Rebarbora | Projekt 102/1001: Sedmé čtvrtletní zhodnocení

Kniha se se mnou sice projela do Itálie a zpátky, ale už se na ní nedostalo a četla jsem ji až po návratu domů, přičemž jsem ji dočetla ve vlaku cestou z píšáckého srazu v Jihlavě v neděli 15. září 2019. I tentokrát mi knížka sedla a jsem ráda, že se Dabertova dobrodružství ustálila na formě, která mi absolutně vyhovuje, tedy jedna kniha, jeden "případ" a žádné zbytečné šmodrchy nad rámec příběhu :o). Dotek zla je opět moc dobře napsanou knihou, které nechybí typicky svérázný humor hlavního hrdiny, čtení mě bavilo, byť mi bylo hned od začátku jasné, že rodina, na kterou ukazují všechny indicie, nebude na vině. Prostě opět slušná detektivka, která nenudí a příjemně zavání světovým bestsellerem, přestože je autorem český spisovatel. A abyste věděli, co konkrétně tím svérázným humorem myslím, neodpustím si jeden malý citát :o)

"Vezmu si mustanga," řekl soudci, který se mezitím přesunul do haly. "Doufám, že ho máte dobře pojištěného."

"Už jste si všiml, Mikeu, že vašemu humoru se nikdo nesměje?" pronesl Brooker nakvašeně.

"Vždyť je to také můj humor. Neplýtvám s ním proto, abych bavil okolí." (str. 199)

Tohle byl s ohledem na rozsah trochu dlouhodobější cíl :o). Dokončit ho se mi podařilo cestou na dovolenou do Itálie, kde jsem dočetla pátý díl s názvem Císařská vyhlídka (ano, všímavější z vás nejspíš postřehli, že po sepsání cílů do téhle výzvy vyšlo ještě páté pokračování :o). Kočár do neznáma a druhé pokračování s názvem Třetí přístav (tady se přiznám, že jsem měla trochu zmatek, který díl je který, protože třetí pokračování se jmenuje Druhý břeh :o) jsem přečetla už v květnu. Třetí díl jsem pak zvládla v červnu a čtvrtý díl s názvem Dlouhá cesta jsem dočetla začátkem července. Závěrečnou Císařskou vyhlídku jsem dojížděla v pátek 26. července 2019 cestou do Itálie, kdy mi zbývalo už jen pár kapitol.

První díl mě nenudil ani při druhém čtení a dokonce jsem stihla pár věcí z děje zapomenout :o). Následné pokračování s názvem Třetí přístav je ještě malinko temnější, protože hrdinky stíhá jedna rána osudu za druhou (krátce po příjezdu na panství v Čechách zemře jejich babička), ale zvlášť Hermína se s tím pere se ctí a hrdostí. Moc se mi líbilo, jak autorka popsala postavení žen v 18. století, že o sobě de facto nemohly rozhodovat samy a pokud byly svobodné nebo dokonce i vdovy musely mít nějakého mužského poručníka, což ne vždy byl čestný člověk a mohl díky své moci dotyčnou připravit klidně o veškerý její majetek. Rozhodně oceňuju, že autorka ve prospěch svých hrdinek nic nepřekrucovala a naopak přidala odstrašující případ stařičké gardedámy Ludviky. Zkrátka opět dobře napsaný historický román, který mě navzdory ne příliš optimistické náplni hodně bavil.

Třetí díl s názvem Druhý břeh mi připadal malinko slabší, protože byl hodně roztříštěný a autorka štěpila děj na útrapy Stephanie na jejím vdovském panství, kde se ji nakonec dokonce pokusí otrávit a kde dělá mimo jiné trochu ostudu tím, že se zná k manželovu nevlastnímu bratrovi, kterého měl její tchán se služkou. Hermína zatím prožívá své první těhotenství a narození syna, přičemž stále bojuje s tchýní, která její sňatek od začátku nelibě nesla kvůli Hermínině nedostatku majetku (a také proto, že si myslela, že je Adéla její nemanželské dítě a nikoli schovanka). Nejvíc mi ale v hlavě utkvěla scéna, kdy Stephanii onemocní dcerka Adéla a ona se konečně projeví nejen jako její matka, ale také jako rozhodná, dospělá žena, která si umí stát za svým, když jde do tuhého.

