Letošní advent byl klasicky hektický (jako poslední dobou každý rok) a vlastně možná ještě o fous náročnější, protože přece jen pořád jedu v dodělávkách bytu, ale překvapivě jsem si ho letos vlastně celkem užila. Sice jsem se kvůli nemocem (na jejich straně či jejich potomstva) neviděla úplně se všemi kamarády, ale zase jsem tu měla na návštěvě Barjohovi, což mi to rozhodně vynahradilo :o). Taky jsem si docela užívala pečení cukroví, i když mi zhruba od loňska sladké vlastně nijak zvlášť nechutná, což mi ale došlo až později (takže jsem nakonec původně plánované linecké před Štědrým dnem už nepekla a většinu toho již upečeného jsem rozdala :o), a přestože jsem neviděla skoro žádnou pohádku, bylo to vlastně fajn. Kulturně jsem se vyřádila na již tradičních Nezmarech s Jihočeskou filharmonií a k tomu letos premiérově ještě i na České mši vánoční Jakuba Jana Ryby (taktéž s filharmonií), kterou jsem ke své hanbě nikdy předtím neslyšela a musím říct, že se mi líbila (chudák jeden ze sólistů se občas zamotal v textu, ale o to to bylo sympatičtější), byť jsem se celý večer nezbavila zvláštních úvah o tom, jak to asi bylo ve skutečnosti (Brownova teorie mi připadá velice reálná, zvlášť když se v každé 
druhé koledě zpívá o královském synovi atd.), a pak jsem se samozřejmě nemohla ubránit úvahám, proč byl královský pár tak chudý, že Marie musela rodit ve chlévě na slámě a Ježíška neměla ani do čeho zavinout (opět text každé druhé koledy), že byli podle všeho rádi, když si při útěku před nepřáteli zachránili holý život, což musela být docela hrůza, vzhledem k tomu, že Marie byla těhotná, a že se asi museli skrývat (viz potom Herodes, žejo), ale že je lidi stejně poznali (jakože se rozkřiklo, co jsou zač a co se jim stalo) a nosili jim dary, no prostě akčně historické fantasy jako vyšité :o). Jo a mimochodem, tak jak jsem hrozně moc chtěla živý adventní věnec, když už nebudu mít stromeček (jen takový miniaturní umělý), tak jsem si ho vlastně vůbec neužila, nemluvě o tom, že mi vosk ze svíček pak tekl všude možně, takže propříště asi radši vytáhnu náš letitý věnec umělý a bude :o)
Na svátky jsme pak stejně jako předchozí roky jeli k babičce na Moravu. Vyráželi jsme v pondělí 23. prosince dopoledne poté, co taťka koupil kapra, a já si s sebou vezla už uvařené těstoviny k obědu, které jsem nakonec před odjezdem kolem desáté i snídala :o). Po příjezdu k babičce nás čekal obvyklý úklid (já luxovala a o zbytek se podělili taťka s mamkou) a navrch jsme s mamkou udělaly bramborový salát, přičemž se za námi odpoledne na chvíli zastavila teta a po ní i starší sestřenka s neteří jakožto zástup za sestřenku mladší, která mi po nich poslala dárek, neb chudák chytla nějakého bacila a ležela doma – upřímně řečeno byly tyhle návštěvy tak trochu překvapení (až na mladší sestřenku, s tou se vídáme pravidelně), protože v posledních letech vztahy se strejdou a jeho rodinou trochu ochladly (samozřejmě kvůli majetku, ale to je dlouhý příběh) a tohle byla moc příjemná změna :o). Večer jsme pak za odměnu koukli na Anděla páně, který byl vlastně mojí první letošní vánoční pohádkou :o). Jinak jsem ale letos šeredně podcenila přípravu a zapomněla si s sebou vzít svůj malý cestovní polštářek, nemluvě o tom, že jsem si bůhvíproč myslela, že se mi bude lépe než na nafukovací matraci spát na matraci skládací, kterou jsem si pořídila v Lidlu (většina válend a gaučů u babičky je bohužel už proleželá, a tak jsem začala před jistou dobou spát raději na provizorním lůžku na zemi), takže jsem pak ve výsledku nespala skoro vůbec, protože mě hrozně bolela záda a bylo pro mě pohodlnější