Nevím, čím to je, ale už podruhé v životě jsem byla za svědka na církevní svatbě, aniž bych byla pokřtěná nebo vlastně věřící, což se pak projevuje při obřadu tím, že nemám tušení, kdy se na konci říká "amen", kdy "bohu díky" nebo "oroduj za nás", a tak mlčím, a nejsem si ani jistá, jak se správně pokřižovat (myslím to pořadí – odshora dolů a zleva doprava?). Teď naposledy jsem byla svědčit sestřence a pro tu bych vydržela kdeco, protože jsme coby malé holky trávily většinu letních prázdnin spolu a byly zároveň i nejlepší kamarádky, což se snažíme pokud možno udržovat i teď v dospělosti, i když to vzhledem k tomu, že já bydlím v Českých Budějovicích a ona na Moravě, není zrovna jednoduché. Každopádně když mě v červenci oslovila, jestli bych jí nešla za svědka, nebylo o čem přemýšlet a proč váhat – byla to pro mě čest a trošku mě to dojalo, že i po těch letech k sobě máme pořád tyhle vazby (a hlavně, že ten pocit nemám jenom já :o). A bylo úplně jedno, že nám termín koliduje s víkendem, který jsme chtěly s mamkou strávit v Praze, neb jsem jí už někdy začátkem roku koupila jako dárek lístky na muzikál do hudebního divadla Karlín na Sestru v akci s Lucií Bílou v hlavní roli, protože se to dá vždycky nějak vymyslet, a i když to bylo trochu napnuté, nakonec jsme zvládli obojí :o). Jinak sestřenka sama není až tak pobožná a stačila by jí jakákoli svatba (o tom, že se s partnerem vezmou, snila už od chvíle, kdy čekala jejich první dítě), ale její ségra se teď poslední dobou nějak zbláznila do křesťanství (asi krize středního věku hádám, nebo probuzené svědomí, neb nikdy nebyla zrovna vzorem ctností) a nabídli s manželem snoubencům slušnou sumu, když budou mít obřad v kostele, což není k zahození, když stejně jako sestřenka stavíte dům :o)
Komplikací samozřejmě byla moje bezlepková dieta, na kterou sestřenka při zařizování trochu zapomněla a u cateringové firmy objednali klasické meníčko s knedlíčkovou polévkou a svíčkovou, ale to jsme v pohodě vyřešily s tím, že si něco uvařím a po obřadu, než se novomanželé vyfotí, se zajedu k babičce najíst (stejně jsme se museli pro babičku stavit, abychom ji dovezli aspoň na hostinu, neb do kostela se bála, že by tam kvůli kolenům a vůbec nevydržela). Sestřenka sice měla snahu u cateringové firmy něco zařídit, ale na Moravě a ještě v menších městech, jakým je Znojmo, o bezlepkové dietě zkrátka moc neví :o(. Nicméně aby toho nebylo málo, začal si před obřadem pro změnu stavět hlavu taťka, že si nenechá nazdobit auto (sestřenka měla objednanou paní, která zdobila v pátek odpoledne, tedy po našem příjezdu k babičce), protože by mu do nového auta píchali špendlíky a v těch plastech by to bylo vidět apod. Nevím, jestli jsem to tu už někde zmiňovala, ale nejsem ráda středem pozornosti a nelíbí se mi, když musím mít něco extra (viz bezlepkový oběd a fakt, že budeme muset kvůli odjezdu do Prahy odejít z oslavy dřív), zvlášť v prostředí, kde vás pomluví i jen za to, že jste se zatvářili ne zrovna podle představ většiny :o(. Tedy ne sestřenka, ta je v pohodě, ale teta (její matka) a spol. si v pomluvách děsně libují, včetně mojí babičky :o(. Abych tudíž zahladila hrany, letěla jsem ještě v pátek odpoledne shánět bílou stužku, že ji uvážu na zrcátka a stěrače, ať je aspoň trochu vidět, že patříme ke svatbě (zachránila mě malá galanterie na náměstíčku kousek od mého bytu, v tomhle ohledu tu mám slušnou vybavenost :o). Mimochodem kvůli celé té složité logistice, jsem si brala v pátek půl den dovolené, abych stihla uvařit oběd pro sebe na sobotu a zároveň pro sebe