Jodi Picoultová: Vlk samotář

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Navnaděná Časem odejít, který se mi opravdu hodně líbil, jsem se v květnu pustila do další knihy Jodi Picoultové s názvem Vlk samotář. O téhle knížce jsem dlouho pochybovala, jestli by se mi líbila, protože anotace působila trochu rozpačitě, a pochybovala jsem nakonec tak dlouho, že už mezitím nebyla k sehnání a jediné moje štěstí bylo, že jsem ji teď vyčmuchala v kyberprostoru coby e-knihu :o). Hlavním hrdinou je specialista na vlky Luke Warren a jeho sedmnáctiletá dcera Cara, které poznáváme ve chvíli, kdy měli autonehodu a Luke je bohužel v kómatu s nepříliš nadějnou diagnózou. Když se do toho přimotá Cařin plnoletý bratr Edward, který chce vzhledem k nulové mozkové činnosti nechat otce odpojit od přístrojů, rozhoří se naplno spor mezi sourozenci, který není jen o jejich otci, ale sahá hluboko do minulosti.

---

"Matka nechtěla, abych chodila do vlčího výběhu. Určitě k tomu měla dobrý důvod – kdo by dobrovolně vystavoval dítě takovému nebezpečí? Ale už celé měsíce jsem pozorovala, jak do smečky proniká táta. Asi bych s nimi netrhala maso zuby, jako to dělává on, zatímco má z každé strany jednoho vlka, ale doufal, že Wazoli bude mít mladé, a já mu chtěla pomoct se o ně starat.

Wazoli jsem se nebála. Jako alfa samice se ke mně nikdy nepřiblíží – je pro smečku nejdůležitější a od čehokoli neznámého se bude držet co nejdál. Kladen byl veliký, šedesát pět kilo svalů, ale neděsil mě tak jako Sikwla, který před měsícem poslal jednoho ze zaměstnanců parku do nemocnice, když mu prokousl prst až na kost. Byl to jeden ošetřovatel; prostrčil ruku pletivem, aby Sikwlu pohladil, protože si myslel, že se vlk otírá o plot, aby se drbal, ale než stačil cokoli udělat, vlk se ohnal a kousl ho. S křikem se snažil utéct, jenomže Sikwla jen ještě víc stiskl. Kdyby dokázal nehnutě stát, vlk by ho zřejmě pustil.

Pokaždé když jsem toho ošetřovatele viděla chodit po parku se zavázanou rukou, jsem se otřásla.

Otec tvrdil, že pokud bude ve výběhu on, Sikwla mě nejspíš nechá na pokoji.

"Připravena?" zeptal se táta a já přikývla.

Otevřel druhá vrátka a oba jsme vešli dovnitř. Dřepla jsem si na místo, které mi otec ukázal, a počkala, až kolem mě projde Kladen. Zatajila jsem dech, ale on pokračoval dozadu mezi stromy. Potom se přiblížil Sikwla. "Připrav se," zašeptal táta, ale vtom k němu přiběhl Kladen a na uvítanou ho povalil na zem.

V tu chvíli jsem se přestala soustředit, Sikwla toho využil a vyjel mi po krku.

Cítila jsem jeho řezáky i vlhký horký dech. Srst měl hrubou a vlhkou. "Nehýbej se," zavrčel táta, ale nedokázal se vyprostit, aby mi pomohl.

Sikwla byl strážce; to byla jeho úloha v rámci rodiny. Představovala jsem hrozbu, dokud se neprokáže, že to tak není; jen proto, že jsem do výběhu přišla s otcem, kterého mezi sebe přijali, nemusejí snášet i mě. O tom ve smečce rozhodoval právě Sikwla, a tohle byl jeho způsob, jak se přesvědčit, jestli obstojím.

V tu chvíli jsem ale o ničem z toho nepřemýšlela. Napadlo mě jenom, že brzo zemřu.

Neodvažovala jsem se dýchat ani polknout. Snažila jsem se ovládnout i tep, aby neprozradil, co cítím. Vnímala jsem Sikwlovy zuby na krku. Nejradši bych ho vší silou odstrčila, ale místo toho jsem raději zavřela oči.

Vlk mě pustil.

