Září vyždímané do poslední kapky

Díky převážně hezkému počasí jsem si užívala spoustu výletů a kulturních akcí i v září :o). Tak například hned ve středu 2. září jsem si zajela na kole na Hlubokou na kafe s kamarádkou, se kterou jsme se hrozně dlouho neviděly, protože se jí vloni narodilo miminko (a krom toho se ještě odstěhovali s manželem na Hlubokou) a nějak nám to časově nevycházelo. Sice jsem cestou tam malinko zmokla, ale posezení nám pak klaplo na jedničku a hezky jsme si popovídaly, přičemž díky zavíračce kavárny v šest odpoledne jsem se stihla dopravit domů ještě za světla, byť teda zpáteční cesta připomínala spíš slalom mezi slimáky, kteří se po dešti hojně přesunovali i přes cyklostezku :o)

Taky jsem tu v září měla dvakrát na návštěvě Barjohovi :o). První zářijový víkend se chystali do lanového parku na Libíně a napadlo je, že by si mohli udělat hodinovou zajížďku mě mohli vyzvednout v Budějovicích :o). Návštěva to byla o to milejší, že se jednalo o spontánní nápad a všechno se domlouvalo jen pár dní předem (původně chtěli jen na Libín a domů, ale překecala jsem je, že když už čistě jen pro moji milou společnost pojedou takovou dálku, můžou u mě přespat a udělat si nějaký výlet i v neděli :o), nemluvě o tom, že mi tak trochu četli myšlenky, protože jsem zvažovala, kam bych mohla vyrazit na svůj narozeninový výšlap, což je tradice, kterou se v posledních pár letech snažím udržovat :o). Výsledkem tak bylo, že si mě Barjohovi naložili do auta v sobotu ráno (resp. v jedenáct :o) a jelo se na Libín. Původně jsme chtěli vylézt i na rozhlednu, ale Iva s dvojčaty se na lanovém parku zdržely o fous déle, než jsme si mysleli, a navíc byly i slušně unavené, takže jsme si ji nechali na příště (pro upřesnění uvádím, že jsem posera a na lezení v lanovém parku jsem nesebrala odvahu, místo toho jsem se připojila k Ivy Choťovi a celý lezecký čas jsme prokecali bezpečně na zemi :o). Jinak jsme si původně malovali, že bychom po lanovém parku mohli zajet ještě i na nedaleký Helfenburk, ale čas byl neúprosný (přeci jen je to z Plzně do Budějovic dvě hodiny cesty a z Budějovic na Libín další hodinu :o(, a tak jsme se omezili už jen na to, najít někde nějakou restauraci na obědovečeři (v záloze byly případně zapečené brambory, které jsem stihla udělat, než si mě ráno vyzvedli :o) a cestou dolů k autu mi v okolních lesích Ivy Choť, Staršinka i Iva sbírali houby :o).

Mimochodem doufám, že mě za to Ivy Choť nezaškrtí, ale když jsme na Prachaticku s hospodou neuspěli a objížďkami se nakonec dostali na dohled od Krumlova, kde jsme následně i skončili a nadlábli se Na Louži, neubránila jsem se kacířské myšlénečce, že ať už s Barjohovými vyrazíte kamkoliv, stejně nakonec skončíte v Českém Krumlově :o). Tedy ne že by mi to vadilo, spíš naopak :o). Ale raději jsem nedráždila hada bosou nohou a své vtipné postřehy jsem si nechala pro sebe :o). Jinak mě cestou z Libína dost pobavilo, jak chudáci holky po všem tom lezení odpadly a každá mi z jedné strany tloukla špačky na rameni (seděla jsem uprostřed pro záchranu míru a jakožto zábrana proti sesterskému pošťuchování – to, že na něco podobného už holky nebudou mít při zpáteční cestě energii nás s Ivou nenapadlo :o). Iva tento roztomilý moment dokonce zvládla zdokumentovat pro příští generace a Mladšinka to rozsekla po příjezdu do Krumlova poukázáním na své lehce poslintané tričko s dotazem: "Nevíš, jak se mi to mohlo stát?". Bylo docela těžké nesmát se nahlas :o)

