Projekt 102/1001: Zpackaný konec

Nevíte náhodou, proč jsem si já naivka celý loňský rok myslela, že druhá vlna mého Projektu 101 cílů za 1001 dnů končí až posledním dnem roku 2020? Až v prosinci se jaksi ukázalo – byl to takový nenadálý záblesk jasnozřivosti a uvědomění si skutečnosti – že je nějaké divné sepisovat dvanácté čtvrtletní zhodnocení, když u předchozího kola jich bylo jen jedenáct :o). Ano, de facto jsem s Projektem skončila už posledního září 2020 (a nejvtipnější je, že jakmile mi to došlo, vybavila jsem si i svoji spokojenost při oficiálním vyhlášení, že je to lepší, protože se mi to na konci roku aspoň nebude tlouct s klasickými blogovými statistikami :o), takže vlastně to minulé zhodnocení bylo finální, ale protože jsem celou dobu žila v tom, že mám ještě poslední čtvrtletí na dohnání posledních restů, musím udělat zhodnocení nové s tím, že se budu tvářit, jako bych si dala ještě "akademické" čtvrtletí k dobru (místo čtvrthodinky :o)

 Tedy ne že by se mi toho podařilo splnit nějak závratně hodně – všehovšudy to jsou čtyři cíle, ale když už je mám, proč se tady s nimi nepochlubit :o)

č. 72 – Každého čtvrt roku napsat zhodnocení, jaké cíle se mi podařilo splnit

Hotovo vlastně už na konci září :o). Teď mám splněno na 110% :o)

č. 16 – Znovu si poskládat puzzle Bitva o Porto Bello (1500 dílků)

Doskládáno v neděli 25. října 2020 obvyklým postupem, tedy že jsem nejdřív poskládala rámeček, potom město, protože bíložluté budovy se mezi dílky dobře hledají :o). Pak přišlo na řadu tmavé moře dole, potom žlutohnědé plachty s vlajkami a lodě jako takové, no a nakonec mi zbylo modromodré nebe, kde jsem občas musela vyloženě zkoušet jeden dílek za druhým. Hotovo jsem měla zhruba za šest dnů, a protože je to už přece jen poměrně velké puzzle, skládala jsem ho opět na psacím stole s tím, že svoji "pracovní stanici" jsem si přestěhovala do provizoria na stůl do kuchyně :o)

č.

2 – Vyšít nadívaného Mikuláše na vánoční stromek s pytlem

Musím říct, že po všech těch A4 obrázcích mi přišlo, že se Mikulášek vyšívá skoro sám a křížky mi přibývaly jako na běžícím páse, i když u něj bylo mnohem víc barev a musela jsem častěji střídat bavlnky :o). Vyšívání mě tak bavilo ještě o fous víc, když mi výsledek tak bleskově přibýval pod rukama, nemluvě o tom, že na mě díky tomu dýchla krásně vánoční atmosféra, což bylo vloni potřeba víc než kdy dřív. Sice se to ani tentokrát neobešlo bez párání – ve výsledku jsem musela párat asi dvě třetiny zadní části, protože jsem se přepočítala v křížkách, ale nedalo se nic dělat. Dovyšíváno včetně kontur jsem měla 12. listopadu 2020 a sešito a vycpáno v pátek 13. listopadu 2020 :o)

Parta je konečně kompletní :o)

č. 71 – Alespoň jednou za rok přeložit něco nového do své překladatelské rubriky

Po přečtení několika románů ve slovenštině od Kristíny Brestenské jsem si chtěla zkusit přeložit něco z toho bratrského jazyka, jestli to jako bude tak jednoduché, jak to při čtení vypadalo :o). Svůj pokus o překlad jsem nakonec publikovala 22. listopadu 2020.

