Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Milníky mého života
2. duben 2020 | 14.20 |
Vzhledem k tomu, že se mi předposlední březnový víkend podařilo uvést byt do jeho víceméně konečné podoby (mám sice v plánu ještě pár estetických detailů jako jsou obrazy na zeď do ložnice a časem pořídit možná i nějaký ten koberec, ale to už jsou opravdu jen drobnosti, které si budu spíš užívat), a vzhledem k tomu, že se jedná o jeden z nejvýraznějších milníků mého života poslední doby, řekla jsem si, že to bude hezký úvod pro takovou celkovou rekapitulaci, ke které už se nějakou dobu chystám (a průběžně shromažďuju a ujasňuju si data :o)
Původní vzezření bytu (foto z března 2018) - začínáme předsíní a umakartovým jádrem :o(
Budoucí obývák (původně rozdělený hradbou skříní na dětský pokoj a ložnici)
Původní kuchyně vypadala z celého bytu nejlépe, ale kvůli rekonstrukci jádra stejně nemohla zůstat
Moje budoucí ložnice (původně obývák)
První týden v březnu ke mně můj zlatý bráška přišel naposledy (teda pracovně, jinak doufám, že se občas zastaví :o) a dodělal zrcadlo do koupelny místo toho, které mi zvolna padalo, a také pověsil zrcadlo v předsíni a navrtal háčky na kabáty (obrazy do ložnice, které jsem si vysnila, jsem po něm nechtěla, protože je to komplikované, tudíž na dlouhé lokte a čertví, jestli můj ďábelský plán nakonec stejně vyjde a nebudu si je muset ze zoufalství namalovat sama, což by byla asi slušná katastrofa :o(, každopádně je kdyžtak zvládneme pověsit s taťkou, až nazraje doba).
No a pak už to bylo jen a jen na mně. Přistihla jsem se, že s finálním dokončením vlastně pořád tak nějak otálím (jo, po skoro dvou letech si člověk na provizorium zvykne a vezme si ho za své :o), a tak jsem si druhý březnový víkend vzala v pátek volno (shodou okolností to byl pátek třináctého) a pustila se do toho pěkně od podlahy. Začala jsem ložnicí, odkud jsem konečně vybordelila všechny krabice a harampádí, které jsem během rekonstrukce stihla nastrkat už i nahoru na skříně, takže po měsících se moje ložnice konečně tváří jako normální pokoj, a když se trochu snažím a nepovaluju nikde moc oblečení, lze dokonce říct, že vypadá skoro jako z nějakého katalogu nebo časopisu o bydlení. Teď samozřejmě přeháním, ale je fakt, že jsem z ní měla v pátek večer hroznou radost a neskutečně jsem si užívala ten pocit volného prostoru, kde má všechno své místo :o). Ve svém uklízecím záchvatu jsem dokonce umyla i okna a utřela prach (což je moje úplně nejmíň oblíbená činnost ze všech domácích prací a vždycky ji odkládám, jak nejdýl to jde), zkrátka jsem vysmejčila každý kout (jakože zároveň de facto i takový generální jarní úklid, na jehož další kolo se nechystám dřív než na podzim), z čehož jsem pak měla velice příjemný pocit zadostiučinění, a navzdory únavě jsem usínala s blaženým úsměvem na rtech :o)
Leden 2019 (postupné stěhování obsahu skříní, montování garnýží apod.)
V březnu 2019 mi brácha sestavoval nábytek do ložnice (vlevo) a začátkem července už jsem měla kuchyňskou linku :o)
A mohlo se začít stěhovat (tady konkrétně pár vzpomínkových fotek ze stěhování ze starého pokojíčku :o), stále červenec loňského roku
Situace na bytě v červenci 2019
V sobotu byl na řadě obývák (opět včetně mytí oken a utírání prachu), přestože ten byl spolu s kuchyní z 90% hotový už před Vánoci, když přijeli na návštěvu Barjohovi, a zůstal tudíž co se nábytku týče víceméně ve stejné podobě (jen přibyl malý stolek vedle gauče), ale bylo potřeba rozstrkat spoustu drobností a rozmyslet si jejich místo, což mi například právě před těmi Vánocemi vůbec nešlo a už jsem i uvažovala o tom, že nechám knihovnu holou, prostě jen s knihami. Jenže teď jsem byla tak rozjetá, že mi to šlo jaksi samo a všechny suvenýry a jiné památeční lapače prachu jsem měla vyskládané během půl hodinky, jako by z té bedny do poliček skákaly skoro samy :o). Bylo velice potěšující sledovat, jak se jednotlivé krabice vyprazdňují a postupně mizí. Taky jsem konečně doladila dečky a ubrusy na stůl, mimochodem hrozně se mi líbí, že mám na konferenčním stolku v obýváku ubrus, který jsem kdysi dávno sama vyšívala, tehdy ještě pro mamku, ale u našich se jaksi nikam nehodil (do obýváku byl moc velký a do haly zase moc malý), takže ležel ve skříni a trpělivě čekal, až nadešla jeho chvíle a teď mi dělá parádu v obýváku, jako by byl přesně pro tohle stvořen :o). Jo osudy některých věcí jsou zvláštní :o). A vytáhla jsem k němu i tác, který byl doteď uklizený v horní poličce kuchyňské linky, protože jsem nevěděla, kam s ním :o). Spolu s obývákem jsem v sobotu zvládla i dovýzdobu koupelny, kde ke dvěma sklenicím vlastnoručně nasbíraných mušlí z dovolených přibyly i dvě velké mušle koupené a ostatní drobnější sklenice s mými úlovky :o)