Večer jsme si pak zkusily s holkama zahrát Telepatii a bylo docela vtipné, jak jsme se občas shodly napříč družstvy, a ne v rámci týmu, jak bylo potřeba :o). A humorné byly i samotné asociace :o). V neděli jsme si pak program naplánovali trochu líp, konkrétně jsme si vyhlédli pouť na zámku Kratochvíle, kde jsme zašli nejdřív na prohlídku zámku, včetně kaple, a potom jsme si prošli zahrady a omrkli stánky v sadu u zámku (díky Ivě jsem tu poprvé ochutnala kandované ibiškové květy, které jsem si pak ještě i koupila domů jako nevšední pochoutku :o). Výlet jsme vyšperkovali obědem v restauraci u zámku, odkud nás v sobotu de facto vykázali s tím, že mají uzavřenou společnost, přestože na stolech nikde neměli cedulku s rezervací, ale v neděli si napravili reputaci a ukázalo se, že vlastně celkem dobře vaří :o).

Na druhou návštěvu pak dorazili v druhé půlce září už pouze Barjohovic dospěláci, neb holky měly každá svůj program, ale o to pečlivěji jsme se snažili celý víkend zplánovat (původně byla ve hře i prohlídka tvrze Cuknštejn, ale majitel zrovna ten víkend nebyl doma – ano, dopracovala jsem se až k takové drzosti, že jsem vypátrala kontakt a zjišťovala podrobnosti možné prohlídky jinak nepřístupného interiéru :o) a začali jsme pěkně zostra už v pátek večer koncertem skupiny Devítka v malé hospůdce u Číměře, kam jsme dorazili skoro o dvě hodiny dřív a měli tak možnost užít si VIP atmosféru a prima posezení s majiteli Stodoly u Majdy a jejich přáteli, kteří byli všichni neskutečně milí a pohodoví :o). Úžasný zážitek :o). Něco takového se vám podle mě může stát pouze s Barjohovými – oni jsou totiž na milé lidi magnet a tohle prostě umí :o). Koncert jako takový byl taky moc pěkný, členové kapely jsou sympaťáci a užila jsem si i jejich hudbu, byť jsem písničky a texty znala jen mlhavě z Ivy auta :o)

V sobotu jsme pak zamířili nejdřív do Třeboně, neb se ukázalo, že Barjohovi vlastně ještě nebyli na prohlídce zdejšího zámku, což bylo třeba napravit, a tak jsme si prošli Rožmberské renesanční interiéry, které jsou podle mě nejhezčí :o). Potom jsme si dali moc dobrý oběd v restauraci Beseda kousek od zámku (o tom, že opět platili Barjohovic už snad ani psát nebudu, zatím pořád marně koumám nad nějakou strategií, jak to pokaždé odvrátit, ale Ivy Choťovi se hrozně těžko odporuje :o(, a potom jsme vyrazili na Trocnovské slavnosti u Památníku Jana Žižky v Borovanech. Mimochodem k tomuhle památníku jsme se chtěly s Ivou zajet podívat už vloni, když jsme na něj cestou do Nových Hradů viděly ukazatele, ale protože při zpáteční cestě směrem na Budějovice už nebyl ukazatel ani jeden, zkrátka jsme ho nenašli (nemluvě o tom, že slušně pršelo).

Letos jsme ale s podporou Apoleny, jak jí Iva říká (neboli map od Seznamu v mobilu), do Trocnova dojeli :o). Na místě nás čekaly malé řemeslné trhy s kovářem, košíkářem apod., pár stánků s občerstvením (a jak stihl Ivy Choť vysondovat, dokonce i s bezlepkovými zákusky :o) a taky sokolnické ukázky a pro děti možnost třeba vyzkoušet si střelbu katapultem. Posečenou loukou s chomáčky sena jsme se s Ivou prošly až k památníku na opačném konci (já si ho samozřejmě vyfotila), a pak jsme zůstaly chvíli koukat na ukázku moc sympatické mladé sokolnice, která mimo jiné zaučovala i mladou samici myslím káněte Harrisova, jež jí zalétla do koruny stromu a za celé představení se odtamtud odmítala hnout, takže na ni pak budou prý čekat, nejspíš až do doby, než odejdou všichni lidé :o). S jinými ptáky nám předvedli moc pěkné ukázky letu, včetně téměř exhibičního čísla, kdy káně proletělo mezi nohama dobrovolnických figurantů :o). Ukázka se mi líbila i proto, že to byla vůbec první sokolnice, která předváděla práci ze sedla koně, a měli k tomu ještě i lovecké psy, takže takovou komplet výbavu, jak to asi bývávalo, a to mi přišlo hodně dobré, že se tomu věnovali takhle komplexně, fakt klobouk dolů :o).

