Tohoto českého autora jsem objevila díky Barjoze, která mi dala přečíst ikonickou vodáckou příručku Proč bychom se netopili vloni v létě poté, co jsem se přiznala, že jsem poprvé v životě jela Vltavu. Knížka mi dělala společnost na podzimních výletech, neb byla poměrně útlá, byť hustě psaná, a protože se mi tuze líbila (jak by taky ne, když je tam tak super parta a pan Šmíd má úžasně sympatický smysl pro humor), dostala jsem pak zapůjčenou ještě nálož asi osmi dalších knížek z Barjohovic knihovny :o)
"Když lodě odplují, je svět tichý, jako když člověku zalehne v uších. Jako by svět usnul.
Zdálo se, jako by usnul i Sumec. Teprve když si Keny vyčistil brýle, zjistil, že Sumec cvičí stonožku.
Keny se nepodivil: Sumec nikdy příliš nemluvil a vždycky něco cvičil, nejraději stonožky, mravence, motejla a šídlo. Přátelsky s nimi rozmlouval, chodil s nimi i do lepších restaurací
Ulehli na písek ve stínu olší. Slunce pralo do vody, řeka po nich střílela záplavou zlatých prasátek. Stonožka už dovedla zvednout hlavu, jakmile Sumec řekl hop. Míjely je barevné kánoe, pádla šplouchala do ticha.
"Ahoj," Keny pokaždé pozvedl láhev.
"Vy si dáváte!"
"Vyměním háčka za flašku rumu!"
"Stojí za to? Háčku, ukaž svaly!"
Zmocňovala se jich nebezpečná blaženost.
Usnesli se, že než vyrazí, nesmí hladina rumu klesnout pod vrchol nálepky. Až přivezou loď, mohou na oslavu snížit hladinu pod vrchol nápisu TUZEMSKÝ. Uzavřeli láhev, zahrabali ji do písku, odnesli stonožku do stínu a vydali se k nádraží.
"Dneska mám takovej divnej pocit, že se mi všechno podaří," řekl Sumec. "Nic se mi nemůže stát – Patnáct chlapů sedlo na mrtvého bednu," rozezpíval se. Keny se přidal. Závěrečný ryk "johohó" vyrazili těsně za pokojným rybářem, který si kvapně přitiskl plechovku s návnadou na hruď.
"Bojí se, aby se mu nerozutekly žížaly," odtušil Sumec. "Zbabělec."
Výpravčí pokrčil rameny, loď nadále trčela ve Velenicích.
"Pane výpravčí," pravil Keny přeskakujícím hlasem, "my nechceme naši loď ve Velenicích, my chceme naši loď tady. A když ta loď nebude tady, my si budeme stěžovat tam. Kudy se tam jde k telefonu?"
"To se ví," řekl Sumec a posunul si klobouček se sumci výhružně do čela. Vydali se do kanceláře.
"Haló, haló," zahájil Keny rozhovor. "Tady Dusbaba z ministerstva pošt a kolejnic. Có? Že nerozumíte? Já tomu taky nerozumím. Tejden čekám v Suchdole na loď, a proč? Protože tam máte čóromóro. Co? Čóromóro. Ano, slyšíte dobře. To mě nezajímá, že co, proč a jak to. Já, paní, i když jsem z ministerstva, jsem taky nakonec pracující člověk. Já mám náhodou dovolenou, paní. A jak k tomu ty děti přijdou? Paní, vy třeba taky někdy nadáváte na ministerstvo, ale kdybysme my na ministerstvu měli takovej maglajs, jako máte vy na nádraží, tak bysme to mohli – bysme to mohli – có? Že tam máte moc lodí? A víte, kolik máme my na ministerstvu vagónů? A žádnej ministr si nedovolí říct, že je jich moc. A nějaký máme i v zahraničí, ano, paní. Có? Jaký že má ta loď číslo? Moment. Dva tisíce padesát šest. Bílá laminátka. Že to pošlete s pionýrama? Pošlete to s čím chcete, ale jak ta loď nebude do tří hodin tady, tak už nebudu telefonovat, ale přijdu tam osobně se svou suitou. Ano se svou suitou. Ne, to není moje paní. Konec." Keny zavěsil, otřel si z čela pot a pohlédl vítězně na Sumce.
