Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Andrzej Sapkowski: Zaklínač I. a II.
19. březen 2020 | 17.14 |
Jako správný seriálový nadšenec jsem se nakonec pustila i do samotné knižní předlohy Zaklínače a musím říct, že mě čtení poměrně bavilo. Bylo to moc příjemné dokreslení a dovysvětlení seriálových epizod, které, když si to tak vezmu, byly opravdu hodně zestručněnou a spíš vydestilovanou verzí knižní podoby. První dvě knížky zaklínačské série jsou povídkové, takže mi to skvěle sedělo i k seriálovému vyprávění, které z velké části taky představovalo samostatné příběhy. A hodně z povídek jste v upravené podobě mohli vidět v netflixovském seriálu.
"Já ti, člověče, nevěděl, jestli se mám smát, anebo brečet nad tím svým posraným osudem. Slitoval jsem se nad kupčíkem, nemohl jsem se dívat, jak se tetelí strachy, pozval jsem ho dovnitř, pohostil ho a na rozloučenou mu ještě do váčku zlata nasypal. Víš, ve sklepě zůstal docela slušný poklad, táta toho dost nahospodařil a já nevěděl, co s tím. Tak jsem si mohl dovolit být štědrý. Tos měl vidět, jak se kupec hnedka vzpamatoval, děkoval, až mě celého poprskal. A se svým dobrodružstvím se později neopomněl někde pochlubit, jelikož neuběhly ještě ani dva měsíce a objevil se další kupec. Přivezl si pěkný pytel. A dceru. Taky pěknou."
Nivellen narovnal nohy pod stolem a protáhl se, až křeslo zapraštělo.
"Plácli jsme si okamžitě," pokračoval. "Domluvili jsme se, že mi ji tady rok nechá. Ten pytel jsem mu nakonec ještě musel pomoci naložit na mezka, sám by s ním ani nehnul."
"A ta dívka?"
"Nějakou dobu dostávala hysterické záchvaty, sotva se na mě podívala. Byla přesvědčena, že ji sežeru. Ale už za měsíc jsme jídávali u jednoho stolu, klábosili a chodívali společně na procházky. Ale i když byla velice milá a přívětivá, začal jsem koktat, kdykoliv jsem na ni promluvil. Víš, Geralte, byl jsem odjakživa nesmělý, holky se mi posmívaly, i ty děvečky z čeledníku s hnojem na lýtkách, co je chlapi z roty pokládali naznak, jak jen na to dostali chuť. Všechny si ze mne tropily šašky. A co teprve s takovou mordou, myslel jsem si. Prostě jsem si ani netroufl prozradit jí důvod, proč jsem tak draze zaplatil za rok jejího života.
A ten rok se táhl jako smrad za selským potahem. Konečně se tatíček vrátil a odvezl si ji. Já rezignoval, zamkl jsem dům a dobrých pár měsíců jsem si nevšímal žádných 
příchozích ani jejich dcer. Jenomže po roce stráveném v něčí společnosti jsem si teprve uvědomil, jak je mně těžko, když nemám ani na koho hubu otevřít."
Obluda vyloudila zvuk, jenž měl být pravděpodobně vzdechem, i když to spíše připomnělo opilé říhnutí.
"Další," navázal po chvíli, "se jmenovala Fenne. Drobná, bystrá, upovídaná – malá veverka. Vůbec se mě nebála. A jednoho večera – bylo to akorát na výročí mých postřižin – jsme se tak opili medovinou, že... Haha. Hned potom jsem vyskočil z postele a vytáhl zrcadlo. Přiznám se ti: byl jsem zklamaný a úplně zničený. Držka zůstala nachlup stejná, jenom s ještě hloupějším výrazem. A to se tvrdí, že v pohádkách nalezneš všechnu lidovou moudrost. Hovno! Ale zato Fenne se rychle postarala, abych na svoje zklamání zapomněl. Byla to náramně rozverná holka, co ti mám povídat. Víš, co si vymyslela? Strašili jsme spolu nevítané návštěvníky. Představ si: vcházíš na dvůr, rozhlížíš se a zčistajasna se k tobě s vytím ženu po čtyřech já a Fenne, úplně nahatá, mi sedí na hřbetě a troubí na dědkův lovecký roh."
