Rebarbora má pré, respektive svátek :o). Nedá se nic dělat, musím se vám pochlubit, že se Barjohovic rodinka nacházela v našem kraji a trávila dovolenou nedaleko mého bydliště, což jsme samozřejmě využili k dalšímu družení a výsledkem byly dva naprosto báječné dny. Počasí sice nebylo nic moc, v pátek se definitivně ochladilo a v sobotu nádavkem ještě pršelo, ale upřímně řečeno s Barjohovými si člověk výlet užije, i když zrovna nesvítí sluníčko :o). Jen Starší na tohle téma už v pátek celkem vtipně poznamenala: "Všimli jste si, že vždycky, když máme dovolenou, tak prší?"
Každopádně na pátek jsem si vzala dovolenou, abych si je užila naplno, když už jsem je tu měla, a hlavně abych se mohla vetřít na jimi plánovaný výlet do Jindřichova Hradce :o). Už samotný sraz byl poměrně napínavý, neb jsem se je snažila se "suverenitou" místního navigovat, kde že by mě mohli nejlépe vyzvednout po cestě z ubytování, a oni pak na mě ve výsledku mávali z opačné strany čtyřproudé silnice, protože objížďky (za to, že jsem neslyšela vyzvánějící telefon, se ještě dodatečně omlouvám, ale když já se fakt pekelně soustředila, abych vás ve šňůře aut náhodou nepřehlídla :o). Jinak nás v pátek celkově pěkně potrápily opravy na silnici, neb před Třeboní jsme strávili stáním v koloně dobré půl hodiny (bez nadsázky :o( a další díry v silnici na nás číhaly před samotným Jindřichovým Hradcem, kde to teda bylo průjezdné, ale se sníženou rychlostí. Než jsme tudíž dorazili do cíle, bylo zhruba poledne a Starší trochu dráždila hlavu rodiny prohlášením, že má hlad a že by se šla před prohlídkou zámku někam najíst (Ivy choť už totiž od Třeboně nadhazoval, že kdyby si ženy pospíšily a vyrazili jsme dřív, možná jsme mohli tu kolonu minout :o). Nicméně my s Ivou jsme se předtím ráno shodly na tom, že mají přece dovolenou, tak ať to berou na pohodu a nikam se nehoní, ale nikde to moc nešiřte :o). Jinak přiznávám, že jsem z těch objížděk (a z našich zdejších příšerných kruhových objezdů připomínajících spíš bludiště, které jsme testovali v sobotu) měla malinko výčitky svědomí a doufala jsem, že to Barjohovi neodradí od dalších návštěv a že kvůli tomu na náš kraj nezanevřou. Oni jsou sice za volantem neuvěřitelně v pohodě, nedělá jim problém orientace v neznámém prostředí (na to nejsem od našich moc zvyklá) a nezdáli se být ve stresu ani z toho, když při zpáteční cestě hledali v papírové mapě objízdnou trasu, abychom se vyhnuli koloně u Třeboně (samozřejmě úspěšně, a to i přesto, že na ní byla další objížďka), ale stejně jsem z toho prostě neměla dobrý pocit a kdyby to bylo jen trošku možné, v rámci své hostitelské péče bych všechny tyhle komplikace odstranila.
pise.cz/img/402862.jpg"> 

Co se Jindřichova Hradce týče, měla Starší samozřejmě smůlu a nejdřív se šlo na prohlídku zámku (vytáhla jsem z kabelky aspoň rezervní bezlepkové tyčky pro všechny případy, protože se mi jí zželelo, neb to nesla statečně a vlastně nijak neprotestovala :o). Bonusem bylo, že si Iva s rodinou vybrali prohlídku trasy B s podtitulem Gotický palác, kterou jsem ještě neviděla (prý mají slabost pro gotiku :o), a že jsme na ni měli úžasného průvodce, který byl vyloženým nadšencem a opravdu zajímavě povídal (převyprávěl nám např. celou Legendu o sv. Jiří, kterou tam mají v Rytířském sále na zdi). Mimochodem původní zdejší gotický palác pochází už z počátku 13. století. V rámci prohlídky jsme si pak mohli prohlédnout zámeckou kapli, která je v dnešní podobě protažená vlastně přes dvě patra, a potom o patro výš v klenotnici vystavenou Pietu z Lodhéřova, která je vzácná tím, že je vyrobená z opuky, jež se tady v jižních Čechách skoro nevyskytuje, takže se předpokládá, že byla socha nejspíš zhotovena na objednávku u královského dvora (zdejší majitelé Vítkovci tam zastávali významné funkce), a také obraz Jindřichohradecké Madony, která je pro změnu výjimečná tím, že má v obraze popisky, což vůbec nebylo běžné (mimochodem fresková Legenda o sv. Jiřím je prý jakýsi středověký komiks, protože nad obrázky taky nechyběly popisky, což Iva vtipně okomentovala tím, že už tehdy si četli na záchodě, neb v místnosti byl v rohu i prevét :o), a že jsou na jejím rubu vzkazy od návštěvníků, kteří obraz viděli, tzn. musela být kdysi dávno vystavená zvláštním způsobem a mít přístupný rub :o).

