Rebarbora | Loňská dovolená v San Benedettu del Trontu

Vzhledem k tomu, že jsme tenhle týden zahájili s bráchou závěrečnou fázi rekonstrukce bytu (tzn. od pondělí se obkládala kuchyňská linka kachličkama a v pátek se složily korpusy skříní z Ikey do předsíně), díky čemuž jsem každý den kromě středy pořád dokola luxovala a vytírala podlahy a k tomu umývala kachličky od spárovačky a snažila se nepropadnout z toho všudypřítomného bordelu depresi, rozhodla jsem se dneska alespoň na chvíli zavítat do kyberprostoru a publikovat článek o naší loňské dovolené v Itálii, když už se mi ho konečně podařilo o poledních pauzách v práci dopsat a vytřídit k němu fotky :o).

Loňská dovolená v italském letovisku San Benedetto del Tronto byla krásná a neuvěřitelně krátká. Vloni obzvlášť jsem měla velký problém smířit se s realitou a návratem do běžného života :o(. Nejspíš i proto, že toho na mě bylo poslední půlrok až rok zkrátka moc a fakt jsem si potřebovala odpočinout, ale co si budeme povídat, na to je týden dovolené prostě žalostně málo :o(. Každopádně i tak to bylo fajn, a po překonání šoku z návratu do každodenního kolečka a vlny negativní energie, kterou způsobil, jsem ji dokázala dvojnásob ocenit :o)

Na cestu jsme vyráželi v pátek 26. července 2019 dopoledne, kdy opět panovala vlna tropických veder, takže jsem cestovala v šortkách, tílku a žabkách, v nichž jsem vydržela vlastně až do cíle :o). Zase jsem si během jízdy četla (konkrétně jsem dočítala Císařskou vyhlídku a pak jsem se pustila do Čar života :o) a chvílemi dělala navigátora a DJ mamce (ale to spíš až v sobotu, kdy mamka řídila víc, a při zpáteční cestě) a večer jsem si před spaním pustila pár epizod Sedmilhářek. Nesmím zapomenout ani na už tradiční zastávku u ledovcového jezera Mondsee, kde si tentokrát mamka dala i oběd, resp. velký salát, a já se k ní připojila jen s colou, obojí nás ale vyšlo poměrně draho (na nějakých 24 euro), takže jsme si říkali, že příště si uděláme pauzu raději o kousek dál.

Na místo jsme dorazili v sobotu kolem poledne a měli opět štěstí, že náš apartmán už byl uklizený a připravený k nastěhování. Sice jsme ještě přes delegátku na poslední chvíli domlouvali parkování v garáži místo na venkovním parkovišti, protože se ukázalo, že jsou tam dva vjezdy a tím druhým se vejdeme i se střešním boxem, což je na Itálii co říct, protože naše auto nepatří zrovna k nejmenším :o). Jak už jste asi vytušili z názvu článku, jeli jsme vloni nakonec do jiného letoviska než v předchozích letech, protože naše oblíbená rezidence Abruzzo Resort v nedalekém Tortoreto Lidu (vzdáleném cca 30 km) už byla plná a majitel nám nabízel jen apartmán s pochybným výhledem. Zkusili jsme proto zariskovat a ubytovat se v nám neznámé rezidenci Alexander v poněkud rušnějším letovisku palmové riviéry San Benedettu del Trontu, kde jsme několik let zpátky už párkrát taky byli. Apartmán sice ve výsledku nebyl vybavený úplně tak, jak hlásal katalog – jako ano, mikrovlnka tam sice byla, ale mikrovlny jí jaksi nefungovaly, takže ohřívala jen prostřednictvím grilu, což byla celkem bída a rozmrazit chleba se mi tam za celý pobyt vlastně nepodařilo :o(, podobně na tom byla i trouba, která už měla setřené značky, takže byl poměrně oříšek, nastavit jakýkoli pečící program, kterým by se mi podařilo upéct plech brambor, a sklokeramická dvouplotýnka měla nejspíš nějaký snížený výkon, protože přivést na ní k varu hrnec vody třeba na těstoviny, byla celkem odysea – ale pohovět se tam celkem dalo. Mamka navíc zcela propadla kouzlu myčky na nádobí, kterou, kdyby to jen trochu šlo, by si zaručeně odvezla domů, a nadstandardní pračka (tu jsme snad přímo v apartmánu ještě neměli) se po celý týden taky skoro nezastavila :o). Jediné, na co si mamka během našeho pobytu stěžovala, byl hluk z blízkého hotelu, kde několikrát do týdne pořádali pro hosty večery s živou hudbou, ale já to většinou v důsledku únavy z plavání úspěšně zaspala (tedy s výjimkou úterního večera, kdy měli jakéhosi ne příliš talentovaného zpěváka, který mi svými výkony připomínal Mr. Beana při zpěvu v kostele, protože ve výškách, kde na to hlasově neměl, tak jen tak pípal, ale jakmile se dostal do tónin, kde stačil, opřel se do toho na plné pecky, a právě tyhle výkyvy, plus falešný zpěv, mě v úterý v noci trochu budily :o). Letovisko San Benedetto del Tronto je celkově rušnější než Tortoreto Lido, na které jsme si za posledních pár let zvykli, je tu spousta plážových barů a restaurací, které se soumrakem slušně ožívají, nicméně na druhou stranu obchůdky se zeleninou, šunkou a pečivem tu byly přeci jen o kousek dál než v sympaticky kompaktním Tortoretu (jsou soustředěné de facto na hlavní třídě vedoucí od dálničního sjezdu k moři a naopak opačným směrem, celou dlouhou štreku do centra města chcípl pes), ale hlady jsme samozřejmě neumřeli, jen jsme se trochu víc nachodili :o)

