Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Trish Dollerová: Kde hvězdy stále září
11. únor 2020 | 21.14 |
Moje letošní už třetí přečtená kniha (zvládla jsem k ní v elektronické podobě Zaklínače I. a repete Rytířů z Vřesova :o) a musím říct, že navzdory tomu, jak se mi do ní nechtělo, tak mě pak docela chytla a slupla jsem ji jako malinu :o). Koupila jsem si ji před pár lety hlavně kvůli autorce a proto, že se mi od ní její předchozí kniha Aspoň trochu normální hodně líbila, a ani tady jsem nesáhla vedle. Téma je sice diametrálně odlišné, ale psychologie hlavní hrdinky je podobně propracovaná, a i když se v knize zas až tak moc neděje, vnitřní boj a rozepře hlavní postavy vás rozhodně zabaví :o)
Hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá Callie, která strávila celý svůj dosavadní život na útěku se svou matkou, která ji v pěti letech unesla v rámci rozvodového řízení od jejího otce. Hned v úvodních několika desítkách stran se dozvíte, jak hrozný život Callie se svou psychicky nevyrovnanou matkou holdující alkoholu a nevázaným známostem vlastně vedla (aniž by si to ona sama úplně připouštěla, protože samozřejmě nic jiného nezná) – že nikdy neměla stálý domov nebo kamarády, že většinu času neměla ani vlastní postel a přespává v lepším případě na gauči, že všechno její skrovné oblečení pochází z dobročinných bazarů (tedy že na sobě s výjimkou spodního prádla nikdy neměla šaty, které předtím nepatřily někomu jinému), že dost často nemá peníze ani na pořádné jídlo a že byla jako malá bohužel taky zneužita jedním z matčiných milenců. No a z tohohle bezútěšného prostředí ji vytrhne shoda okolností, kdy je po matčině zatčení svěřena zpátky do péče svého otce, který žije v malém přímořském městečku a pochází z rozvětvené řecké rodiny.
"Na gauči leží rozložený můj hnědý tvídový kufr a staccato máminých podpatků se přesouvá z koupelny do ložnice. Vím, co to znamená.
Odjíždíme.
Zase.
Opřu se o zárubeň dveří a sleduju, jak cpe celou náruč toaletních potřeb do svého modrého kufru.
Tahle zavazadla jsme si pořídily u Armády spásy v den, kdy jsme odjížděly z Floridy. Moje vzpomínky na tu dobu jsou nepolapitelné jako kouř, ale jedna zůstává pořád stejně živá. Vzpomínka na to, jak zoufale jsem si přála kufřík s Hello Kitty s držadlem a kolečky. Řekla o něm, že je snadno zapamatovatelný. Zapamatovatelný
. Nechápala jsem, jak to myslí, ale z rozhodnosti v jejím hlase jsem poznala, že ten kufřík nedostanu. Snažila se mě utěšit tím, že o tom hnědém tvídovém řekla, že je "vintážový", ale tohle slovo občas lidi používají jen jako nóbl označení pro něco, co je "staré a ošklivé".Vedle jejího kufru leží svazek bankovek spojený svorkou, který ještě včera neměla. Domyslím si, že ho ukradla tomu chlápkovi v kožené bundě.
"Jak vidím, tak tě Anthony našel." Oční make-up má rozmazaný a ve tváři divoký výraz, který už znám. "Kde jsi byla?"
"Nikde."
"Byla bych ráda, kdybys do tý prádelny nechodila uprostřed noci, Callie." Mluví mírně, ale přesto v jejím hlase rozpoznám potlačovaný vztek, proto si radši odpustím poznámku v tom duchu, že už vlastně ví, kde jsem byla. "Mám pak strach, že by se ti mohlo stát něco zlýho."
Zlé věci se člověku můžou přihodit kdekoli, dokonce i když vaše matka spí ve vedlejší místnosti. 
Už se to stalo. Ale to si taky nechám pro sebe.
Už se to stalo. Ale to si taky nechám pro sebe."Je mi to líto." A opravdu to tak je. Kdyby nebylo mě, máma by pravděpodobně vedla úplně jiný život. Lepší.
"Proč tu jenom tak stojíš?" Vyšle ke mně takový ten svůj nejistý úsměv, ke kterému se uchyluje, když... no, vlastně ani nevím, co si myslí, ale řekla bych, že dumá nad tím, co se mi asi tak honí hlavou. Hodí po mně zmačkané triko. "Běž si taky zabalit."
"Teď? Mami, je noc."