Kapitolou sám o sobě byl nakonec odjezd od památníku, protože organizaci parkování na louce před areálem a v jejím okolí měly na starost pouze dívčiny v reflexních vestách a moc organizované to nebylo, takže jsme museli dokonce vycouvávat a uhýbat z cesty (protože moudřejší ustoupí, žejo), aby se nedočkavci zezdola mohli narvat někam blíž, přestože tím, že vlastně nenechali žádná auta odjet, nebylo moc kde zaparkovat... :o(. Ale nakonec se to dívčinám podařilo nějak vyřešit a my jsme mohli vymanévrovat alespoň na cestu, byť i jízda dolů na hlavní silnici byla napínavá, neb se všude motali chodci a další auta, a přitom se nebylo moc jak vyhnout. Ivy Choť naštěstí předvedl nervy ze železa a bezpečně nás vyvezl z jámy lvové zpět do Budějovic :o)

No a protože bylo celkem málo hodin a Barjohovi měli ještě roupy, zastavili jsme se v centru, resp. na Sokolském ostrově, kde v sobotu bylo jakási westernová show, ale upřímně řečeno chlapík práskající bičem nás moc nebavil, stejně jako kapely na pódiu (Devítku jsme těsně propásli, neb hrála od půl třetí), a když přišel na řadu jakýsi indiánský tanečník, vzdali jsme to úplně a šli se radši podívat na náměstí, kde taktéž asi ve dvě startovala Křivonoska neboli rallye veteránů a kde se nám podařilo narazit ještě na dva naleštěné exempláře :o). Pak už jsme se ale vrátili na základnu, dali si večeři, kuli pikle na neděli a koukali na televizi (nakonec došlo na DVD z mé sbírky, konkrétně na thriller Říše vlků s Jeanem Reno a následně na komedii Kondomedie, u které se Iva nahlas smála se mnou, což mě potěšilo :o).

V neděli jsme se po snídani zajeli podívat do našeho Jihočeského muzea na výstavu zbraní ze soukromých sbírek, na kterou zahlédl Ivy Choť plakátek den předtím, a vzali jsme to pěkně od podlahy, resp. od půdy, a já tak díky Barjohovým objevila, jaké krásné a hlavně interaktivní přírodovědné expozice v našem muzeu máme :o). Člověk by tam vydržel hodiny :o). A sbírky zbraní byly taky moc pěkné, fascinovaly mě především meče a křesadlové bambitky :o). No a pak už bohužel opět nastal onen smutný okamžik loučení, který jsem se snažila vylepšit aspoň tím, že jsem dvojčatům poslala jako výslužku zbytek cheescaku :o)

V září jsem si ale užívala výlety nejen v báječné společnosti, ale i sólo, neb mě sluníčko doslova táhlo ven a říkala jsem, že by byla škoda sedět doma (nebo v kanclu), a vzala jsem si i nějaký ten den dovolené a zajela se podívat třeba na Landštejn, který jsem stíhala jen tak tak v poslední den před uzavřením silnice, takže vyrazit později, už by mě autobus k hradu nedovezl :o). A protože jde o místa, kudy jezdíváme k babičce, ale ještě nikdy jsme se tam nezastavili a neporozhlédli, vzala jsem to zeširoka a při zpáteční cestě jsem koukla i na zříceninu hradu Pomezí a došla pěšky a ke Klášteru.

Vlevo hrad Landštejn, vpravo zřícenina tvrze Pomezí

A cesta po modré turistické značce...

...mezi bunkry...