Čtvrté pokračování s názvem Dlouhá cesta pak bylo asi nejslabší knihou celé série. Autorka si totiž vymyslela poměrně kostrbatý začátek s těžko uvěřitelnou záminkou pro návrat Hermíny do revolucí zmítané Francie. Jako chápu, že paní Körnerová chtěla ukázat odvrácenou stranu revoluce a hrůzy, které byly v té době na denním pořádku, a jak to jinak udělat, než tam prostě nějak dostat hlavní hrdinku, aby si to zažila, ale přišlo mi to hodně divné, zvlášť fakt, že ji Hermínin manžel nechal odjet jen tak samotnou. Zachránit ji pak musí samozřejmě jedině její životní láska André, který se mezitím ale také oženil. Ve výsledku se to v žádném případě nečetlo špatně, ale už mi to přišlo trochu jako nastavovaná kaše. Malinko to zachraňoval i fakt, že jsem se při čtení neubránila vzpomínkám na moji kdysi oblíbenou minisérii Červený bedrník :o)

Do pátého dílu s názvem Císařská vyhlídka jsem se pustila víceméně pro úplnost, když už jsem ho měla doma, ale nakonec se ukázalo, že se příběh vrátil kvalitativně do normálu a čtení jsem si zase užívala. Celkem zajímavý byl příběh s kmotřenkou Adélou, kterou všichni rozmazlovali, a pak ji nikdo nebyl schopen zvládnout, protože měla přeci jen trochu pokřivený charakter (libovala si ve špehování lidí, lhala, kdy se jí to hodilo, a byla i poměrně dobrá herečka). Sice jsem její postavu neměla ráda a nebyla mi sympatická, ale její zápletka rozhodně obohatila děj. Taky se mi líbilo, že autorka nezapomněla na žádnou z postav, a to ani z těch vedlejších jako byly spoluvězeňkyně Ludviky, starý správce Meuronu Vilém nebo děti Hermíniny spoluvězeňkyně z dob francouzské revoluce, byť to teda trochu připomínalo pohádku, jak všichni našli klid a mír. Nicméně pořád jde o svým způsobem oddychovou literaturu (nebo aspoň já to tak beru), takže co jiného vlastně v závěrečném dílu čekat :o). Jinak název knihy dostal smysl až na samém konci, kdy se hlavní hrdinka dokonce osobně setká s Napoleonem.

Sérii celkově hodnotím kladně a nejspíš se k ní v budoucnu ještě někdy vrátím, jen mi teď nedá spát poslední věta o dětech Andrého a Hermíny, že tam už začíná jiný příběh – znamená to, že bude nová navazující série, nebo že tahle série předchází nějaké autorčině už vydané knize?

Tuhle knížku jsem si vzala na paškál koncem srpna v rámci naladění se na pohodovou až dovolenkovou atmosféru, když jsem si v práci vzala jeden den volno, abych si udělala narozeninový výlet na Kleť (ne úplně v den svých narozenin, ale to nevadí, důležité bylo, že bylo hezké počasí :o), a dočetla jsem ji cestou z píšáckého srazu v Jihlavě v neděli 15. září 2019 (ano, jsem cvok a v kufru jsem táhla dvě tištěné knihy :o).

Co se knížky jako takové týče, v první půlce jsem si říkala, že je to zatím asi nejslabší dílo, které jsem od autorky četla, neb lehce zpovykaná dcera amerického senátora, která se zamiluje do svého bodyguarda, bylo moc velké klišé i navzdory všemu tomu vtipu, co je pro Kateřinu Petrusovou tak typický. Ale pak se to zase všechno převrátilo totálně vzhůru nohama a příběh mě začal nefalšovaně bavit. Autorka mě jako pokaždé překvapila a dostala na lopatky, takže nakonec opět nádherně odpočinková romantika s trochou napětí, která mě moc bavila, o humoru, který čiší z každé stránky ani nemluvě :o)

Samozřejmě jsem si zopakovala i první díl, přičemž obojí jsem si s sebou vzala na dovolenou v Itálii, kde jsem obě knihy stihla i přečíst (druhý díl s názvem Cesty se rozcházejí, jsem dočítala v neděli 4. srpna 2019 ráno, protože v sobotu večer už jsem na těch posledních pár desítek stran jednoduše neviděla). Překvapila jsem samu sebe, kolik jsem toho z prvního dílu zapomněla (třeba že jsem si nepamatovala, že se Cyře neotevřel zámek bratrových pokojů zapečetěný krví Noaveků), ale jinak je to pořád dobrá kniha, a i když už jsem znala děj, stejně jsem ji četla jedním dechem. Navíc jsem si uvědomovala spoustu dalších detailů, jako že jsou Čáry života vlastně hlavně o Cyře, přestože začínají vyprávěním Akose apod.

