Když nemohla Tlapička ze zdravotních a Barjoha ze zcela objektivních příčin dorazit na jihlavský píšácký sraz, zrodila se myšlenka, že přijede hora za Mohamedem, tedy že si s Ivou uděláme výlet do Ostravy :o). A protože v listopadu nelze předpokládat pěkné počasí na výlety a taky proto, že jsme nechtěly Tlapku nějak zbytečně přetěžovat, bylo stěžejním bodem programu Carcassonne :o)
Logisticky náročnou cestu jsme s Barjohou plánovaly v dostatečném předstihu, takže nakonec všechno klaplo, jak mělo. V pátek 1. listopadu 2019 jsem se vydala v devět z Budějovic do Prahy, kde jsme si daly sraz na Hlavním nádraží u vstupu do metra – upřímně řečeno doteď mi nějak nedošlo, že tam jsou ty vstupy do metra dva a žádné lepší místo nás nenapadlo, ale zvládly jsme i to a nakonec se v tom mumraji našly :o). Protože jsme s Ivou zodpovědné cestovatelky, jely jsme obě raději o spoj dřív, aby nám vytoužené Pendolino do Ostravy náhodou neujelo, a tak jsme měly ještě i dostatek času zajít si na oběd. Na ten jsem ji zatáhla do nedalekého Palladia, kde jsem měla vytipovanou Ugovu salaterii. Takže jsme se nadlábly, chůzí do Palladia a zpět se trochu protáhly, a pak nasedly do moc pěkného Pendolina. Nutno podotknout, že už několik dní před odjezdem bujela rozsáhlá whatsappová konverzace s Tlapkou a její maminkou ohledně našeho pobytu a příprav celkově, která nepolevovala ani v pátek, naopak, holky se překonávaly v pošťuchování, kdy nám Tlapka neprozřetelně přislíbila lůžko i s labutěmi z ručníků a Iva se jich pak samozřejmě dožadovala a vyhrožovala, že bez fotodokumentace do Pendolina nenastoupíme :o). Debatu nakonec utnula Tlapky maminka, která nás umlčela fotkou naprosto epesního bezlepkového (!) dortu, a my se bez protestů rozjely do Ostravy :o). Mimochodem Pendolino mi připomnělo, proč mám takovou averzi k místenkám (pozůstatek z cest do Budapešti, kdy ve vlaku klidně chyběl celý vagón zrovna s našimi místy), neb i tady platilo, že když máte místenku do vozu číslo 5, bude to zaručeně ten nejvzdálenější od výlezu na peron, což v momentě, kdy za vámi s odstupem chvátá kamarádka s čerstvě zakoupenou kávou a do odjezdu vlaku zbývají už jen minuty, není úplně ideální :o)
Ano, dort chutnal přesně tak skvěle, jak vypadal :o)
Nicméně v Pendolinu už to pak byla pohoda, cestu trvající kvůli menšímu zpoždění přes tři hodiny jsme s Ivou celou prokecaly, takže nám utekla jako voda, a ještě jsme se při tom občas pobavily, např. krásným přízvukem průvodčího, když vyvolával: "Přistópily v Olomócu?" :o). Užily jsme si též "prdy" v koridoru a po páté večer (večer proto, že už byla tma) jsme se vykulily z ostravského Hlavního nádraží, kde nás kousek od východu odchytila Tlapky maminka (celkem vtipně nás neomylně poznala), naložila nás do auta a provezla po hlavních pamětihodnostech – ano, viděly jsme i proslulý Hranečník a taky pár moc pěkných kostelů, radnici a barevně svítící most "Sýkorák". Jinak nutno dodat, že nakonec na nás u Tlapky čekaly i ony slibované labuťky, a to ve velmi kreativním provedení :o), přičemž krátce po příjezdu byly na noční oblohu vypuštěny lampiony, po kterých následoval dokonce ohňostroj – zkrátka stylové přivítání hostů se vším všudy :o). A to nemluvím o neskutečně roztomilé delegaci čtyřnožců, kteří nás stejně jako páníčci uvítali s otevřenou náručí, přičemž bišonek Percy nám dělal společnost po celý víkend a dokonce se zdálo, že si naše věčné muchlání, hlazení a drbání užívá (protože je tak sladce miloučký a heboučký, že nebylo možné odolat :o). Až byl trochu v podezření, že se zamiloval do Ivy a zanedbává kvůli tomu svoji paničku, neb se od Ivy nechtěl hnout na krok (a ta láska byla zaručeně oboustranná :o).