No a takhle vypadaly moje začátky s definitivním přestěhováním v září 2019 (vlevo mám dokonce nachystané šaty na sestřenky svatbu :o)
S nábytkem v obýváku se hodně šachovalo, než se mi výsledek líbil :o)
A v lednu 2020 jsme začali s bordelem nanovo - obkládala se kuchyňská linka :o(
A zároveň se pracovalo i na předsíni, kde postupně rostly skříně z Ikey (vlevo), vpravo ještě začátek března, kdy dorazil nový větší jídelní stůl
Potom přišla na řadu kuchyně, kde jsme s taťkou úspěšně smontovali nově zakoupený větší jídelní stůl a já pak ještě dala dohromady třetí židli, abychom se všichni vešli, když náhodou přijdou naši na oběd (nebo se zastaví návštěva :o). Na nové uspořádání jsem si pak musela chvíli zvykat, protože už mi nepřišlo tak esteticky líbivé jako s menším stolem, ale chci mít byt především praktický (a tohle nebyl zdaleka jediný ústupek), takže nebylo moc o čem přemýšlet. V kuchyni jsem pak už taky jenom dolaďovala detaily a mám upřímnou radost třeba z toho, že jsem tam našla místo na jednu prazvláštnost – pokladničku ve tvaru baseta, kterou jsem dostala před lety od sestřenky a která je tak ošklivá, až je vlastně hezká, a já dlouhá léta nevěděla, co s ní, a přestože se do kuchyně nijak zvlášť nehodí, mně se tam líbí a už nějakou dobu ji používám na ukládání čárových kódů ze směsí na můj bezlepkový chleba (po nasbírání určitého množství bodů si můžete od výrobce nechat zaslat odměnu a já si holt na takovéhle sběratelské blbosti potrpím :o). Tahle pokladnička je zkrátka taková moje osobní libůstka (ani se neptejte, kudy se do ní ty mince/čárové kódy strkají :o) a záměrná sabotáž, aby ta kuchyň nebyla příliš dokonalá :o)
A voilá, tady je výsledek - finálně doladěná ložnice :o)
A obývák s detailem ručně vyšívaného ubrusu :o)
No a jako poslední jsem dodělávala předsíň. Člověk by si myslel, že ve skříních z Ikey vysokých 2,30 m a dlouhých 2,5 m bude místa habaděj, ale opak je pravdou :o). Třeba pro vánoční výzdobu jsem musela hledat ještě jiné uložiště, protože všechny krabičky a svíčičky se mi do předsíňové police prostě nevešly. Ale jinak tam mám všechno to špatně skladné, co jsem chtěla – žehlicí prkno, vysavač, sušák na prádlo... :o). Jo a v nejužší půlmetrové skříni s policemi mám boty, upřímně řečeno nikdy by mě nenapadlo, kolik mám bot, dokud jsem je neseskládala na jednu hromadu :o). Ano, tušíte správně, že mě v budoucnu ještě čeká třídění (a to nejenom bot, ale i oblečení), to si však nechám někdy na podzim nebo ještě později, zkrátka až se ukáže, že některé věci opravdu k ničemu nepotřebuju a jen mi tu zabírají místo (jo, když nemám tu správnou vyřazovací náladu, jsem tak trochu sysel a dost často si říkám, co kdyby se to ještě někdy hodilo :o). Jinak úpravy jsem zakončila tak, jak jsem s nimi kdysi dávno začínala – s akrylátovou pistolí v ruce (byla to vlastně první věc, kterou jsem se při rekonstrukci bytu naučila používat :o), potřebovala jsem totiž ještě nějak dotěsnit díru pod vypínačem v ložnici, aby mi tudy dovnitř neprolínal cigaretový kouř z vedlejšího bytu (jo, paneláky to je slast :o). Každopádně se musím přiznat, že mi přijde trochu zvláštní, že už mě v dohledné době nečeká žádná těžká práce a můžu se tak maximálně otravovat s pravidelným úklidem, stejně jako mi přijde hrozně divné, že už nemusím nikde schraňovat krabice, kartony a jiné teoreticky užitečné zbytky a přebytky, protože už je to vlastně všechno hotové. Skoro mi to bude chybět :o). Což dokládá i historka z minulé neděle, kdy jsem byla "na Jacksona" (rozuměj s rouškou přes hubu kvůli koronaviru a kšiltovkou kvůli neumytým vlasům) uklízet sklep a docela dlouho mi trvalo, než jsem samu sebe vnitřně přesvědčila, že ty prázdné krabice od vysavače, televize apod. už opravdu k ničemu potřebovat nebudu a můžu je vyhodit, aby tam bylo aspoň trochu k hnutí :o). A ještě neuvěřitelnější mi přišlo, když jsem k tomuhle článku vyhrabala fotky z různých fází rekonstrukce a viděla na nich, jak to tu vypadalo předtím, a co se mi z toho nakonec s vydatnou pomocí ostatních podařilo udělat :o). Budu se na ně muset koukat častěji, abych měla ten velký kus odvedené práce na paměti pokaždé, když mě budou vytáčet nějaké nedokonalosti :o)