č. 47 – Přečíst historickou trojknihu Bronzové stíny od Lindsey Davisové

Se čtením téhle osmisetstránkové bichle jsem začala v říjnu a první tři díly z celkem dvacetidílné série se mi podařilo dočíst 12. prosince 2020 ráno, což je de facto i termín ukončení celé druhé vlny mého Projektu :o). Jinak tuhle knihu 3v1 jsem si kdysi dávno koupila v Levných knihách na zkoušku a nic moc jsem od toho nečekala (jakože spíš nic než moc :o) a při čtení jsem pak byla velice mile překvapena autorčiným vtipným stylem psaní. Původně jsem si říkala, že zkusím přečíst aspoň první knihu, ale ve výsledku se mi dobrodružství antického detektiva Marka Didia Falka tak líbila, že jsem dočetla všech 775 stran a rozhodně se chystám i na další pokračování, která už mám v zásobě coby e-knihy :o). Hlavní hrdina je totiž neskutečný sympaťák se sarkastickým smyslem pro humor a zvlášť první díl Ztracené stříbro má hodně svižný spád, takže se kniha čte skoro sama. 

"Když se hnala vzhůru po schodech Saturnova chrámu přímo ke mně, ani trochu jsem jí neuhnul z cesty. Jen taktak že do mě nevrazila. Někteří chlapi mají od narození štěstí; jiní se jmenují Didius Falco.

Když jsem ji viděl tak zblízka, ještě stále jsem si myslel, že by se cítila pohodlněji bez všech těch tunik, co si oblékla. Totiž abyste mi správně rozuměli: líbí se mi ženy, co mají na sobě pár hadříků; pak totiž mohu doufat, že se mi naskytne příležitost jim ty svršky svlékat. Jestliže na sobě od samého počátku nemají nic, zpravidla mě to sklíčí, protože buď si právě všechno odložily pro někoho jiného, anebo – v mém pracovním oboru – jsou obyčejně mrtvé. Tahle přímo překypovala životem.

Možná že v nějakém vznešeném sídle s mramorovými obklady, fontánami a stinnými zahradními nádvořími by se zahálčivá mladá dáma mohla cítit stále svěží, byť takto ovinutá vyšívanou parádou a ověšená náramky z gagátu a jantaru od lokte až po zápěstí. Jestliže nakvap vyběhla, určitě toho okamžitě litovala. Jistě už taje pod závojem vedra. Lehounké řízy se jí lepí na všechny křivky štíhlé postavy. Ty čisté vlasy jí ulpívají v mučivě přitažlivých pramíncích na krku. Nožky jí kloužou ve zvlhlých sandálech, čúrky potu stékají po teplém hrdle do zajímavých roklinek pod těmi načinčanými živůtky...

"Promiň," vydechla.

"To ty mně promiň!"

Chtěla mě obejít. Zdvořile jsem ustoupil. Ona uhnula, já jsem uhnul. Původně jsem šel na Forum za svým bankéřem a cítil jsem se pod psa. Tohle rozpálené zjevení jsem uvítal s dychtivostí člověka, který si potřebuje ulevit od starostí.

Byla droboučká. Mně se líbí vysoké, ale klidně bych přistoupil na kompromis. Byla zpropadeně mladá. Tehdy jsem jel po starších ženách – ale tahle přece taky vyroste a můžu klidně počkat. A zatímco jsme tak poskakovali na schodech doleva doprava, ohlédla se a zkoprněla. Kochal jsem se pohledem na její půvabné ramínko a pak jsem přes ně sám zamžoural. A zažil jsem otřes.

Byli dva. Dva hnusní vagabundi, širší než delší, pořezové s vykradenými palicemi. Prodírali se davem a už byli jen deset kroků od nás. Dívenku zřejmě k smrti vyděsili.

"Uhni mi z cesty!" naléhala.

Nevěděl jsem, co dělat. "Jak se to chováte!" pronesl jsem káravě, když se ti hromotluci přiblížili na pět kroků.

"Uhni mi z cesty, pane!" zakřičela. Byla úžasná!

Na Foru to vypadalo jako obvykle. Vlevo nad sebou jsme měli Státní archiv a Kapitol, vpravo soudní budovu a o něco dál na Via Sacra neboli Svaté cestě Kastorův chrám. Naproti za bílým mramorovým řečništěm stála kurie, kde se scházel senát. V každém portiku se tísnili řezníci a bankéři, na všech otevřených prostranstvích se hemžily upocené davy, složené především z mužů. Náměstím se rozléhaly nadávky ze zástupů otroků, které tamtudy táhly jako mizerně zorganizovaná vojenská přehlídka. Ve vzduchu se vznášel pach česneku a pomády na vlasy.

Dívka uskočila, já jsem ustoupil na stejnou stranu.