Jinak co se týče plavání a koupání v moři, vyvedla se loňská dovolená jaksepatří, a to i přesto, že počasí bylo dost často polojasné a několikrát i zapršelo (například v neděli dopoledne, kdy jsme měli mj. schůzku s delegátkou, lilo docela slušně, ale přes oběd se to zase vybralo a odpoledne už jsme se koupali v moři :o). Vykoupali jsme se i hned v sobotu po vybalení, v pondělí dopoledne bylo sice zase ošklivo (rozumějte: pod mrakem), ale odpoledne už pak bylo zase hezky a opět jsme se koupali. V úterý dopoledne jsme vyrazily s mamkou sólo na trhy do centra San Benedetta autobusem, a i když bylo horko, bylo to docela fajn – nakoupily jsme pár hezkých věcí (třeba pěkné košilové džínové šaty), daly jsme si pro osvěžení zmrzlinu v jedné z bočních uliček a po příjezdu k apartmánu jsme se před obědem zchladily v moři :o). Odpoledne jsem se dokonce vykoupala dvakrát (a nebyla jsem líná dojít se převléknout na apartmán do suchých plavek). Svůj koupací rekord jsem ale jednoznačně pokořila ve středu, kdy jsem za dopoledne hupsla do moře celkem třikrát a odpoledne dvakrát (to je dosud rozhodně nejvíc od doby, co o svých dovolených píšu sem na blog a vůbec to nějak sleduju :o). A můžu vám říct, že voda byla tak příjemně teplá a skoro bez vln, že se mi z ní prostě nechtělo vylézt, takže žádný div, že jsem se tam pořád vracela :o). Ve čtvrtek dopoledne nás pak čekaly trhy v Giulianově, kde jsem si nakoupila překrásné "zámecké" mísy, a odpoledne jsem se zase dvakrát vykoupala v moři. V pátek dopoledne bohužel zase přeprchalo a bylo zamračeno, ale odpoledne se to zase vybralo a místo původně plánovaného brouzdání jsme se nakonec i vykoupali, já dokonce dvakrát, protože voda byla opět strašně příjemná. Jinak plavání v moři mám pocit, že jde člověku tak nějak samo a je to mnohem menší makačka než ve sladké vodě (v moři mi dokonce i trochu jde plavání na zádech, které jsem vloni zkoušela víc, a moc se mi zalíbil ten zvláštní klid, když člověku zaplaví uši voda a on vnímá jen vlastní dech :o)

