Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Plzeň all inclusive
12. květen 2020 | 20.08 |
Já vím, že už je to trochu trapný a původně jsem si říkala, že vám svůj další víkend s Barjohovými zatajím a nechám si ho jen a jen pro sebe, ale nakonec to bylo TAK skvělý a oni si mě TAK hýčkali, že si to prostě musím do svého památníčku zaznamenat :o)
Tentokrát byl náš víkend dokonce prodloužený o první květnový svátek a vzhledem k tomu, že nám předchozí asi tři pokusy nevyšly (nejen kvůli COVIDu), měli jsme nejspíš všichni slušný absťák :o). Přišlo mi strašně milé, že si mě na nádraží vyzvedla Mladší, protože Iva byla ještě v práci (i když už bych v případě potřeby asi trefila i sama), a stejně tak sladké mi připadalo, že Starší doma poctivě uklízela a nachystala mi ležení u nich v pokojíku, zatímco Mladší upekla další mňamózní bezlepkovou buchtu s "ovocným" mascarpone navršku (ještě štěstí, že jsem si své rozhodnutí začít napravovat karanténní škody dietnější stravou správně načasovala až po víkendu, až začnu zase chodit do práce :o). Už jenom tohle by mi bohatě stačilo, ale Barjohovic mě rozmazlovali dál, takže Iva po příchodu z práce udělala svoji výbornou masovou směs ála čína, kterou mi pak ještě schovala i na další den k večeři (tomu říkám VIP přístup :o) a dostala jsem od ní slíbeno, že mi ji udělá při každé návštěvě, když mi tak chutná (jupííí :o). No a potom jsme bez váhání zahájily náš obvyklý herní maraton v Dobble a Carcassonne, z čehož už se stala krásná tradice a moc mě baví s holkama hrát, i když nevyhrávám (a potěšilo mě, že nejspíš v důsledku karanténní vyprahlosti s námi hrály obě dvojčata, je to pak totiž větší legrace, přičemž zpětně děkuji Ivy Choťovi, že byl tak shovívavý a nic nenamítal ani ve chvíli, kdy jsme se při Dobble rozparádily a byly poněkud hlučné :o). A holky byly taky zlaté, protože s námi absolvovaly všechny víkendové aktivity bez remcání a chvílemi dokonce s nadšením, zkrátka byla radost s nimi pobýt, o tom, že mají dost často poměrně vtipné poznámky ani nemluvě :o). Jinak jsme si ve čtvrtek večer zkusily zahrát i Labyrint, pro mě osobně poměrně náročnou strategickou hru, ke které je potřeba prostorová představivost, což mi moc nešlo, ale holky na mě byly hodné a sem tam mi poradily, jak se dostat ke kýženému cíli :o)
I zvířecí obyvatelé mě v Plzni přivítali s otevřenou náručí :o)
Na pátek jsem měla slíbené tuňákové karbanátky, které jsem zatím znala jen z doslechu a které byly moc dobré (ony i ty klasické se Ivě povedly, co si budeme povídat, zkrátka není divu, že jsem za ten víkend přibrala dobrá tři kila, protože cokoli Iva uvaří, dobře uvaří a mně osobně u ní chutná víc než u vlastní mamky – snad si to tu nikdy nepřečte – protože ta má někdy tendenci překombinovávat chutě a nešetřit kořením :o). No a v pátek odpoledne jsme nechaly Ivy Chotě trochu si od nás odpočinout a zregenerovat se a vyrazily jsme na procházku ke Kolomazné peci. Moc mile mě překvapilo, že i v Plzni mají kousek za městem krásný kout přírody, kam si může člověk zajít oddechnout a projít se, navíc nechyběly rybníky, les a malebná panoramata, no zkrátka vycházka jako malovaná se sluníčkem a tak :o). Jinak zdejší kolomazná čili dehtářská pec pochází asi z poloviny 18. století a je údajně nejvíce zachovalým pozůstatkem svého druhu u nás, přestože už stojí de facto jen její vnější plášť. Potom jsme se prošly ještě kousek dál, vyzkoušely všechny cvičební stroje na hřišti u Kamenného rybníka, které jsem si bohužel zapomněla vyfotit, a pokračováním udělaly jakýsi okruh, přičemž jsme na čerstvém vzduchu prochodily úctyhodné (po karanténě, kdy jsem přeci jen seděla většinu času doma) tři hodiny :o). Fakt, že mi Iva záludně tvrdila, že s sebou nic nepotřebuju, takže jsem si vzala jen roušku a foťák, a pak nám u okýnka kupovala nanuky, mě vlastně už nijak nepřekvapil a nijak jsem proti téhle další formě rozmazlování neprotestovala utěšujíc se vidinou, že je budu podobně hýčkat, až přijedou na návštěvu ke mně :o)