"Potřebuješ ukázat cestu, vzácná krásko?" zeptal jsem se, že bych jí jako pomohl.

Byla tak zoufalá, že nic nepředstírala. "Co potřebuju, je úřední osoba." Tři kroky. Už nebyl čas se rozmýšlet... Obličej se jí změnil. "Pomoz mi, prosím tě!"

"S radostí!"

Začal jsem jednat. Jednou paží jsem si ji zahákl a smýkl jí stranou, když se po ní vrhl první z těch otrapů. Zblízka vypadali ještě mohutnější a na Foru jsem nemohl počítat s žádnou pomocí. Podrážku boty jsem si opřel o hrudní kost hnusného bandity a pak jsem prudce napnul koleno. V noze mi křuplo, ale ten dobytek se zapotácel a vrazil do svého ničemného kumpána, takže se svalili pozpátku dolů jako párek nešikovných akrobatů. Bleskově jsem se rozhlížel, co bych mohl provést, abych odvrátil pozornost.

Schody byly jako obyčejně obložené pokoutními kramáři a předraženými stánky trhovců. Měl jsem chuť rozkutálet tam nějaké melouny, ale poničené ovoce by znamenalo bídnější výdělek pro zahradníka, co je vypěstoval. Na vlastní kůži jsem poznal, co to jsou bídné výdělky, a tak jsem se rozhodl pro boudu se vkusným měděným nádobím. Opřel jsem se do ní ramenem, a než bys řekl švec, celou jsem ji překotil. Kramářovo bědování zanikalo v hromobití, když se po schodech řítily a poskakovaly potlučené konve, džbery a vázy a za nimi se hnal jejich zoufalý majitel a houfy počestných kolemjdoucích, kteří doufali, že se domů vrátí s pěknou novou, zajímavě tvarovanou mísou na ovoce pod paží.

Popadl jsem dívku a táhl ji nahoru po chrámových schodech. Stěží jsem měl čas se zastavit a obdivovat důstojný půvab jónského portiku, když jsem ji vlekl mezi šesti sloupy do vnitřní svatyně. Vyjekla. Já jsem nezpomalil. Byl tam takový chládek, až jsme se zachvěli, a taková tma, až jsem se zpotil. Ve vzduchu tkvěl starý, věkovitý pach. Na starobylé kamenné dlažbě se zvučně rozléhaly naše rychlé kroky.

"Smím sem vůbec?" zeptala se ostrým šepotem.

"Tvař se zbožně, tudy proklouzneme!"

"Ale odtud se nedostaneme ven!"

Jestli se trochu vyznáte v chrámech, tak budete vědět, že mají jediný impozantní vchod vpředu. A jestli máte nějakou povědomost o duchovních, pak jste si jistě všimli, že kdesi vzadu mají zpravidla pro sebe diskrétní dvířka. Saturnovi kněží nás nezklamali.

Vyvedl jsem ji ven na stranu k závodišti a zamířil s ní k jihu. Chudinka děvče se protáhlo z arény rovnou do lví jámy. Pak jsem s ní pelášil temnými uličkami a smrdutými zastrčenými zákoutími do končin, které znám.

"Kde to jsme?"

"V Aventinském sektoru. XIII. okres. Severně od nás je Circus Maximus. Směřujeme k Ostijské cestě." To ji muselo uklidnit asi tak jako žraločí úsměv chudáka platýse. Nejspíš ji už varovali, že se takovým místům má vyhýbat. A jestli měly její milující staré chůvy špetku rozumu, tak ji jistě varovaly i před takovými mužskými, jako jsem já.

Když jsme překročili silnici Via Aurelia, trochu jsem zpomalil, jednak proto, že jsem tu byl bezpečně doma, a taky kvůli tomu, že děvče už sotva popadalo dech.

"Kam jdeme?"

"Do mé kanceláře."

Podle všeho se jí ulevilo. Ne nadlouho: má kancelář byly totiž dva kumbály v šestém patře zatuchlého baráku, kde stěny jakžtakž zpevňoval usazený prach a mrtvé štěnice. Dřív než některá z mých sousedek stačila zhodnotit její oblečení, hbitě jsem dívku odvlekl z blátivé ušlapané cesty, která tu sloužila za hlavní ulici, a zatáhl jsem ji do Leniiny vyloženě lidové prádelny.