...až ke Klášteru :o)

Druhý zářijový víkend jsme byli za babičkou, kde na nás čekal brácha s pořádnou sbírkou hub, včetně hromady bedel, které jsme se s mamkou jaly hned zpracovávat (tedy potom, co jsem vyluxovala a umyla podlahy – klasika :o), přičemž na bráchovo lítostivé: "Vy je neděláte na řízky?" (mamka je hodila jen na pánvičku s kmínem) se mi ho zželelo a asi čtyři klobouky, které si vybral, jsem mu obalila v trojobalu a mamka mu je osmahla :o). Nutno dodat, že ačkoli bylo těch bedel fakt hodně a brácha se strachoval, jestli je vůbec zvládneme (že asi budeme muset nějaké vyhodit), jsme si s nimi nakonec poradili statečně a za víkend jsme je zvládli sníst všechny :o). Taky jsem ještě v sobotu pokrájela hříbky a ostatní babky do mrazáku a něco málo jsme nechali stranou na druhý den do polévky. V neděli jsem pak plela, resp. odtravňovala, moji malou zahrádku a mimo jiné jsem zjistila, že mi sestřenky pes dolámal už tak mizerné jedno jediné rajče natolik, že zaschlo, a ačkoli mělo několik trsů cherry rajčátek, stejně nemají šanci dozrát, takže mi ho mamka nekompromisně vytrhla, aby se netrápilo :o). Tak jsem aspoň rozsadila přírůstky jahod, vyházela hafo slimáků a poctivě celý plácek vyplela (akorát jsem v tom kalupu zapomněla své dílo vyfotit – nejlíp by se hodila fotodokumentace před a po, ale na to už je teď pozdě :o). Před odjezdem jsem pak ještě otrhala zralé ostružiny a celý keř zalila, natrhala nějaké švestky a pár špendlíku na strejdově části zahrady, kterých si tam nikdo nevšímá a přišlo mi to škoda, a zase jsme frčeli domů. I když frčeli... letos je cesta k babičce samá objížďka, takže pomalu nemáte kudy jet, ale svým způsobem aspoň objevujeme nové trasy a já třeba ke svému překvapení zjistila, jaký kousíček je Český Rudolec s polorozpadlým kouzelným zámečkem zvaným "Malá Hluboká" od Slavonic :o)

"Malá Hluboká" v Českém Rudolci - kdybych byla milionář, tak ji koupím a opravím :o)

A poslední zářijový víkend, prodloužený o pondělní svátek, jsem pro změnu strávila s mamkou u našich a neskutečně jsem si užívala, že se můžu jen tak poflakovat a číst si a mým jediným úkolem, který jsem si vzala dobrovolně na starost, bylo uvařit každý den něco dobrého k obědu. V pondělí na Václava mi pak maměnka ze zbytků polštářových látek ušila šest bavlněných roušek, přestože by byla nejradši, kdybych nosila respirátor nebo ještě lépe nějaký skafandr :o). A celou dobu jsem si taky užívala našeho malého čivavího prďolku, který je nezmar a věčně věků musí někde něco okusovat, prozkoumávat nebo žrát :o). Neodolala jsem a napráskala spoustu fotek a natočila několik videí, protože jeho boj se záludnou žirafou (hračka, která je nastojato pomalu větší než on) či průzkum vysavače byly prostě grotesky :o)

Když tenhle zbojník zrovna nic nekouše...

...hrozně rád si hoví lidem na klíně :o)

Vlevo spící andílek, vpravo schovávačka s žirafou :o)

Vlevo pes, který odmítá spolupracovat při focení, vpravo pomsta fotografa, zatímco spal :o)

Krom toho jsem v září stihla (konkrétně právě v pátek odpoledne před víkendem u babičky, kam jsme odjížděly až v sobotu) i koncert na náměstí, který organizovala Jihočeská filharmonie jako poděkování všem dobrovolníkům a zdravotníkům, záchranářům, hasičům a všem, kteří se podíleli na pomoci v době jarního nouzového stavu. Když už nic jiného, tak jsem si ho nemohla nechat ujít kvůli panu dirigentu Talichovi a také proto, že od tří hodin hráli s mými oblíbenými Nezmary :o). Příjemným bonusem navíc pak bylo, že celou akci moderoval pan Mareš (ne Leoš, ale náš zdejší organizátor kostýmovaných prohlídek Miroslav Mareš :o). Vzhledem k tomu, jak malý hlouček lidí se tam v ty tři odpoledne před pódiem sešel, jsem byla dvojnásobně ráda, že jsem tam byla a mohla jsem je podpořit :o)

