Nastal čas vypořádat se taky s mými starobylými resty a prvním z nich je výprava do Národního hřebčína v Kladrubech nad Labem, kterou jsem uskutečnila v pátek 25. srpna 2017 v rámci prodlouženého víkendu s noclehem v Praze. Do Prahy jsem přijela už ve čtvrtek a udělala si hezké odpoledne s plaváním v Aquapalace, což byla fajn pohodička, byť jsem si nakonec musela připlatit 24 Kč za čtvrthodinu navíc :o). Svezla jsem se tam dokonce přímo jejich autobusem, který je zdarma, nikde jinde nezastavuje a vysadí vás přímo před vchodem, ale má tu nevýhodu, že jezdí jen jednou za hodinu, takže jsem pak při zpáteční cestě musela docela dlouho čekat :o(
Každopádně zpátky k hřebčínu :o). Jela jsem z Prahy vlakem EC do Přelouče (přes Pardubice) a odtud pak jede do Kladrub autobus, přičemž zastávka Jeleniště je opravdu hned u budovy hřebčína, jen musíte popojít o kus dál k pokladně s lístky a vstupní bráně na jakémsi "náměstí" (celý areál má se vším všudy údajně 1200 ha). Původně jsem měla v plánu vidět hřebčín a případně zámek, ale protože měli zvýhodněné vstupné, když si člověk zakoupil všechny okruhy, přibrala jsem k nim ještě i kočárovnu (neb Lesovna byla zrovna uzavřena), protože když už jsem jela tu dálku, chtěla jsem toho vidět co nejvíc a za 260 Kč mi to přišlo jako dobrý obchod. Všechny prohlídky začínaly vždy v celou a měly trvat údajně 45 minut, ale pokaždé jsem měla co dělat, abych stíhala tu další, neb všichni průvodci přetahovali :o)
Prvním okruhem, kterým jsem začínala, byla Kočárovna, postrojovna a muzeum, kde nás provázel takový vetchý stařeček (tipovala jsem ho tak na osmdesát let), který už hodně špatně chodil (a měl "šrákaté" nohy, jak říká moje babička :o), evidentně koňák, ale průvodcování mu moc nešlo, celkem špatně se totiž vyjadřoval a těžko hledal slova (bez ukazovacích zájmen "takové to" či "toto" by byl ztracen), nemluvě o tom, že nám toho vlastně z historie moc neřekl (ani o hřebčíně jako takovém, ani třeba o chovu starokladrubských koní :o(. Dozvěděli jsme se ale, že v hřebčíně v Kladrubech pracuje už od roku 1956, a které sáně byly použity v pohádce Tři oříšky pro Popelku (ty, co se s nimi macecha převrhla do vody). Jinak jsme ke kočárům, postrojům nebo čemukoli moc informací nedostali, což mě celkem mrzelo, protože to přeci jen mohlo být zajímavé, ale utěšovala jsem se tím, že to až tak nevadí, protože jsem přijela hlavně kvůli hřebčínu a tahle trasa byla vlastně jen bonus navíc.
Kompletní kostra starokladrubského koně byla fakt hustá :o)
Jako další následovala prohlídka Zámku v Kladrubech nad Labem, kde provázel pán z pokladny a povídal moc hezky. Řekl nám, že zdejší hřebčín byl založen roku 1579 císařem Rudolfem II. jako dvorní pro chov kočárových koní, což z něj údajně dělá nejstarší nepřetržitě fungující hřebčín na světě. Bohužel v roce 1757 vypukl v hřebčíně rozsáhlý požár po oslavách vítězství maršála Dauna nad protivníkem Marie Terezie a krom jiného shořely i záznamy k chovu koní, takže plemenné knihy se dochovaly až od tohoto roku do současnosti. Velká část prohlídky zámku je pak věnována Franzi Josefovi a jeho ženě Alžbětě Sissi Bavorské, jejich životu a manželství, protože jakožto velcí milovníci koní do Kladrub často zajížděli, a musím říct, že to bylo zajímavé, byť to teda úplně nesouviselo s hřebčínem. Na zámku jsou k vidění krásné štuky a obrazy a také moc povedený model celého hřebčína :o). Na něm bylo vidět i širší okolí, jako například 3,5 km vzdálený areál Josefov, kde se nachází hříbárna, neboli taková školka, kde jsou mladí koně od půl roku do zhruba tří a půl let, tedy vlastně zhruba od odstavení od matky do doby, než jdou do výcviku.