Moc hezký byl také Královský sál s krásnou žebrovou klenbou, který byl údajně inspirován Vladislavským sálem na Pražském hradě a kde byli umístěné portréty českých králů, včetně těch z bájné historie, jako praotec Čech či kněžna Libuše, kteří byli vtipně namalováni v tureckém oblečení, protože to byli pohani a jediné pohany, které v tehdejší době znali, byli Turci :o). Nemluvě o tom, že krom tohohle detailu měly všechny postavy i ne příliš zdárně vyvedené nohy (všichni králové vypadali, že mají obě nohy levé a ještě jim jednu z nich nejspíš rozšlápl slon, aneb tehdejší malíři měli evidentně trochu problém s perspektivou :o). V jedné z místností jsou taky k vidění přepychová krbová kamna, která měla ohniště de facto na podlaze, ale komínová šachta byla zdobená slepými portály s kružbou :o). Prohlídku jsme zakončili v Černé kuchyni, u které nám pan průvodce taky moc pěkně povídal, např. že má vychytaný komín s větracími průduchy v rozích, takže optimálně odvádí kouř, že je v začazené komínové šachtě ochoz na její čištění, jak se ve středověku vařilo a odkud pochází termín "ožrat se" (pivo prý bylo v té době víc sladké, takže se používalo i jako základ do všemožných jídel, včetně kaší, a hlavně bylo mnohem hustší, takže se opravdu mohlo jíst lžící :o) nebo že ta vůně ohniště, kterou je tam cítit, nepochází ze středověku, ale z tradičních adventních akcí, při kterých se v kuchyni skutečně vaří (v duchu staré Černínské tradice, kdy hradní paní nechávala vařit kaši pro chudé). Jinak když jsme se pokoušeli hádat, jestli pan průvodce náhodou není kastelán, že ho to průvodcování i po sezóně pořád tak baví a ví toho tolik, Starší opět trochu zaperlila, když suverénně prohlásila, že určitě není kastelán, protože ten byl napsaný na jedněch dveřích, když jsme přicházeli do zámku, a je to nějaký Jindříšek a žádný Filip Růžička. Modří vědí a i my jsme při odchodu na oběd zjistili, že na cedulce na dveřích není jméno kastelána, ale nápis, že jde o státní hrad a zámek Jindřichův Hradec :o)

Jediné, co mě mrzelo, bylo, že jsem si já blbka zapomněla foťák, takže jsem udělala jen pár obrázků na mobil :o(. A naopak jsem měla radost z toho, že se mi podařilo Ivu předběhnout u pokladny a koupit nám lístky, protože při mé návštěvě v Plzni všude platila ona a nenechala si to vymluvit, tudíž jsem měla v plánu, že tady v jižních Čechách platím já :o). To mi sice pak překazili u oběda, kde Ivy choť bez diskuze zaplatil za všechny, včetně mé maličkosti (za což ještě jednou děkuji, oběd v restauraci Vajgar na náměstí byl moc dobrý :o). Při čekání na jídlo jsme s Ivou u půllitru malinovky (kterou jsme si mimochodem bez domluvy objednali všichni :o) vypsaly pohlednice. Já jsem se rozhodla napsat Mladší, která zůstala doma, aby mohla rodinu reprezentovat na závodech v koňském sedle :o) – vtipné bylo, že jsem v pátek ráno cestou na autobus ještě nahonem sháněla poštovní známky, ale jaksi jsem zapomněla na propisku :o), nicméně Iva byla vybavená a jednu mi půjčila, za což jsem pak na oplátku oblepila (a naslinila :o) všechny pohlednice známkami s Ebenem (tímto zdravím MoWa, Tlapku a Strašilku :o). Po jídle jsme se ještě kousek courli k poledníku (věž u kostela byla zavřená, takže na tu už nedošlo) a potom jsme vyrazili zase zpátky směr České Budějovice :o)