Hotová kuchyně s detailem pokladničky baseta :o)
Vlevo větší jídelní stůl a vpravo finální podoba předsíně :o)
A zbytek bytu - skoro jako byste u mě byli osobně :o)
A co ty další životní milníky, říkáte si? Úplně o všechny se s vámi dělit nebudu, ale pár zajímavostí se určitě najde, jako například že jsem byla poprvé na dovolené u moře v patnácti letech (samozřejmě s rodiči), že v Římě jsem byla poprvé v 19 v rámci takového toho jednodenního výletu během pobytovky u moře a Benátky a Paříž jsem poprvé navštívila v roce 2007 (Benátky dokonce dvakrát, neb jsem se v září vrátila na Regatu Storicu), v roce 2007 jsem se vůbec dala víc na cestování, protože jsem začala chodit do práce, a tudíž bylo konečně víc financí k utrácení :o). Jo a za svou první výplatu jsem si koupila digitální foťák Panasonic, který mám dodnes a který jsem tenkrát musela pořídit na splátky přes Cetelem :o). Jinak jsem za 10 let kvůli práci přes agentury vystřídala 5 zaměstnavatelů (všechno samozřejmě byly smlouvy na dobu určitou), přestože jsem vlastně fyzicky seděla pořád na stejné židli a dělala víceméně stejnou práci, což bylo docela peklo a jsem fakt ráda, že se mi z toho začarovaného kruhu podařilo uniknout (ano, ano, od roku 2017 jsem ve struktuře administrace projektů z EU vyšplhala o úroveň výš :o). Taky mám za sebou dvoje úřednické zkoušky nebo třeba cambridgeský certifikát FCE z roku 2012 :o). V letech 2006 a 2007 jsem měla předplacený filmový časopis Premiere, který už dnes neexistuje, a od roku 2008 jsme s kamarádkami chodívaly hrát squash, což byla celkem sranda a moc mě to bavilo, sice jsme vůbec nebraly v potaz pravidla a hrály spíš na to, komu se podaří delší výměna, než kam míček přistane, ale i tak to bylo hrozně fajn odreagování a časem i slušná makačka (v létě navíc i tak trochu sauna), a vydrželo nám to víc než dva roky :o)
A když už je řeč o sportech, nesmím vynechat ani jízdu na koni, o které jsem snila od malička a ke které jsem se navážno odhodlala až v rámci jakési pubertální vzpoury ve čtvrťáku na střední :o). Bylo to pro mě hodně těžký období a ježdění na koni se nakonec ukázalo být správným řešením a postupně mě vytáhlo ze všech těch sraček, kterýma jsem se celý rok předtím brodila. Na začátku třeťáku jsem totiž strávila asi dva týdny v nemocnici s mononukleózou a pak určitě nejmíň dalších 14 dní doma, prošvihla jsem tak školní výlet do Paříže a de facto přišla i o nejlepší kamarádku, která se mezitím začala chovat jako naprostá kráva. Takže jsem byla nejen pořád k smrti unavená (aneb únavový syndrom je neskutečná svině, která není vidět, nemá důvod a jen tak ji někomu nevysvětlíte), ale taky pěkně v depresi (až později jsem vyčetla, že to je taky jeden z následků mononukleózy), jo a navrch jsem přibrala dobrých dvacet kilo :o(. No a právě zhruba někdy po tom roce jsem byla už tak totálně v pytli, že jsem se bůhvíproč rozhodla vrátit k dětským snům a začít jezdit na koni. Konkrétně jsem se vnutila na lekce do stáje ve vedlejší vsi kousek od mého bydliště (dalo se tam dojet v pohodě městskou) a doteď si z té doby spoustu věcí pamatuju. Jako například první setkání, když jsem se tam přišla ukázat osobně a domluvit se na případných hodinách (nejdřív jsem jako správný srab a introvert poslala dopis, na který mi pan Lomský odpověděl – což jsem upřímně vůbec nečekala, protože jsem si myslela, že budou mít plno a stejně o nějakou blbku nebudou stát – že by bylo nejlepší zajít za nimi in natura; mimochodem ten dopis mám doteď schovaný :o), dodnes si pamatuju, jak se pan Lomský st. s úsměvem ptal kluka v montérkách, co tam zrovna měnil plynovou lahev: "Tak co myslíš, naučíme tohle děvče jezdit?", a já byla v té chvíli tak nervózní a zmatená, že jsem si říkala, proč se na to proboha ptá nějakého instalatéra?! Až při první lekci asi o dva měsíce později jsem zjistila, že to byl jeho syn a druhý jezdecký instruktor :o). Mám z té doby dokonce i pár deníkových zápisků, které bych řekla, že teď mají doslova cenu zlata, jsou to takové moje malé soukromé poklady a při jejich nedávném pročítání jsem hrozně litovala, že jsem si toho nezapsala víc :o).
