Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Jojo Moyesová: Jeden plus jedna
7. duben 2020 | 19.13 |
Tahle kniha Jojo Moyesové pro mě byla překvapivou pohodovkou. Hlavní hrdinové sice neprožívají úplně nejlepší životní období, ale už minimálně způsob, jakým se ajťák Ed Nicholls nechal zatáhnout do průšvihu, je docela vtipný :o). A to nemluvím o řadě svérázných řešení, pro která se pod tlakem okolností rozhodne druhá ústřední hrdinka Jess. Ta mě jen tak mimochodem neskutečně fascinovala svoji dobrotou – je totiž matka samoživitelka se dvěma dětmi na krku (z nichž starší Nicky vlastně ani není její, ale jejího manžela z jeho předchozího vztahu), dvěma zaměstnáními (přes den uklízí a po nocích dělá barmanku), se kterými má ale stejně co dělat, aby měli na jídlo a účty, a přesto nechce po manželovi, který se odjel vzpamatovat ze svých depresí k matce, aby jí platil na děti alimenty nebo jakkoli jinak přispíval. Je schopná odvézt opilého boháče Eda k němu domů (shodou okolností u něj uklízí), aby se nenaboural, a to i přesto, že se k ní v minulosti choval jako pitomec a ona ho vlastně nemá ráda.
"Asi za třičtvtě hodiny Jess naskládala bělostné ručníky a povlečení pana Nichollse do své kabely a pěchovala je dovnitř s větší vervou, než bylo nezbytně nutné. Sešla dolů a v hale položila kabelu vedle úklidové přepravky. Nathalie leštila kliky. Byla to jedna z jejích posedlostí. Nesnášela otisky prstů na kohoutcích nebo klikách.
"Pane Nichollsi, už půjdeme."
Stál v kuchyni, zíral z okna na moře s jednou rukou na temeni hlavy, jako by zapomněl, kde je. Měl tmavé vlasy a na nose brýle, které mají být postmoderní, ale přitom v nich člověk vypadá jako Woody Allen. Měl štíhlou, sportovní postavu, ale v obleku vypadal jako dvanáctiletý kluk, kterého donutili jít na křtiny.
"Pane Nichollsi."
Lehce zavrtěl hlavou, potom si vzdychl a prošel předsíní. "Jistě," řekl roztržitě. Neustále pohlížel na displej svého mobilu. "Díky."
Čekaly.
2pt">"Ehm, rády bychom dostaly zaplaceno, prosím," požádala ho Jess.
Nathalie doleštila. Skládala a rozkládala utěrku. Nesnášela rozhovory o penězích.
"Já myslel, že vám platí správcovská firma."
"Už tři neděle nám nezaplatili. A v kanceláři nikdy nikdo není. Jestli chcete, abychom u vás dále uklízely, potřebujeme mít uhrazené všechny platby."
Štrachal v kapsách, vytáhl peněženku. "Jasně. Kolik jsem vám dlužen?"
"Třicetkrát tři týdny. A za tři týdny praní."
Pohlédl na ni, nadzvedl jedno obočí.
"Minulý týden jsme vám nechaly vzkaz na telefonu."
Zavrtěl hlavou, jako by se od něj nedalo čekat, že si takové věci bude pamatovat. "Kolik to dělá?"
"Všechno dohromady za sto třicet pět."
Rychle přepočítal bankovky. "Nemám tolik hotovosti. Heleďte, dám vám šedesát a řeknu jim, aby vám na zbytek poslali šek. Ano?"
Při jiné příležitosti by Jess souhlasila. Při jiné příležitosti by se na to vykašlala. Vždyť je přece nechtěl ošidit. Jenomže najednou měla po krk pracháčů, kteří nikdy neplatí včas a předpokládají, že protože pro ně pětasedmdesát liber nic neznamená, tak ona je na tom stejně. Měla po krk zákazníků, kteří si mysleli, že je tak nicotná, že jí můžou prásknout dveřmi před nosem a ani se neomluvit.
"Ne," vyhrkla a její hlas zněl zvláštně jasně. "Potřebuju ty peníze teď, prosím."
Poprvé se jí podíval do očí. Nathalie za ní zběsile leštila kliku. "Potřebuju zaplatit účty. A lidi, kteří je posílají, mi nedovolí odložit platbu na příští týden."
Sundal si brýle a zamračil se na ni, jako by byla obtížný hmyz. Byl jí o to víc nesympatický.
"Budu muset dojít nahoru," řekl a zmizel. Stály za rozpačitého mlčení, když slyšely rázné zavírání zásuvek a chřestění ramínek v šatníku. Nakonec se vrátil s hrstí bankovek.