Po návratu jsme jak jinak než opět hrály hry, jen jsme pro zpestření vytáhly Dostihy a sázky, které jsem nehrála od dětství a ještě teď holkám za ten nápad děkuji, neb se ukázal jako geniální a Rebarborka v nich místní solidně drtila skoro od začátku :o). To víte, není nad to, když má člověk to štěstí a koupí si nejdražšího koně Napoli (postupně jsem k němu přidala kromě hnědé stáje i tu žlutou a tmavě zelenou :o) a hojně obsazuje své koníky dostihovými žetony, takže se pak jedna návštěva mých stájí vyšplhala klidně na 22 tisíc :o). A to jsem ještě nepřesvědčila Barjohovi, aby hráli podle starých pravidel, která pamatuju, ještě když jsme to hrávali s bráchou coby děti, kdy se při kompletní stáji platila za návštěvu rovnou pořizovací cena (tudíž tisícové položky místo stovkových :o) a stejně tak jsme platili plnou palbu za Přepravu a Stáje (když nad tím tak přemýšlím, tak si brácha ty pravidla dost zjednodušil, vydřiduch jeden :o). Zkrátka byla to ohromná legrace, i když si myslím, že už pak moje hláška: "Tohle je nejhezčí kůň ze stáje..." lezla holkám krkem :o). Moc se mi líbila "novinka" v podobě nejrůznějších dohod při handlování koní (brácha chtěl vždycky nekompromisně prachy a povolené byly maximálně dluhy u banky nebo vzájemně) – jakože když mi Iva prodá Dahomana, bude mít až do konce hry prominuté poplatky za hnědou i tmavě zelenou stáj (díky tomuhle strategickému tahu ušetřila během jediného kola asi 19 tisíc :o). Ke konci už bylo těch dohod tolik, že jsme si je (kromě dluhů) museli psát na papír :o). Po třech hodinách uznali plzeňští porážku a šli jsme pokračovat raději s Carcassonne :o)
V sobotu nám Iva udělala výborné pečené kuřátko s domácími hranolkami (já vám říkala, že mě rozmazlovali :o) a na odpoledne pro mě měli přichystané veliké a hrozně tajné překvapení, kolem kterého celou dobu opatrně našlapovali :o). Jako už když jsem dostala instrukce přibalit si nějaké to "pracovní" oblečení, u kterého mi nebude vadit, když se ušpiní, tak mě letmo napadlo: "Že by?", ale říkala jsem si, že to nejspíš bude jen nějaký dobrodružnější výlet do přírody a snažila jsem se nedělat si příliš velké naděje. Ale nakonec se ukázalo, že se Barjohovi opravdu rozhodli vzít mě s sebou do míst, kde Mladší jezdí na koních a dopřát mi projížďku :o). Moc pro mě znamená, že se mě nestyděli vzít k lidem, které mají rádi, a hlavně že mi dopřáli tuhle jedinečnou možnost vsednout po dlouhatánských letech na koňský hřbet :o). Upřímně řečeno o znovuježdění už jsem delší dobu uvažovala (minimálně od milníkogramu, kdy jsem zjistila, že už to duševně zvládnu), samozřejmě jsem to zkoušela kdysi dávno, když se mi Lomští odstěhovali, ale nepodařilo se mi narazit na stáj s rozumnými lidmi a koňmi – noví nájemníci v Haklových Dvorech měli na ježdění jen vysloužilé koně, kterým se po každé hodině musely hodně dlouho chladit nohy, takže tam jsem to rovnou odpískala, protože bych si připadala jako tyran, kdybych jezdila na podobných stařečcích, ti