Do druhého dílu jsem naopak měla zpočátku (nějakých padesát stran) problém se začíst, protože se v něm cesty opravdu rozcházejí a děj se štěpí mezi mnohem víc postav, přičemž taková Akosova sestra Cisi a její družka kancléřka Thuvhe nebyly zdaleka tak zajímavými postavami, a hlavně v ději bylo mnohem méně akce a víc rozjímání, což až zas tolik nemusím. Nemluvě o tom, že jsem si nad knihou říkala, jestli už to není tak trochu telenovela, když se tu objevují postavy, které měly být dávno mrtvé (viz Cyry otec) a jsou tu samé vyměněné děti :o). Ale pak se to naštěstí zlepšilo a děj se trochu rozhýbal, i když mi tenhle díl přišel o poznání smutnější a jen jsem kroutila hlavou nad nesmyslností jednotlivých útoků a počínající války, jak málo někdy stačí a jak silní diktují slabým – mimochodem podmínky Shromáždění pro Šotet bych taky nepřijala, protože by se museli vzdát všeho, čím jsou a de facto se čistě jen podřídit, což mi dost připomínalo Tibet a Čínu, akorát s tím, že jsem doufala, že se Šoteti nevzdají a budou bojovat.

"Pary nás vedl k jedné z větších budov. Přistáli jsme na úpatí kopce, takže nás čekalo stoupání, a já předpokládala, že orákulum sídlí na samotném vršku...

Když jsme procházeli jednou ze zahrad – většinu rostlin od nás odděloval drátěný plot, do kterého byl zaveden proud –, ozvala se za mnou Yssa a v jejím hlase byl slyšet potlačovaný strach. "Pary?"

Ohlédla jsem se a spatřila velkého brouka, skoro tak dlouhého jako moje dlaň, jak leze po Akosově tváři. Na křídlech měl jasně modré značky a jeho pátrající tykadla zářila. Na krku měl dalšího a na rameni ještě jednoho.

"Nehýbej se," řekla mu Yssa. "Všichni ostatní, ustupte od něj."

"Sakra," sykl Pary.

"Předpokládám, že jsou jedovatí," řekl Akos a ohryzek mu poskočil, jak ztěžka polknul.

"Velice," přikývla pomalu Yssa. "Chováme je tady, protože v letu velmi jasně září."

"A vyhýbají se všemu, co je dobrým vodičem proudu," dodal Pary. "Například... lidem. Aspoň většině lidí."

Akos zavřel oči.

Zamračila jsem se a přistoupila blíž. Pary mi položil ruku na rameno, aby mě zastavil, ale hned zase ucuknul bolestí a já šla dál. Pomalu, po krůčcích, jsem se k Akosovi přibližovala, až jsem byla tak blízko, že jsem na tváři cítila jeho teplý dech. Zvedla jsem ruku a podržela ji nad tím broukem na jeho obličeji. Poprvé v životě jsem o svém daru proudu neuvažovala jako o prokletí, ale o něčem, co by mohlo i pomáhat, ne jenom zraňovat.

Z mých prstů se odvinul jediný černý pramínek – jak jsem chtěla, jako by mě poslouchal – a bodnul brouka mezi krovky. Celé jeho tělíčko se rozzářilo a on rychle odletěl. Druzí dva ho okamžitě následovali. Akos otevřel oči. Dívali jsme se na sebe, aniž bychom se dotýkali, ale tak zblízka, že jsem viděla pihy na jeho očních víčkách.

"V pořádku?" zeptala jsem se.

Přikývl.

"Tak se drž při mně," poradila jsem mu. "Ale nedotýkej se mě, jinak z nás obou budou magnety pro jedovaté brouky."

Když jsem se otočila, zavadila jsem pohledem o Sifu. Dívala se na mě dost zvláštně, skoro jako bych tím výbojem zasáhla ji. Cítila jsem, jak se Akos drží těsně za mnou. Dvěma prsty se mě chytil za lem košile.