Například jsem úplně zapomněla, že jsem původně chtěla lekce jezdectví k narozeninám od rodičů, ale ti mi to dokonce zakázali (našla jsem jeden z prvních deníkových záznamů o tom, jak jsem z toho byla šokovaná a zklamaná), takže jsem v osmnácti a půl letech začala jezdit na koni na tajňačku, a pak prostě milé rodiče postavila před hotovou věc (přeci jen nejsem dobrá lhářka, takže po absolvování první lekce jsem šla s pravdou ven a pro změnu jsem nepřipustila diskuzi zase já). Musela jsem pak kvůli ježdění chodit na brigády, abych měla na svoje hodiny peníze, protože dosavadní úspory spolu s kapesným by mi na to v žádném případě nestačily (chodila jsem jednou za čtvrt roku zapisovat na mechanickém stroji na psí výstavy, což byla taková brigoška od naší střední školy, resp. od paní profesorky, co jsme ji měli na psaní na stroji, a bylo za to vždycky milých 800 Kč za víkend :o). Ze zápisků je taky zřejmé, jak jsem byla v té době hrozně uťápnutá a málo sebevědomá, pořád jsem měla pocit, že mi ježdění vůbec nejde a pochybovala jsem o každém dobrém slově (ale z toho, co mi už tehdy kdo říkal, resp. co jsem si zapsala, že mi říkali, to nemohla být zase taková bída). Každopádně hned druhou hodinu jsem zbuchla, sice to nebylo nic hrozného, ale padla jsem hubou do pilin tak, že jsem je pak podle svých poznámek měla až v uších :o). Taky bylo hezké a dodneška si to pamatuju, že jsem byla jezdit i v pátek po maturáku (byla to moje pátá lekce jízdy na koni), na který jsem tu měla i sestřenku s babičkou – doteď si pamatuju to líné ráno, kdy jsem ještě vytahovala vlásenky z účesu od kadeřnice a neměla nic jiného na práci, než si pak jít odpoledne zajezdit :o). Jo a po deseti sólo lekcích jsem bez varování začala jezdit ve skupině, což byl rozhodně další milník, neboť s těmi třemi (později čtyřmi) děvčaty se z nás velice brzy staly kamarádky a u koní jsme zažily spoustu legrace.
Pamatuju si, jak jsem už na té první hodině byla nejvíc nervózní z lidí a z toho, že si budou myslet, že jsem úplné poleno, ale jakmile jsem byla v sedle, trochu se to zlepšilo. Vždyť jsem taky už na první lekci měla svého osudového koně jménem Belfast, podsaditějšího bělouše s lipicánskými kořeny a lehce temnou minulostí – předchozí majitel se ho prý bál, a tak ho přivázaného ve stání bil, Belfast proto vždycky zastrašoval lidi v boxu ušima přitisknutýma k hlavě a sem tam výhružným chňapáním (dokonce měl jednu dobu u stání cedulku POZOR KOUŠE, ale toho jsem nikdy nebyla svědkem), navíc mezi holkama ve stáji kolovala historka o tom, že ho Lomští de facto zdědili spolu se stájí, protože se ho všichni báli a nikomu se ho nechtělo stěhovat. Pod sedlem to byl ale ten nejspolehlivější a nejflegmatičtější kůň, jakého jsem kdy poznala, zkrátka takový pan učitel, a to doslova, protože v momentě, kdy věděl, že toho zvládnu víc, si třeba na vyjížďce dovolil nacválat i dolů z kopce a prostě trochu lumpačit, ale vždycky to bylo o tom, že jsem se s ním cítila 100% v bezpečí, že jsem věděla, že mě nikdy nezradí, záměrně neshodí apod. :o). Prostě takový parťák do nepohody, a i když jsem se s ním nejednou na jízdárně mořila v marné snaze přimět ho chodit trochu rychleji, nezkracovat si rohy atd., čímž mě vytáčel a mnohdy jsem se díky tomu cítila jako neschopná jezdkyně, milovala jsem ho a doufám, že to věděl. A pokud nic jiného, jízda na koni mě naučila víc věřit sama sobě, nespoléhat se jen na druhé (když sedíte na koni, nikdo jiný ho nepřiměje udělat to, co chcete, nikdo jiný vám nepomůže, musíte to zvládnout sami) a nepodceňovat vnitřní odhodlání – doteď si pamatuju, jak jsem měla mít na hodinu vysloužilého anglického plnokrevníka, který byl proslulý tím, že je na jízdárně znuděný a nechce chodit, a už v ten moment jsem se rozhodla, že mně prostě chodit BUDE a basta, a ono to pak tak i bylo (v mezilidské komunikaci řeči těla moc pozornosti nevěnujeme, ale u koní je rozhodně důležitější ne to, co říkáte, ale co si myslíte a jak to skutečně cítíte, protože koně zkrátka neoblafnete :o). Schválně jsem si to teď spočítala, a jestli jsou moje záznamy správné, absolvovala jsem u Lomských celkem 103 lekcí (z toho 62 na Belfastovi) a jezdila u nich dva a půl roku, než se v roce 2003 odstěhovali k Čáslavi.