a pro mamku na neděli, kdy jsme jely do Prahy a před divadlem už bychom si nikam zajít na jídlo nestihly. Taky jsem si musela umýt vlasy, oholit nohy, no však to dámy znají. K tomu pobalit svršky, šminky a vůbec všechno potřebné nejen na svatbu, ale už rovnou i na nedělní výlet (pořád jsme totiž neměli úplně jasno, jestli od babičky odjíždíme v sobotu v podvečer, nebo až v neděli ráno a pak hned do Prahy). Cesta k babičce pak byla slušným očistcem a trvala nám o hodinu déle než obvykle, neb všude na trase jsou objížďky – obligátní půlhodinka na semaforech u Třeboně (Barjohovi vědí, o čem mluvím), ale potom ještě totální uzavírka, kterou jsme museli objíždět bůhvíkudy u Vratěnína a Uherčic :o(
Co se obřadu jako takového týče, bylo všechno lehce chaotické a neorganizované (sestřenka je trošku bohém a soustředí se zpravidla jen na své děti a zbytku nechává volný průběh – nejspíš počítá, že dospěláci se o sebe nějak postarají sami, a to se taky stalo :o). Sice jsme nejeli v žádné koloně (ani na obřad, ani cestou zpátky), ale všichni nakonec ke kostelu dorazili, ženich sice s menším zpožděním, neb se musel vracet pro prstýnky a jel na jakémsi starobylém mopedu (práce jeho bráchy, který je hrozný vtipálek :o), ale v pohodě. Obřad samotný byl taky dost improvizovaný, měla jsem pocit, že zdejší kněz snad oddává prvně v životě – celou dobu koukal do sešitu s nápovědou, aby si přečetl, který krok následuje (v jednu chvíli mu ten sešit dokonce musel podržet syn snoubenců, protože kněz potřeboval volné ruce :o) a byl nervózní až hrůza (a dokonce vykládal v rámci proslovu i vtipy). V jednom momentě mě napadlo, jestli sestřenky ségra náhodou tolik netrvala na svatbě v kostele proto, aby si to mohl zdejší kněz vyzkoušet :o). Nervozita samozřejmě postihla i nevěstu a ženicha, což bylo nejvíc znát v momentě, kdy si měli vzájemně odříkávat naučený svatební slib (radila jsem sestřence, že si to mají nechat předříkávat od kněze a jen to po něm opakovat, ale to jsem ještě nevěděla, že kněz není žádný "profesionál", a měl by s tím tudíž asi taky problém :o). Zároveň ale musím říct, že to byl nejhezčí moment z celého obřadu, a přišlo mi krásně romantické a malinko dojemné, jak se nevěstě i ženichovi zadrhával hlas a vypadávala slova (kněz pak aspoň našeptával ze svého sešitu) a při tom si celou dobu slibu hleděli do očí a drželi se za ruce, jako by se jeden druhého snažili zachytit a podepřít :o). No prostě nádhera :o). Horší už to pak bylo se sestrou nevěsty, když v červených upnutých krajkových šatech s výstřihem až kamsi, ve kterém se jí dmuly její silikonové vnady, vyrazila dopředu k oltáři předčítat z bible (prý teď chodí předčítat do kostela celkem pravidelně, ovšem nikdo neví, jestli z čiré zbožnosti, nebo jestli chce být prostě jen vidět). Pasáž sice zvolila hezkou, o lásce a o tom, že bez ní není člověk ničím, ale jinak vypadala naprosto nepatřičně, asi jako když do kostela zabloudí pracovnice z E55 (zkrátka taková Máří Magdaléna :o(
Po obřadu jsme vyřídili papíry (podpisy a tak), fotografka udělala pár snímků, včetně jednoho hromadného i v kostele, a pak už novomanželé procházeli špalírem s bublifuky k východu :o). Jinak nakonec jsme vyrazili na focení na nedaleký zámek s novomanželi, protože bylo moc pěkné počasí se sluníčkem a úžasnou viditelností a přišlo nám škoda tuhle příležitost nevyužít, když tam nebýváme tak často a navíc tak vyšvihnutí :o). Jo, a abych nezapomněla, nevěsta přijela na obřad (a pak jeli i na focení) krásným červeným veteránem kabrioletem :o). Prý Škoda Felicie :o).
