Se začátkem května jsme se museli z home office vrátit zpět do kanceláře, a protože nechci jezdit MHD (zkusila jsem to jen párkrát, když pršelo, a vzhledem k tomu, že mají pořád prázdninový jízdní řád, tzn. že jeden spoj mi jede jen dvakrát za hodinu, druhý ze zastávky o kousek dál, čtyřikrát za hodinu, a navíc posílají krátké autobusy, takže jsme tam byli namačkaní jako sardinky jeden vedle druhého, o dvoumetrových rozestupech si člověk může nechat leda tak zdát :o(, začala jsem do práce jezdit na kole. Přesně dle očekávání mám lepší dny, kdy mi to až tolik nevadí a jízdu na kole si dokonce užívám (zejména ta rána jsou krásná, když jsem na liduprázdné stezce jen já a okolní příroda, vč. občas sebevražedných kosáků :o), a pak jsou horší dny, kdy je to tak trochu mučení (dokonce už jsem se i chvíli bála, jestli si tím jízdu na kole nadobro nezprotivím). Absolutní krizi jsem měla teď ve čtvrtek, kdy jsem byla celkově strašně unavená a fakt jsem na tom kole cestou domů chcípala :o(. Ale víte co? V pátek už to byla zase naprostá pohoda, přestože jsem si chvíli pohrávala s myšlenkou, jestli si nedát pauzu a nejet autobusem, nakonec jsem šlapala po své ose a dobrý. Jenže přátelé, to není to hlavní. Já byla na kole i dnes, v neděli, kdy jsem mohla teoreticky sedět doma a užívat si peciválství. A já místo toho vyrazila na cyklovýlet na Hlubokou (tzn. co se kilometrů týče čtyři jízdy do práce). Uvažovala jsem o tom už od pátku, protože mělo být celkem hezky a já si chtěla udělat menší přípravu, když se chystám provádět návštěvu po betonových kraslicích (jakože abychom pak s Barjohovými moc nebloudili :o), ale s vědomím čtvrteční extrémní únavy a faktu, že si v neděli vždycky potřebuju uvařit obědy i na další dny s sebou do práce, jsem tomu moc šancí nedávala. Jenže dneska ve mně nějak hlodalo i to, že má příští týden převážně pršet a že se tudíž na kolo moc nedostanu (v dešti prostě na kole do práce jezdit nechci, neměla bych se pak v kanclu kde usušit a vůbec je to takové hloupé) – jakože odkdy by mi něco podobného vadilo? Že by mě chytal pohybový absťák?! – a tak jsem vyrazila. Ještě cestou tam jsem si nalhávala, že to nebudu hrotit a najdu a nafotím si příp. jen ty tři vejce u přístavu a pojedu zase zpátky, jenže když už jsem tam byla (a nepřipadala jsem si unavená), došla jsem s kolem až k Penny, tam jsem ho zamkla a pak jsem vyrazila po hrázi Munického rybníka na 5,5 km okruh (takže celkem asi 23 km na kole a tohle k tomu pěšky). A nejdivnější je, že jsem po návratu vůbec nebyla na odpis, spíš jsem byla podivně nabitá energií (a samozřejmě sama se sebou spokojená, že jsem to tak v pohodě zvládla) a místo abych sebou flákla na gauč, vrhla jsem se hned po příjezdu (no, po příjezdu, sprše a dvou sklenicích vody :o) s chutí a úsměvem na to vaření. Takovéhle pozitivní pocity z fyzické aktivity neznám, tělocvik jsem vždycky zarytě nesnášela, při běhu jednoduše umírám a celkově prostě nejsem sportovní typ, tak co to sakra má být? Co já budu propánakrále dělat, jestli se ze mě stane závislák na pohybu?!
Aktualizace z neděle odpoledne: Tak už na mě ta únava dolehla, takže jsem se vyprdla na žehlení, které bylo dneska v plánu, ale pořád se usmívám jak měsíček na hnoji...