Stejně tak si pamatuju i první samostatné nacválání na Belfastovi, protože mi to přišlo jako malý zázrak, přestože to byl takový neochotný těžkopádný cval, jako by Belfast každou chvíli čekal, že bude moct zpomalit, a já si tudíž musela vybojovat každý skok (a taky si pamatuju, jak jsem se snažila Lomskému ml. vysvětlit, že pokud chce, abych ho nacválala fakt sama, musí zůstat zticha a neříkat "hop", protože jinak Belfast nacválá na jeho slovní pokyn, a ne na moji pobídku :o). Pamatuju si, jak jsem byla překvapená pohodlností cvalu u českého teplokrevníka Zoltera, který ze mě mínil v klusu vytřást duši (a jak jsem se toho tak trochu bála a připravovala se fakt na nejhorší a držela se ho jako klíště a ono to ve výsledku bylo zbytečné :o). Pamatuju si, jak jsem na jedné z těch prvních skupinových lekcích spadla z Belfasta, resp. on to vlastně nebyl ani pád, jen pode mnou ten kůň prostě ujel, když se něčeho leknul, a já na to nebyla připravená, takže v jednu chvíli jsem seděla v sedle a ve druhou na pilinách jízdárny a chtělo se mi hrozně smát, protože mi to přišlo, jak z nějakého kresleného filmu (a zároveň si pamatuju, jak pak Lomský ml. na Belfasta nasedl a dával mu chvíli do těla, aby si ověřil, že příště už se nic takového nestane – tenkrát jsem ještě nebyla tak otrkaná, abych mu vysvětlila, že to nebyla Belfastova chyba, ale moje, že zkrátka jenom zrychlil tak nečekaně, že jsem se neudržela :o). Skákali jsme i přes překážky (asi od 38. lekce), ale to mě nikdy nijak zvlášť nebavilo (a na VŠ mi to zprotivili totálně, když po nás bez sebemenšího tréninku najednou chtěli skákat asi metrové překážky, ale tam byla ta výuka celkově na hlavu – tehdy jsem teprve poznala, jak dobří koňáci ve skutečnosti Lomští byli a že není samozřejmostí natrefit na lidi, kteří rozumí koním i lidem a snaží se svoji práci dělat profesionálně místo nějakého pytlíkování si doma na dvorečku a honění vlastního ega :o(.
1.lekce, pátek 26. 1. 2001
"Pořád tomu nemůžu uvěřit. Teď když sedím doma, ani mi nepřipadá, že jsem ještě před necelými dvěma hodinami seděla na koni. Byla jsem sice domluvená na druhou hodinu, ale autobus měl trochu zpoždění, takže už na mě čekali. Když jsem přišla, měl už pro mě Petr Lomský osedlaného grošáka Belfasta (jméno jsem se dozvěděla, až když mu dával pokyny). Šli jsme do kryté jízdárny (tam jsem ještě nikdy nejezdila) a měla jsem trochu problémy s nasedáním (málo jsem se odrazila). Lomský ml. byl na mě moc hodný, ptal se, jestli je to můj první kontakt s koňmi, a já jsem řekla, že ne, že už jsem trochu jezdila asi v páté třídě, a on se zeptal kde, a tak jsem mu řekla, že tady v Haklových Dvorech, že jsem chodila na kroužek jménem Hříbata, a on se usmál a řekl, že to už je asi hodně dlouho. Mám pocit, že se mi celou dobu třásl hlas, nebo přinejmenším zněl, jako bych se bála. (jo, to byla ta nervozita z lidí :o) Lomský ml. mi potom vysvětlil, že areál vlastní dva jezdecké kluby, a že ten jejich to má jen pronajaté. Potom se taky ptal, kam chodím do školy a co na moje ježdění říkají rodiče. O rodičích jsem trochu lhala, protože jsem řekla, že sice nejsou nadšení, ale ví, že jsem vždycky byla blázen do koní, což není pravda, protože o svém ježdění jsem našim řekla, až jsem se vrátila domů. Mluvil klidným a příjemným hlasem, říkal mi spoustu teoretických věcí o tom, jak sedět a tak. Dělá mi problémy prošlápnout paty, místo toho prošlapuju špičky, a pak mi sjíždí třmeny. Jezdila jsem jen na lonži v kroku a klusu a učila jsem se vysedávat (bylo docela vtipný, že jsem sama od sebe vysedávala na vnější nohu, jak to má být). Asi po půl hodině se mě Lomský mladší zeptal, jestli už mě nebolí nohy, a já odpověděla, že ne, že to přijde až zítra. Až později mi došlo, že se ptal, jestli už nechci končit. (dlouhé vedení při komunikaci mi zůstalo dodnes :o) No nic. No a potom jsem dostala do ruky otěže a učila jsem se, jak je držet. Nejdřív v kroku a potom Petr Lomský řekl: "Tak, teď to zkusíme v klusu, a ty ruce zůstanou stejně šikovný, jako byly doteď.". Doufám, že zůstaly. Dalším problémem pak bylo i sesedání, hned napoprvé se mi totiž nepodařilo přešvihnout nohu přes zadek koně. A když jsem byla na zemi, zjistila jsem, že mě fakt bolí nohy a mám trochu problém s chozením. Samozřejmě jsem se to snažila nedat najevo. Doufám, že se mi to podařilo.(snažit se za každou cenu nedat znát okolí svoji slabost mi v určité míře taky zůstalo dodnes :o) Petr Lomský mi řekl, že jestli to se mnou půjde takhle dobře dál, budu za chvíli jezdit ve skupině.(to mi nakonec trvalo deset lekcí, ale možná to bylo i tím, že hned druhou hodinu jsem měla za lektorku jednu ze stájových holek a lekavou kobylku a mně se prostě nejlíp jezdilo na Belfastovi :o) Potom jsme odvedli Belfasta do jeho stání, Lomský ml. mi řekl, že na placení se dohodneme příště a že kdybych se chtěla někdy odreagovat mimo pátek, můžu klidně přijít. Myslím, že se ho příště zkusím zeptat, jestli bych mohla přijít během jarních prázdnin a naučit se koně sedlat a uzdit a taky čistit kopyta. On je moc hodný, myslím, že mi to dovolí. Panebože! Pořád tomu ještě nevěřím! Opravdu jsem seděla na koni? Byla jsem to opravdu já? Snad mi to připomenou aspoň namožené svaly. Když si vzpomenu, jak jsem byla včera celé odpoledne a dnes dopoledne nervózní. Ani jsem tam nechtěla jít! Prostě to vzdát. Aspoň že jsem to neudělala!"