už měli mít nárok na důchod a čiročiré popásání bez námahy a já jsem rozhodně nechtěla být příčinou jejich totálního zchromnutí :o(. V další stáji kus od Budějovic, kde začala jezdit kamarádka, zase měli závodní koně, tudíž splašené střelce, kteří byli dle jejího vyprávění schopni s vámi zdrhnout do lesa přes umrzlou louku, nemluvě o tom, že tam neměli ani pořádnou jízdárnu, jen louku za statkem :o(. No a ve stáji na opačném konci Budějovic neměli nejen krytou jízdárnu, ale dokonce ani žádnou stáj či boxy, nejvíc mi tam však vadilo, že člověk neměl možnost si koně před jízdnou vyčistit (nebo po ní), prostě jste přišli, nasedli, jezdili a pak zase jeli domů a mně by ten kontakt s koňmi chyběl, nehledě na to, že tam měli všehovšudy asi jen dva nebo tři koně :o(. Poslední pokus o jízdu na koni pak byl někdy před pěti lety s kamarádkou, která se rozhodla vzít mě "za odměnu" s sebou na projížďku, když jsem přijela na návštěvu, ale já byla tenkrát hrozně, ale jakože HROZNĚ nervózní – doteď si pamatuju, jak se mi při čištění třásly ruce, protože jsem nevěřila ani majiteli, ani koni a vlastně ani kamarádce a představa vyjížďky mi připadala za těchhle podmínek trochu děsivá a tisíckrát radši bych šla na jízdárnu, ale říkala jsem si, že aspoň uvidím, jestli jsem schopná to překonat, a utěšovala jsem se tím, že až nasednu na koně, tak se to zlepší... Ve výsledku mi pak majitel radši celou projížďku koně vedl (myslím, že jsem ho o to i poprosila), ale ani tak jsem se své nervozity nezbavila a koník byl samosebou trochu lekavý (musel mít ze mě chudák nervy nadranc :o). Nevím, možná bylo tehdy ještě moc brzo, nebo to prostě nebylo s těmi správnými lidmi, každopádně na mě musel být žalostný pohled a došla jsem tehdy k závěru, že už nejspíš ježdění zkrátka není pro mě (což se samozřejmě s postupem času zase změnilo a i tenkrát jsem si to říkala spíš s takovým tím sebemrskačským smutkem – to já tak někdy dělám, že si zakazuju nebo sabotuju štěstí :o).
S Barjohovými to však bylo něco úplně jiného, jako ano, byla jsem cestou trošku nervózní, ale spíš z toho, abych jim tam neudělala moc velkou ostudu, až se nebudu schopná vyšvihnout do sedla apod. :o), nicméně jakmile jsme dorazili na místo, bůhvíproč na mě Koňákovi působili neuvěřitelně pohodovým dojmem a jakože ví, co dělají :o). Měla jsem dokonce trochu cukání víc se zapojit a jít třeba před jízdou koně vyčistit nebo tak, ale obě holky se suverénně ujaly svých povinností (a to Starší údajně ani aktivně nejezdí), tak jsem se jim tam nechtěla plést, když nevím, jak to tam chodí. Ve výsledku jsem si šla pak vlastně rovnou nasednout na koně, ale ještě předtím jsem dostala od paní Koňákové přilbu (pro jistotu jsem si o ni řekla, když mi byla nabídnuta) a na výběr asi ze tří koníků, které mi představila stručnou charakteristikou. Upřímně řečeno, to se mi ještě nestalo, že by se někdo obtěžoval představit mi povahu koně, ale bylo to hrozně milé a aspoň jsem věděla, že stejně jako já chápe, že je důležité sladit povahu koně a jezdce, což podle mě odlišuje ty opravdu dobré koňáky od špatných :o). Protože jsem si nevěřila, že bych na tom byla až tak dobře, abych mohla nějakého koně vést (rozumějte: šéfovat mu), a protože jsem se svěřila s tím, že jsem vždycky byla spíš "uspávač", tedy že jsem se musela hodně napobízet, abych koně přiměla k nějakému pohybu, dostala jsem kaskadérského veterána, který to prý odchodí s ostatními, což bylo přesně to, co jsem potřebovala, protože jak jsem