Potom jsme se zajeli naobědvat (resp. já), protože nevěsta s ženichem se šli ještě fotit i do útrob zámku (měli to domluvené s kastelánem :o), a vyzvednout babičku a jelo se do kulturáku na hostinu. Nechyběly ani hory cukroví, jen se jaksi pozapomnělo na rozkrajování dortu, obsluha s pitím taky pokulhávala, takže pak kafe roznášela chudák nevěsta (stejně jako přikládala do kamen a nenechala si to vymluvit, ani sebrat polínka :o(, ale mně osobně to nevadilo, v mezičase jsme si se sestřenkou povídaly – opravdu jí to moc slušelo a vypadala jako princezna – připily si dobrým růžovým vínem a prostě to bylo moc fajn :o). Škoda jen, že jsme pak kvůli oné příšerné cestě museli odejít opravdu brzo (zhruba ve chvíli, kdy začala hrát muzika), ale prý si to tam náležitě užili a tančili až do půlnoci :o)
Jako svatební dar jsme se dohodli, že sestřenka dostane peníze, protože co si budeme povídat, s nyní už manželem spolu žijí třináct let, mají dvě děti a plně vybavený byt, ale staví dům, na který mají hypotéku a potřebují do něj kuchyň, takže jaképak copak (sestřenka si o peníze sice tak úplně neřekla, prý bude ráda za jakýkoli dar, ale nejsme padlí na hlavu, abychom jí dávali hrnce nebo cejchy, když všechno má :o). Protože jsem ale šla za svědka, chtěla jsem přidat něco osobnějšího na památku, a tak jsem pro sestřenku vyšila obrázek (mimo jiné i proto, aby manžel příp. neměl problém se zapamatováním si data svatby :o). Mimochodem docela mě dostala teta, která prý sestřence jako svatební dar nechala jen upéct cukroví a jinak nic :o(. Jo a dobrá byla i babička, která pořád nesouhlasně kroutila hlavou a nezapomněla při každé příležitosti upozorňovat na to, jak může mít sestřenka bílé šaty, když už má dvě děti :o(. Jako chápu, že je babička z jiné generace a tak, ale přijde mi nefér, že to řeší u téhle veselky, ale u sestřenky ségry, která se vdávala těhotná a dokonce ji museli zplnoletnit, byly bílé šaty v pohodě :o(. No nic, to už je jiná kapitola a jeden z důvodů, proč to na vsi u babičky nemám ráda. Každopádně jsem si svatbu opravdu užila, což dokládá i fakt, že je to z celého víkendu největší highlight :o). Obvykle totiž, když mám dny nabité událostmi krátce za sebou, tak jedna (ta nejlepší) zastíní ostatní, a to byl i tenhle případ. Muzikál Sestra v akci nebyl úplně nic světoborného, jako ano, karlínské divadlo je opravdu krásné, ale písničky byly spíš estrádního charakteru bez nějaké výrazné melodie, která by se člověku zalíbila nebo mu utkvěla (původně jsem si naivně myslela, že tam budou stejné písničky jako ve filmu :o(, navíc to bylo celé malinko přezvučené, takže jste postavám nerozuměli úplně všechny texty, a kostýmy s výpravou byly bůhvíproč laděné do sedmdesátých let (asi že je to teď moderní). Zachraňovala to jedině Lucka Bílá, které role Deloris van Cartiérové seděla jako ulitá a odehrála ji na jedničku, ale jinak mi to přišlo místy až moc přitažené za vlasy (jako šaškující a nešikovný poručík Sauder), nebo dokonce otravné (viz nekonečné stesky Matky představené v nejrůznějších hudebních obměnách o tom, jak moc se chce Deloris zbavit – fakt nejmíň dvě různé písničky :o(. Naštěstí zbytek našeho pražského pobytu jsme si s mamkou užily suprově a klaply i nějaké ty nákupy :o)