Líbí se mi, jak jsem v začátcích podle zápisků pořád bojovala s nasedáním a se třmeny (že jsem měla málo prošlápnuté paty a pak mi sklouzávaly dozadu – typický nešvar začátečníků :o). A taky si pamatuju, jak byli Lomský otec a syn každý z úplně jiného těsta: Lomský starší byl ukázkovým trenérem, o kterých čtete v knížkách – hřmotným hlasem vydával příkazy a očekával jejich okamžité a bezpodmínečné plnění, neustále člověka tepal a celou hodinu z něj doslova ždímal to nejlepší, měl zcela zasloužený respekt u koní i u lidí a všude ho bylo plno (a mimo jízdárnu dost často žertoval), zatímco Lomský ml. byl taková tichá voda, snad nikdy jsem ho neslyšela zvednout hlas, všechno vždycky trpělivě vysvětloval a dost často chválil, a protože byl takový, jaký byl, snažili jste se na jeho hodině pro změnu proto, že jste mu chtěli za jeho laskavost udělat radost a jet opravdu dobře :o). A moc se mi líbilo, že u nich bylo normální, že si každý jezdec před hodinou svého koně vyčistil, nasedlal a nauzdil a po jízdě ho zase odstrojil a vytřel do sucha, protože to byl pro mě takový příjemný rituál, kdy jsem mohla strávit čas s Belfastem (příp. se seznámit s nějakým novým koněm, na kterém jsem měla jet, což je podle mě důležité) a bojovat se svými pochybami, jestli by mě kousnul nebo ne (to je asi jediná věc, která mě doteď mrzí, že jsem se nikdy docela nezbavila toho červíčka nedůvěry, protože s odstupem času si myslím, že by mi Belfast nic neudělal). Zvlášť když si vzpomenu, že úplně zezačátku, v době, kdy jsem o něm tohle ještě nevěděla a s klidem jsem nakráčela do jeho stání s mrkví v ruce (obcházela jsem ten den všechny koně s pamlsky), nic mi neudělal, jen měl chvílemi připlácnuté uši k hlavě, ale fakt jenom chvílemi (asi byl tak v šoku, že k němu někdo přišel a dokonce ho krmi dobrotami :o), pamatuju si, jak jsem ho konejšila něčím jako "No ty jsi nějakej naštvanej." :o). A mám pocit, že chvíli potom se u něj objevila ta cedule o kousání :o)
11. lekce, pátek 13. 4. 2001
"Dnes ráno jsem musela jít vyzvednout peníze, abych mohla zaplatit dalších deset lekcí. To, co mě ale čekalo v Haklových Dvorech, byly docela šoky. Přijela jsem zase asi o deset minut později, ale nikde nikdo nebyl (možná to bylo i počasím, protože sněžilo). Bylo mi řečeno, aby se zašla zeptat do jízdárny, a tam byl Lomský ml. i st. a dva koně. Měla jsem si dojít pro Zoltera a přijít. To byl docela problém, ještě jsem nepřišla na to, jak se sundává stájová ohlávka. Naštěstí mi jedna holka pomohla. Odvedla jsem Zoltera do jízdárny (to jsem ještě zvládla), a tam mi Dana/Dominika (pořád nevím, jak se ta holka jmenuje) podržela koně, abych nasedla (což se mi kupodivu povedlo) a pomohla mi upravit třmeny. Potom k mému překvapení dívka na Binomovi neskončila, ani nikdo Zolterovi nepřipnul lonž, ale já jsem se měla (úplně sama!) zařadit do kruhu. To byla docela síla. Byla jsem z toho dost vyděšená: sama mám řídit koně a dokonce Zoltera, který mě nikdy nechtěl moc poslouchat, a nikdo mi nehodlal pomoct. Potom jsme dokonce naklusali, Zolter kupodivu poslouchal jako hodinky, a potom to začalo: "Zolter, ruce na krk! Ruce na krk!". To bylo jediný, co jsem slyšela. Lomský st. nás tam honil dost tvrdě a furt dokola. Byla to dřina. Potom jsme zvolnili do kroku (naštěstí) a pan Lomský se mě ptal, jestli jsem z učňáku ze Svinů (nevím, jak na tohle přišel) a potom se ptal, kam teda chodím do školy a jestli jsem z Budějovic. Potom řekl, že to vypadá dobře a že od příštího týdne budu chodit jezdit v pátek od pěti s ostatníma třema holkama, co jsou na tom jako já. Myslela jsem, že se radostí snad zblázním! Byla jsem si naprosto jistá, že mě po dnešku z lonže nepustí dřív než po 30 lekcích. Tak uvidíme, jak to bude vypadat příští pátek. Doufám, že to přežiju ve zdraví (a ostatní taky)."