předpokládala, měla jsem spoustu práce jenom s tím, abych se rozvzpomněla na základy ovládání a abych udržela pokud možno nohy a ruce v klidu :o). Odpadl tím i problém s nasedáním, protože šestadvacetiletý koník prý má trochu problémy se zády, a tak jsem mohla nasednout z rampy, což byla moje životní premiéra, ale byla jsem za ni moc ráda :o). A světe div se, jakmile jsem nasedla, nebyla jsem ani kapku nervózní (jen trochu nejistá, jestli zvládnu "ovládání" :o). Ještě jsem poprosila paní Koňákovou o prodloužení třmenů, aby se mi sedělo pohodlně (což se mi snad v životě nestalo, protože dosud měli všichni tendence nechávat mi je spíš co nejdelší :o), a fakt jsem si to užívala. Už jen ta skutečnost, že jsem byla schopná vnímat, jestli se mi sedí pohodlně nebo ne, mi přišla neuvěřitelná :o). Takže jsem se pohodlně usadila, a pak jsem s Garym dokonce i kousek popošla, abychom uvolnili nasedací rampu Mladší (zjištění, že si ještě nějaké základy pamatuju, bylo moc příjemné :o)
Úžasná vzpomínka zaznamenaná na věky věků :o)
Projížďka jako taková byla jednoduše super, holky i Iva seděly jako by jezdily každý týden a všechny jsme si to myslím užily. Gary byl opravdu zlatíčko a takový "pan učitel", se kterým jen tak něco nehne, takže jsem se mohla celou dobu v klidu soustředit na jízdu a na to, jak mám držet otěže, jak mít nohy, jak pobízet a trochu se kochat krajinou nebo povídat s ostatními, místo abych trnula, kdy se ulekne a uskočí nebo naopak zrychlí, aniž bych chtěla. Sice mi dalo dost práce nenechat ho cpát se řepkou při průjezdu polem (všichni koníci uždibovali, přestože mají prý po řepce stejné zažívací obtíže jako srnky :o( a občas jsem ho musela i pobízet, aby trochu přišlápl, ale bylo to skvělé. Připomnělo mi to, proč mě vlastně ježdění tak moc bavilo a jak moc mi to chybělo a hlavně že to MŮŽE být super, když máte ty správné lidi a správné koně :o). Po domluvě s Mladší coby stálou členkou jezdeckého klubu jsem Garyho nechávala i vytahovat krk a rvát mi tak otěže z rukou, protože jak jsem tušila, dělal to kvůli bolavým zádům, která si potřeboval protáhnout (snažila jsem se mu proto odlehčovat i při cestě z kopce a do kopce, ale jestli se mi to povedlo, by vám musel říct sám :o). Dokonce jsme zvládli i kousek klusu a já se pokoušela o vysedání, ale hrozně mi u toho klinkaly nohy a přišlo mi, že dosedám moc tvrdě, a celkově jsem Garyho litovala za to, co jsem mu na těch bolavých zádech prováděla (už nevím kdy, ale při jednom z mých následných neúspěšných jezdeckých pokusů jsem dostala i sprdunk za vysedávání, jakože si při dosednutí prý moc kecnu a tak, a teď jsem si na to vzpomněla a měla jsem pocit, že to dělám celé špatně :o(. Nicméně od paní Koňákové jsme měly tolik důvěry (i naši koníci), že jsme vlastně klusaly za ní, aniž by nás sledovala nebo nějak opravovala, a zvládly jsme to všechny :o). Dokonce jsem Garyho bez problémů i zpomalila do kroku, když jsem chtěla uhnout Ivě, která nás předjížděla (tohle věčné střídání pořadí mě taky hrozně bavilo, bylo to takové fakt na pohodu :o), a paní Koňáková byla natolik zlatá, že nás na koňském hřbetu i vyfotila :o). Bylo to zkrátka naprosto dokonalé a spíš než cokoliv jiného mi nejvíc vadilo vědomí vlastní nešikovnosti, jakože jak moc mi to nejde (a kdysi dávno bez problémů šlo), ale v takovém tom pozitivním slova smyslu, jakože člověk vidí, že se má co učit a uvědomuje si, že to chce trpělivost, ale stejně by to nejradši uměl hned, kdy si vzpomene, a chce se zlepšovat :o). A taky jsem si uvědomovala, že to bylo vlastně jen takové první seznámení s oním konkrétním koníkem i stájemi a lidmi v nich a že by se to časem jenom zlepšovalo, zkrátka takovouhle hodinu jezdectví bych si uměla představit každý týden :o). Můžete mi říct, proč jsem si já blbec kupovala byt v Budějovicích? Nemohla jsem se rovnou odstěhovat do Plzně, když tam má můj zaměstnavatel dokonce pobočku? :o)