"No," poznamenal Eijeh, "to bylo vzrušující."

Přesně to by podobné situaci řekl Ryzek.

"Sklapni," odpověděla jsem automaticky." (str. 168-169)

Jinak dost depresivní mi připadala i temná planeta Ogra, kde vládne věčná noc a moc proudu je silnější než kdekoli jinde a kde se valná část děje druhého pokračování odehrává. Sice je to takové útočiště pro všechny, kdo ho potřebují, ale stejně. A taky mě moc nebavilo ono zdlouhavé řešení vztahů mezi Akosem a Cyrou – po prvním dílu jsem měla pocit, že bylo všechno jasné, ale asi holt ne, no :o(. Jo a trochu děsivé bylo i to, jaká byla Cisi v podstatě skvělá manipulátorka (takový kardinál Richelieu v sukních), a přitom si to ani nepřipouštěla a naopak byla přesvědčená, že se vlastně jen snaží pomoct a dělá to pro dobro všech, ale autorka hezky ukázala, že každé rozhodnutí nebo ponouknutí k němu má své důsledky, a ty jsou někdy větší a horší, než by člověka kdy napadlo.

"Tahle Cyra Noavek," řekne Ast a převaluje v levé ruce hladký oblázek. Všimla jsem si, že Ast je neustále v pohybu, ať už se houpe na patách nebo ožužlává rukojeť svého hřebene nebo si s něčím pohrává mezi prsty. "Je nějaká šance, že na ty podmínky přistoupí?"

Zasměju se. Představa, že by Cyra Noavek, která bojovala v aréně i po tom, co jí vlastní bratr seřezal kůži z hlavy, bez námitek předala svou zemi pod vládu Thuvhe, je naprosto směšná...

"Nečekám, že na ně přistoupí," řekne Isae. Odpovídá, jako by seděla daleko od nás a nejen v opačném koutě místnosti... "Šoteti nejsou na porážky stavění. Předseda Shromáždění měl pravdu – jsou jako... infekce. Člověk má pocit, že jsou malí, takže bude snadné se s nimi vypořádat, ale oni se znovu a znovu vrací..."

Při slově infekce mi přeběhne mráz po zádech. Takhle by se o lidech nemělo mluvit, i když jde o naše nepřátele. A co víc, ani Isae takhle o lidech nemluví, ani když je naštvaná.

Narovná se a sepne ruce na klíně...

"Myslím, že musíš tvrdě udeřit," řekne Ast poté, co jeho palec opíše několik kruhů po oblázku. "Šoteti na nic jiného neslyší. Uhoď na ně tvrdě, nebo se vůbec nenamáhej na ně uhodit."

Isae skloní hlavu, jako by byla zklamaná, ale já vím, že to tak není. Jen na sobě cítí obrovské břemeno. Vede svou vlastní válku, k tomu ještě tu, kterou od ní očekávají planety Shromáždění, a navíc válku proti smutku, který ji stravuje zevnitř a nutí ji dělat a říkat věci, které by jinak nedělala a neříkala.

"Mohla bych udeřit na centrum Voy," řekne. "Tam žije většina přívrženců Noaveků."

Centrem Voy jsme procházeli, když jsme šli do amfiteátru. Dostala jsem tam od jednoho z prodavačů šálek čaje, a když mi ho podával, usmál se na mě. Nemůže jen tak udeřit na centrum Voy.

"Tím bys sejmula Ryzkovy nohsledy a zároveň vyslala jasný signál," přikývne Ast. "To je dobrý plán."

"Není to vojenský cíl," připomenu jim.

Ast zavrtí hlavou. "Nejsou žádní šotetští civilové, aspoň ne v pravém smyslu. Všichni umějí zabíjet. Isae a já to víme lépe než mnozí jiní."

Už vím, že při útoku, při kterém Isae přišla k těm jizvám, zahynul kromě jejích rodičů také jeho otec. A určitě i spousta jejich přátel a známých... To ty dva spojovalo poutem, do kterého jsem nemohla proniknout, a zároveň byli kvůli tomu oba stejně zaujatí proti Šotetu.

"A jak si ten útok představuješ?" zeptá se Ast. "Pozemní invaze by s ohledem na dovednosti jejich průměrného občana asi nebyla nejlepší strategie."

