Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
S. Meyerová: Krátký druhý život Bree Tannerové
19. srpen 2010 | 19.08 |
Tahle krátká novela (není ani rozdělena na kapitoly) k románu Zatmění vám dovolí nahlédnout do světa novorozených upírů, mezi kterými se patnáctiletá hlavní hrdinka Bree řadí k těm méně agresivním.
Ukáže vám, že život ve skupině asi dvaceti novorozených upírů není žádné peříčko, v rámci skupiny totiž soupeří nejrůznější gangy, strach, smrt a násilí jsou na denním pořádku a to všechno pod taktovkou nejstaršího upíra Rileyho, který lehce ztrácí nervy a neváhá trhat svým svěřencům končetiny (příp. nedisciplinované jedince rovnou spálit) a pro jistotu je udržuje v nevědomosti co se upířích pravidel týče (mají zakázáno vycházet ve dne, aby je nespálilo slunce, což v pojetí upířího světa podle Stephenie Meyerové není pravda).
"Přesně tohle nám Riley kladl na srdce. Lovte spodinu. Berte lidi, kteří nebudou nikomu chybět, lidi, kteří nemají namířeno domů, které nečeká rodina a jejichž zmizení nikdo nenahlásí.
Stejným způsobem vybíral i nás. Jídlo i bohové pocházejí všichni z jednoho smetiště.
Na rozdíl od ostatních jsem pořád dělala, co mi Riley nakázal. Ne proto, že bych ho měla ráda, ten cit mě opustil už dávno. Ale copak dávalo smysl přitahovat pozornost ke skutečnosti, že si banda nových upírů nárokuje Seattle jako své loviště? K čemu by nám to bylo dobré?
Nevěřila jsem na upíry, dokud jsem se jedním nestala. A pokud na upíry nevěří ani zbytek světa, pak ostatní upíři umějí lovit chytře, jak nás to Riley učil. Určitě mají důvod, proč to dělají...
Samozřejmě, všichni jsme dnes večer udělali obrovskou chybu, a až si to Riley přečte v novinách, bude úpět a řvát na nás a rozmlátí pár věcí – například Raoulovy oblíbené konzole s videohrami. To rozzuří Raoula, ten si odvede někoho stranou a upálí ho. Což naštve Rileyho ještě víc a všechny prošacuje, aby nám zabavil sirky a zapalovače. Tohle se párkrát zopakuje a pak Riley přivede domů další bandu upírstvím nakažených malých šmejdů, aby nahradil ty, které ztratil. Byl to nekonečný kruh." (str. 16-17)
2pt">Klíčem k přežití je nepoutat na sebe pozornost a Bree se tímhle pravidlem úspěšně řídí už skoro tři měsíce své upíří existence, kdy se většinu času schovává v blízkosti Zrůdy Freda, upíra se zvláštní schopností, kterou dovede u ostatních ve svém okolí vyvolat silnou nevolnost při pouhém pohledu na něj. Jedné noci jde ve stejné skupině s Bree lovit i upír jménem Diego, který se od zbytku novorozených liší ještě víc než ona.
"Diego dopadl na kraj široké tovární střechy a otočil se. O pár metrů jsem odskočila a zůstala ve střehu, ale on žádný agresivní pohyb ani nenaznačil...
Usmál se, najednou docela přátelsky, a já na něj zírala.
Diego nebyl jako ostatní. Byl tak nějak... klidný, to je správné slovo. Normální. Ne teď, ale předtím. Rudé oči měl temnější než já. Podle toho, co jsem slyšela, už toho musel hodně pamatovat.
Z ulice pod námi se ozývaly zvuky nočního života jedné z chudších čtvrtí Seattlu. Pár aut, hlasitá hudba s tvrdými basy, rychlé, nervózní kroky nějakých lidí, v dálce falešně zpíval nějaký opilý pobuda.
"Ty jsi Bree, že?" ptal se Diego. "Jedna z nováčků."
To slovo se mi nelíbilo. Nováček. Ale na tom nezáleželo. "Jo, jsem Bree. Ale nepřišla jsem s poslední skupinou. Jsem stará už skoro tři měsíce."
"Na to, že máš tři měsíce, jsi dobrá," řekl. "Málokdo z vás by odtamtud dokázal odejít." Vyslovil to jako pochvalu, jako by to na něj vážně učinilo dojem...
