Začátek měsíce byl ještě v pohodě. Sice se o mě pokoušel jakýsi podivný moribundus, kdy mi de facto nic nebylo, ale měla jsem takový ten pocit, že na mě něco leze, bolela mě kůže různě po těle a měla jsem střídavé návaly horka a zimomřivosti (šťouralům rovnou připomínám, že na přechod je u mě ještě brzo :o), ale byla jsem na home office, takže se mi to nakonec podařilo nějak překonat. Taky jsem si z čiré radosti a rozpustilosti zaplétala vlasy do copu, protože když jsem doma, tak můžu, neb nikdo neuvidí onen výsledný nevzhledný šmodrch :o). Poskládala jsem si jedno malé pětisetdílkové puzzle, které jsem kdysi dostala zdarma jako dárek k objednávce, a přečetla pár knížek. Víc jsem ale koukala na filmy, například jsem se na základě televizní upoutávky odhodlala zkouknout Nespoutaného Djanga (Tarantinovy filmy jsou na mě totiž většinou zbytečně brutální, viz třeba vyhlášené Pulp Fiction, které má brácha coby kultovní a děsně vtipné) a světe div se, on se mi docela líbil, jako krve tam bylo hodně, ale na to jsem byla psychicky připravená, a naopak jsem se bála, aby tam v souvislosti s otrokářstvím nebylo nějaké zbytečné ničení lidské důstojnosti, ale nakonec bych řekla, že to bylo v mezích normy a toho, co jsem už věděla odjinud, takže dobrý. Sice z toho člověka až mrazí, když si uvědomí, co všechno připadalo tehdy jižanským otrokářům normální (dost to připomínalo Hitlerův přístup k Židům během druhé světové války), a pak mi bude někdo vykládat o kulturní výši Ameriky a rasismu u nás. Jako nikdo mi nevymluví, že tady v Evropě k tomu všemu máme mnohem dál než tam, protože přeci jen u nás nikdy v historii neexistovaly rodiny, které by přímo ve své domácnosti vlastnili otroky, takže to v sobě jednoduše nikdy nebudeme mít tak zakořeněné jako v USA. Navíc si vezměte, jak dlouho tam trvalo, než se vůbec začali černoši projevovat i ve veřejném životě, vždyť údajně ještě i Michael Jackson na začátku kariéry bojoval s předsudky, a to bylo někdy v 70. letech minulého století, což není tak dávno a spousta z nás tu dobu pamatuje... Taky jsem viděla Enolu Holmes s Henrym :o). A naprosto dokonalou komedii z divadelních prken Peter Pan goes wrong, čímž s velkým zpožděním děkuji Chaosce, která mě na něj x let zpátky nalákala, já si ho stáhla, ale podívala jsem se na něj až teď, když jsem dělala čistku na disku :o). Vřele doporučuji. Je to něco mezi Mr. Beanem a Monty Pythony, zkrátka brilantní britský situační humor, u něhož jsem se smála, až jsem se za břicho popadala a slzy tekly proudem :o). A ještě i několik dní poté jsem na Petera Pana s pochechtáváním vzpomínala a pátrala na youtube po něčem víc od stejných autorů :o)
V listopadu mě taky trochu překvapila zima. Já vím, že to zní vtipně, ale přišlo mi, že se nějak objevila zničehonic. Jakože jsem pořád jezdila na kole a bylo fajn, a pak jednoho dne vylezete ze dveří a mrzne vám nos a uši, lidi nosí péřové bundy a za dveřmi jsou Vánoce (o prskání namrzlých trolejí nad ránem, které jsem v polospánku chvíli považovala za něčí předčasný trénink na silvestrovský ohňostroj ani nemluvě :o). Ale zvládla jsem dovymyslet a nakoupit všechny vánoční dárky a měla jsem z toho dobrý pocit. Jenže pak jsem se jala vylepšovat nástavec na skříni v obýváku, kde mám uloženou sbírku puzzlí, který se uprostřed malinko prohnul, takže při otevírání lehce drhla dvířka (a navíc to blbě vypadalo :o), a já se proto rozhodla ho ještě trochu vypodložit. Jenže nástavcová skříňka se jaksi ukázala být těžší, než jsem si myslela, a nadzvednout, byť o půl centimetru, mi nešla (místo