Hodiny s rozbitým ciferníkem stojící v obýváku na krbové římse – ty, co mě v noci každou půlhodinu budí a co máme z charitativního bazaru – odbijí třetí, jako by mi chtěly dát za pravdu.
"Nezačínej zase." Její úsměv náhle zmizí. "Za tři minuty odjíždíme."
Napadne mě, co ji asi nastartovalo tentokrát. Možná něco, co jí řekl ten chlápek v kožené bundě. Jako by vnímala na jiné frekvenci – jako pes, který slyší zvuky, co lidi ne. Nebo možná slyší věci, které ostatní lidi ani neříkají. Tak či tak, když se rozhodne zvednout kotvy, nemá smysl se s ní o tom dohadovat. Zbývá jen jít.
Nevlastním moc oblečení. Jenom to, co mám na sobě, a několik triček, včetně toho, co držím v ruce. Toho, které o mně tvrdí, že jsem členka běžeckého týmu Waynesvillské střední. Nikdy jsem na žádné střední škole nebyla. Jediné, co máme já a to triko společné, je utíkání. Hodím ho do koše. Na každé naší další zastávce někdo provozuje charitativní obchod s hromadou trik, která mě promění v hráčku fotbalu, fanynku Kovbojů nebo v někoho, kdo se zúčastnil rodinného setkání Jenkinsů-Carterů.
Většinu místa v mém kufru zabírají knihy. Učebnici matematiky, kterou jsem koupila za čtvrťák na prodejní akci Přátel knihovny, se už rozpadá vazba. Vytiskli ji v roce 1959, ale mně se na ní líbí, že je pořád relevantní. Matika je jediná konstanta ve světe, který vůbec konstantní není. Dělá mi starosti, že ta knížka už třeba nezvládne další přesun. Přidám do kufru Stopařova průvodce po Galaxii s oslími rohy, atlas světových dějin, který jsem ukradla ze stánku před knihkupectvím, výtisk Waldena, co jsem si pořídila v garážovém výprodeji, a svůj vůbec nejoblíbenější román – dětskou knihu s názvem Mandy, která vypráví příběh osiřelé holčičky, co nade vše touží po domově a rodině. Četla jsem ji tolikrát, že z ní vypadávají listy, ale nemůžu ji tu nechat. Nedokážu tu nechat žádnou ze svých knih. Jsou to jediní přátelé, které jsem kdy měla.
"Dvě minuty," zavolá na mě máma z ložnice.
Utíkáme a necháváme tu za sebou: dřez plný špinavého nádobí, starou televizi, kterou někdo nechal na kraji chodníku před domem, umělohmotný gauč, který se mi lepil k obličeji pokaždé, když mi sklouzla hlava z polštáře, a ty hloupé uřvané hodiny, co máma koupila, protože jí připomínaly hodiny, které měli její prarodiče, když byla malá. Dokonce jsme měsíc pozadu s činží." (str. 10-12)
Dojímalo mě, jak hodný chlap byl ve skutečnosti Calliin otec Greg a jak ji celá rodina přivítala s otevřenou náručí. Callie si samozřejmě s novým prostředím neví pořádně rady, a tak občas kope kolem sebe, lže a různě se toulá po nocích, jak byla zvyklá, a krom jiného narazí i na kluka jménem Alex, který je údajně podobně problematický jako ona sama. Líbilo se mi, jak autorka dobře vystihla Calliiny pocity, takže i když jako čtenář víte, že se k ní její matka chovala špatně, na druhou stranu rozumíte její snaze ji omlouvat, což bych nikdy nevěřila, že budu schopná někdy akceptovat. Líbilo se mi, jak Callie zvládla některé situace vyzrále zhodnotit (s poměrně pozitivní filozofií) a jak naopak někdy reagovala dětinsky. Příběh mi díky tomu přišel celkem uvěřitelný a prostě takový lidský.
"Muž, který stojí v hale před šerifovou kanceláří – ruce má zaražené hluboko v kapsách džín – je pro mě cizí, ale poznám ho stejně, jako poznávám v zrcadle vlastní obličej. Hnědý odstín jeho očí. Sklon jeho nosu. Lícní kosti. Linie čelisti. I to, jak si nervózně pohrává se spodním rtem, je mi tak povědomé, že mě ani nepřekvapí, když si uvědomím, že dělám to samé. Přejedu si prsty po rozpraskaných rtech a napadne mě, jestli je tak nervózní jako já. Můj otec.
