se mi je podaří odvléct do mého kutlochu :o)
RE(2x): Hlavně nemyslet