toho jen klouzala po skříních pod ní sem a tam), a tak jsem si řekla, že z ní vyskládám puzzlíky, aby byla lehčí a šla mi o ten potřebný kousek nadzvednout... Ano, přátelé, historie se opakovala, já pitomec zhruba po roce zapomněla, že skříně s prosklenými dvířky mají tendenci se převážit, a tudíž jsem úspěšně roztřískala další kus nábytku :o(. Tentokrát šlo sice o menší skříňku a asi bych se bez ní v konečném důsledku obešla, ale bráška opět přislíbil opravu (prý použije desku ze skříně, co jsem zničila minule :o). Doteď mě udivuje, jak můžu být tak pitomá a něco takového zapomenout, a říkala jsem si, že mi možná měl ten nástavec padnout na hlavu, aby se mi konečně rozsvítilo, a třeba jsem si nadobro zapamatovala, že SKŘĺNĚ S PROSKLENÝMI DVEŘMI PŘEPADÁVAJĺ :o(. No nic. Na náladě mi pak nepřidalo ani to, že ani po třech týdnech provizoria kvůli křemelinovému prášku v koupelně a kuchyni, se mi nepodařilo definitivně se zbavit rybenek. V kombinaci s narůstající nejistotou, jestli nás v prosinci nezačnou tlačit k fyzickému pobytu na pracovišti, a bobtnajícím seznamem úkolů, které by bylo potřeba před Vánoci stihnout (jako zasilikonovat kuchyňskou linku, napéct cukroví, trochu zevrubněji uklidit...), a při chození do práce bych neměla nejmenší šanci to stihnout, nebo rozhodně ne nijak v pohodě, na mě padla slušná deprese a panika. Měla jsem sto chutí se na všechno vyprdnout, Vánoce zrušit, rybenkám rozdat jména a zalézt si někam do kouta, dokud se to všechno nepřežene, protože ať už jsem se snažila sebevíc, nějak se mi nedařilo vymyslet způsob, jak to všechno zvládnout.
Takhle kouzelná mlha padla, než jsme stihly nakoupit v Globusu :o)
No a pak přišel první adventní (poslední listopadový) víkend a já vyrazila za Barjohovými do Plzně, což jak se ukázalo byl nejlepší lék na všechny deprese :o). Těsně před odjezdem se mi podařilo objednat z Lidlu tmavě modré "vánoční" šaty s norským vzorem, které byly předtím vyprodané a které jsem nesehnala ani v ne příliš navštěvované kamenné prodejně u Globusu, což bylo první dobré znamení. Potom mi průvodčí u vlaku sám od sebe pomohl s kufrem do vagónu (na takovou galantnost nejsem zvyklá :o) a pak jsem po většinu cesty pozorovala krajinu tak kouzelně zahalenou jinovatkou a námrazou, až z toho na mě zcela nečekaně začala dýchat vánoční atmosféra a já se tak nějak hodila do pohody. O úžasném přivítání na nástupišti (jak já byla ráda, že Ivu vidím :o) a úžasném jídle (ano, opět byla výborná čína :o) a úžasné společnosti a prostě úžasném víkendu ani nemluvě. Byl to zkrátka balzám na duši :o). No, a protože s Dostihy a sázkami už si na Barjohovic nepřijdu (pořád nechápu, proč se mnou nechtějí hrát :o), vytáhly holky v pátek před večeří Padající opice, což byla taky legrace a pro mě zase něco nového (nikdy předtím jsem je nehrála :o), a potom jsme koukali na filmy (Skautův průvodce zombie apokalypsou a v sobotu a neděli jsme pokračovali trilogií Labyrint :o). V sobotu jsme si dopoledne s Ivou střihly aspoň jedno nezbytné Carcassonne (to už je taková klasika, i když už se dávno netváříme, že bychom trénovaly na Tlapkovic, protože na jejich brutální způsob hry vás prostě žádný trénink nepřipraví :o) a na sobotní odpoledne pro mě byl přichystán speciální program – další vyjížďka na koni, což jsem tentokrát věděla dopředu, takže jsem s sebou přivezla (kromě vánočního dárku pro Ivu) můj domácí vaječňák bez vajec (vlastně je to spíš vanilkový likér), který jsem rozlila do dvou lahví, že jako tu menší vezmeme na ochutnání Koňákovým, když budou ty Vánoce :o).
