Francouzská riviéra – Monako a Antibes

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Za krásami Francouzské riviéry jsme vyrazili v úterý 20. července dopoledne a po cca osmihodinové cestě jsme měli jako bonus jedinečnou možnost pokochat se italskou večerní Veronou, oděnou do trochu slavnostnějšího hávu díky opernímu představení Carmen v režii Franca Zefirelliho. Dokonce jsme okoukli i tolik zprofanovaný Juliin dům, který se mi kupodivu docela líbil, nebýt milionu papírků s milostnými vzkazy nalepenými na zdech "dvorku" :o(.

Z Verony jsme pokračovali v cestě na Azurové pobřeží a kolem půl páté ráno jsme dorazili do Monaka, kde i před úsvitem vládlo neskutečně teplé a vlhké podnebí. Monacké knížectví (Principauté de Monaco) je svojí rozlohou 1,95 km² druhým nejmenším státem světa a leží pouhých 8 km od italských hranic. K prvním obyvatelům patřil kmen Ligurů, podle kterých je pojmenováno i místní moře. Od roku 1419 zde nepřetržitě vládne rod Grimaldiů pocházející původně z italského Janova, přičemž historicky prvním panovníkem z tohoto rodu se v roce 1297 stal Francois Grimaldi, který se v převlečení za františkánského mnicha zmocnil tehdejší monacké pevnosti. V roce 1489 bylo monacké knížectví oficiálně uznáno francouzským králem Karlem VIII. (na jeho počest bylo také pojmenováno Monte Carlo) a roku 1962 byla knížetem Rainierem III. vyhlášena nová ústava, která ustanovila Monako jako dědičnou konstituční monarchii v čele s knížetem z rodu Grimaldi.

Monako se dělí na čtyři části: původní opevněné město s pozůstatky hradeb Monaco-Ville, kasinem proslulé Monte Carlo, moderní obchodní čtvrť La Condamine a Fontvielle. V nejstarší části se nachází Oceánografické muzeum, v jehož suterénu parkoval náš autobus, novorománská Katedrála sv. Mikuláše z bílého kamene z nedalekého pohoří Turbie postavená v 2. polovině 19. století, kde se v roce 1956 konala i svatba hollywoodské herečky Grace Kelly a monackého knížete Rainiera III., sídlo rady i Knížecí palác. Všude, kam v Monaku vkročíte, číhá přepych, kterým se potulují davy turistů s ústy dokořán. My jsme z Monaco-Ville vyšplhali (v Monaku je vše do kopce nebo z kopce) do Monte Carla, abychom si prohlédli secesní budovu kasina, Hotelu de Paris a bývalé tržnice a potom jsme si to namířili přímo na jedinou veřejnou monackou pláž Larvotto (pokud vám některé názvy znějí italsky, máte správný odhad, v Monaku je totiž úředním jazykem jak francouzština, tak italština) s průzračně čistou a příjemně teplou vodou, ale hemžící se záludně kousajícími rybami. Z pláže jsme proto poměrně brzy vyrazili zpět do Oceánografického muzea a vzhledem k horskému terénu jsme se popovezli městskou dopravou, která sympaticky staví pouze na znamení (na zastávce musíte mávat, aby vás přibrali do autobusu, a když chcete vystoupit, musíte si zazvonit podobně jako při výstupu z české MHD s kočárkem :o). Samotné Oceánografické muzeum, založené v roce 1906 knížetem Albertem I., se svými 6500 m² osídlenými 6000 živočichů, včetně šest metrů hluboké "žraločí laguny" s úctyhodnými čtyřmi sty litry vody, rozhodně stojí za návštěvu. Vstup vás sice vyjde na 13 euro, ale kde jinde uvidíte korálové útesy hýřící barvami nejrůznějších druhů ryb a rybek, hvězdic, krabů a podobně. Ze střechy muzea ve výšce 85 metrů nad hladinou moře je navíc krásný výhled do širokého dalekého okolí.

Ve středu nás ještě čekala návštěva městečka Antibes, ale pokud nejste zažranými fanoušky Picassa, nemá vám toho moc co nabídnout. Kromě Picassova muzea umístěného v bývalém zámku je tam totiž už jen kostel. Za návštěvu by nejspíš stál nedaleký Marineland s vystoupením kosatek, ale vzhledem k nedostatku času a skutečnosti, že neleží přímo ve městě, jsme ho nenavštívili. Takže jsme chvilku poseděli na zahrádce se zmrzlinou a potom nás autobus zavezl do hotelu nedaleko Marseille, kde jsme po dvoudenním vandrování vděčně složili hlavu.

Zpět na hlavní stranu blogu