Nivellen se smál, až se mu ostré špičáky blýskaly.
"Fenne," pokračoval, "u mne byla taky rok, potom se vrátila k rodině. S bohatým věnem. Prý si vzala nějakého šenkýře, vdovce."
"Vyprávěj dál, Nivellene. Je to ohromně zajímavé."
"Vážně?" podivil se netvor a hlasitě se poškrábal za ušima. "No dobrá, ta další, Primula, byla dcerkou zchudlého rytíře. Ten, když sem přijel, měl akorát vyzáblou herku, rezavý kyrys a neuvěřitelné dluhy. Šeredný ti byl, Geralte, jako hromada hnoje a taky se od něho nesla podobná vůně. Primula, na to bych dal ruku do ohně, musela být počata, když on byl někde ve válce, protože byla skutečně krásná. Neměla ze mě žádný strach, nebylo divu, vedle jejího rodiče jsem zase tak hrozně nevypadal." (Zaklínač I. – Poslední přání, str. 90-92, Zrnko pravdy)
Jinak první zaklínačská knížka se jmenuje Poslední přání, což je název odvolávající se na příhodu s džinem, ale musím říct, že v knižní podobě bylo pár hrozně vtipných detailů, jako třeba právě to, co v překladu znamenalo Geraltovo zaklínadlo, kterým se snažil džina zahnat, u toho jsem se řezala nahlas :o). Knížky celkově jsou prodchnuté hrozně sympatickým chlapáckým humorem, který mě neskutečně bavil. První kniha propojuje jednotlivé povídky, které jsou sem tam jakoby vzpomínkové, Geraltovými úvahami a rozhovory s kněžkou Nenneke pod názvem Hlas rozumu, a přestože tyhle pasáže působí trochu teskně a až fatalisticky smutně, najdou se v knize části, které vám to vynahradí. Líbila se mi například povídka na motivy Krásky a zvířete, kromě ní nechyběla stryga, Renfri, ani příhoda s Dunym v Cintře nebo se sylvánem a elfy vedenými Filavandrelem. Knížku jsem zhltla v podobě e-knihy v MHD a občas i doma za pouhopouhých sedm dní :o)
"Neodjížděj ještě. Zůstaň o pár dnů déle."
"Nemohu. Už mám nejvyšší čas vydat se na cestu."
"Co tě to žene? S Herewardem si nemusíš dělat starosti. A ten darmošlap Marigold ať si jede sám, kam ho srdce táhne. Zůstaň, Geralte."
"Musím jet, Nenneke."
Kněžka cvakla nůžkami.
"Snad ze svatyně nespěcháš z obavy, že tě tady najde ona?"
"Ano," přisvědčil. "Uhodlas."
"Nebyla to těžká hádanka," řekla. "Můžeš být klidný. Yennefer tady už byla. Přede dvěma měsíci. A brzy se k nám nevrátí, protože jsme se pohádaly. Ne, kvůli tobě ne, na tebe se ani neptala."
"Neptala?"
"Tak tohle tě bolí," zasmála se kněžka. "Jsi egocentrik jako ostatně každý mužský. Není nic horšího než nezájem, než lhostejnost. Ale nezoufej, já znám Yennefer až příliš dobře. Neptala se na nic, ale rozhlížela se a hledala tvoje stopy. A je na tebe hrozně naštvaná, vycítila jsem to."
"Oč jste se pohádaly?"
"O nic, co by tě mohlo zajímat."
"Stejně to vím."
"Nemyslím," řekla Nenneke klidně, opravujíc tyčky. "Tvé vědomosti o ní jsou velice povrchní. Její znalosti o tobě nejsou mimochodem o nic lepší. To je pro vztah, který vás spojuje či spojoval, dosti typické. Ani jeden z vás není schopen ničeho jiného než silně emocionálního hodnocení následků a zároveň ignorování příčin."
"Ona tady byla proto, že se chtěla léčit," konstatoval suše. "O to jste se pohádaly, přiznej to."