Taky jsem samozřejmě chodila pozorovat východy slunce (to bych snad ani nebyla já, abych se na dovolené u moře nešla podívat na zrození nového dne :o). Vloni jsem byla sledovat východ slunce od úterý do soboty (v neděli a v pondělí jsem to vzdala, protože jsem byla unavená po cestě nebo tak nějak otrávená, ale o tom až později) a bylo to tradičně super (o svých ranních dialozích s místními jsem psala v Důvodech k ú/... :o), tedy až na předodjezdový východ slunce, kdy jsem s sebou snad poprvé v životě měla na pláži hodinky a snažila se sledovat čas, abych nepřišla moc pozdě a nedostala vynadáno, že zdržuju apod. Upřímně řečeno v tu sobotu ráno jsem si na vlastní kůži vyzkoušela knižní obrat "napnutá jak struna", i když vlastně tak úplně nevím proč přesně jsem byla v takovémhle rozpoložení, východ slunce jsem si samosebou neužila, protože jsem byla stejně duchem nepřítomná :o(. Ono celkově loňská dovolená byla taková polojasná i co se pocitů a všeobecné atmosféry týče – chvílemi to byla pohoda a fakt jsem si to užívala, ale chvílemi jsem váhala, jestli byla dovolená s našima dobrý nápad, protože mi kazili náladu vzájemnými strkanicemi, naštvaností a nenáladou. Jo a pak mě taky deptal taťka se svými chronicky neplněnými sliby, které dovedl do nového levelu – fakt jsem nechápala, proč vůbec něco slibuje nebo nedejbože dokonce přímo sám navrhuje, když druhý den nikam nechce a tváří se, jako že jsem se úplně zbláznila, když na něj chodím s takovými nápady. Neskutečně mě tím štval, protože jsem si pak připadala jako cvok, co vyrazil na dovolenou s několika lidmi v jednom těle zároveň, z nichž jeden neví, co říká druhý (a ano, jsem pořád tak blbá, že mu na to pokaždé skočím :o(.

Typickým příkladem negativních bodů loňské dovolené byly trampoty s výlety do přístavů, kdy jsem měla pocit, že se mi je rodičové snaží za každou cenu zprotivit. Jako osobně bych na výletech do přístavu tak úplně netrvala, ale beru, že jsme všichni dospělí, a tudíž, když mi řeknou, že tam chtějí jet stejně jako já, tak to tak je, a ne že se kvůli mně "obětují". Protože než tohle z jejich strany okatě trpěné zlo, to bych si ty přístavy raději odpustila, stejně jako například trhy v San Benedettu :o(. Mrzelo mě, že jsme nebyli schopní se domluvit. Kdyby mi na férovku řekli, že se jim někam nechce, jsou unavení, cokoliv, tak to pochopím a bez váhání vezmu na vědomí, vyřešíno, basta. Jenže takhle jsme nakonec místo kterékoli jiné denní doby vyrazili do přístavu v San Benedettu na taťkovo přání až večer, a pak jsem se tam vlastně procházela jen já sama, zatímco naši zůstali sedět u vstupu do přístavu, což bylo fakt "super" :o(. Kdyby to bylo na mě, nikdy bych se na noční vycházku přístavem sama nevydala, protože bych se necítila bezpečně (což byl i tenhle případ), ale naši se celou dobu tvářili, že půjdeme všichni, a pak jsem měla pocit, že mě v tom jakože tak trochu na truc nechali vymáchat čumák, když jsem si ten výlet "vydupala" :o(. A znáte mě, jsem tvrdohlavec a když mě ještě k tomu někdo takhle "podrazí", taktéž si postavím hlavu, byť jsem si teda připadala jako ten nejopuštěnější člověk na světě :o(. Nicméně nejvíc mě dostalo, že za normálních okolností chce mamka pro jistotu vědět každý prd o tom, kde se pohybuju a jestli jsem v pořádku, když jedu třeba jen na koncert do Prahy nebo tak, a je schopná mě i slušně sprdnout, když občas zapomenu poslat SMSku (jakože se o mě bála atd.), a pak mě nechá bez mrknutí oka cajdat v noci po cizím městě? No nic.