sedět na verandě a v tichosti si hrát hry na mobilu (díkybohu za Plants vs Zombies :o) nebo si číst e-knihu (poznámka pro Barjohovi: zpětně lituju Mladší a nechápu, jak se na té matraci mohla vyspat, při příští návštěvě, i když chápu, že za každých okolností dává přednost modré, jí bez diskuzí nafukuju zelené lehátko :o). Jenže znáte to, mamce to nedalo, a tak okamžitě, jak zmerčila, že nespím s ní v obýváku, chtěla problém řešit, takže vzbudila taťku, abych si zkusila jít lehnout na jeho, resp. bráchovu válendu v dětském pokoji, a tak jsme všichni v jednom kuse nějak kočovali a vlastně nespali (taťka zase nemohl spát v obýváku kvůli tomu, že mu tam bylo horko atd.), zkrátka takový malý vánoční flám aneb poctivě jsme všichni čekali na Ježíška :o). Ale aspoň jsem si díky tomu uvědomila, že jsem měla nejspíš díky nové posteli a správné matraci od podobných trablů už docela dlouho, co bydlím na bytě, pokoj bez ohledu na své stále sedavé zaměstnání :o)
Vlevo moje letošní bezlepkové cukroví, vpravo štědrovečerní tabule :o)
Na Štědrý den jsme s mamkou jako každý rok vařily rybí polévku (ale jen tu naši vývarovou variantu se spoustou zeleniny) a hned po obědě jsme pomalu začaly obalovat a smažit řízky z našeho 4,5kilového kapra. Mimochodem letos nás u babičky slušně trápila invaze falešných asijských slunéček (prostě takových těch oranžových, co mají špatně rozmístěné tečky), která byla absolutně všude, včetně kapra, jež se pokapaný citronem chladil zavřený v kastrolu na balkoně – nemohla jsem si u toho nevzpomenout na myfantasyworld a jejich myš v cukroví :o). Každopádně jsme si z toho pak dělaly s mamkou legraci a říkaly jsme si, jestli jsme je tam neměly nechat jako novou tradici (podobně jako s vánočkou a zapečeným hrachem), že kdo by měl řízek s beruškou, měl by pak celý příští rok štěstí :o). Jo a jinak nám slunéčka další den spálila i žárovku (vlezla si totiž do mezer mezi žebry spořivky a ta pak zasmrděla a zhasla :o(, o tom, že jsem je pravidelně luxovala z podlahy, ani nemluvě :o). Štědrovečerní večeři jsme díky včasnému zahájení měly letos poměrně brzy hotovou (asi kolem čtvrté), včetně prostřeného stolu, ale to se u nás zrovna zastavil bratránek a opět jsme chvíli povídali, což bylo hrozně fajn. Večeře se nám tak ve výsledku malinko posunula, ale aspoň už pak byla tma a světýlka u stolu mohla krásně vyniknout :o). Po večeři se klasicky sklidil stůl a umylo nádobí a teprve potom se rozbalovaly dárky, resp. babička rozbalovala dárky, neb my si je s sebou nevozíme (tak nějak to nemá cenu vozit všechny dárky 150 km tam a pak zase zpátky a stejně by se nám asi do auta ani nevešly, protože jsme ho měli narvané jídlem a ostatními nezbytnostmi, no prostě stěhování národů hadr :o). A potom jsme zase koukali na pohádky – díky včasné večeři jsme stihli i Byl jednou jeden král, po ní jsme pokračovali zbrusu novou pohádkou ČT s Lexou (v mých očích se tenhle herec své seriálové nálepky asi už nikdy nezbaví :o) Princezna a půl království, která se mi docela líbila, protože byla vtipná (zvlášť Marek Eben a jeho decentní popohánění nosičů :o) a neotřele se zaobírala tím, jak by to vypadalo, kdyby se vidlák Honza opravdu měl stát králem :o), no a protože nikdo z nás po zkušenostech z předchozí noci nijak zvlášť do postele nespěchal, s chutí jsme se podívali na Anděla páně 2 a potom ještě i na Pretty woman, byť doteď nechápu, proč tenhle film dávají zrovna o Vánocích, a ve výsledku jsme šli spát až někdy o půlnoci (já osobně jsem byla ráda, že bude noc co nejkratší, a doufala jsem, že se tím unavím natolik, že pak usnu kdekoli a na čemkoli :o).