"Nic nebudu přiznávat."
Zaklínač se zvedl a postavil se do jasného světla pod jedno z křišťálových stropních oken.
"Pojď sem na chvilku, Nenneke. Podívej se na tohle."
Rozepnul tajnou kapsičku v opasku, vytáhl drobný uzlíček, miniaturní váček z kozinky, a vysypal jeho obsah na dlaň.
"Dva diamanty, rubín, tři hezké nefrity, zajímavý achát." Nenneke se vyznala ve všem. "Kolik tě stály?"
"Dva a půl tisíce temerských orenů. Odměna za wyzimskou strigu."
"Za zmrzačený krk," zamračila se kněžka. "Inu, otázka ceny. Ale udělals dobře, že jsi hotovost vyměnil za ty kamínky. Oren si nestojí nejlépe a ceny drahokamů ve Wyzimě nejsou příliš vysoké, protože odtamtud už není daleko do trpaslických dolů v Mahakamu. Jestli je prodáš v Novigradu, dostaneš přinejmenším pět set novigradských korun. A koruna momentálně stojí šest a půl orenu a jde pořád nahoru."
"Rád bych, abys to vzala k sobě."
"Do úschovy?"
"Ne. Nefrity věnuji svatyni jako, dejme tomu, mou oběť bohyni Melitelé. A ostatní kameny... jsou pro ni. Pro Yennefer. Předej jí je, až tě opět navštíví, určitě to nebude trvat dlouho."
Nenneke mu pohlédla zpříma do očí.
"Na tvém místě bych to nedělala. Věř mi, rozzuříš ji ještě více, pokud to ještě jde. Nechej všechno tak, jak to je. Tím nic nenapravíš. Když jsi od ní utekl, zachoval ses... no, nepříliš vhodně na zralého muže. Tím, že se budeš pokoušet smazat své provinění cennými dárky, zachováš se jako muž velice, skutečně velice přezrálý. Opravdu nevím, který typ muže nesnáším více."
"Byla příliš panovačná," zamumlal, odvraceje tvář. "Nedokázal jsem to snést. Chovala se ke mně jako..."
"Přestaň," vyjela na něho přísně. "Nebreč mi na podolku. Nejsem tvoje matka, kolikrát ti to mám říkat? Ani tvoje zpovědnice. Je mi jedno, jak s tebou zacházela, a jak ses k ní choval ty, mě zajímá ještě méně. Nemám v úmyslu dělat prostředníka a předávat jí ty hloupé kamínky. Hlupáka ze sebe můžeš dělat i bez mé pomoci."
"Ty jsi mě nepochopila. Nechci ji odprošovat ani uplácet. Ale přece jen jí něco dlužím a léčba, kterou chce podstoupit, je prý velice drahá. Chci jí pomoci, to je vše."
"Jsi větší blázen, než jsem si myslela," zvedla Nenneke se země košík. "Drahá léčba? Pomoc? Geralte, ty kamínky jí nestojí ani za shýbnutí. Víš ty vůbec, kolik si Yennefer účtuje za potrat některé vznešené dámy?"
"Tak zrovna tohle vím. Stejně tak vím, že za vyléčení neplodnosti bere ještě více. Škoda, že si nedokáže pomoci sama. Proto hledá pomoc u jiných. Třeba u tebe."
"Jí nikdo nepomůže, je to nemožné. Je čarodějka. Jako většina čarodějek má zakrnělé, nefunkční gonády. To se nedá vyléčit. Nikdy nebude moci mít dítě."
"Ne všechny čarodějky jsou v tomto ohledu postiženy. Něco o tom vím. Ty to víš taky."
"Ovšem," přimhouřila Nenneke oči. "Vím."
"Nemůže být pravidlem něco, z čeho existují výjimky. Neodpovídej mi, prosím, otřepaným příslovím o výjimkách potvrzujících pravidlo. Prozraď mi něco o výjimkách jako takových."