Pamatuju si, jak jsme na louce za hospodou všichni klusali v kruhu a měli jsme po jednom obcválat kruh a dojet skupinu jakoby zezadu, ale když úkol skončil a měli jsme zůstat jen klusat v kruhu, kobyla přede mnou si to nějak nechtěla přebrat a ve stejném místě jako předtím se rozcválala, no a my s hnědákem Taurusem samozřejmě taky (neudržela jsem ho, i když už to chvíli vypadalo nadějně) a po nás nacválali i ostatní, což mě rozesmálo, protože mi bylo jasné, že takhle si to Lomský ml. nepředstavoval, ale kupodivu se na nás nezlobil :o). A pamatuju si, jak se Belfast na vyjížďkách do přírody měnil v úplně jiného koně a táhl tak dopředu, že jsem měla namožené ruce a puchýře na prstech od otěží, jak jsem se ho snažila celou hodinu držet zpátky, aby nenajížděl kobyle před námi na zadek, protože ta pak měla tendenci vyhazovat :o). Pamatuju si, jak jedna ze stájových holek při jiné projížďce prohlašovala, že Belfasta neudržím (ano, holky, co byly ve stájích pravidelně, byly po celou dobu pěkné mrchy a nikdy neprojevily ani sebemenší snahu nám vyjít vstříc nebo nás něco naučit), ale Lomský ml. mi věřil a nechal nás společně nacválat přes louku a já Belfasta samozřejmě udržela a byla na nás oba nepatřičně hrdá :o). A pamatuju si i poslední vyjížďku na Belfastovi, kdy se mi podařilo nechat zaháknutý třmen na stromě, resp. na keři, a to jsme se o něj jen tak otřeli a já v první chvíli ani nevěděla, že jsem přišla o třmen, takže jsem pak musela zastavit celou kolonu a pro třmen se potupně vrátit (naštěstí to ostatní spíš pobavilo :o)
čtvrtek 17. 7. 2003
"Musím si zapamatovat jaké to je. Musím si pamatovat tu hloupou příhodu se třmenem, co se mi dnes stala. Když řekli, že se budou stěhovat, věděla jsem, že to bude zlé, ale nenapadlo mě jak moc. Nedovedu si představit, jak to tam bude vypadat opuštěné. Už minulý týden v pátek jsem měla zvláštní pocit, když jsem viděla venkovní boxy rozložené, některé vnitřní prázdné a v sedlovně pomalu sbalené drobnosti v pytlech od krmení. Nechci, aby mě opustili. Zítra jdeme na poslední hodinu v deset dopoledne. Netuším, jak jim řeknu sbohem, jak dokážu odejít."
Ach jo, ty vzpomínky jsou mi i teď po letech tak drahé <3 A i když mi většinou pořád přijdou dojemné, takže mi sem tam vženou slzy do očí, už mi naštěstí vyloženě nedrásají srdce a jsem schopná o nich i psát (což pro mě hrozně dlouho bylo nemožné). Díky milníkogramu jsem tudíž mimo jiné i zjistila, že jsem se s tím už nejspíš zvládla nějak vyrovnat a že rozhodně cítím neskutečný vděk za to, že jsem to mohla prožít a že jsem měla tu čest poznat všechny ty skvělé lidi a koně, a že možná budu schopná i jít dál a začít někde zase znovu. Mimochodem máte taky pocit, že některé datumy a některá čísla se vám neustále vrací do života?
Jinak co se třeba nemocí a úrazů týče, svoji jezdeckou kariéru jsem zakončila pádem a zlomeným palcem na pravé noze – na poslední vyjížďku jsem bohužel dostala mladou kobylu Ceissy, která se bála vody, a takhle to dopadlo, takže toliko ke svému urputnému přání, aby poslední hodina stála fakt za to a já na ni nikdy nezapomněla :o(. Nicméně mi to nezabránilo dojít pak celou cestu pěšky domů (myslela jsem si, že to mám jenom naražené) a teprve až jsem sundala botu, objevila jsem fialový pruh a začalo mi to celé natékat :o). No aspoň jsem tenkrát dostala z úrazového pojištění 4 000 Kč, což byly pro studentku slušné peníze. Pak jsem taky měla černý kašel (v říjnu 2008, kdy jsme holdovaly squashi), na který se přišlo až po několika měsících, kdy mě mamka vyhnala na alergologii, že mám nejspíš začínající astma :o). Musela jsem pak vybrat dvě krabičky hodně hnusných antibiotik, po kterých mi bylo opravdu špatně (nesměla jsem mít prázdný žaludek, jinak mě braly fakt hnusné křeče – to prý ty mrtvé bakterie :o(. V roce 2008 (tzn. po čtyřech letech vakcín proti alergii na pyly trav) mi zjistili alergii na lepek (od doby, kdy mě pálila žáha po vakcínách proti alergii na břízu, si myslím, že to spolu souvisí a že nebýt protialergických injekcí, možná bych nebyla bezlepkář), jo a v osmnácti jsem si vydupala experimentální operaci vrozeného šedého zákalu, ale o tom už jsem se tu myslím někde zmiňovala (byl to tehdy jeden z krůčků, jak se odrazit od psychického dna a začít se svým životem něco dělat, který předcházel jízdě na koni :o). Se zdravím pak určitě úzce souvisí i váha a diety, protože ve druháku na střední jsem při zpětném pohledu myslím docela balancovala na hraně anorexie (byla jsem schopná přežívat třeba tři dny za sebou jen na jediném jablku denně a podobné kraviny), ale naštěstí moje přirozená žravost vždycky nějak vyhrála, nicméně v té době jsem měla rozhodně nejnižší váhu ve svém životě (asi 54 kg), jenže dosaženou hodně nezdravým způsobem. Výsledek na sebe samozřejmě nenechal dlouho čekat a kromě jojo efektu, který byl fakt obří (skočila jsem myslím rovnou na nějakých 75 kg), se oslabená imunita překlopila právě do oné zatrolené mononukleózy :o(. Momentálně se s váhou pohybuju tak někde mezi a úplně to nehrotím žádnými dietami nebo tak (tedy kromě té bezlepkové :o), spíš se snažím víc hýbat a mít nějaký pravidelný režim co se jídla týče, to jsem zjistila, že mi zabírá až nejvíc, a samozřejmě se pokud možno vyhýbat sladkému.