A na konci září se mi taky povedla jedna moc pěkná perlička – už někdy od začátku měsíce jsem vnadila Barjohu, že naše zdejší knihovna pořádá další setkání s panem spisovatelem Niedlem a že jestli bude chtít, vezmu tam její knížky, aby jí je podepsal. Všechno bylo domluvené, při druhé návštěvě Iva přivezla (překvapivě) jen dvě knihy (a to jsem jí původně hecovala, ať přiveze klidně všechny, co má) a v úterý devětadvacátého jsem zůstala v práci déle, že jako pojedu rovnou na besedu a tak. Ještě jsem si pro jistotu našla na mapě nejméně nebezpečnou trasu na kole, zkrátka všechno bylo naplánované, já natěšená, protože pan Niedl je sympaťák (nemluvě o tom, že jsem se ho chystala vyzpovídat, jestli náhodou neměl pro tvrze Vlkov, Blatec a spol. nějaké skutečné předlohy, na které bychom se mohly s Ivou dojet podívat, jakože taková tour de Tas :o). Stíhala jsem to s asi čtvrthodinovým předstihem, zaparkovala jsem kolo a nadšeně vyfotila Ivě vstup do knihovny, jakože už jsem tam... a v tu chvíli mě jaksi zarazil nápis "pobočka Rožnov", protože beseda měla být na pobočce v Suchém Vrbném. I jala jsem se googlit a ke své hrůze jsem zjistila, že jsem si já blbec nějak v hlavě popletla pobočky a celou dobu žila v domnění, že je to tahle (zkrátka jsem našla pobočku, aniž bych si ověřila její adresu a doteď úplně nechápu, jak k tomu zkratu došlo), jenže Suché Vrbné je naprosto jinde, resp. na opačném konci města, takže jsem neměla nejmenší šanci se tam dostat včas :o(. Toliko k trapnému faktu, že jsem schopná zabloudit ve městě, kde žiju skoro celý svůj život :o(. Ani nechci vědět, jaké vtípky mě na tohle téma budou čekat u Barjohů, protože už jen z toho, co jsme si psaly s Ivou, to vypadá, že si na mě její Choť zálibně brousí zuby :o). No ale mrzelo mě to hodně, co vám budu povídat :o(. Už jen proto, že jsem chtěla Ivě udělat radost a nechat jí oparafovat její oblíbené knihy, dokonce jsem vymýšlela nějaké milé či vtipné věnování, o které bych pana Niedla poprosila... Prostě jsem pitomec, pitomec a ještě jednou pitomec :o(. No nic.

Jinak si sem nesmím zapomenout zaznamenat, že jsem hned začátkem září oslavila jedno důležité výročí, a sice 2. září uběhl přesně rok, co jsem se definitivně přestěhovala a začala jsem žít ve svém bytě, byť v té době ještě zdaleka nebyl hotový a mé životní podmínky byly poměrně bojové :o). Zvláštní, že mi to připadá už hrozně dávno :o)

Závěrem si neodpustím ještě malé zamyšlení, které mě zachvátilo někdy zhruba v půlce zářijového měsíce, kdy jsem najednou jezdila do práce nevyhnutelně už za tmy. Uvědomila jsem si, že pocit, že opravdu něco končí, mě ani zdaleka tak silně netrápí na silvestra, tedy na konci kalendářního roku, jako na konci léta, kdy je mi pokaždé trochu smutno. Protože jakmile se ráno začnou u země povalovat mlhy a sluneční paprsky dostanou jinou intenzitu a jsou takové ostřejší a zároveň víc oranžové a jakmile se začnou dny plíživě zkracovat a noci ochlazovat, vím, že zase končí další rok, a vůbec se mi to nelíbí. Místo toho bych si přála, aby léto trvalo ještě o kousek déle a aby ten čas tak zpropadeně nepospíchal... A jak to vnímáte vy? Kdy je podle vás ve vzduchu nejvíc cítit konec roku? Kdy víte, že jste zase o rok starší? A neříkejte mi, že o narozeninách, protože to nemyslím doslova :o)