To už otec odstrčil Kladena, který si s ním chtěl na uvítanou pohrát, a objal mě. Rozplakala jsem se teprve ve chvíli, kdy jsem uviděla slzy v jeho očích." (str. 93-95)

---

Vlk samotář je další komplikovaný příběh, kde není žádná odpověď špatná ani správná, a přestože je kniha opět čtivě napsaná, nelíbila se mi zase až tolik, jako některé autorčiny předchozí počiny. Luke Warren je přece jen hodně velký podivín a já si skoro celou dobu při čtení říkala, že žít s takovým "magorem" musela být fakt radost a moc jsem jeho manželku Georgie nechápala, i když je fakt, že na začátku až takový cvok nebyl, spíš jen nadšenec do své práce. Nejsmutnější mi na tom přišlo, že Luke navzdory všemu svoji rodinu nejspíš opravdu miloval, jen to neuměl dát správným způsobem najevo (a krom toho slušně propadl svému koníčku/povolání). V knize je spousta zajímavých informací o vlcích a životě ve smečce – například mě nikdy nenapadlo, jak velký vliv má strava, že to, že hierarchie ve smečce určuje, kdo bude žrát jako první a co může sníst, je jen jedna strana mince a že zkonzumovaná strava naopak ovlivňuje míru agresivity jednotlivých vlků (takže když se například všichni živí jen rybami, tedy de facto stejnou stravou bez rozdílu na postavení ve smečce, smečka se dřív nebo později rozpadne, protože její členové nejsou schopni vykonávat v plném rozsahu své funkce, neb třeba beta prostě musí být agresivní a otrlý, aby smečku ochránil). Na rovinu přiznávám, že spíš než sourozenecký spor o to, kdo bude moct zastupovat otce v kómatu a tím pádem i rozhodovat o jeho životě či smrti, mě víc dostávaly Lukovy zápisky z pobytu v divočině, protože byly plné emocí, které jsem svým způsobem chápala, ale pořád jsem si při čtení zachovávala takový svůj zdravý rozum a věděla jsem, že do něčeho takového by se normální člověk nepustil (jakože by nejedl s vlky syrové maso nebo by se nevydal na bůhvíjak dlouho do divočiny, aby se tam pokusil vetřít do divoké vlčí smečky), protože proč žejo? Byla to zkrátka jakási fascinace podivnem posílená tím, jak mistrně umí Jodi Picoultová popsat pocity a pohnutky svých postav.

---

"Asi byste si mysleli, že pohodlí mě vrátí rychle zpátky do světa lidí, ale tak snadné to nebylo. V noci jsem býval vzhůru, procházel domem a hlídal. Každý zvuk pro mě představoval hrozbu: když jsem poprvé zaslechl kávovar, jak na závěr prská, rozběhl jsem se v trenkách dolů a s vyceněnými zuby a ohnutým hřbetem jsem vtrhl do kuchyně. Raději jsem sedával ve tmě než za umělého světla. Matrace mi připadala příliš měkká; raději jsem si lehal na podlahu vedle postele. Když si jednou Georgie všimla, že se ve spánku chvěju, pokusila se mě přikrýt, ale než na mě stačila položit přikrývku, vyskočil jsem, chytil ji za zápěstí, převalil ji a položil na zem tak, abych měl fyzickou převahu "Já – já – promiň," vykoktala, jenomže já byl natolik ponořený do svých instinktů, že jsem nenašel slova, abych namítl, že omluvit se mám já.

Ve světě vlků panuje čest a přímost, které jsou osvobozující. Není tam žádná diplomacie ani zachovávání dekora. Svému nepříteli sdělíte, že ho nenávidíte; obdiv vyjádříte sdělením pravdy. Taková přímost ale mezi lidmi nefunguje, ti jsou mistři lstí a úskoků. Nevypadám v těch šatech moc tlustá? Vážně mě miluješ? Stýskalo se ti po mně? Když se nějaký člověk na tohle vyptává, nechce znát skutečnou odpověď. Chce slyšet lež. Po dvou letech života s vlky jsem zapomněl, kolik lží je potřeba, aby člověk vybudoval vztah. Vzpomněl jsem si na obrovského vlka beta v Québeku, o kterém jsem věděl, že by bojoval na smrt, aby mě ochránil. Věřil jsem mu, protože on věřil mně. Ale tady mezi lidmi bylo tolik polopravd a milosrdných lží, že bylo těžké rozpoznat, co je skutečné a co nikoli. Připadalo mi, že kdykoli řeknu pravdu, Georgie se rozpláče, a protože jsem si vůbec nebyl jistý, co mám vlastně říkat, přestal jsem mluvit úplně.

Nesnášel jsem pobyt uvnitř, protože jsem se cítil jako v kleci. Z televize mě bolely oči; hovor při večeři se z mého pohledu odehrával v nějakém cizím jazyce. Dokonce jen vejít do koupelny a ocitnout se pod náporem vůně šamponu, mýdla a deodorantu mi dělalo takové fyzické obtíže, že jsem se musel opřít o zeď. Žil jsem ve světě, kde existovaly čtyři nebo pět základních pachů. Dosáhl jsem takové ostrosti smyslů, že když se alfa v brlohu třicet metrů ode mě probudila, věděl jsem to, protože jak se protáhla, zvedlo se trochu hlíny a její vůně vyletěla malým otvorem jako červená vlajka mezi pachy moči, borovic, sněhu a vlků.