"Nechtěla jsem se zaplétat s těmi Raoulovými cvoky."
Přikývl. "Amen, sestro..."
Divné. Diego byl divný. Mluvil jako člověk, který s někým vede běžnou, zdvořilou konverzaci. Žádné nepřátelství, žádná nedůvěra. Jako by ani nepomyslel na to, jak jednoduché nebo složité bude mě zrovna teď zabít. Prostě si se mnou povídal.
"Jak dlouho už jsi s Rileym?" zeptala jsem se zvědavě.
"Asi tak jedenáct měsíců."
"Páni! Takže jsi starší než Raoul."
Diego převrátil oči v sloup a odplivl si přes okraj střech. "Jo, pamatuju si, jak Riley toho šmejda přitáhl. Od té doby jde všechno od desíti k pěti." (str. 14-16)
Není tak těžké si domyslet, že se Bree s Diegem rychle sblíží, když musí strávit den v provizorním ukrytu poté, co se z lovu vrátí trochu později a ze společné skrýše najdou jen trosky. Povídají si o všem možném i nemožném a společně přemýšlí, jaké má Riley a jejich neznámá stvořitelka s jejich skupinou plány. Nemůžou se totiž ubránit dojmu, že jsou jen pěšáky v nebezpečné hře, ve které neznají všechna pravidla.
"Každý ví, že starosvětští upíři museli trávit celé dny v rakvích," začala jsem. "Aby se vyhnuli slunci. To je základní znalost, Diego."
"Máš pravdu. Tak to stojí ve všech těch strašidelných příbězích."...
Něco z toho, co jsem řekla, ho překvapilo. Vteřinku seděl s otevřenými ústy. Pak je zavřel.
"Co je?"
"Základní znalost," opakoval. "Co dělají upíři celé dny v rakvích?"
"Ehm... no, asi by měli spát, ne? Ale myslím, že tam jen znuděně leží, protože my nespíme... Dobře, tahle část je vadná."
"Ano. Oni v příbězích nejenže spí, oni jsou v absolutním kómatu. Nemůžou se probudit. A pak tam přijdou lidé a bez problému je probodnou kolíky. Tím se dostáváme k další věci – kolíkům. Vážně si myslíš, že by tě někdo dokázal probodnout kusem dřeva?"
Otřásla jsem se. "Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela... Co to děláš?"
"Experimentuju."...
Ozvalo se hlasité puknutí, pak ještě jedno... sklonil se zpátky dolů, takže jsem viděla jeho tvář, a v ruce svíral kus stromového kořene, bílého, mrtvého a uschlého pod nánosy špíny. Na jednom konci, kde ho zlomil, byl ostrý, hrubý hrot. Hodil mi ho.
"Probodni mě."
Hodila jsem mu ho zpátky. "Trhni si."...
"Ty jsi tak... pověrčivá!"
"Jsem upírka. Pokud tohle samo o sobě není dostatečný důkaz, že pověrčiví lidi mají pravdu, pak nevím, co ještě."
"Dobře, udělám to sám."
Natáhl paže a dramaticky proti sobě větev namířil, jako by to byl meč a on se hodlal probodnout... Silou, která by přerazila žulovou desku, si rozdrtil dřevo o hruď v místě, kde mu kdysi bilo srdce. Mě ochromila panika, dokud se Diego nerozesmál....
"Já nevím, Diego," odsekla jsem podrážděně. "Já si ty historky nevymyslela."
Pokýval hlavou a už zase vypadal vážně. "A co když právě takové ty historky jsou? Vymyšlené." (str. 47-50)
Myslím, že se Stephenie Meyerové povedlo vystihnout podstatu nejtěžší části života začínajících upírů – ať už jsou "slušní" jak chtějí, neuchrání je to v prvním roce jejich nového života před zničující a vše ovládající touhou po krvi. Samozřejmě je nasnadě otázka, co po plánované proměně čeká Bellu, ale vzhledem k tomu, jak moc se liší od ostatních lidí a taky vzhledem k faktu, že se jí z pachu krve dělá špatně, si troufám tvrdit, že její "choutky" nebudou zdaleka tak silné jako je popisováno u Bree.
"Pak už se mi Diego a vše s ním spojené vykouřilo z hlavy, protože jsem cítila žár pod dívčinou kůží a těsně pod ní slyšela dunící puls.