"O výjimkách," odsekla chladně, "lze říct jen jedno: že jsou. Nic víc. A Yennefer... Žel, ona takovou výjimkou není. Přinejmenším v tom ohledu, o němž hovoříme. Protože v jiných směrech najdeš stěží větší výjimku, než je ona." (Zaklínač I. – Poslední přání, str. 226-228, Hlas rozumu 6)
Druhý povídkový díl s názvem Meč osudu jsem četla taky coby e-knihu, ale tištěnou verzi celé série v pevné vazbě už mám objednanou (bohužel dotisk má být až 10. července :o(, protože ji prostě chci mít v knihovně. Povídky jsou tady smutnější a melancholičtější než v prvním dílu a už podstatně méně jich bylo k vidění v seriálu (alespoň v tom netflixovské, v polské verzi z roku 2002 bylo víc dílů a tím pádem i víc povídek, včetně těch z knihy Meč osudu), de facto vlastně jen ta s výpravou na draka s pánem Tři kavky, jinak už to jsou spíš jen útržky a motivy. Asi nejhezčí byl příběh z Brokilonu o setkání Geralta s malou Ciri, kdy vlastně ještě nevěděl, o koho jde a že je holčička jeho dítětem překvapení :o). To bylo takové hezky dojemné :o). A pak se mi moc líbila závěrečná povídka, která je tak plná pohody a rozverného humoru, že jsem se místy u těch situací a Sapkowského hlášek smála i nahlas :o)
Samozřejmě se chystám se čtením zaklínačských knih pokračovat a pustit se i do třetího dílu, který už má být klasicky souvislým vyprávěním, tak jsem na něj celkem zvědavá :o). Normálně mě povídkové knihy moc nebaví, ale u Zaklínače mi to kupodivu nevadilo. Jednotlivé povídky mi přišly jako korálky na niti, malé střípky příběhu, které si čtenář skládá dohromady (nemluvě o tom, že kratší samostatné příběhy jsou lepší na čtení v MHD :o). Za mě tedy zatím se Zaklínačem naprostá spokojenost, alespoň si mám čím krátit čas, než dotočí další sérii :o)
"Braenn se už poněkolikáté zastavila a rozhlížela se kolem. Zdálo se, jako by ztratila cestu, ale Geralt věděl, že je to nemožné. Využil přestávky v pochodu a usedl na povalený kmen.
V tom uslyšel křik. Tenký. Vysoký. Zoufalý.
Braenn bleskurychle zaklekla, vytahujíc z toulce současně dva šípy. Jeden sevřela v zubech, druhý nasadila na tětivu, napjala luk a přes keře zamířila naslepo po hlase.
"Nestřílej!" vykřikl.
Přeskočil kmen, prodral se houštinou.
Na nevelkém paloučku na úpatí skalního srázu stála malá bytůstka v šedém kabátku přitisknutá zády ke kmeni uschlého habru. Asi pět kroků před ní se něco pomalu pohybovalo a vlnilo v trávě. Bylo to tmavohnědé a dlouhé něco přes dva sáhy. V první chvíli si Geralt pomyslel, že je to had. Jenže pak si všiml pohyblivých žlutých končetin s hákovitými drápy a vypouklých článků dlouhého trupu a uvědomil si, že to není had. Že je to něco podstatně nebezpečnějšího.
Ke kmeni se tisknoucí bytůstka tence pištěla. Obrovský vij zvedal nad trávu dlouhá, jemně se chvějící tykadla. Lovil jimi pach a teplo.
"Nehýbej se!" vykřikl zaklínač a zadupal, aby na sebe upoutal pozornost skolopendromorfa. Ale vij nezareagoval, poněvadž jeho tykadla již ucítila pach bližší oběti. Netvor pohnul nohama, esovitě se svinul a vrhl se vpřed. Jeho sytě žluté nohy se míhaly v trávě jako vesla galéry.