Nepodobá se příliš obrázku, který nosím v hlavě. Máma má ráda podsadité chlapy, boxery s rozmlácenými nosy a silnými předloktími. Stárnoucí muže, kteří pijí whisky a řídí nabušená auta starší než to její. V tomhle muži ale pořád vidím kluka od vedle, kterým býval...
"Korítsi mou." Jeho slova jsou tichá, cituplná a zdušená a já mám pocit déjà vu. Nerozumím mu, ale jsem si jistá, že jsem ta slova už někdy slyšela. "Nemáš vůbec ponětí, jak moc jsi mi chyběla."
Položí mi tvář na vršek hlavy a můj obličej natlačí do tepla a čistoty jeho trika, ale jsem v jeho objetí celá ztuhlá a všechno ve mně křičí, že tohle je špatné, špatné, špatné. Celé ty roky jsem věřila, že mě můj táta nemiloval a že o mě stál jedině proto, aby mě neměla máma. Potřebuju, aby to byla pravda, protože pokud tomu tak není, znamená to, že nelhala jenom všem okolo. Znamená to, že lhala i mně.
"Omlouvám se." Odtáhne se ode mě. "Neměl jsem v plánu tě takhle převálcovat. Chci říct, že mě ani..." Natáhne ruku, jako by mě chtěla pohladit po tváři, a když ucuknu, smutek v jeho očích zaplaví celou místnost. Zajede rukama do kapes. "Ani mě neznáš." Vzhlédne ke stropu a vydechne, a když se na mě znovu podívá, jeho oči se lesknou. "Ale jsem opravdu moc a moc rád, že tě vidím."
Nemám ponětí, co bych mu měla říct, a tak radši vtáhnu spodní ret mezi zuby. Okamžitě mě do něj začnou pálit sliny.
"Můžu?" Natáhne se po mém kufru a kytaře, ale já oboje sevřu ještě pevněji a zavrtím hlavou...
Začnou mě pálit oči, ale nemám u sebe kapesník a svým novým červeným trikem si slzy otírat nechci. Mrkám ve snaze je zadržet, když vtom můj otec vytáhne z kapsy džín pomačkaný Kleenex.
"Je čistý," řekne a já mu na chvíli svěřím kytaru, abych si mohla osušit oči. "No, aspoň tak vypadá. Já, no – od toho telefonátu jsem dost v háji. Přijel jsem sem, jak nejrychleji jsem mohl."
Zachvátí mě hurikán vzteku a musím sama se sebou dost bojovat, abych nemrštila kufrem přes celou místnost a neřvala, dokud bych si totálně nerozedřela krk. Jak nám tohle mohla udělat? Jak mě mohla odvézt od někoho, kdo se mnou mluví hlasem poznamenaným slzami a kdo mi nabízí zmačkaný kapesník, když pláču? Jak mohla? Jak mohla?
V hrudníku mi vzplane taková nenávist, že mám pocit jako by mě měla sežehnout zaživa. Následuje vlna smutku, která nenávist spláchne. Máma představovala po dvanáct let celý můj svět. Mám ji ráda.
"No, vlastně tak nějak netuším, co ti o mně tvoje máma řekla, pokud vůbec něco." Otevře kufr stříbrného auta z půjčovny zaparkovaného před policejní stanicí. Uložím dovnitř kytaru i kufr. "Jmenuju se Greg. Můžeš mi tak říkat, jestli ti to bude víc vyhovovat." Uleví se mi, jsem ráda, že ho nemusím oslovovat tati. "Já, no, znovu jsem se oženil a se svou ženou Phoebe mám dva chlapečky, Tuckera a Joea."
Otevře peněženku a ukáže mi rodinnou fotku. Phoebe je pěkná, taková ta holka od vedle s vlasy barvy pšenice. Starší z obou kluků zdědil barvu vlasů a očí po ní a ten druhý je miniaturní verze Grega. Podobá se i mně, což je... divný. Jejich rodina vypadá dokonale a šťastně a mě napadne, jestli by se na té fotce našlo nějaké místečko pro sedmnáctiletou holku. Chci na tu fotku patřit? A mám na vybranou?
"Kluci ještě nejsou dost velcí na to, aby pochopili, co se děje," řekne Greg. "Ale jsou nadšení, že mají starší sestru."
Přestože je vidím před sebou, zvěčněné na fotce s neutuchajícím úsměvem a stejnými triky, nedokážu tu myšlenku zpracovat. Já mám bratry. Greg zavře kufr a usměje se na mě. Vypadá o tolik mladší než moje máma, i když musí být přibližně stejně staří. Nemá v obličeji vrásky a jeho vlasy nejsou protkané jediným šedivým pramenem. "Připravená?"