No a na závěr přišla konečně řada na prohlídku Stájí starokladrubských koní. Musím se přiznat, že už jsem byla trochu unavená a vlastně jsem byla ráda, že mi stáje vyšly takhle na konec jako zlatý hřeb, protože jsem si nebyla jistá, jestli bych jinak vydržela všechny prohlídky, kdybych jimi třeba začínala, neb co si budeme povídat, všechny ty ostatní okruhy jsou přeci jen spíš jakési vycpávky a prostě taková vata, aby bylo na čem ždímat peníze z turistů. Jenže jsem byla pekelný smolař a na prohlídku stájí jsem chytla opět dědu z první prohlídky :o(. Z historie nám tudíž zopakoval ty tři naučené věty a moc nám toho neřekl ani o koních přímo ve stájích, např. když jsem se ho ptala na kohoutkovou výšku, řekl mi, že je to u každého koně jiné a ještě mudroval s jakousi výškou lopatkovou a kohoutkovou – ale co si budeme povídat, starokladrubský kůň, stejně jako všechna oficiálně uznaná plemena, má nějaký standard, tudíž i nějaké to rozmezí kohoutové výšky, což bych třeba od člověka pracujícího víc než 60 let ve stájích čekala, že bude vědět, aspoň přibližně proboha (mimochodem strýček Google uvádí, že se kohoutková výška starokladrubských koní pohybuje mezi 165 a 175 cm a váha kolem 700 kg). Pak se ho ještě jedna paní ze skupiny ptala, jak je to s inseminací, jestli se používá zmražené sperma, nebo se klisny připouští s živými hřebci, a to dědula opět mlžil, že "jak kdy". Připomněl mi tím historku Vladimíra Menšíka se zapomnětlivým dědkem, který už si ani nepamatoval, jaké je venku počasí, když odtamtud přišel, a vždycky pak na babky dotaz říkal: "Mlha, ale možná už padla." :o(
Upřímně řečeno, hodně, ale opravdu hodně mě to mrzelo, protože jsem se těšila, že se dozvím něco o zakladatelích zdejšího chovu, o původu koní, jména prvních hřebců, nějaké historky, rarity atd. Takhle jsem jen něco tušila podle cedulek a popisků, ale konkrétní věci jsem si stejně musela dohledat na netu :o(. Podle oficiálních webov/... hřebčína mají v Kladrubech dlouhodobě k dispozici cca 30 plemenných hřebců a 130 plemenných klisen (65 bělek a 65 vranek), přičemž v odchovu (tedy do věku 3,5 let) tu mívají zhruba 250 koní. Co se zakladatelských hřebců týče, byl jím vraník Peppoli (1764), který byl otcem bělouše Imperatore (1775) a ten byl otcem bělouše Generale. Bělouši byli následně chování ve dvou liniích: Generale (zal. 1787) a Generalissimus (zal. 1797). Starokladrubští vraníci byli původně také chováni ve dvou liních: Sacramoso a Napoleone, linie Napoleone však v roce 1922 zanikla a zůstala tak pouze linie Sacramoso (zal. 1800), přičemž stádo vraníků ve 30. letech 20. století téměř zaniklo a muselo být regenerováno pomocí geneticky příbuzných plemen (lipicáni a starokladrubští bělouši), což se naštěstí povedlo (mimochodem jedním ze zakladatelských hřebců lipicánů byl starokladrubský hřebec Maestoso :o). Jinak zajímavostí je, že zakladatelé čistokrevných klasických kmenů starokladrubských koní Generalissimus a Sacramoso se vyskytují v obou barevných variantách (tzn. jako otcové běloušů i vraníků), koneckonců i starokladrubští bělouši se rodí černí a až postupem věku světlají neboli vybělují :o)
Pan průvodce si v mých očích trochu vylepšil karmu, když nám sem tam otevřel box a nechal nás si nějakého toho hřebce pohladit a potažmo i vyfotit (samozřejmě bez blesku), protože přes ty jejich husté mříže to vůbec nešlo. Překvapilo mě, jak byli všichni krotcí a mírní, čekala jsem od hřebců, že budou temperamentní a nadupaní energií a nebude se dát na ně sáhnout (soudila jsem podle lekavých anglických a ještě těkavějších arabských plnokrevníků), ale starokladrubáci byli fakt mazliví a krásně klidní. Taky se mi líbilo, jak bylo vidět, že každý kůň to má s tím vybělováním jinak, neb jsme tam viděli dva stejně staré hřebce a jeden byl sněhobílý a druhý hodně tmavě grošovaný :o)
Úplně vlevo náš "zasloužilý" průvodce
Vpravo názorná ukázka svaté trpělivosti a faktu, že jsou tihle koně mírní jako beránci :o)
V rámci prohlídky jsme se na vlastní oči přesvědčili taky o tom, že v jednom křídle hřebčína jsou hřebci ve výcviku v boxech a ve druhém matky s hříbaty úplně na volno v jedné obrovské hale, akorát zrovna v době naší návštěvy byly přivázané včetně hříbat, prý kvůli úpravě kopyt :o), takže jsme si je mohli aspoň vyfotit.
Maminy s hříbaty :o)
Starokladrubští koně jsou jednoduše nádherní, a ačkoli jsem se neubránila nostalgii, moc se mi ve stájích líbilo a klidně bych tam s nimi strávila mnohem víc času, protože co si budeme povídat, jinak jsem celkově měla pocit, že na hřebčín je tam těch koní v rámci prohlídek přeci jen trochu málo, a moje velká očekávání bohužel nebyla tak úplně uspokojena :o(
Na úplný konec jsem se rozhodla ještě vylézt na Rozhlednu, která je bývalým vodojemem a klíč od ní vám půjčí na pokladně (se vstupenkou na všechny okruhy jsem měla vstup zdarma). Ani tam jsem si ale nepřišla na své, protože zaprvé byly schody věže umístěny nepříjemně zvenku a ještě byly děravé, takže se po nich nešlapalo zrovna pohodlně, a zadruhé nebyl ze shora žádný extra výhled, neb rozhledna není až tak vysoká a z úplného vršku toho zase moc nevidíte přes špinavá okna :o(.
Před odjezdem autobusu jsem si ještě poseděla na "náměstíčku" a vyluštila sudoku z Metra, které mi vrazili do ruky v Praze na nádraží, dala si točenou zmrzlinu z Opočna (kombinace vanilka-karamel) a pak jsem ještě vyrazila na procházku kolem kancelářské budovy obhlídnout celý areál i z druhé strany (od silnice), kde se do dálky táhly nekonečné pastviny sem tam křižované stromovou alejí. No a pak už jsem vyrazila busem zpět do Přelouče, kde jsem si ještě odběhla nakoupit pití do Tesca u autobusového nádraží, a následně vlakem přímo do Prahy (tentokrát bez přestupu :o)
