Rebarbora | Nefalšovaně covidový říjen

Říjen byl nakonec naprostým opakem výlety prošpikovaného září. Nepřekvapivě kvůli covidu. Skoro jako by někdo v mém životě přepnul tlačítko a voilá, strávila jsem vlastně celý měsíc víceméně zalezlá doma a společnost mi dělaly pouze potvory rybenky, které jsem se snažila nejdřív nahodile a následně i systematicky vyvražďovat (přičemž zatím mám v koupelně, na záchodě a v kuchyni bílé lajny křemelinového prášku a výsledek je nejistý). Tedy ne že bych si stěžovala (až na ty rybenky samozřejmě, na hmyzí kamarády si moc nepotrpím). Jakožto introvert jsem si to dokonce i dost užívala, zejména zezačátku. Počasí totiž bylo převážně podzimně pošmourné a podmračené, takže v žádném případě nelákalo člověka ven a bylo nanejvýš příjemné trávit svá odpoledne zakutaná doma tím, že jsem si zalezla s hrnkem horkého čaje (někdy i s dekou) do koutku a četla jsem si a četla a četla jednu romanťárnu za druhou :o). Nějak jsem potřebovala uniknout z reality do jiného světa, kde člověka nikdo v jednom kuse nenervuje oznámeními, že pozítří oznámí další zpřísňující opatření (doteď jsem nepochopila, proč to proboha rovnou nevyhlásili, místo aby nás takhle napínali a udržovali v permanentní nejistotě :o(. Vzala jsem si po letech na paškál sérii Bridgertonovi a konečně jsem ji přečetla celou, přičemž jsem ji slupla téměř na posezení (jeden díl jsem měla většinou na dva dny). A s malým guilty pleasure musím říct, že jsem si onen příjemně bezstarostný svět anglické smetánky 19. století Julie Quinn plný sourozeneckého popichování a láskyplného humoru neskutečně užívala, protože tady každý milenecký příběh nakonec dobře dopadne a všichni žijí šťastně až do smrti :o). I když musím říct, že zhruba od pátého dílu mi chyběly vtipné vsuvky ze společenských novin Lady Whistledownové a pozvolna se vytrácelo i ono úžasně vtipné sourozenecké pošťuchování s tím, jak se jednotliví Bridgertonovi postupně usazovali a měli rodiny :o). Jo, říjen byl v tomhle ohledu rozhodně nejromantičtějším měsícem celého letošního roku :o). A otázka za milion korun zní: kolik milostných románů je jinak rozumně uvažující dívka schopná přečíst za jediný měsíc? Odpověď je... jedenáct :o). Kromě toho jsem se pustila do detektivky z antického Říma od Lindsey Davisové, která je překvapivě zábavná a prošpikovaná hravými sarkasmy hlavního hrdiny Marca Didia Falca (celá trojkniha má nějakých 775 stránek, takže mi na chvíli vydrží :o)

Co se práce týče, chvíli se zdráhali, ale nakonec opět nastolili home office, ze začátku sice jen na směny, tedy na pár dní v týdnu na střídačku s kolegy, abychom se nepotkávali v kanclu (ale jak říká klasik, lepší než drátem do oka), a následně od posledního říjnového týdne na celý pracovní týden pro všechny. Zase jsem si tudíž užívala, že nemusím vstávat v půl šesté ráno (když jsem na home officu, klidně si přispím do půl osmé, svoji práci koneckonců musím tak jako tak udělat a doma u ní většinou nestrávím osm hodin :o) a zatím i to, že ještě pořád nemusím jezdit městskou, neb díky rozumným teplotám jsem to ještě stále zvládala na kole, byť teda ráno už občas začínalo být pořádně frišno a odpoledne jsem párkrát zmokla, než jsem dojela domů (což bylo decentním náznakem toho, že s blížící se zimou mi tohle privilegium brzy skončí :o(