"Teď se ovšem potřebuju najíst," řekl. "A jak nedostanu v hospodě šestnáct knedlíků navíc, prohlásím se za potravinářskou kontrolu." (Proč bychom se netopili aneb vodácký průvodce pro Ofélii, str. 18-19)
No a protože jsem asi po půl roce knihy konečně dočetla (já nevím, proč mi všechno tak dlouho trvá, ale prostě je to tak – seriály o více sériích sleduju klidně i roky, zatímco ostatní je zkouknou za měsíc, knihy čtu i s několikaletým zpožděním od doby, co jsem si je koupila, jsem zkrátka lenochod :o(, rozhodla jsem se udělat si záznam do zdejšího "Čtenářského deníku" :o). Knihy Zdeňka Šmída spojuje krásně laskavý humor, nadhled a sympatické hrátky s jazykem, které mě fakt baví, ale ke své smůle nejsem schopná si jednotlivé hlášky zapamatovat. Celkovým laděním mi knihy trochu připomínaly dílka Roberta Fulghuma, které jsem kdysi dávno ráda četla, jen s tím rozdílem, že jsou z našeho českého prostředí (příp. českých dějin). Místy sice umí pan Zdeněk Šmíd naladit sladkobolný, teskný až smutný podtón, nicméně jeho knihám to na kráse nijak neubírá.
"Nepopíratelnou perlou raně středověkého rytířstva býval pán na Okoři, rytíř Sukorád. Spával v průvanu na holé zemi, když jedl, nabodával sousta mečem, víno chlastal ze sudu a vodu nepil vůbec. Ve zbývajícím čase peskoval dceru Juliánu z důvodů, k nimž se ještě vrátíme. Sukorád nikdy nesnímal brnění, a když kráčel nádvořím, řinčel. Řinčel-li pomalu, všichni věděli, že je v dobré náladě, s úsměvem ho zdravili, někdy s ním zavtipkovali, a pak šli všichni po své práci. Řinčel-li však Sukorád rychle, bylo to znamení, že je rozlícen a všichni se mu zděšeně klidili z cesty, nejzděšeněji pak krásná Juliána.
Poslední dobou řinčel Sukorád pořád rychleji: Juliána se nechtěla vdávat, zatímco Sukorád se těšil na vnuka, který by po něm zdědil Okoř. Za tím účelem vodíval Juliáně na hrad třikrát týdně strašidelná individua, všechna v brnění a po zuby
Jinému nápadníkovi zas Sukorád kamarádsky řekl: Tak co, rytíři, kdy bude svatba? Plácl ho přitom do ramene a tou ranou ho vyrazil z brnění: to, co se rozpláclo na zemi, bylo hubené, bledé a prskalo to vzteky, ale ne moc, aby se Sukorád nerozhněval, a potom to uteklo domů.
Třetí ženich ustavičně vzdychal a napsal Juliáně ufňukanou básničku o tom, že umírá, protože ho Juliána nechce. Juliána se té tragédii smála tak dlouho, až se ženich hystericky rozplakal a vyhlásil Sukorádovi válku. Naštěstí Sukorád vytřepal mládence okamžitě z brnění a ujistil ho, že tímto způsobem, totiž levou rukou, vytřepe ze zbroje všecky jeho vojáky. Ženich si po těch slovech utřel slzy a hluboce se zamyslel, čímž skončilo na Berounsku válečné napětí.
Nezahrávej si s mírou mýho otcovskýho tentononc, pravil poté Sukorád Juliáně, léta utíkají, už ti není čtrnáct, aby sis mohla pořád vybírat! V tom měl Sukorád pravdu, Juliáně bylo patnáct let a měla vybráno nejmíň dva roky. Milovala Vnislava Koldu, přitažlivého mlynářova syna bystrých očí a černých vlasů: čekával na Juliánu bos na kraji lesa, nevzdychal, neřinčel a neskládal jí básničky, naopak vždycky dělal, že ji nevidí a ledabyle přitom žvýkal pryskyřici. Když zadul vítr, zvedl se z Vnislava Koldy moučný poprašek a zahalil ho do vířícího, leccos napovídajícího oblaku: ten oblak českého venkova a to nedočkavé hledání v něm milovala Juliána na Vnislavu Koldovi nejvíce.
Láska v tak útlém věku je zázrakem, vždyť milenci dospívají, všelijak se hranatí a zaoblují se, tvary těžknou, bytní, bují a oba mladí lidé nevycházejí z úžasu, jaká to krása vykvetla zas na líbezném protějšku za ten týden, co se neviděli. Tak i Vnislav s Juliánou se milovali třeskutě a není divu, že Juliánu nezajímali, ba přímo odpuzovali obrnění dědkové, kterým mnohdy bylo až sedmadvacet let a při kamarádských štulcích rytíře Sukoráda vypadávali z brnění.
Nic z toho však Sukorád nevěděl a pojímal ho strach, že jeho Juliána vůbec není na mužské, že její panenství je chorobné a neprůstřelné a že s tím možná umře, litoval ji, že nemá v srdce ta správná burcovadla a v mozku ta správná zatemnění, jejichž kombinací může žena dosáhnout skoro až závratného štěstí jako muž na poli válečném. Bylo mu, jako by Juliáně chyběla noha, jíž se tančí, nebo jazyk, jímž se chutná, a vydal se do křivoklátských lesů za čarodějnou bábou, aby jeho nešťastné dceři nějak pomohla.