Nejsem připravená, ale udělám to, co vždycky, když je čas vyrazit. Nasednu do auta a připoutám se." (str. 20-23)
Knížka vás nenechá vydechnout, nebo aspoň já jsem to tak měla, a chtěla jsem číst dál a dál, abych zjistila, jestli se s tím vším zvládne Callie vyrovnat a připustit, že si zaslouží lepší život a rodinu, která ji bude skutečně milovat a hlavně chránit (byť to bude znamenat domácí vězení :o). Je to takové hořkosladké čtení, které vás v jednu chvíli pobaví a zahřeje u srdce a jindy zase dojme, ale já mám knihy nabité emocemi ráda. A tady je navíc i spousta sympatických vedlejších postav (Greg, jeho druhá žena Phoebe, Calliina babička, rebelská prodavačka z knihkupectví Ariel...), takže se k ní určitě někdy v budoucnu ráda znovu vrátím (a proto si vysloužila i stálé místo v mé knihovně :o)
"Jeho ruce sklouznou dolů mezi moje nohy a realitu pohltí vzpomínky. Na obličeji cítím Frankův nakyslý dech a jeho drsné prsty na místě, kam nepatří. Sevřu mu zápěstí. "Tohle ne."
"Co jsem udělal špatně?" Hlas, který slyším, nepatří Frankovi, ale Alexovi.
"Jenom – tohle ne. Prosím."
Zatváří se zmateně, ale nic na to neřekne. Přesune ruku k mému obličeji a líbá mě, dokud ty ošklivé vzpomínky nezmizí. Dokud po něm zase nezačnu toužit. Netrvá to dlouho.
"Máš ochranu?" Nevím, proč šeptám.
"Sakra. Jasně. Počkej." Sesmekne se ze mě a prohrabává sportovní tašku, nadává, omlouvá se, vysype z ní polovinu jejího obsahu. Jeho zadek je ve srovnání s jinak opálenou kůží strašně bílý, musím se tomu smát. "Jednu jsem našel." Zvedne do vzduchu balíček. "Víš, v mých představách to šlo všechno daleko hladčeji."
"Ty sis tohle představoval?"
"Byl jsem pět dní na lodi v Mexickým zálivu s dalším klukem." Otočí se k posteli. "Takže jsem si to představoval opravdu často."
"Se mnou?"
"Jo. S tebou."
Sex s Alexem je tak jiný. Na čistě fyzické úrovni obsahuje daleko víc líbání než vrčení a víc doteků než ohmatávání. A když je po všem, cítím, jak zářím. Jako bych mohla rozsvítit celou místnost.
"Asi bych měla jít." Právě teď se necítím jako odpadky, které se někdo chystá vynést, ale radši bych odsud odešla sama, než aby mě o to požádal.
Až na to, že Alexovo tělo je propletené s mým, jeho obličej spočívá na mém krku a on se ani o kousek nepohne, aby mě pustil. "Potřebuješ teď někde být?" Jeho hlas zní spokojeně a ospale.
Greg s Phoebe se pravděpodobně diví, kde jsem, a asi jsem urazila babičku, když jsem odešla z té uvítací párty, ale nemám nejmenší chuť se tam vrátit. "Řekla bych, že ne."
"Máš hlad?"
"Jo."
"Fajn." Rty mi přejede po krku a já se nervózně zavrtím. "Až se mi zase vrátí cit do nohou, můžeme si jít něco sehnat."
To, že si přeje, abych tu zůstala – a že já odsud nechci odejít – je pro mě něco nového a nečekaného. "Jasně, dobře..."
Dojdeme ke křídově bílému pick-upu, který má na spoustě míst promáčklou kapotu a začínají mu korodovat podběhy. Alex mi otevře dveře na straně spolujezdce.
"Radši bych se o ně moc neopíral, být tebou," řekne a podrží mi je otevřené, než nastoupím. Tmavě červené vinylové sedadlo je rozžhavené, a tak si pod stehna vsunu ruce, abych si je nespálila. "Občas se stane, že se za jízdy otevřou."
Zabouchne za mnou, a zatímco přechází na stranu řidiče, já se od dveří odsunu. Nastartuje a ruka mu sklouzne na opěradlo sedadla. Ne že by mě přímo objímal, ale moc daleko to k tomu nemá. Napadne mě, že mi možná o těch dveřích lhal, ale tam, kde se mě dotýká konečky prstů, se mi rozpaluje kůže a tak to neřeším.
"Na co máš chuť?" zeptá se mě.
"Na cokoli kromě dolmades."