Náš roztomilý čtyřnohý hostitel <3
Každopádně jsme už v pátek neztrácely čas a poměrně záhy po uvítání a občerstvení – dostaly jsme ten výborný bezlepkový dort, na který jsem si vzala recept, protože byl fakt úžasný, a krom toho i spoustu dalších dobrot – jsme se vrhly na Carcassonne :o). Tlapky maminka se sice trochu divila: "To už vážně chcete hned hrát?", načež ji Tlapka objasnila situaci kouzelnou větou: "Vždyť sem kvůli tomu jely až z Budějovic!" :o). První hra byla zaučovací, neb jsem ho na rozdíl od zbytku osazenstva nikdy v životě nehrála, a musím říct, že Tlapce to vysvětlování, včetně zajímavých podnětů ohledně strategie a různých možností, jak si nasyslit body, šlo skvěle (ne nadarmo je učitelka :o), byť ve mně, zvlášť co se té strategie týče, bohužel příliš hluboké stopy nezanechalo (ale to není Tlapky vina, to byl jen důsledek mého nedostatku strategického myšlení – proto nehraju šachy a vždycky jsem prohrávala i v piškvorkách :o). V pátek večer jsme hned po oťukávací zaučovací hře zvládly ještě i jeden ostrý boj a byla to neuvěřitelná legrace. Líbilo se mi, jak Tlapička žasla, že jsme si s Ivou osvojily jejich rodinné herní názvosloví, ale upřímně řečeno u mě se nebylo zas až tolik čemu divit, protože její výklad a blogový článek byly jedinými zdroji, ze kterých jsem čerpala, takže za chvíli létala u stolu jedna pič za druhou :o).
Nevím, jak Carcassonne samo o sobě, ale Carcassonne s Tlapkovými je úžasná hra a už dlouho jsem se takhle nepobavila a od srdce nenasmála. Tlapky nesmrtelná hláška: "To tam nedáš." nám v zápalu boje velice rychle přešla do krve a já k ní vzhledem ke kartičkám, které si Iva po oba dny neustále tahala, přidala láskyplné pošťouchnutí: "Ty už zase vineš?" občas obměněné variantou s větší mírou nadšení: "Ty už zase vineš!" :o). Hodně zábavné bylo taky Tlapky maminky rezignované vysvětlování: "To ona tam nedá." pokaždé, když si Tlapička vytáhla kartičku, která by jí mohla někde pomoct (byť by to nebylo i bez zisku bodů pro samotnou Tlapku), a zkoumala, kam ji položí :o). V sobotu jsme se pak dokonce propracovaly ke smlouvání typu: "Tady bys měla soudek a plátýnko.", a i když mi ne vždy docházely ony různé pikle, které si tam Tlapkovic pekly (budoucí počítání bodů prozatím stále přesahovalo moje chápání :o), podařilo se mi to, co kdysi Tlapky mamince, a sice že jsem skoro celou hru čekala na jednu pitomou kartičku, abych si mohla uzavřít velké a bonusy naplněné město, a když mi pak přišla do ruky, vůbec mi to nedošlo a zahodila jsem ji v dalším nedokončeném projektu :o(. Jak už jsem říkala, strategie není moje silná stránka, většinou jsem se omezila na to, že jsem si někde u sebe v koutku budovala svoji malou "negropolis", jak to Tlapička vtipně nazvala s ohledem na barvu mých pinčlíků (v sobotu jsem si totiž místo původních růžových vybrala černé v naději, že mi třeba přinesou víc štěstí :o), což mělo výhodu v tom, že se do ní ostatním nechtělo moc zasahovat, a pak jsem občas spoluhráče překvapila, když jsem nějakého toho pinčlíka propašovala do pestrobarevného bitevního pole Tlapkových, to se pak v průběhu jejich zavilého soupeření ozývaly věty typu: "Kde se tady vzala ta černá?" :o). Jinak body jsem zpravidla střádala tak, že jsem si tu a tam upičovala mini město za čtyři body (novotvarové sloveso se Tlapce hrozně líbilo, protože je prý důkazem, že je slovo "pič" životaschopné :o) nebo jsem uchvátila nějakou tu cestu, ale i tak se mi v první sobotní hře povedlo zvítězit, byť do dnešního dne vlastně nevím jak. Tipuju, že to bylo spíš nedopatřením a zásluhou toho, že jsem do té doby nebyla považována za soupeře, a tak mě hlavní přeborníci nechali bujet bez povšimnutí :o). Jediná věc, která mě mrzí, že