Babice rytíře vyslechla, uznala, že Juliánin neduh je pro ženu opravdové neštěstí, a poslala Juliáně vlastnoručně namíchaný nápoj lásky užívaný je při zvláště zatvrzelých případech milostného nezájmu a při nevyléčitelném chladu. Juliána ho vypila, oči jí zeskelnatěly, hruď se počala rychle dmout, s jásavým skřekem se přehoupla přes opevnění Okoře a uháněla rovnou ke Koldovic mlýnu. Vnikla do mlýnice, porazila Vnislava na pytle mouky a znásilnila ho třikrát dřív, než si Vnislav Kolda stačil uvědomit, že to není uragán. Poté se s Juliánou vypotáceli z trosek a Vnislav Kolda se pokusil uvést mlýn do původního stavu nebo aspoň zprovoznit mlýnské kolo, než ser rodiče a chasa vrátí z požehnání.
Juliána zatím s milostným předením a vyzývavým pohupováním v bocích odběhla do křivoklátských lesů poděkovat čarodějné bábě za nevšední zážitek. Také ji chtěla poprosit, zdali by se toho zázračného elixíru nenalezl ještě aspoň ždibínek pro Vnislava Koldu, aby při té vroucí lásce nekoukal tak vyděšeně.
Kýho výra, vzkřikla bába, dyť ten čaj je pro chudinky, co v nich láska nechce chytit, zatímco ty, hanbářko, právě naopak, tak ty miluješ Vnislava Koldu, to jsme tomu daly, počkej, až se tohle dozví táta!
Vykázala Juliánu z čarodějné chýše, hodila za ní hrnec, který Juliána chtivě vylízala, ale byla v něm jen šest let stará marmeláda, zahnala Juliánu kamením do lesa, nasedla na čarodějnické koště a vydala se okamžitě na Okoř upozornit Sukoráda, jak to vlastně s jeho dcerou je, vždyť seriózní jednání se zákazníky bylo jednou z příčin bábina věhlasu." (Předposlední trubadúr, str. 94-96)
Několik knížek se mi podařilo najít coby e-knihy, ale stejně jsem se rozhodla, že až otevřou antikvariáty nebo až se v knihkupectvích objeví nová vydání, postupně si nějaké ty knížky od Zdeňka Šmída chci do knihovny sesbírat i v tištěné podobě – určitě bych chtěla onu vodáckou trilogii, která je momentálně všude beznadějně vyprodaná, Předposledního trubadúra a zkrátka co se mi namane (Iva mi ještě doporučovala Strašidla a krásné panny :o), protože to jsou knížky, ke kterým se bude člověk rád opakovaně vracet :o)
"A všude, kam jste pohlédli, zuřil džentlmenský, leč tvrdý boj mezi trempy tradicionalisty a novátory. Bojištěm byla trempská písnička. Tradicionalisté tvrdili, že má být vícehlasá a spisovná, plná exotických výjevů a lyrických výlevů, a vůbec nejlepší že je, když je to tango. Novátoři prosazovali méněhlas a tvrdý rytmus, zavrhli pláč a zredukovali exotiku na středočeské nářečí, kterým
Stávali jsme se svědky pozoruhodných dialogů. Třeba před mléčným barem se hádali dva trempové. Jeden měl krátké kalhoty, jiskrný zrak, hladkou tvářičku a bylo mu přes šedesát. Druhý měl dlouhé kalhoty, vestu po dědečkovi, letitý plnovous, znavený pohled a nebylo mu dvacet.
– Jděte do háje, pokřikoval starý holobrádek, – jéjéjé do lesa nepatří a bigbít taky ne, máte vůbec cit?
– Máme, pištěl mladší, – jenomže ne tak ublbanej! Odmítáme holčičku, hvězdičku, slzičku i slepičku a odmítáme i bílýho lososa v peřeji, prej bílej losos, chachacha, kdo to jakživ viděl, to mě teda vomejvejte!
– Seš bigbíťák, bítlsák, prskal starší, – seš prachobyčejnej křikloun na elektrickej pohon, rokenrolovej tajtrlík!
– Vem si na jeviště kapesník, řičel mladý vousatec, – až se rozbrečíš, že jezero dřímá, ať si nemusíš utírat nos do rukávu!
– A ty, třásl se starý holobrádek, – ty si kup hašlerky, ať se ti líp řve!
Pak někdo šel a oba se zarazili. – Kdo to je, řekl jeden, – ten je mi nějak povědomej.
– Toho si nevšímej, řekl druhý, – to je takovej ten poetista, hraje na kytaru a zpívá nějaký básničky. Takoví lidi podle mě vůbec na Portu nepatřej.
– To je teda fakt, řekl druhý, přátelsky se objali kolem ramen a vydali se do nejbližší restaurace." (Nejlepší holka našeho života aneb Miss Porta, str. 13-14)