Jelikož jsem však zaslechl hlas Smaracta, svého domácího, zase jsme rychle vycouvali." (Ztracené stříbro; str. 19-21)

Ve druhém pokračování s názvem Bronzové stíny mi na začátku dost chyběla Markova vyvolená Helena Justina, ale jakmile vyrazil na dovolenou se svým přítelem Petroniem a jeho rodinou, byla to zase jízda plná eskapád a Markových průpovídek. Sice jsem zjišťovala, že je občas poměrně náročné a jaksi těžkopádné sledovat příběh přes clonu sarkasmu a neustálého zlehčování, ale i tak je vám jasné, že navzdory všem prohlášením má Markus laskavé srdce (viz alotrie s obětní kozou :o), a i když se to snaží všemožně tajit, je celkem drsňák a řekla bych takový antický "poslední skaut" :o). Ve třetím svazku s názvem Měděná Venuše se mi pak líbilo, že pro změnu nevyšetřoval nic pro palác, ale řešil soukromý případ, a musím říct, že to bylo tak šikovně zapeklité, že jsem vraha naprosto špatně odhadla a skutečný pachatel pak byl pro mě opravdovým překvapením, což by asi u detektivky mělo být :o). Je sice pravda, že po třech knihách za sebou jsem si od toho potřebovala na chvíli odpočinout a odskočit si do jiného světa, abych si mohla čtení náležitě vychutnat, ale to je spíš můj problém co se detektivek týče, že mi přijdou všechny na jedno brdo (mám to tak třeba i s Dabertem Františka Niedla nebo s jeho Vřesovskými rytíři, že se mi ty knihy líbí a je to de facto taková sázka na jistotu, ale nemůžu jich číst moc za sebou). Každopádně pokud jste od Lindsey Davisové ještě nic nečetli, vřele její dílo doporučuju, přinejmenším právě úvod do celé série Ztracené stříbro :o).

"Jejich opium přestalo působit. Jakmile jsem se pohnul, znovu se ozvala prudká bolest. Vztyčila se nade mnou červená tunika se sponou ve tvaru lékařského hada ovinutého kolem hole a opět uhnula, když jsem se na ni zadíval. Všiml jsem si, že se tu s pacientem nijak nepářou. To musí být hlavní felčar. Za ním natahovali krky žáci jako ustrašená kachňata, strkající se za mámou kachnou.

"Pověz mi pravdu, jak to se mnou vypadá, Hippokrate," zažertoval jsem. Od nich se člověk pravdu nikdy nedoví.

Lechtal mě sem tam po žebrech, jako když směnárník počítá na abaku. Vyjekl jsem, ale ne proto, že by měl studené ruce.

"Ještě stále nepříjemné – to bude trvat několik měsíců. Musí počítat s tím, že ho to bude hodně bolet. Nehrozí ovšem žádné nebezpečí, pokud nedostane zápal plic..." Říkal to jakoby zklamaně, že bych tomu snad mohl ujít. "Pacient úplně vyhublý. V té noze můžeme čekat sněť." Sevřelo se mi srdce. "Nejlepší by bylo amputovat, dokud je trochu při síle." Zahleděl jsem se na něho zdrceným pohledem, který mu udělal dobře. "Můžeme mu ovšem něco dát," uklidňoval posluchače. Jestlipak víte, že výcvik ranhojiče spočívá hlavně v tom, aby se naučil nevnímat křik?

"Proč radši nepočkat, jak se to vyvine?" zachraptěl jsem.

"Na to se mě ptala taky tvá mladá paní –" To už znělo poněkud uctivěji. Snad ho potěšilo, že se někdo umí chovat ještě hruběji než on.

"To není moje paní. Neurážej mě," zavrčel jsem vztekle a zlostí na to děvče jsem reagoval na hrůzu jeho sdělení. Nezbývalo mi než se s tím vyrovnat. Jestli je to nutné, tak dělejte – vemte si tu nohul"

Znovu jsem usnul.

Jenže pořád vás někdo ruší...

Ranhojič se jmenoval Simplex. Jestliže se vám lékař představí jménem, tak je jasné, že vás čeká přinejlepším drastický zákrok s nejistým výsledkem a přinejhorším velice bolestivý.