Geralt se dvěma skoky přenesl na mýtinu, v běhu tasil meč, v rozběhu odstrčil strachem zdřevěnělou bytůstku od stromu, až se překulila stranou do trnitého ostružiní. Skolopendromorf zašustil v trávě, 
zakmital nohama a vrhl se na něho, zvedaje přední články a klapaje jedovatými kusadly. Geralt zatančil, přeskočil jeho oblé tělo a z půlobratu sekl mečem. Mířil do měkčího místa ve spoji mezi opancéřovanými segmenty trupu. Netvor byl ale příliš rychlý, nastavil úderu chitinový krunýř. Ostří jej neproseklo, jeho náraz ztlumil tlustý koberec mechu. Geralt odskočil. Ne dost hbitě. Skolopendromorf ovinul zadní část těla těsně okolo jeho nohou. Zaklínač upadl, překulil se a pokusil se vyprostit. Bezvýsledně.
zakmital nohama a vrhl se na něho, zvedaje přední články a klapaje jedovatými kusadly. Geralt zatančil, přeskočil jeho oblé tělo a z půlobratu sekl mečem. Mířil do měkčího místa ve spoji mezi opancéřovanými segmenty trupu. Netvor byl ale příliš rychlý, nastavil úderu chitinový krunýř. Ostří jej neproseklo, jeho náraz ztlumil tlustý koberec mechu. Geralt odskočil. Ne dost hbitě. Skolopendromorf ovinul zadní část těla těsně okolo jeho nohou. Zaklínač upadl, překulil se a pokusil se vyprostit. Bezvýsledně.Vij se prohnul, aby na něj dosáhl kusadly. Hlasitě zaškrábal drápy o strom, převinul se po něm, aby se mohl obrátit proti svému nepříteli. Ve stejné chvíli nad Geraltovou hlavou zasvištěl šíp, s lupnutím prorazil krunýř a přibil netvora ke kmeni. Vij se svinul, zlomil šíp a uvolnil se, ale v následujícím okamžiku ho probodly dva další šípy. Zaklínač odkopl svíjející se konec dlouhého těla a odkutálel se stranou.
Braenn střílela vkleče, v šíleném tempu sázela do vije šíp za šípem. Silný skolopendromorf šípy snadno lámal a osvobozoval se, ale další a další hroty jej znovu přišpendlovaly ke dřevu. Plochá, lesklá, tmavorudá hlava chňapala kusadly po šípech. Bezmyšlenkovitě se snažila chytit nepřítele, který netvora zraňoval.
Geralt přiskočil z boku a z širokého rozmachu ťal mečem. Ukončil tak boj jediným úderem. Strom posloužil jako popravčí špalek.
Braenn se opatrně přiblížila s napnutým lukem, kopla do v trávě ležícího, nohama ještě stále hrabajícího trupu a plivla na něj.
"Díky," řekl zaklínač a rozdupal vijovu useknutou hlavu na kaši s úlomky chitinu.
"He?"
"Zachránilas mi život."
Dryáda na něho pohlédla. V tom pohledu nebylo ani pochopení, ani emoce.
"Yghern," řekla, strkajíc mokasínem do svíjejícího se těla. "Polámal mi moc šípů."
"Zachránilas mi život," zopakoval Geralt. "I té malé dryádě. Proklatě, kam zmizela?"
Braenn začala rozhrnovat keře ostružiníku, vnořila ruku do trnitých šlahounů.
"Myslela jsem si to," řekla, vytahujíc bytůstku v šedém kabátku z úkrytu. "Podívej se sám, Gwynbleidde."
Nebyla to dryáda. Nebyla to elfka ani sylfida, puk ani půlčík. Byla to docela obyčejná lidská dívenka. V hloubi Brokilonu, na nejneobvyklejším místě pro obyčejné lidské děti.
Měla světlé, popelavé vlasy a ohromné, jedovatě zelené oči. Nemohlo jí být více než deset let.
"Kdo jsi?" zeptal se. "Odkud ses tu vzala?"
Mlčela. Kde já jsem ji už viděl, pomyslel si. Už jsem ji někde viděl. Ji, nebo někoho jí hodně podobného.
"Neboj se," řekl rozpačitě.
"Nebojím se," zahuhňala nevýrazně. Měla asi pořádnou rýmu.
"Kliďme se odtud," ozvala se Braenn, rozhlížejíc se kolem. "Kde je jeden yghern, může být i druhý. A já už mám málo šípů."
Děvčátko se na ni podívalo, otevřelo ústa a otřelo si je hřbetem ruky, rozmazávajíc si po tváři špínu.