A co dál? Při sumarizaci všech možných dat a milníků jsem třeba zjistila, že jsem Avon lady už od roku 2006, to znamená vlastně déle, než píšu tenhle blog :o). Že své oblíbence MUSE poslouchám asi od roku 2010 (neuvěřitelné :o) a poprvé jsem na jejich koncert vyrazila 22. 11 2012. Že jsem v roce 2012 udělala renovaci svého pokoje (mimochodem nábytek, který jsem si tehdy pořídila, mám teď v obýváku :o). Že mám ještě pořád schované výtisky školního časopisu Nářek brouků na palouku, do kterého jsem ve druháku na střední škole přispívala (jo, psavec se holt nezapře :o). A že první blog (předchůdce tohoto) jsem si založila v červenci 2008 a po jeho vyzrazení několika nevhodným lidem jsem přešla sem na píše.cz, kde si pohodlně hovím už téměř jedenáct let :o). Mimochodem moje tehdejší filmové recenze byly docela vtipné:
Max Payne
10. 11. 2008, blog.o106.com/rebarbora
Zbavit New York špíny není čistá práce, ale tahle jednočlenná uklízecí četa z oddělení odložených případů ji zvládne.
Pokud chcete vidět, jak se muž, jehož příjmení je homonymem pro bolest, naučí věřit na anděly, Max Payne je ten správný film pro vás. Už trailery s doprovodem krásně ponuré písničky o upírech od Marylina Mansona vám prozradí, že Max Payne celý život usiloval o spravedlnost, ale teď chce pomstu (skoro se nabízí Seagalovský titulek: Zabili mu ženu, a to neměli dělat...).
Na filmovém plátně pak chlapácky se mračící Mark Vahlberg dokazuje, že ještě nezapomněl, jak se drží brokovnice, a řádí jako smyslů zbavený s poměrně širokým arzenálem střelných zbraní (jak se na slušnou předělávku počítačové hry sluší a patří), a když je potřeba, nejde daleko ani pro ránu pěstí. Hlavní hrdina v jeho cool podání postupně rozplétá zašmodrchanou dějovou linii, která však nepostrádá nic z logické návaznosti, což je u předělávky PC hry s podivem (čekala jsem spíš něco ve stylu Wanted, kde bylo zapotřebí zapojit fantazii na plné obrátky nebo přimhouřit obě oči, abyste předkládanému sledu událostí uvěřili). Příběh je sice předvídatelný, ale i tak je na co koukat. A když se Max Payne drsně z posledních sil, vyždímaných jen díky lahvičce modré tekutiny, doplazí až na samý konec a za sebou nechá hektolitry krve, aby mohl zastřelit hlavního padoucha, napadne vás, že to bylo příjemně strávených 100 minut vašeho života.
Po nepříliš povzbudivé recenzi na gorille jsem váhala, jestli vůbec na tenhle film zamířit do kina a nepočkat si až vyjde na DVD, ale musím říct, že jsem rozhodně zklamaná nebyla. Svůj podíl na tom má nejspíš i fakt, že jsem nedotčená stejnojmennou počítačovou hrou, takže jediná očekávání, která se mnou vstupovala do kinosálu, byla ta, která ve mně vzbudily trailery (obzvlášť se mi líbil "komiksový" trailer, který je kromě gorilly k vidění i na oficiálním webu k filmu www.maxpaynethemovie.com).
Celý film je nádherně stylizovaný a s těmi neustále se k zemi snášejícími sněhovými vločkami má krásně zimní, neřku-li vánoční atmosféru, přičemž jedinou výraznější barvou jsou červené šaty poslední bondgirl Olgy Kurylenko. Na počítačovou střílečku nepatrně odkazuje hudba, která doprovází Maxe pobíhajícího temnými chodbami s nabitou bouchačkou a lovícího padouchy (dalším zvukem, který mi uvízl v hlavě, bylo "vrzání" jeho kožené bundy). Ovšem nejlepší částí filmu (alespoň po vizuální stránce určitě) pro mě byl závěr s dokonale zpracovanými obrazovými "halucinacemi" poté, co si Max vezme Valkýru. Padající sníh, který se promění ve žhavé jiskry, prostě nemá chybu! Úžasné jsou také záběry, kdy máte pocit, že se opakovaně potápíte a nemůžete udržet hlavu nad hladinou zamrzlé řeky (krásná práce s kamerou), "podvodní" záběry ve vás pak vyvolají kýžený pocit klidu... Tvůrci mi navíc udělali radost i tím, že ponechali létající příšery "jen" v říši drogových stihomamů.
Trpělivější jedinci budou po skončení titulků odměněni ještě poslední tečkou, kterou si scénáristé nechali otevřená vrátka k případnému pokračování (jak už bývá v poslední době zvykem). Ovšem chce to určitou dávku drzosti, protože tím značně znervózníte multikinové "uklízeče" :o)
Komentáře
| RE: Milníky mého života | myfantasyworld | 03. 04. 2020 - 16:21 |
 RE(2x): Milníky mého života |
rebarbora | 05. 04. 2020 - 11:29 |
| RE: Milníky mého života | adil | 03. 04. 2020 - 19:17 |
| RE(2x): Milníky mého života |
rebarbora | 05. 04. 2020 - 11:30 |