"Řecký specialisty jsou pro turisty. Říkal jsem si, že bychom si mohli dát pizzu."
"Bezva..."
Pizzu prodávají v italském obchůdku s potravinami, ve kterém jsou dvě uličky s těstovinami, omáčkami, sušenkami, sladkostmi a italským vínem a pult s masem a sýry. Stěny zdobí suvenýry z New Yorku, vlaječky sportovních klubů, podepsané fotografie slavných osobností, zarámované novinové články ze září 2001 a obrovská fotografie newyorské noční oblohy. Sedíme u jednoho ze tří stolů, uprostřed stojí svíčka, ale vzhledem k třem řadám lidí, které čekají u pultu, nepůsobí zrovna romanticky.
Zpoza pultu k nám zamíří svalnatý kluk s bílou zástěrou špinavou od zaschlé krve, aby od nás přijal objednávku. "Jako obvykle?"
"Jasně," odpoví Alex. "A pivo?"
Číšník-lomeno-řezník se na mě zadívá se zvednutým obočím. "Máte nějaký doklad?"
Máma mě sice naučila řídit, ale já jsem si nikdy neudělala řidičák, takže žádný doklad nemám. Z tohohle hlediska jsem nikdo. Zavrtím hlavou. "Dám si colu."
"A kolik ti vlastně je?" zeptá se mě Alex, hned jak svalovec odejde s naší objednávkou.
"Sedmnáct."
"To jako fakt?" Trochu mu povyjede obočí. "Teda..."
"Nikomu to neřeknu." Dívám se upřeně na vidličku a on poklepává prsty na svrchní desku stolu. "Nemusíme z toho dělat žádnou vědu."
"Není to žádná věda." Pokrčí rameny. "Jenom mě to trochu překvapilo, to je všechno. Vypadáš starší."
"A kolik je tobě?"
"V dubnu mi bude dvacet dva."
"Já mám narozeniny v květnu."
Na zdi za ním je fotografie majitele obchodu – jen hádám, ale zdá se to být pravděpodobné, protože se objevuje i na dalších snímcích – na které si potřásá rukou s jedním Newyorčanem.
"Byl jsi někdy v New Yorku?" změním téma.
Alex zvedne do vzduchu skleněné sypátko se strouhaným parmezánem, zase ho položí na stůl a zavrtí hlavou. Jedna kudrna mu trčí do strany a já musím sevřít prsty do dlaně, abych neuposlechla nutkání mu ji urovnat. "Nikdy jsem vlastně pořádně nikde nebyl, jen tady."
"A kam bys jel, kdybys mohl?"
"Do Austrálie, Polynésie, Střední Ameriky, do Karibiku, na Galapágy –" vypočítává na prstech, jako by to byly položky nějakého seznamu a on měl spoustu času si ho sestavit. "Sakra, jel bych i do Keys, kdyby to znamenalo, že tam při potápění nemusím ze dna oceánu odřezávat houby."
"Tohleto normálně děláš?"
Řezník se vrátí s lahví piva a plechovkou limonády. "Pizza bude na chvíli."
"Je to rodinnej podnik," řekne Alex. "Dělával jsem to společně s tátou, ale pak máma onemocněla, a tak jsem na to zůstal sám. Ta práce jako taková mi nevadí, ale – no, to je jedno. Není to důležitý. Proč ses sem vrátila?"
"Neměla jsem na vybranou."
"Jak to?"
"Moje máma taky onemocněla." Zkresluju skutečnost, ale tohle je maximum, co jsem ochotná říct někomu, koho skoro neznám. "Tak jsem musela jít bydlet k tátovi."
Upřímně mě překvapuje, že si to nespojil. Kolik náctiletých holek jménem Callie se vrací do Tarpon Springs ke svému tátovi poté, co žily všude možně s nemocnou mámou? Obzvlášť když Kat tvrdí, že jsem něco jako místní legenda. Ale jestli si to Alex domyslel, nedává to na sobě znát. Opře se na židli. "V Tarpon Springs to není zlý."
"Zasměju se. "Jo, vidím, jak to tu miluješ."
Povytáhne koutek úst a mně poskočí žaludek jako ve výtahu. "Pořád plánuju, že odsud jednou uteču," řekne. "Ale určitě to nebude dneska." (str. 70-75)
Komentáře
| RE: Trish Dollerová: Kde hvězdy stále září | iva | 12. 02. 2020 - 02:57 |
 RE(2x): Trish Dollerová: Kde hvězdy stále září |
rebarbora | 12. 02. 2020 - 21:37 |