"Kdo, u všech hromů, jsi?" zopakoval Geralt, skláněje se k zachráněnému dítěti. "Co děláš v... tomto lese? Jak ses sem dostala?"
Dívenka sklopila hlavu a popotáhla plným nosem.
"Jsi hluchá? Kdo jsi, ptám se tě? Jak se jmenuješ?"
"Ciri," posmrkla.
Geralt si prohlížel dívenku. Její popelavě plavé vlasy byly rozcuchané, plné jehličí a lístků, ale stále ještě voněly čistotou, nepáchly ani kouřem, ani chlévem, ani mastnotou. Ruce, byť špinavé, byly malé a jemné, bez mozolů a šrámů. Chlapecké oblečení, které měla na sobě, mu neprozradilo nic o jejím původu, ale vysoké botičky byly ušity z drahé, měkce vydělané teletiny. Ne, tohle určitě nebylo vesnické dítě. Freixenet, vzpomněl si zaklínač, ji tedy hledal. Kvůli ní vstoupil do Brokilonu.
"Chci vědět, odkud jsi, usoplenče?"
"Co si to dovoluješ?" vztyčila dívenka pyšně hlavu a dupla nožkou. Měkký mech zhatil účinek toho gesta.
"Hleďme," pousmál se zaklínač. "Skoro jako princezna. Alespoň podle řeči, protože vzhled je hanebný. Jsi z Verdenu, že? Víš o tom, že tě hledají? Netrap se, odvedu tě domů. Poslyš, Braenn..."
Sotva se ohlédl, holčička se čiperně otočila na patě a začala utíkat lesem do mírného kopce.
"Stůj!" vykřikl Geralt. "Kam běžíš, zatraceně?"
Braenn rychle napjala luk. Šíp jedovatě zasyčel, letěl plochým obloukem. Hrot se s ťuknutím zabodl do stromu, téměř pohladil dívčiny vlasy. Malá se skulila na zem.
"Přeskočilo ti?" vyštěkl zaklínač na dryádu. Ta zručně vytáhla z toulce další šíp. "Mohlas ji zabít!"
"Tady je Brokilon," odsekla neústupně Braenn.
"A to je dítě!"
"No a co?"
Pohlédl na šíp. Byla na něm pruhovaná péra z křídla bažantí slepice, obarvená nažluto ve vývaru ze stromové kůry. Neřekl ani slovo. Otočil se a rozběhl do lesa.
Dívenka ležela schoulená pod stromem. Opatrně zvedla hlavu a podívala se na šíp zabodnutý v kmeni. Uslyšela jeho kroky a vyskočila. Dostihl ji krátkým skokem a zachytil ji za červenou kapuci kabátku. Otočila hlavu a podívala se nejprve na něho, potom na jeho ruku, držící kapuci. Pustil ji.
"Proč jsi utekla?"
"Co je ti po tom?" zasmrkala. "Nech mě na pokoji, ty... ty..."
"Zatracený spratku," zasyčel vztekle. "Tady je Brokilon. Vij ti nestačil? Sama se v tohle lese nedožiješ rána. Ještě jsi to nepochopila?"
"Nesahej na mě!" rozkřikla se. "Ty pacholku, ty... Jsem princezna, nemysli si!"
"Jsi hloupé tele."
"Jsem princezna."
"Princezny nechodí samy po lese. Princezny mají čisté nosy."
"Přikážu, aby ti sťali hlavu! A jí taky!" otřela si nos rukávem a nepřátelsky pohlédla na přicházející dryádu. Braenn vyprskla smíchem.
"No dobrá, už bylo dost toho křiku," přerušil ji zaklínač. "Proč jsi utekla, princezničko? A komu? Čeho se bojíš?"
Mlčela a popotahovala nosem.
"Dobře, jak chceš," mrkl na dryádu. "My jdeme. Když chceš zůstat sama v lese. Ale podruhé, až tě přepadne yghern, nekřič. Princezně to nesluší. Princezna umírá mlčky a důstojně – a předtím si aspoň vyčistí nos. Jdeme, Braenn. Sbohem, Výsosti."