jsme si ty naše rozpravy nad hrou nenahrávaly nebo nějak jinak nezaznamenávaly, neb si drtivou většinu našich hlášek samozřejmě nepamatuju, a to je věčná škoda :o(. Jo a taky po absolvování několika her s Tlapkovými doufám, že jsem svým dárkem v podobě třetího rozšíření s drakem požírajícím pinčlíky (mně se líbila hlavně ta princezna na obalu, nemluvě o tom, že jsem nevěděla, jestli je možné přikupovat rozšíření v náhodném pořadí, a tak jsem radši vzala hned to další následující, o kterém jsem si z Tlapky článku vydedukovala, že ho ještě nemají :o) nerozpoutala přílišné domácí nepokoje (my jakožto návštěva jsme se z něj naštěstí úspěšně vykroutily :o), přičemž už rozumím tomu, proč Tlapky maminka navrhovala, že by si ho mohli zahrát o Vánocích (v kterémkoli jiném ročním období by spolu pak spolu možná nemuseli mluvit i několik týdnů :o)
Jinak Ostravský víkend byl i trochu vzdělávací, bo jsem se konečně dozvěděla skutečný význam tolik typického slovíčka "bo" (= znamená "protože" a nikoli "nebo" :o), nebo co vlastně znamená název kapely Mňága a žďorp – k tomu jsme se dostaly přes dort, který už by prý další den mohl být moc mňaglavý, a tak jsme se "obětovaly" a v sobotu ho raději dojedly (mňága je prý údajně to, co se stane z banánu v tašce, aneb takové "nekoordinované smoothie" :o), a žďorp je prostě něco na vyhození, starý krám). A při zpáteční cestě vlakem jsme se s Ivou fascinovány neuvěřitelným množstvím jmelí na stromech, zas pro změnu poučily o epidemii téhle cizopasné rostliny, která podle internetu podobně jako jinde kůrovec sužuje lesy na Ostravsku a okolí.
No prostě, bylo to skvělé a strašně jsem si celý víkend užila, jen kdyby tak rychle neutekl (v sobotu jsme se vlastně jen nasnídaly, chvíli pokecaly a už se jelo na oběd, potom jsme zase zůstaly chvilku klábosit (a ňuchňat Percyho :o) v obýváku a pak už jsme šly zase hrát, načež bylo jako mávnutím kouzelného proutku bůhvíkolik hodin večer a v neděli po snídani už jsme zase odjížděly zpátky :o(. Proto bych chtěla touhle cestou ještě jednou poděkovat Tlapce za pozvání (teda vlastně doufám, že nás tak nějak pozvala a že jsme se jí do Ostravy s Ivou úplně nevnutily :o) a celé její rodině za to, jak se o nás báječně staraly – Tom mi vynesl kufr do prvního patra, babička nám na cestu domů přinesla domácí klobásky (výborné a o to cennější, že Tlapky maminka při jejich spatření prohlásila: "Já jsem je ještě ani neochutnala." a Tlapička si přisadila: "Vy jste dělali klobásy?", načež nás zachránil Tom, když s potměšilým úsměvem prohlásil: "Já už jsem je měl." :o) a Tlapky maminka nás celou dobu rozmazlovala a snášela nám samé dobroty (kromě zmiňovaného dortu, kterému k mému černému svědomí předcházely ještě nepovedené muffiny, třeba pečené koleno a mnoho mnoho dalšího). A to nemluvím o tom, že jsme Tlapku s Tomem vystrnadily na celý víkend z postele, takže Tomáš, který ještě ke všemu v sobotu vstával do práce, musel spát v obýváku na gauči (z toho mám výčitky svědomí ještě teď), nebo že sobotní oběd platila Tlapky mamka (jakoby nestačilo, že jsme kvůli mému bezlepkářství zakotvily až v druhé restauraci, protože v té první měli kvůli halloweenu omezenou nabídku). Měly jsme zkrátka s Ivou VIP péči a k tomu úžasnou společnost, což rozhodně stálo za ty dva dny na cestě až z Budějovic a bez váhání bych si to znovu zopakovala :o). A pomalu už na peronu v Havířově se mi po holkách stýskalo :o(, načež mě dorazilo loučení s Ivou v Praze a domů jsem přijela téměř v depresi nebýt našeho dopisování na Whatsappu a toho, že jsme se s Tlapkovými domlouvaly, že by si mohli v létě udělat výlet do Plzně "k příbuzným" a že bychom se tam sešli všichni (tedy že bych se k Barjoze nakvindovala i já :o)