Na sobotu 7. září 2019 jsem původně měla naplánováno vzít Ivu s rodinou na vycházku po centru Budějovic s výstupem na Černou věž, dokonce i rytířský turnaj jsem nechala na jejich počest uspořádat (ne, teď kecám, ten jen tak šikovně termínově vyšel právě na jejich návštěvu), jenže protože nám nepřálo počasí a celou sobotu mělo pršet, rozhodli jsme se operativně změnit plán a zajet místo toho do Nových Hradů, kde Barjohovi taky ještě nebyli a kde bude možnost schovat se aspoň na nějakou dobu dovnitř hradu na prohlídku. Sraz už jsme měli vychytaný líp, takže jsme se nikde moc nehledali a Barjohovi se pak nemuseli nikde složitě otáčet, jen jsem naskočila pěkně při cestě a jelo se :o). Kupodivu se nám vyhnuly i objížďky (jen ty kruháky nás při návratu trochu potrápily) a při cestě do Hradů nás ještě informační tabule lákaly k návštěvě památníku Jana Žižky v Trocnově (při návratu do Budějovic, kdy jsme s Ivou vážně uvažovaly, že bychom se tam navzdory dešti mrkly, už ale žádné cedule nebyly – že by jihočeský Bermudský trojúhelník? Každopádně mě ten památník kvůli tomu zajímá ještě víc :o)

V Nových Hradech jsem Ivě ukázala odbočku, kudy jsem v červnu vyrážela na svůj jednočlenný teambuilding po Terčině údolí, načež jsme zaparkovali opět na náměstí (mimochodem děsně mě baví, jací jsou Barjohovi dopravní slušňáci a jak byl její choť v Jindřichově Hradci špatný z toho, že zaparkoval auto v opačném směru, než bylo vyznačeno na značce :o), okoukli v informačním centru hrnečky a vyrazili na hrad. Sice jsme si museli chvilku počkat, než otevřou pokladnu a pustí nás na prohlídku, ale využili jsme ten čas k důkladné inspekci suvenýrů a nádvoří. Prohlídka hradu pak byla moc pěkná a vůbec nevadilo, že už jsem ji před pár lety absolvovala, protože jsem samozřejmě zase spoustu věcí zapomněla (nebo nám je tenkrát průvodce neříkal, protože třeba poznámku o pánu Buquoyovi, který sice na obraze jede do bitvy v sedle koně, ale ve skutečnosti musel řídit bitvu z kočáru, neb předchozí večer ho přítel nešťastnou náhodou střelil do podbřišku, bych si určitě pamatovala :o). Zajímavé byly i "domečky pro panenky", o jejichž účelu se prý dodneška vedou polemiky (mně osobně přišlo celkem logické vysvětlení, že je to prostě hezká ozdobná věc, která se klidně mohla dávat na tabuli i bez ovoce a čehokoli dalšího, aby spolu hosté nemluvili přes stůl, ale konverzovali se svým sousedem :o). A moc pěkné bylo černé sklo v hradní knihovně, jehož výrobní tajemství si vzali Buquoyové do hrobu a zatím na něj nikdo ani s moderními technologiemi nepřišel. Jinak prohlídková trasa začíná venku na parkánech a potom pokračuje uvnitř hradu, kde návštěvníci vyfasují pantofle :o). Jo a uvnitř je dovoleno fotit (samozřejmě bez blesku :o)


Po prohlídce hradu jsme se pak rozhodli zajít na oběd, všude ale bylo poměrně plno, a tak jsme uspěli až asi na třetí pokus v restauraci Pod Radnicí, kde nás navíc již platící pár navnadil, že vaří i bezlepkově, takže jsme tam zůstali, přestože se nakonec ukázalo, že neberou stravenky a je tam přeci jen trochu dráž. Asi nemusím říkat, že jsem z toho ve výsledku měla slušné výčitky, protože Barjohovi zůstali hlavně kvůli mně a bezlepkovosti, i když jsem navrhovala, že klidně můžeme zajít ještě jinam, že si tam určitě taky něco vyberu :o(. Nakonec jsem se nechala přemluvit s tím, že jsem si v hlavě usmyslela, že to teda za všechny zaplatím na revanš za Jindřichův Hradec, proto jsem si taky dopřála medajlonky z panenky, které byly mimochodem výborné, a nijak zvlášť neřešila cenu, jenže Barjohovi opět zlobili a Ivy choť bez diskuzí celý oběd zaplatil, a když jsem protestovala, ještě si pak ze mě utahoval, že jestli chci, můžu teda doplatit parkovné (asi deset korun :o(. Nicméně nebojte se, přátelé, však já jim to spočítám příště :o). A Ivy manželovi samozřejmě ještě jednou děkuji, pošmákla jsem si náramně, ale příště platím já, jinak s vámi budu odmítat chodit na jídlo ;o)

Cestou zpátky mě pak vysadili protekčně na nádraží, protože jsem to z tohohle směru měla blíž (zkrátka kam jsem si usmyslela, tam mě dovezli :o), a rozloučili jsme se s tím, že si to musíme zase příště někdy zopakovat (naštěstí museli zůstat sedět v autě, takže jsme neměli čas se vzájemně nějak víc objímat a dojímat). Upřímně řečeno to bude fakt nevyhnutelné, protože Barjohovi jsou těžce návykoví a už teď se mi po jejich skvělé společnosti stýská. Děkuju za super víkend, moc jsem si to s vámi užila <3