Otevřela ústa, aby zaječela, ale mé zuby jí rozdrtily průdušnici dřív, než stačila vykřiknout. Bylo slyšet jen bublání vzduchu a krve v plicích a mé tlumené steny, které jsem nedokázala zadržet.
Krev byla horká a sladká. Hasila požár v mém hrdle, klidnila svíravý pocit a lehce dráždila můj prázdný žaludek. Sála jsem a polykala a jen matně si uvědomovala své okolí...
Potíž s lidmi je ta, že v sobě prostě nemají dost krve. Připadalo mi, že dívka vyschla už za pár vteřin. Zklamaně jsem zatřásla jejím ochablým tělem. V krku mě už zase pálila žízeň.
Odhodila jsem prázdné tělo na zem, přikrčila se u zdi a přemýšlela, jestli stihnu popadnout omdlelou holku a utéct s ní dřív, než mě Diego chytí.
Diego už s mužem skončil. Díval se na mě s výrazem, který jsem mohla popsat jedině jako... soucitný. Ale taky jsem se mohla smrtelně mýlit. Nepamatovala jsem si, že by mi někdo někdy dal najevo soucit, takže jsem si nebyla úplně jistá, jak to vypadá.
"Vezmi si ji," vybídl mě a kývl na ochablou ženu.
"Myslíš to vážně?"
"Jo, mně tohle zatím stačí a dnes v noci máme čas ještě něco ulovit."
Dávala jsem si pozor, jestli na mě nešije nějakou boudu, vrhla se kupředu a popadla dívku. Diego nepodnikl nic, aby mě zastavil. Odvrátil se a upřel zrak k černé obloze." (str.18-19)
Přestože víte, jak to s Bree dopadne, nabízí tahle nepříliš obsáhlá knížka zajímavé počtení, které přidává k jedné ze závěrečných scén Zatmění další rozměr a malinko osvětluje lehce dvojsmyslný rozhovor Edwarda s Volturiovými (vzhledem k tomu, že může Bree číst myšlenky). A i když to říkám nerada, ve výsledku se mi Krátký druhý život Bree Tannerové líbil o chlup víc než Zatmění, kde se řeší vlastně pořád dokola ty samé otázky. Příběh Bree Tannerové oproti tomu působí příjemně svěže.
"Byla jsem několik metrů v lese, když mě do zad zasáhla síla demoliční koule a poslala mě k zemi. Pod krkem mě chytila čísi ruka.
"Prosím!" fňukla jsem. Mínila jsem tím prosím, zabij mě rychle.
Ruka zaváhala. Nebránila jsem se, přestože instinkty mi velely škrábat, kousat, roztrhat nepřítele na kusy. Příčetnější část mé mysli věděla, že by mi to nebylo nic platné. Riley lhal i v tom, že tihle staří upíři jsou slabí. Nikdy jsme proti nim neměli ani tu nejmenší šanci. Ale i kdybych tohohle jednoho dokázala porazit, nepohnula bych se. Diego byl mrtvý a ta mrazivá skutečnost mi vzala sílu bojovat.
Prolétla jsem vzduchem. Narazila jsem do stromu a svezla se po něm k zemi. Měla jsem zkusit utéct, ale Diego byl mrtvý. Nedokázala jsem se přes to přenést.
Plavý upír z mýtiny na mě upřeně hleděl, připravený ke skoku. Zdál se být mnohem schopnější a zkušenější než Riley. Ale nezaútočil. Nešílel jako Raoul nebo Kristie. Dokonale se ovládal.
"Prosím," zopakovala jsem a chtěla, aby to už skončil. "Já nechci bojovat."
Přestože nepolevil na ostražitosti, jeho tvář se změnila. Díval se na mě s výrazem, který jsem tak úplně nechápala. Zračily se v něm velké zkušenosti a ještě něco jiného. Soucit? Přinejmenším lítost.
"Ani já ne, dítě," řekl klidným, laskavým hlasem. "My se jen bráníme."
V jeho podivných žlutých očích se skrývalo tolik upřímnosti, že mě napadlo, jak jsem vůbec kdy mohla Rileyho historkám věřit. Připadala jsem si... provinile. Třeba nás tahle rodina nikdy nechtěla v Seattlu přepadnout. Jak jsem jen mohla věřit něčemu z toho, co nám řekli?
"Nevěděli jsme to," vysvětlila jsem, poněkud zahanbeně. "Riley lhal. Je mi to líto." (str. 156-157)