"Šoteti nejsou občané," ozve se Isae upjatě. "Já jsem právoplatnou vládkyní celé planety a oni jsou vzbouřenci!"

"Já vím," přikývne Ast.

Isae se hryzne do kloubů na ruce, až jí kolem zbělá kůže... "Musím to ještě potvrdit s vedením Pithy, ale rozhodně použijeme jejich technologii. Říkají tomu záblesk protiproudu. Je to... účinné. Mohla bych to namířit na amfiteátr, kde zavraždili Ori, a odtamtud by se ničivá síla rozšířila po okolí. Samotná budova by byla úplně srovnaná se zemí."

Zalapám po dechu. Právě kvůli tomu jsem jela s ní – abych jí zabránila udělat něco, čeho by později litovala, a udržela Thuvhe na dobré cestě. Takže ji musím uklidnit. Musím je oba zastavit, než se navzájem vyhecují. Vysílám svůj dar jako přílivovou vlnu a zasáhnu je oba zároveň. Ast sebou cukne, což zatím udělal pokaždé, ale Isae jako by si toho vůbec nevšimla. Soustředím se na to, aby ji moje vlna zbavila tíže a nechala ji splývat na hladině, a pak ji jemně tahám za ruce a nohy, aby se pomalu vrátila zpátky ke mně.

"Bezdůvodně napadat civilní cíle je proti zákonům," řeknu klidně.

Isae se na mě unaveně podívá, jako by napůl spala...

"Kousek od Voy je vojenský tábor," navrhnu.

"O kterém ani nevíme, jestli tam vůbec někdo je," namítne Ast. "Ve Voi vládne chaos. Všichni vojáci byli nejspíš převeleni do města, aby v ulicích udržovali pořádek. Udeříme na tábor a možná jim jenom pokosíme stany a umývárny."

Isae si pořád ohlodává klouby... Cítím v ní tu samou divokou energii, jaká v ní byla, než zabila Ryzka, jenže tentokrát jí schází soustředění. Ast jí nabízí příležitost vybít si tu ničivou energii, ale za jakou cenu? Za životy civilistů? Za životy starců a stařenek, dětí, disidentů, povstalců, nemocných a potřebných?

Ani nemluvě o tom, kolik by ji to stálo jako člověka, který by to všechno měl na svědomí.

No tak, mysli.

"Zabíjet lidi není jediná možnost, jak účinně zasáhnout," řeknu. "Šoteti mají pár věcí, které jsou pro ně důležité. Jejich jazyk..." Málem se zalknu, jak mě zasáhne vlna Astova podráždění, a můj dar proudu mi v tom okamžiku zabrání pokračovat.

"Jo, jasně, vykašleme se na konkrétní cíle, pojďme se zaměřit na kulturní symboly," ušklíbne se Ast. "Tak to určitě bude fungovat."

Znovu vysílám svůj dar, další vlnu. Isae teď ze všeho nejvíc potřebuje trochu klidu na rozmyšlenou. A ať už jsou Ast a Isae sebevíc propojení, on jí ho dopřát nemůže.

Já ano.

"Tiše, Aste," řekne Isae a zvedne ruku, aby ho zarazila. "Pokračuj, Cisi."

Ještě chvilku čekám, až se mi sevřené hrdlo uvolní. Musím čekat, dokud se neuklidní i Ast – a asi nejen uklidní, ale taky se trochu zastydí, že mě tak umlčel. Teprve když se zatváří upřímně zahanbeně, podaří se mi znovu promluvit.

"Jejich jazyk je pro ně posvátný," řeknu. "stejně jako orákula – což nepřipadá v úvahu – a pravidelná pouť."

"Ta jejich pouť," přikývne Isae. "Máš pravdu." Oči se jí rozzáří. "Mohli bychom udeřit na poutní loď. Zrovna se vrátili, takže na palubě bude zřejmě jen posádka údržbářů – ztráty na životech budou minimální, ale symbolicky to pro ně bude veliká rána."