A s druhým přístavem v Giuliannově to nebylo o moc lepší. O něm mamka vykřikovala od začátku, že je krásný a určitě se tam musíme podívat, a já se samozřejmě přidala, protože tamní přístav je opravdu moc pěkný a výlet já neodmítnu žádný. Jenže místo, abychom tam vyrazili brzy ráno, jak jsem navrhovala, trvalo našim strašně dlouho, než jsme se vykopali z apartmánu na cestu, a když jsme přijeli na místo, už tam byly první stánky a mamka zůstala koukat u nich, že se jako do přístavu koukneme, až si projdeme trhy, jenže to už bylo skoro poledne a horko, takže z toho nebyla žádná příjemná vycházka a courly jsme se jen kousek. Taťka se navíc rozhodl, že s náma chodit nebude (ani po stáncích, ani po přístavu, protože ten je prý pořád stejný a co by tam viděl – ve skutečnosti tam však ale od předešlého roku přibyly krásně zdobené kachličky, kterými právě obkládali vybetonovaný schod lemující molo až k majáku, čímž vznikla jakási jedna nekonečná lavička :o), takže celou dobu seděl v autě, a pak byl logicky znuděný a otrávený :o(

Ale jako loňská dovolená v Itálii měla i své světlé stránky. Například jsme na pláži absolvovali velice zvláštní setkání s černošským prodejcem cingrlat a náramků, který byl překvapivě komunikativní, neuvěřitelně pozitivně naladěný a člověk u něj rozhodně neměl pocit, že by mu za každou cenu něco vnucoval, prostě si jen přišel popovídat, posbírat zážitky nejrůznějších lidí z nejrůznějších koutů světa – my jsme se třeba dozvěděli, že je ze Senegalu, že mluví italsky, španělsky a francouzsky, ale ne anglicky (plus určitě svůj rodný jazyk) atd., což mě pak přimělo docela dlouho o něm přemýšlet, o tom, jaký asi vede život a tak. Každopádně mamka si u něj koupila pro štěstí tři náramky z dřevěných korálků a přírodních kamenů, tak jsme mu snad aspoň na ten den trochu pomohli :o). Jo a pak jsme taky měli tu čest vidět práci jednoho plážového umělce, který dělal opravdu povedené sochy z písku podle miniaturních předloh z hraček – viz fotky, kvůli kterým jsem nebyla líná běžet až na apartmán pro foťák :o). Jinak jsem si neskutečně užívala koupání v moři a fascinovalo mě, že i když bylo dopoledne pod mrakem nebo dokonce pršelo, odpoledne se dalo v pohodě koupat :o). Užila jsem si i spoustu zmrzlin a krásných procházek po pláži. A samozřejmě jsem si užívala i fakt, že jsem měla během odpoledních siest dost času na čtení. A svým způsobem jsem si užila i onu zdánlivě nekonečnou cestu autem, když jsem se naučila brát si s sebou tablet a koukat nad ránem na seriály :o). Prostě jako fakt jsem si tu loňskou dovolenou užila, ne že ne :o). Nemluvě o tom, že se mi hrozně líbí i to, jak jsem na dovolené v pohodě se svým tělem, jakože nedělám vědu z toho, že mám nohy doštípané od komárů, zatímco doma by mě to štvalo (ale tady byly ty pisklavé mrchy v garáži, ve výtahu, na promenádě, zkrátka všude a tak nějak mi to bylo fuk :o), nebo že neřeším, jestli náhodou neukážu na veřejnosti ze svého těla víc, než se sluší, či jak vypadám (jestli nejsem do těchhle šatů moc tlustá apod. :o), protože tam to prostě neřeší nikdo, tlustí, tencí, všichni chodí svlečení v plavkách nebo šortkách a kratičkých sukních a každému je to tak nějak jedno, protože je horko a na estetiku v zájmu pohodlí (a přežití :o) každý prdí. Jenom škoda, že se mi nedaří tenhle přístup aplikovat i doma – tady mě přece jen pořád trochu svazují konvence :o).