Pár z nich vzal a podal je Jess, aniž se na ni podíval. Chystala se něco říct – něco o tom, že se nemusí chovat jako naprostý debil, že život je o něco snadnější, když se k sobě lidi chovají lidsky, něco, kvůli čemu by Nathalie určitě samou úzkostí uleštila půlku kliky. Když však otevřela ústa, aby promluvila, zazvonil telefon. Pan Nicholls se bez jediného slova otočil a dlouhými kroky kráčel přes chodbu, aby ho zvedl." (str. 43-44)
Jess je takový nezdolný živel (nebo spíš nemá jinou možnost :o), nikdy se nevzdává a pokaždé se snaží najít nějaké řešení a zajistit svým dětem lepší budoucnost, což se jí poprvé přestane tak úplně dařit ve chvíli, kdy její nadané dceři Tanzie nabídnou stipendium na soukromé škole, protože přestože je to stipendium neskutečně štědré, ostatní výdaje na školní uniformu apod. jsou nad Jessiiny možnosti. A tady přichází na řadu její lehce šílené plány, jak sehnat peníze na Tanziinu novou školu, které je nakonec přivedou do Edova auta a na téměř nekonečnou cestu do Skotska na matematickou olympiádu. Když nad tím tak přemýšlím, dala by se tahle knížka částečně považovat i za roadmovie, resp. roadstory/roadbook, protože dobrá polovina knihy se odehrává právě na téhle cestě, kde není nouze o komplikace a lehce vtipné epizody. To víte, když zavřete do malého auta dva dospělé, co se zrovna nemusí, dvě děti, z nichž jedno je malý matematický génius a druhé zamlklý šikanovaný goth puberťák, a obrovského psa, není o dění nouze :o). Ed se samozřejmě nakonec ukáže taky jako celkem hodný člověk (aneb pořád si trvám na své teorii, že lidé jsou většinou dobří, pokud se zrovna nejedná o psychopaty nebo úplné ignoranty :o) a nutno říct, že setkání s Jess a její rodinou mu v mnoha ohledech otevře oči a přiměje ho uvědomit si pár důležitých věcí.
"Plnila myčku, když se znovu objevil u baru. Mhouřil oči a lehce se pohupoval, jako by se chystal pustit do nějakého spontánního tance.
"Pivo, prosím."
Postavila další dvě sklenice do drátěného košíku myčky. "Už neobsluhujeme. Je po jedenácté."
Podíval se na hodiny. "Je za minutu jedenáct," zamumlal.
"Už máte dost."
Pomalu zamrkal a civěl na ni. Krátké tmavé vlasy mu na jedné straně trochu trčely nahoru. "Co jste zač, že si dovolujete mi říkat, že mám dost?"
"Obsluha za barem. Tak to obvykle chodí." 
Jess se mu upřeně podívala do očí. "Vy mě ani nepoznáváte, co?"
Jess se mu upřeně podívala do očí. "Vy mě ani nepoznáváte, co?""Měl bych?"
Ještě chvíli na něj hleděla. "Moment." Vyšla zpoza baru, došla k lítačkám, a jak tam nechápavě stál, otevřela je a nechala si je zhoupnout do obličeje, nadzvedla ruku a otevřela ústa, jako by chtěla něco říct. Pak dveře znovu otevřela a stála tam před ním. "Už mě poznáváte?"
Zamžikal. "Nejste... neviděl jsem vás včera?"
"Uklízečka. Ano."
Prohrábl si rukou vlasy. "Ach. Celá ta věc s dveřmi. Zrovna jsem... měl náročný rozhovor."
",Teď ne, děkuji‘ funguje stejně dobře, jak jsem zjistila."
"Chápu." Opřel se o bar. Jess se snažila nehnout brvou, když mu podjel loket.
"Takže to má být omluva?"
Pohlédl na ni kalnýma očima. "Pardon. Opravdu moc a moc se omlouvám. Strašně se vám omlouvám, ó paní barmanko. Můžu teď dostat pivo?"
"Ne. Je po jedenácté."
"Jenom proto, že jste mě zdržela."
"Nemám čas tady sedět, zatímco budete popíjet další pivo."
"Tak mi dejte panáka. No tak. Potřebuju se ještě napít. Nalijte mi panáka vodky. Tu máte. Drobné si můžete nechat." Plácl o pult dvacetilibrovkou. Náraz způsobil, že trochu trhl hlavou dozadu. "Jenom jednoho. Vlastně, dejte mi velkého. Budu ho mít v sobě za dvě vteřiny. Za vteřinu."