"Po... počkej."
"Aha?"
"Půjdu s vámi."
"Jsme tím velmi potěšeni, že Braenn?"
"Ale neodvedeš mě ke Kistrinovi? Přísaháš?"
"Kdo to je..." začal. "A hrome, Kistrin. Princ Kistrin? Syn krále Ervylla z Verdenu?"
Děcko ohrnulo rty, zasmrkalo a pohodilo hlavou...
Dryáda si něco zamumlala pod nosem a sňala šíp z tětivy. "Nuže vpřed," zavelela, upravujíc si čelenku ve vlasech. "Už jsme ztratili hodně času."
"Au, auvajs..." zakňourala dívka po prvním kroku.
"Co je?"
"Něco se mi stalo... S nohou."
"Počkej, Braenn. Pojď, mrně, vezmu tě na ramena."
Byla teploučká a voněla jako mokrý vrabec...
"Nevrť se a nesmrkej mi za uchem. Co jsi dělala v Brokilonu? Ztratila ses? Zabloudila?"
"No dovol! Já nikdy nebloudím."
"Nemel sebou. Utekla jsi od Kistrina? Z hradu Nastrogu? Před, anebo po svatbě?"
"Jak to víš?" zasmrkala udiveně.
"Jsem nesmírně moudrý. Proč jsi utekla zrovna do Brokilonu? Nebyla bezpečnější místa?"
"Hloupý kůň mě sem zanesl."
"Lžeš, princezno. Při své velikosti bys mohla jet leda na kočce. A to ještě moc hodné."
"Vezl mě Marck. Panoš rytíře Vojmira. V lese kůň zakopl a zlomil si nohu. A zabloudili jsme."
"Říkalas, že se ti to nemůže stát."
"To on zabloudil, ne já. Byla mlha. A ztratili jsme se."
Ztratili jste se, pomyslel si Geralt. Ubohý zbrojnoš rytíře Vojmira, který měl smůlu a natrefil na Braenn a její družky. štěně, které určitě ani nevědělo, co je to žena, pomáhá k útěku zelenookému harantovi, protože se už něco naposlouchalo rytířských historek o nešťastných pannách přinucených proti své vůli k manželství. Pomohlo jí uprchnout jen proto, aby padlo do rány pomalované dryádě, která určitě neví, co je to muž. Ale už umí zabíjet.
"Ptal jsem se tě, jestli jsi utekla z hradu Nastrogu před, anebo posvatbě?"
"Utekla jsem... A co je ti vůbec po tom," zabručela. "Babička řekla, že tam musím jet a poznat ho. Toho Kistrina. Jenom ho poznat. A jeho otec, ten břichatý král..."
"Ervyll."
"...hned začal o svatbě. Ale já ho nechci, toho Kistrina. Babička říkala..."
"To je tak protivný, ten princ Kistrin?"
"Nechci ho," odsekla paličatě Ciri, popotahujíc nosem. "Je hloupý, neotesaný a smrdí mu z pusy. Než jsem tam odjela, ukázali mně obrázek a na něm tak škaredý nebyl. Nechci takového muže. Nechci žádného muže."
"Ciri," řekl rozpačitě zaklínač. "Kistrin je ještě dítě, stejně jako ty. Za několik let z něho může vyrůst celkem pohledný mládenec."
"Tak ať mi pošlou druhý obrázek za několik let," odsekla. "A jemu taky. Protože mi prozradil, že na obrázku, který zase ukázali jemu, jsem byla mnohem hezčí. A přiznal se, že miluje Alwinu, dvorní dámu, a že chce být jejím rytířem. Vidíš? On mě nechce a já ho taky nechci. Tak proč si ho mám brát?"
"Ciri," zabručel zaklínač. "On je princ a ty jsi princezna. Princové a princezny se žení a vdávají mezi sebou, ne jinak. Takový je obyčej."
"Mluvíš jako všichni. Myslíš si, že když jsem malá, tak mi můžeš lhát."
"Nelžu."
"Lžeš."
Geralt zmlkl. Před nimi kráčející Braenn se ohlédla, udivena nastalým tichem. Krčíc rameny, pokračovala v chůzi.