Ve středu 25. prosince se pak rozhodovalo, kdy pojedeme domů. Mamka chtěla kvůli špatnému spaní (a v tu chvíli už i mému špatnému stavu zad, byť se moje štědrovečerní strategie vyplatila a fakt jsem se aspoň trochu vyspala, zádům se to vůbec nelíbilo) odjet domů co nejdřív a já, jakožto neřidič a "dítě" zpravidla nechávám rozhodnutí o délce pobytu a datu odjezdu na rodičích, ale když jsem viděla, jak je mamka odhodlaná odjet kvůli mně co nejdřív a jak je z toho babička nešťastná, zcela dospěle jsem se rozhodla trochu obětovat a především sejmout z mamky břímě rozhodování a řekla jsem, že zůstaneme do Štěpána. Babička mi sice radost z nesobeckého skutku brzy pokazila tím, že prohlásila, že si myslela, že zůstaneme do pátku, ale což, já ji svým způsobem chápu, byť mě trochu mrzelo, že nic není dost, tohle byl myslím slušný kompromis, protože bylo třeba ještě i naplánovat rozbalování dárků s bráchou a jeho přítelkyní, nemluvě o tom, že taťka chtěl mezi svátky zajet i za druhou babičkou. Jinak bylo i moc hezké, že jsme s taťkou minimálně dvakrát vyrazili obejít vesnici a okouknout vánoční výzdobu a osvětlení, když jsme šli vynést plasty na náves, protože jsme aspoň vystrčili nos z domu, nemluvě o tom, že se mi líbil i štědrodenní nákup pečiva a balené vody (u babičky se bohužel nedá pít voda ze studně), kdy jsme si udělali vyjížďku i do nedalekého Vranova nad Dyjí a zblízka okoukli zámek (samozřejmě autem :o), to bylo moc milé zpestření.
Vánoční výzdoba na vsi (foceno mobilem :o)
Na Štěpána si pak ještě přišel na chvíli posedět a popovídat strejda a po obědě (mimochodem to už jsme jedli třetí den po sobě kapra a salát a můžu vám říct, že jsem ráda, že ho budeme mít zase až za rok, protože i když byl dobrý, už mi vážně lezl i ušima :o) jsme zavezli babičku na hřbitov dát svíčku na dědečkův hrob a cestou zpátky jsme se zastavili s krabičkou cukroví u mladší (nemocné) sestřenky, která nás zároveň provedla po jejich rozpracované, ale moc pěkné novostavbě (její teď už manžel dělá všechno víceméně sám, maximálně sem tam s pomocí kamarádů, takže fakt klobouk dolů :o). Ve výsledku jsem tak o letošních svátcích viděla všechny příbuzné z téhle strany (tedy kromě dětí, ale ty už měli svůj program), což bylo hrozně fajn. Letos celkově jsem si užila svátky plné pohody a rodinného souznění, už ani nepamatuju, kdy naposledy byli všichni včetně rodičů takhle v pohodě, jen se žertovalo, nikdo se nerozčiloval, nikdo nebyl nervní či protivný, prostě balzám na moji duši, který jsem si neskutečně užívala, a to i navzdory tomu mizernému spaní a bolavým zádům (mimochodem ty se mi ještě nesrovnaly :o(. 26. prosince po příjezdu domů jsme ještě rozbalovali dárky s našima, ale upřímně řečeno po vší té únavě z cesty a tak tomu chybělo to pravé nadšení, především na straně rodičů, ale snad se jim ty dárky aspoň trochu líbily. Jediný, o kterém s jistotou vím, že jim úplně nekápl do noty, a který jsem tak trochu kupovala jako poškádlení (takže mě jejich reakce nijak nepřekvapila), byl ten poslední z objednávaných a vyzvednutý v sobotu 21. prosince – Dobble ve variantě ZOO, takže s moc roztomilými zvířátky, pro které jsem se rozhodla po návštěvě Barjohových, kdy jsem si tuhle hru zkusila a moc se mi líbila :o). Mamka hned od začátku vykřikovala, že to hrát nebude, nicméně s taťkou jsme si pár her zkusili v sobotu 28. prosince (udělal mi tím velikou radost, mimochodem) a bylo to super, dokonce se mu u toho podařila nejedna hláška, ale já blbec jsem je samozřejmě všechny