"Ne. Už máte dost."
Z kuchyně se ozval Desův hlas. "Prokristapána, Jess, dej mu panáka."
Jess chvíli stála se zaťatými zuby, potom se otočila a nalila do sklenky dvě odměrky. Namarkovala částku a mlčky položila drobné na barový pult. Hodil do sebe vodku a hlasitě polkl, když pokládal sklenici na pult. Otočil se a lehce zavrávoral.
"Zapomněl jste si drobné."
"Nechte si je."
"Nechci je."
"Tak je dejte do kasičky na dobročinné účely."
Sebrala mince a vrazila mu je do ruky. "Des nejraději přispívá do fondu ,na dovolenou Dese Harrise v Memphisu‘," řekla. "Vážně. Prostě si ty prachy vezměte."
Zamrkal na ni a udělal dva vrávoravé kroky stranou, když mu otevřela dveře. V tu chvíli si všimla, co právě vyndal z kapsy. A té nablýskané audiny na parkovišti.
"Domů řídit nebudete."
"Jsem v pohodě." Máchl rukou nad její námitkou. "V noci tu stejně není žádný provoz."
"Nesmíte řídit."
"Jsme v totální díře, jestli jste si nevšimla." Mávl na oblohu. "Jsem od všeho odtržený a trčím tady, v tomhle totálním prdelákově." Předklonil se a z jeho dechu zavanul alkohol. "Pojedu pomalu, pomaloučku."
Byl tak namol, že vzít mu klíčky z ruky bylo až trapně snadné. "Ne," řekla a otočila se zpátky k baru. "Nebudu zodpovědná za vaši nehodu. Pojďte zpátky dovnitř, zavolám vám taxi."
"Vraťte mi ty klíče."
"Ne."
"Vy mi kradete klíče."
"Chcete přijít o řidičák?" Zvedla je nad hlavu a zamířila ke dveřím.
"No tak prokristapána," zavrčel. Vyznělo to, jako by byla poslední z dlouhé řady nepříjemností. Měla chuť ho za to nakopnout." (str. 55-57)
Líbilo se mi, jak autorka v knize řeší otázku bohatství a různého pohledu na něj. Kdo je vlastně bohatý? Z Jessiina pohledu každý, kdo si může dovolit pro celou rodinu jízdenku na vlak do Skotska, nebo kdo si může dovolit kupovat hotové jídlo, protože ona je zvyklá to řešit nákupem pokud možno co nejlevnějších surovin a vlastnoruční přípravou sendvičů apod. Je hezké sledovat kolizi dvou rozdílných světů bohatého Eda a chudé Jess. A stejně tak se mi líbilo, jak autorka poměrně reálně ukazuje problematiku šikany nebo aspektů sociálních sítí a blogů (blogy tady z toho vyjdou hodně pozitivně :o). Knížka je hezky čtivě napsaná a všechny hlavní postavy si mě velice rychle získaly a hrozně moc jsem jim držela palce, aby Jessiiny plány vyšly, protože jsem při čtení měla dost intenzivní pocit, že to, co se tam děje a s čím se musí každý den potýkat, není fér. Já vím, že to z předchozích odstavců skoro vypadá, že se budete při čtení trhat smíchy, ale tak to úplně není. Kniha Jeden plus jedna je spíš tak jako laskavě humorná a řeší i pár věcí k hlubšímu zamyšlení. Celkově jsem z ní ale nakonec měla dobrý pocit, protože víte co, hlavní hrdinové jsou normální lidi, kteří řeší obyčejné problémy (žádný vozíčkář s eutanazií :o), a i když se jim nedějí zrovna příjemné věci, nejde vlastně o žádnou tragédii (jen o to, že život prostě není vždycky fér a všichni nehrajeme se stejnými kartami a nemáme stejné šance). Možná mě při psaní téhle recenze ovlivnila i četba Čas odejít od Jodi Picoultové, do které jsem se mezitím pustila a kde se pro změnu řeší hodně fatální věci, ale pravdou je, že si Jeden plus jedna ráda někdy v budoucnu přečtu znova a myslím si, že se znalostí příběhu si ji budu při druhém čtení užívat daleko víc jako zábavnou oddechovku, zkrátka společenský román o vztazích a životních peripetiích a všechny ty absurdní situace a průsery si pořádně vychutnám :o)
"Vzhledem k nasazené rychlosti měl čas tajně pozorovat Jess. Nadále mlčela, většinou od něj měla odvrácenou hlavu, jako by udělal něco, co ji nazlobilo. Teď si vzpomněl, jak stála u něj v předsíni, požadovala peníze, měla zvednutou bradu – byla dost malá. Připadalo mu, že si o něm pořád ještě myslí, že je blbec. Kašli na to, říkal si. Dva, nanejvýš tři dny. A pak už je nikdy nemusíš vidět. Chovej se k nim slušně...