"Kam jdeme?" otázala se zachmuřeně Ciri. "Chci to vědět!"
Geralt mlčel.
"Odpověz, když se tě ptám!" řekla přísně, zdůrazňujíc rozkaz hlasitým smrknutím. "Víš kdo... Kdo na tobě sedí?"
Nereagoval.
"Kousnu tě do ucha!" vykřikla.
Zaklínač už toho měl dost. Sundal si dívku z krku a rázně ji postavil na zem.
"Poslouchej, ty smrkáči," řekl ostře, povoluje si přezku opasku. "Teď tě přehnu přes koleno, stáhnu ti kalhoty a nasekám ti řemenem na holou. Nikdo mi v tom nezabrání, protože nejsme u královského dvora a já nejsem tvůj dvořan ani sluha. Hned budeš litovat, žes nezůstala na Nastrogu. Hned uvidíš, že je lepší být princovou nevěstou než v lese ztracenou špindírou. Protože princezna se samozřejmě může chovat nesnesitelně a nikdo jí nedá výprask, nanejvýše vlastnoručně pan král."
Ciri se přikrčila a několikrát popotáhla nosem. O strom opřená Braenn nestranně přihlížela.
"Tak co?" zeptal se zaklínač, ovíjeje si opasek kolem pěsti. "Budeme se už chovat důstojně a zdvořile? Pokud ne, přistoupím k exekuci zadečku urozené princezny. Tak co? Ano, nebo ne?"
Dítě zavzlykalo a popotáhlo nosem, potom o překot zakývala hlavou.
"Budeš hodná princezna?"
"Budu," zahuhlala.
"Za chvíli bude tma," ozvala se dryáda. "Pojďme odtud, Gwynbleidde."
"Šlechetný pane..." ozvala se Ciri po neobvykle dlouhém mlčení.
"Jmenuji se Geralt. O co jde?"
"Mám veliký hlad."
"Za chvíli se zastavíme. Brzy bude noc."
"Už nemůžu," vzlykla. "Už jsem nejedla od..."
"Nefňukej," sáhl do vaku a vytáhl plátek slaniny, malý kousek sýra a dvě jablka. "Tu máš."
"Co to je, to žluté?"
"Slanina."
"To nebudu jíst," řekla.
"Jak chceš," zamumlal nevýrazně, dávaje si slaninu do úst. "Sněz sýr. A jablko. Jedno."
"Proč jenom jedno?"
"Nevrť se. Sněz obě."
"Geralte?"
"Uhm?"
"Děkuji."
"Nemáš zač. Dobrou chuť."
"Já, já... Neděkuji za jídlo. Za to sice také, ale... Zachránils mě před tou stonožkou... Brr... Málem jsem zemřela strachy..."
"Málem jsi zemřela," potvrdil vážně. Chybělo málo a mohlas zemřít nesmírně ohavným a bolestivým způsobem, pomyslel si. "Poděkovat bys měla hlavně Braenn..."
"Kdo vlastně je Braenn?"
"Je dryáda."
"Divoženka?"
"Ano."
"To ona nás... Ony unášejí děti! Ona nás unesla? Ale ty přece nejsi malý. A proč tak divně mluví?"
"Mluví tak, jak mluví, to není důležité. Důležitější je, jak střílí. Nezapomeň jí poděkovat, až se zastavíme."
"Nezapomenu," zasmrkala.
"Nevrť se, princezno, budoucí královno Verdenu."
"Nebudu," zabručela, "žádnou královnou."
"Dobrá, dobrá, nebudeš královnou. Staneš se křečkem a budeš bydlet v noře."
"To není pravda! Ty nic nevíš!"
"Nepišť mi do ucha. A nezapomínej na řemen!" (Zaklínač II. – Meč osudu, str. 210-218)
Komentáře
| RE: Andrzej Sapkowski: Zaklínač I. a II. | boudicca | 20. 03. 2020 - 20:39 |
 RE(2x): Andrzej Sapkowski: Zaklínač I. a II. |
rebarbora | 21. 03. 2020 - 13:02 |