Není to moje řešení, ale není ani Astovo. Tak to asi bude lepší než nic." (str. 96-99)

Splněno v rámci "narozeninové" dovolené ve středu 28. srpna 2019 a byl to moc fajn výšlap, při kterém jsem dokonce bez hledání našla pár pěkných hřibů :o). Blíže snad už brzy v samostatném článku (mám celkem dost fotek a přišlo mi líto se o ně s vámi nepodělit, ale zároveň jsem jimi nechtěla zahltit tohle shrnutí :o)

Cestou na dovolenou do Itálie na konci července jsem si dala repete i prvních dvou dílů, protože nemůžu v našem nynějším autě usnout, a tak radši koukám na tablet, zatímco zbytek posádky spí. Zbývající tři epizody jsem pak zkoukla cestou zpět domů v sobotu 3. srpna 2019 večer. Musím se ale přiznat, že mi Sedmilhářky přišly ze začátku celkem utahané a zdlouhavé, postupně má asi jakože vzrůstat napětí, jak se vrší jedna událost za druhou, ale ani po čtyřech epizodách mě to nijak zvlášť nebavilo, protože se vlastně nic nestalo. Celý seriál se tváří jako příběh Madeline (Reese Whitterspoon), která je v Monterey opravdu u všeho a je taková rázná a angažovaná (i proto jsem docela dlouho tipovala, že to někdo nevydrží a zabije právě ji :o), ale já stejně pořád dumala nad Celeste (Nicole Kidman) a nikdy jsem si nebyla jistá, jestli se jí její manželství líbí a fakt si ten divoký až brutální sex užívá, nebo jestli je jen obětí domácího násilí (mně osobně z toho spíš většinou nepříjemně mrazilo v zádech). Každopádně jsem si říkala, že jestli se na konci nedozvím, koho to teda jako zavraždili a kdo to udělal, budu pěkně otrávená :o). Naštěstí to pak konec moc pěkně rozseknul, takže se mi seriál vlastně líbil a přišlo mi to docela hustý (konec byl fakt hodně napínavý :o), jen ten přeslazený happy end, kdy se všechny ženské de facto usmířily a měly se rády, jsem jim tak úplně nežrala :o)

Po Sedmilhářkách jsem potřebovala nějaké to odlehčení, a tak jsem si uprostřed noci v autě při zpáteční cestě z dovolené v Itálii krátila čas zkouknutím pár epizod Okresního přeboru. Nicméně tenhle seriál mě zas až tak moc neoslovil, přišlo mi to jako přehlídka ryzího čecháčství, a to já moc nemusím :o(. Sem tam jsem pak ještě koukla i na nějakou další epizodu o víkendu u babičky nebo tak a vzala jsem Okresní přebor víc na milost, nicméně pořád je to o tom, že prostě víte, že jsou hlavní hrdinové naprostí pitomci a fotbaloví magoři, a přestože je to vlastně potenciálně vtipné, mně osobně tam u toho chyběla nějaká jiskra nebo pomyslná tečka, která by mě přiměla opravdu se u seriálu od srdce zasmát. Takhle to bylo jakože vtipné, ale nesmála jsem se u toho. Možná byli autoři moc opatrní a nedotáhli ty vtipy do konce či do extrému (jako u Trpaslíka), nevím, ale prostě tomu chybí šťáva. Jinak Okresní přebor jsem si do Projektu dala hlavně kvůli Vetchému (a Ivy doporučení :o), ale nakonec je překvapivě nejvtipnější postavou klubový veterinář se svým "jáčkováním" :o). V dalším sledování už ale asi pokračovat nebudu, nějak nemám nutkání vidět další díl a přeci jen mám v hledáčku ještě spoustu jiných seriálů, takže mi těch 5 zkouknutých epizod bohatě stačí.

No a na závěr ještě jeden z rozpracovaných cílů, kde už mám splněny 2/3 :o)

Zjišťuju, že když si na narozeniny nic neplánuju, dopadne to mnohem lépe a mnohem víc si je užiju, než když se snažím zorganizovat nějakou oslavu nebo dárky :o). Letos jsem si například zcela spontánně udělala výlet na Kleť, který se nadmíru vydařil (navíc jsem zabila dvě mouchy jednou ranou, když jsem tam vyrazila "po babské" :o). A prospělo mi i to, že jsem si na to vzala den dovolené a na chvíli tak vypadla z pracovního kolotoče. Jinak coby dárek jsem si nadělila páté pokračování Ravenelových, na jehož vydání už jsem se nejmíň měsíc těšila, a od našich jsem si vybrala čistící sonický kartáček na pleť od Ety. Takhle pěkně si ty narozeniny musím zařídit každý rok :o)