"Takže co děláte vy, pane Nichollsi?" zeptala se Tanzie.
"Pracuju pro firmu, která vyvíjí software. Víš, co to je?"
"Jasně."
Nicky zvedl zrak. Ed ve zpětném zrcátku sledoval, jak si sundává sluchátka. Když si chlapec všiml, že se na něj dívá, uhnul pohledem.
"Vymýšlíte hry?"
"Ne, hry ne."
"Co teda?"
"V posledních pár letech jsme pracovali na softwaru, který nás, doufejme, přiblíží bezhotovostní společnosti."
"Jak by to fungovalo?"
"Když si něco kupujete nebo platíte účet, mávnete telefonem, který má něco jako čárový kód, a za každou transakci zaplatíte malou, maličkou částku, jako třeba jednu setinu libry."
"Platili bychom, abychom zaplatili?" divila se Jess. "Něco takového nikdo nebude chtít."
"V tom se právě mýlíte. Banky to milují. Maloobchodníkům se ten nápad líbí, protože jim poskytuje jeden jednotný systém místo karet, hotovosti, šeků... a za transakci zaplatíte míň než při platbě kreditkou. Takže je to fajn pro obě strany."
"Někteří z nás používají kreditky, jenom když to jinak nejde."
"V tom případě by ten systém byl jen propojený s vaším bankovním účtem. Víte co, nemusela byste vůbec nic dělat."
"Takže pokud se toho chytne každá banka a každý obchodník, nebudeme mít žádnou jinou možnost."
"To je ještě hodně daleko."
Nastalo krátké mlčení, Jess si přitáhla kolena k bradě a objala si je. "Takže v zásadě – bohatí bohatnou – banky a obchodníci – a chudí chudnou."
"Teoreticky možná ano. Ale v tom je právě ten vtip. Je to tak zanedbatelná částka, že si jí ani nevšimnete. A bude to velmi pohodlné."
Jess zamumlala něco, co nezachytil.
"Kolik že to je?" zeptala se Tanzie.
"Nula celá nula jedna na transakci. Takže to činí o něco málo míň než penci."
"Kolik transakcí denně?"
"Dvacet? Padesát? Záleží na tom, kolik jich uděláš."
"Takže to je padesát pencí denně."
"Přesně tak. Nic."
"Tři libry padesát týdně," řekla Jess.
"Sto osmdesát dva liber ročně," dodala Tanzie. "Podle toho, jak moc se ten poplatek blíží jedné penci. A jestli je přestupný rok."
Ed zvedl ruku od volantu. "Viděno zvenčí. Ani vy nemůžete říct, že je to hodně."
Jess se otočila na sedadle. "Co si koupíme za sto osmdesát dva liber, Tanzi?"
"Dvoje školní kalhoty v supermarketu, čtyři školní blůzy, jedny boty. Úbor na tělák a pět párů bílých ponožek. Pokud to koupíš v supermarketu, tak to dělá osmdesát pět liber devadesát sedm pencí. Za stovku máš nákup potravin přesně na devět celých dvě desetiny dnů, podle toho, jestli někdo přijde na návštěvu a jestli máma koupí láhev vína. Byla by to supermarketová značka." Tanzie se odmlčela. "Nebo měsíční obecní daň z nemovitosti v pásmu D. Patříme do déčka, viď, mami?"
"Ano, patříme. Pokud nás nezařadí do jiného pásma."
"Nebo třídenní výlet do letoviska v Kentu mimo sezónu. Sto sedmdesát pět liber, včetně daně." Předklonila se. "Tam jsme jeli vloni. Dostali jsme jeden den zdarma, protože máma majiteli toho penzionu vyspravila záchody. A měli tam vodní klouzačku."
Na chvíli nastalo ticho.
Ed se chystal promluvit, když se mezi dvěma předními sedadly objevila Tanziina hlava. "Nebo celý měsíc uklízení pětipokojového domu od mámy, včetně vypraného povlečení a ručníků, při jejích současných cenách. To by byl tříhodinový úklid, jedna celá tři hodiny praní." Zabořila se do sedadla, zjevně spokojená.
Ujeli necelých pět kilometrů, na rozcestí zabočili doprava a následovně doleva na úzkou cestu. Ed chtěl něco namítnout, ale na chvíli přišel o hlas." (str. 105-107)