Po projížďce jsme koníky vyčistili, odměnili pamlsky (tímto děkuji Ivě, že myslela na všechno :o) a pak jsme ještě chvíli poseděli a povídali (teda Barjohovi s Koňákovými povídali, já spíš jakožto správně zakřiknutý introvert jen poslouchala a užívala si pohodovou atmosféru :o). Po návratu jsme pak opět zasedly ke Carcassonne (a vydržely u něj do noci) a mně se zcela nečekaně, neplánovaně a nezaslouženě (protože nemám žádnou strategii žejo :o) podařilo vyhrát, a to dokonce dvakrát za sebou s naprosto neuvěřitelným skóre 190 a 205 bodů (jo není nad rozšíření a víc kartiček :o). V neděli se pak svět vrátil do normálu a v Carcassonne vyhrávala zase Iva, i když to nebylo o nijak výrazný bodový rozdíl :o). Za normálních okolností (tedy před koronavirem) by v neděli byla na programu přehlídka Slavností svobody, takhle jsme mohli koukat jen na živé internetové vysílání (které bylo teda taky celkem zajímavé, zvlášť např. zkušenosti a životní osudy dětí amerických vojáků) a příp. se kochat metály, resp. pamětními plaketkami, a sbírkou raritních mincí :o). K obědu jsme si pochutnali na výborném masu s omáčkou s hráškem a rýží (takováhle jídla si prostě doma neuvařím, ani kdybych se o to snažila, takže si je vždycky moc užívám :o). Iva umí vařit opravdu skvěle a Mladší jí k tomu sekunduje výbornými moučníky, příp. skvělou tuňákovou pomazánkou, kterou mi coby VIP návštěvě dokonce schraňovala stranou, takže jsem si ji mohla i odvézt a mít tak v neděli večeři a v pondělí snídani, mňam :o). Po obědě jsme ještě ozvláštnily herní plán o pexeso, u kterého se bez mučení přiznám, že konkurovat mladým dětským mozkům bylo občas nad moje síly :o). Každopádně jsem si od Barjohů kromě dobré nálady a pomazánky odvezla i několik tipů na další seriály (jako Stranger Things, o kterých Starší tvrdila, že se u nich nebudu bát, tak uvidíme :o) nebo Sherlocka Holmese a taky na nějaké ty filmy (třeba jsem zjistila, že Ironman už má tři díly – naposledy jsem viděla asi dvojku – a že bych se měla kouknout na Avengery obecně :o). Jenom to loučení kdyby nebylo tak smutné a čas s nimi tak rychle neubíhal! I když propříště musíme trochu zapracovat na tom vykrmování a lehce ho utlumit, neb jsem vlezla na váhu a není to dobré, přátelé, není :o(. Každopádně musím Ivě a celé její rodině ještě jednou a pořádně písemně poděkovat (nejsem si pak vždycky jistá, jestli jsem osobně ústně dostatečně vyjádřila svoji vděčnost a radost a nadšení :o), bylo to u vás zase skvělé (jak jinak :o) a asi ani nemusím říkat, že tou vyjížďkou jste celý pobyt jednoznačně posunuli ještě o level výš (udělalo mi to dokonce takovou radost, že jsem po návratu chvíli zvažovala, jestli to oblečení hned vyprat nebo si ho ještě pár dní nechat na oňuchávání koniny :o)
Vlevo moje historicky nejvyšší bodové skóre :o)
Komentáře
| RE: Plzeň all inclusive | myfantasyworld | 13. 05. 2020 - 10:58 |
 RE(2x): Plzeň all inclusive |
rebarbora | 20. 05. 2020 - 20:05 |
| RE: Plzeň all inclusive | tlapka | 17. 05. 2020 - 11:27 |
| RE(2x): Plzeň all inclusive |
rebarbora | 20. 05. 2020 - 20:07 |