Simplex strávil čtrnáct let v armádě. Uměl utišit šestnáctiletého vojáčka střeleného šípem do hlavy. Dovedl zalepovat puchýře, léčit lektvary úplavici, vyplachovat oči, a dokonce přivádět na svět děti manželek legionářů, kteří se nesměli ženit. To všechno ho už nudilo. Teď jsem byl jeho oblíbeným pacientem já. Ve sbírce špachtlí, skalpelů, sond, nůžek a kleští měl taky velkou lesklou palici, tak těžkou, že by se s ní daly zatloukat kůly do plotu. V lékařství se používala při amputacích, zaklepávalo se jí dláto do kloubů vojáků. Dláto a pilku měl taky. Celou řemeslnickou dílnu, všechno pěkně vyložené na stolku u mého lůžka.

Omámili mě, ale ne dost. Flavius Hilaris mi popřál štěstí a potom z pokoje vyklouzl. Nemám mu to za zlé. Kdybych nebyl k posteli přivázaný a nedrželi mě za ramena a za nohy čtyři kavaleristi, vazouni s kamennými tvářemi, byl bych za ním vystřelil taky.

V omámení jsem viděl, jak se Simplex blíží. Rozmyslel jsem si to. Teď jsem pochopil, že je to řeznický maniak. Chtěl jsem něco říct, ale z úst mi nevyšel ani zvuk. Chtěl jsem křičet.

Vykřikl někdo jiný – ženský hlas.

"Okamžité s tím přestaňte!" Helena Justina. Neměl jsem tušení, kdy tam přišla. Vůbec jsem nevěděl, že tam je. "Tohle není žádná sněť!" soptila senátorova dcera. Ta se rozčilila snad všude, kde se octla. "Očekávala bych, že to vojenský ranhojič pozná – pro sněť je přece příznačný výrazný zápach. Didiovi Falconovi možná nohy zbělely, ale to není tak zlé." Úžasná žena. Informátor v šlamastyce se na ni může vždycky spolehnout. "Má omrzliny. V Británii to není nic divného – nepotřebuje nic jiného než náčinky z horké tuřínové kaše. Tu nohu mu co nejvíc natáhněte a jinak ho nechte na pokoji. Už si chudák vytrpěl víc než dost!"

Úlevou jsem omdlel.

Dvakrát se mi pokoušeli nohu natáhnout. Poprvé jsem celý otřesený drtil v zubech chumáč látky a ani jsem necekl, ale po obou stranách krku mi stékaly horké slzy. Podruhé už jsem byl připravený na to, co mě čeká.

Podruhé jsem řval jako tur.

Kdosi vzlykal.

Chroptěl jsem, ale než jsem se zalkl, nějaká ruka – patrně patřila k paži jednoho z těch siláků, co mě přidržovali — mi vytáhla ten roubík z pusy.

Byl jsem zalitý potem. Někdo se obtěžoval a otřel mi obličej.

Současně mými smysly pronikl závan pikantního parfému, nádherného jako ten Královský balzám, co se míchal parthským králům z esencí pětadvaceti různých jemných olejů. (Já tam nikdy nebyl, ale každý poeta, smolící ve volném čase verše, ví o těch dlouhovlasých panovnících Parthie – vždycky se jim hodí pro oživení zvadlé ódy.)

Nebyl to Královský balzám, ale i tak jsem cítil nádhernou vůni. Tehdy jsem si pomyslel, jak si dobře vzpomínám, že někteří z těch hromotluků od jízdních stráží nejsou vždycky tím, čím se zdají..." (Ztracené stříbro; str. 105-107)

Takže toliko k neslavnému konci mého Projektu 101 cílů za 1001 dnů. Ať tak či onak, podařilo se mi splnit 90% cílů (94% když si započítám i prodloužené čtvrtletí), a to vůbec není špatné, i když musím přiznat, že jsem si myslela, že to tentokrát bude lepší než první kolo (tam jsem skončila taky s 94%), protože jsem si myslela, že jsem si stanovila mnohem jednodušší cíle (ve druhé vlně to přeci jen bylo spíš o čtení a skládání puzzlí, příp. vyšívání či výletech, takže žádné výzvy a relativně pohoda), ale co se dá dělat. Ve výsledku je myslím výkon i to, že jsem dokázala dotáhnout celý tenhle cirkus do konce (a vlastně ho ještě i trošku přetáhnout :o)