zapomněla :o(. Každopádně asi u třetí nebo čtvrté hry nám už mamka nakukovala přes rameno a radila, pročež jsem pro jistotu zvolila reverzní psychologii a prohlašovala, že s námi hrát nemůže, protože jí to nějak moc jde :o). Jinak já sama jsem byla s dárky nadmíru spokojená (jak už jsem psala, letošní Vánoce byly opravdu štědré :o), kromě příspěvku na mobil, na který jsem si nejen zvykla, ale dokonce jsem si ho nekompromisně zamilovala a nedám na svoji Motorolu dopustit, jsem měla velkou radost i z již zmiňovaného repráčku Niceboy, tričko, svíčka a nová kniha od Jodi Picoultové či DVD Ženy v běhu už byly jen třešničky na dortu, podobně jako stříbrné náušnice (kruhy), které jsem si vybírala při jedné procházce s mamkou a měli je zrovna ve výprodeji :o). No a pak tu je samozřejmě dárek s velkým D od Barjohových, který mě neskutečně potěšil už při předání, aniž bych ještě věděla, co je uvnitř, a dost mě pobavil při rozbalování, protože jsem si na chvilku vážně myslela, že mi z hecu dali do nového bytu ešus :o). Hrneček s Plzní už má čestné místo na poličce v kuchyni a plusové body si u mě získal i za ty koně :o)
Dárečky :o)
V pátek 27. prosince ještě bylo domluvené předání dárků s bráchou a jeho přítelkyní, kdy jsme dopoledne zajeli na malý nákup (jen pečivo a nějakou zeleninu, plus nějaké ty dobroty na odpolední pohoštění), já pak uvařila k obědu těstoviny se zeleninou (konečně něco lehčího po všem tom kaprovi a bramborovém salátu :o) a mamka nachystala česnekové jednohubky. Bráchovci dorazili po druhé a musím říct, že mě trochu zahanbili, protože jsem zcela nečekaně dostala puzzle s 3D brýlemi, aniž bych já jí něco kupovala. Každopádně jsme pěkně poseděli a povídali až někdy do sedmi do večera, kdy jsem se jim pak ještě nenápadně vnutila do auta, že mě hodí na byt :o). No a od neděle jsem pak byla až do Nového roku u našich a dělala společnost mamce, zatímco taťka byl do Silvestra u druhé babičky. Ve výsledku jsem tak většinu svátků strávila někde na návštěvě (čtyři dny u babičky, pak jen tři noci u sebe s tím, že jsem přes den stejně běhala k našim, a potom čtyři dny u našich se vším všudy) a vůbec jsem si neužila žádnou zašívárnu o samotě na bytě, jak jsem si to ještě vloni malovala, ale i tak to bylo vlastně fajn a jsem ráda, že jsem se mohla rochnit v oné pohodové atmosféře a přátelských vztazích. Na Silvestra se to sice začalo malinko kabonit, ale možná už jsme byli všichni moc přesocializovaní a potřebovali jsme zpátky nastolit nějaký pravidelný režim. Mimochodem i letos jsme dodrželi silvestrovskou tradici a krom jiného jsme na ČT2 koukali na záznam koncertu Queen v Budapešti v roce 1986, byť mi to teda přišlo chvílemi smutné, protože jsem měla dojem, že Freddie Mercury nebyl úplně ve své kůži (hned jsme s mamkou spekulovaly a googlily, jestli už nebyl nemocný – podle všeho nejspíš ano, ale ještě to neměl potvrzené :o(. Jo a první pracovní den roku 2020 jsem pak zahájila rovnou i návštěvou zubaře, tomu říkám dvojitý šok :o(. Nicméně vynahradila jsem si to v pátek 3. ledna, kdy mě celý den třeštila hlava (aneb ať žijí dozvuky ještě stále zablokovaných zad), a tak jsem si za odměnu a na odreagování nanosila k televizi dobrůtky (slané bezlepkové preclíky, mandle, sýrové nitě, olivy, sušené švestky a bůhví co ještě jsem ztláskala :o), zachumlala jsem se do župánku Nivea a pustila si první dva díly nového Zaklínače, což se ukázalo jako skvělý nápad, protože mě to slušně chytlo a Geralt z Rivie je můj nejnovější hero number one :o)