V říjnu bohužel taťka rozšířil statistiky pozitivních a nemocných, naštěstí měl lehký průběh připomínající nachlazení, jen s tím rozdílem, že měl horečky a ztratil čich. Horečky ho sice trápily skoro dva týdny, ale pořád dobrý, žádná nemocnice a tak. S našima jsem tudíž většinu měsíce byla v kontaktu jen přes telefon, což trošku nečekaně vedlo k pocitu naprosté izolace i u takového sysla, jako jsem já. Dost surreální zážitek :o(. Navíc jsem celou dobu trnula (a pořád ještě trochu trnu), aby to nechytla i mamka, protože je všeobecně takový věchýtek (na rozdíl ode mě má padesát kilo i s postelí) a v mládí prodělala dokonce zápal plic, o vrozené srdeční vadě ani nemluvě, takže u ní by to mohlo být hodně ošemetné :o(. Taky se nikde nedočtete, co to vlastně obnáší, mít ve společné domácnosti pozitivního pacienta, že pokud chcete udělat maximum proto, abyste se nenakazili, musíte pořád dokola dezinfikovat klidy, dveře a prostě všechno, kdykoli jde tenhle člověk na záchod apod., a trávit de facto celé dny v roušce (nejlépe s filtrem FFP3, která vyjde na dvě stovky za kus), no prostě blbinec hadr. Už po pár dnech měli stařešinové ponorku jak víno, každý z rodičů mi volal zvlášť a z hovorů bylo víc než jasné, že spolu nemluví, tudíž jsem fungovala jako jakási zprostředkovatelna, a to včetně stavu pacienta, jestli si objednal dovážku oběda, přestože mamka vařila atd. Připadalo mi poměrně vtipné, že ačkoli jsem u našich doma vlastně celý měsíc nebyla, byla jsem doslova studnicí informací. Každopádně mamina byla chudák na pokraji sil ze všeho toho dezinfikování (sice jsem jí opakovaně nabízela, že se můžou s hafíkem přestěhovat ke mně, ale trvala na tom, že bude hájit nezávadné teritorium a že by pak ten návrat byl mnohem horší) a taťka osciloval od lehkého nadšení (ano, je trochu hypochondr), že bude moct machrovat na ostatní protilátkami, až po nudu z nekonečně dlouhých dní v pokoji bez televize (tady jsem se jen utvrdila v tom, proč je dobré mít doma velkou knihovnu, příp. zásobu puzzlí, neb když se mu ulevilo, velice rychle přečetl narozeninové dárky a pak se pídil po dalším čtivu). Už chápete proč ten romantický detox, aby mi nehráblo?

Zavřená doma na samotce jsem taky zjistila, že mi chybí pohyb na čerstvém vzduchu, na který jsem si při jízdě na kole zvykla, a tak jsme v zájmu zachování duševního zdraví s mamkou koncem měsíce aspoň začaly společně chodit venčit Benjamínka – vždycky odpoledne jsme se sešly někde na půl cesty a dobrou hodinu kroužily všude možně, povídaly si a zároveň blbly s čivavím chlapákem a bylo to moc fajn. Benji je skvělý a miluju, že si mě ten malý chlupáč pamatoval i po několikatýdenní pauze a že pokaždé projevuje tak roztomilou radost, že mě vidí, až z toho pokňukává a notnou chvíli mi pak láskyplně okusuje ruce :o)

Jinak jsem se v říjnu konečně dokopala podat inzeráty na všechno to vyřazené harampádí, které už dlouho štosuju ve skříni v obýváku, a nejspíš i díky tomu, že jsou teď lidi víc doma, se mi podařilo pěkných pár věcí prodat, třeba skener z vejšky, nějaké boty, džíny a dokonce i pár knížek, i když těch mi tu zbývá ještě spousta. Mám z toho dobrý pocit, protože by mi bylo líto ty věci jen tak vyhodit, a takhle je ještě někdo využije, když se mi pro ně podaří najít nový domov :o). Byť to znamenalo, že jsem poslední dobou snad každý den běhala posílat balíčky na poštu nebo do Zásilkovny.

No, takže toliko k říjnu, doufejme, že listopad bude o kousek lepší :o)