Nemohl jsem ani vycházet ven, protože když jsem kráčel po ulici, v domech začali štěkat psi, a pokud byli na dvoře, vyrazili se mnou měřit síly. Vzpomínám si, jak jsem míjel nějakou ženu na koni. Když mě to zvíře spatřilo, vyděsilo se a začalo ržát. I když už jsem byl hladce oholený a vydrbal si z kůže dvouletou špínu, pořád jsem kolem sebe šířil něco drsného a predátorského (dodnes musím koně míjet v minimálně pětadvacetimetrové vzdálenosti).

Je možné vyjmout člověka z divočiny, ale není možné vyjmout divočinu z něho.

Je tedy zřejmé, že jediné místo, kde jsem se cítil doma, byly vlčí výběhy v Redmondu. Vozila mě tam Georgie, já jsem stále ještě nedokázal řídit. Ošetřovatelé se ke mně chovali, jako kdybych vstal z mrtvých, ale oni nebyli těmi, o koho jsem stál. S úlevou, která neměla daleko k naprostému zhroucení, jsem vešel do ohrady, kde žili Wazoli, Sikwla a Kladen.

Kladen se jako beta ke mně přiblížil první. Když jsem se instinktivně přikrčil a odvrátil hlavu, abych dal najevo, že respektuji jeho vyšší postavení, začal mě vítat a olízal mi celý obličej. Uvědomil jsem si, jak přirozená mi tahle nonverbální komunikace připadala – daleko snazší než ta strojená, kterou jsem vedl s Georgie cestou sem o tom, jestli jsem už přemýšlel o budoucnosti a co budu dělat dál. Uvědomil jsem si také, jak dobře už jazyk vlků zvládám. Věci, o kterých jsem kdysi při pobytu s vlky v jejich výbězích musel přemýšlet, byly najednou přirozené. Když se mě Sikwla, rozptylovač, pokoušel kousnout, bezděčně mi z hrdla vyletělo hluboké zavrčení. Když se konečně objevila obezřetná Wazoli, alfa, lehl jsem si a odhalil hrdlo, abych dal najevo důvěru. Co bylo nejlepší, když jsem se takhle vyválel na zemi, byl jsem zase cítit jako já, ne jako šampon a mýdlo. Při hře jsem ztratil gumičku, kterou jsem měl stažené vlasy. Ustřihl jsem si je k ramenům, a teď se rozlétly a vyválely se v bahně.

Tihle vlci byli mírnější než mí bratři a sestry v Québeku. Stále to byla divoká zvířata s přirozenými instinkty, ale vlk v zajetí prostě není tak násilnický jako ve volné přírodě. Uvědomil jsem si, že budu muset své chování trochu upravit, protože tady není mým úkolem být součástí smečky, tady musím ta zvířata učit: nabídnout jim věci, které jim scházejí, protože žijí za plotem.

Když jsem je teď znal, kdo jiný by jim je měl předat?

Požádal jsem jednoho z ošetřovatelů, aby přivezl z jatek půlku telete – slavnostní jídlo. Vyhověl mi a jen trochu se zarazil, když viděl, že dřepím mezi Kladenem a Wazoli. Tohle jídlo jim mělo připomenout, že patřím do rodiny. Jakmile přitáhli tele do výběhu a ošetřovatel odešel, vlci se na ně vrhli. Wazoli patřily orgány, Kladenovi svalovina a pro Sikwlu byl určený obsah žaludku a maso kolem páteře. Vtěsnal jsem se mezi Kladena a Sikwlu, vycenil zuby a stočil jazyk, abych ochránil jídlo, které mi náleželo. Sklonil jsem se k masu a začal odtrhávat kusy. Za chvíli jsem měl tvář od krve, vlasy také, a musel jsem zahnat Sikwlu, když se přiblížil příliš blízko mé porci.

Když jsem se napřímil, abych se nadechl, musel na mě být opravdu děsivý pohled: špinavý a od krve, sytý a nadšený ze společnosti zvířat, která rozuměla mně a já rozuměl jim. Vzdálil jsem se od telete a následoval Sikwlu ke skále, kde občas pospával.

Úplně jsem zapomněl na Georgie. Stála na vzdálené straně plotu a zděšeně na mě zírala, ačkoli jsem nedělal nic, co by předtím neviděla. Myslím, že nereagovala na můj vztah s vlky nebo skutečnost, že s nimi jím. Myslím, že v tu chvíli pochopila, že mě ztratila." (str. 277-279)

---

Vlk samotář je hodně zvláštní a rozhodně zajímavá kniha, kterou jsem neměla problém přečíst a v žádném případě nelituju, že jsem se do ní pustila, na druhou stranu to ale není nic, k čemu bych se v budoucnu měla potřebu vrátit. Takže asi tak :o)

Zpět na hlavní stranu blogu