Vlakem do Plzně :o)
Bůhvíproč jsem tentokrát byla podstatně nervóznější než minule (asi že se mi tam posledně tak líbilo a chtěla jsem prostě udělat dobrý dojem, nebo ho aspoň zachovat :o), ale vzhledem k tomu, že nás paní Koňáková vtáhla hned po příjezdu domů na čaj (byla přece jen docela zima), než nám holky připraví koně, nějak ze mě veškerá nervozita během chvíle spadla a byla to opět stejně úžasná pohoda jako minule. Pozdně podzimní vyjížďka byla sice o dost dobrodružnější než ta jarní, neb nám paní Koňáková vybrala stezku lesem hodně do kopce a z kopce, kde to koníkům krapet klouzalo po zetlelém listí (prý původní cesta na Žebrák, jestli si to dobře pamatuju), ale všechny jsme si s tím poradily se ctí (obdivuju Starší, která vlastně nejezdí a přidává se k nám nejspíš jen, aby netrhala partu, a tentokrát navíc dostala kobylku, která si kvůli věku už nebyla úplně jistá v nohou, ale jak říkám, zvládla to bravurně :o), Gary mě sice v lese asi dvakrát protáhl šípkovým keřem – dost jsme se přetahovali o to, aby šel nějak rozumně po cestě, jenže jemu se chtělo jít buď úplně po kraji, nebo po prostředku, takže pokaždé, když jsem se ho snažila nasměrovat trochu ke kraji nebo naopak kousek do středu, vymetl se mnou, co šlo, nebo ostentativně přešel na protější stranu (místo normálně ke středu na cestu) a tam si to štrádoval zase skoro po poli :o), ale je fakt, že na těch dobrodružnějších stezkách v lese jsem mu do toho radši moc nekecala a nechávala výběr trasy na něm, neb jsem si říkala, že to tam přece jen zná podstatně líp než já a že si teoreticky v pudu sebezáchovy vybere trasu, která mu bude co nejmíň klouzat :o). Taky jsme si tentokrát v průběhu vyjížďky dokonce dvakrát zaklusaly, a i když bylo fakt chladno a sychravo, ve výsledku mi v sedle nebyla taková zima, jak jsem se původně bála (doteď si pamatuju mrazivé lekce na univerzitě, kdy ať už měl člověk na sobě cokoli, stejně jsem na konci hodiny měla úplně promrzlé fajfky), paní Koňáková perfektně odhadla délku vyjížďky tak, abychom si ji na maximum užily a zároveň ještě nestihly prochladnout, bylo to zkrátka zase bezkonkurenčně super (sice mě pak po návratu trochu bolely nohy, ale to bylo fakt jen tím chladem a v neděli už jsem o ničem nevěděla :o), jen se musím naučit nebrat si to tolik k srdci a nepřipadat si jako totální idiot, když se mi nepodaří vyčistit Garymu kopyta, protože se po mě ten nahluchlý pošuk začne pokaždé ohánět (rozumějte: zkrátka se naučit, že není ostuda nechat si pomoct od holek, co jsou tam ve stájích pečené vařené a s Garym se znají, resp. že už jsem dost stará na to, abych mohla být občas "za dámičku" a měla na některé věci své lidi :o). Každopádně Ivě touto cestou ještě jednou děkuji, že se coby dokonalá hostitelka neváhá obětovat a navzdory nepřízni počasí s námi vyrazit takový kus autem a ještě se nechat natřásat v sedle :o)
Zdokumentovaná moje výhra v Carcassonne (195 vs. 178 bodů), ale neptejte se mě, jak se mi to podařilo :o)
No a to je z listopadu všechno. Víkend u Barjohových samozřejmě zase nespravedlivě rychle utekl a po návratu mě čekal opět střet s realitou, ale to už je povídání na jiný článek...
A na závěr ještě jeden vtipný koronový plakát od Jihočeské filharmonie, který mi vyloudil úsměv na tváři :o)