Jodi Picoultová: Velké maličkosti

Tuhle knihu od Jodi Picoultové jsem přečetla už v roce 2019 (jo a jsme zase u té mojí zpomalenosti :o) a musím říct, že to byla její další skvělá knížka, která vám nasadí nejednoho brouka do hlavy.

Velké maličkosti jsou plné silných, byť de facto každodenních momentů, které se postupně vrší na sebe a budují celý příběh, přičemž hlavní dějová linka se točí kolem tragického úmrtí několikadenního novorozence, jež se stane kontroverzním zejména kvůli tomu, že rodiče miminka ještě před porodem odmítnou sestru, protože je černoška, a ta samá sestra se pak shodou okolností vyskytne i při resuscitaci jejich děťátka, přestože měla de facto zákaz se ho dotýkat, na základě čehož rodiče chtějí nemocnici zažalovat a hlavní hrdinka Ruth je obviněna z vraždy. Přiznám se, že jsem při čtení dost často zůstávala nad stránkami s pusou dokořán údivem a stejně tak často jsem o daných situacích přemýšlela – jak bych se zachovala já sama? Například to, jak hrozně snadno Ruthina nadřízená přijala fakt, že Turk Bauer nechce, aby se jeho syna dotýkala černoška – prostě mu to odkývala, nalepila do karty lísteček a hotovo. Jenže upřímně řečeno, když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že by to tak udělalo 99% z nás, protože se prostě v práci setkáváte s většími či menšími pitomci dnes a denně a chcete se zkrátka vyhnout problémům, předejít konfliktům, a tak ustoupíte. V běžném životě jsme totiž všichni tak trochu srabíci a za podobné maličkosti zpravidla nebojujeme (schválně ruku na srdce, kdo z nás v práci nevolí cestu nejmenšího odporu, aby se tak říkajíc vlk nažral a koza zůstala celá, obzvlášť při jednání s klienty?), a kdyby se nic dalšího nestalo, vlastně by to jen trochu ranilo Ruthiny city, tak jako milion jiných drobností v jejím životě, a za chvíli by se na to zapomnělo (dokonce i Ruth by nad tím mávla rukou, že to byl jen den blbec).

"Ruth," vyhrkne Marie, když vystoupím z výtahu, "Tohle je Virginie. Virginie, to je Ruth, jedna z našich nejzkušenějších porodních a novorozeneckých sester."

Dívám se na ženu, která stojí přede mnou, s očima vytřeštěnýma, když sleduje vozík s pacientkou, kterou určitě vezou na císaře. "Virginie," oslovím ji mírně, "Marie toho teď má opravdu hodně, tak co kdybys dneska chodila se mnou a dívala se?"

Marie mi věnuje poděkování beze slov a rozběhne se za lehátkem.

"Netradiční studium?" Obrátím se zase k Virginii.

Na rozdíl od děvčátek, která nám sem přicházejí ze školních lavic, je Virginii už přes třicet. "Začala jsem pozdě," vysvětlí. "Nebo možná brzo, podle toho, jak se na to díváš. Měla jsem děti hodně mladá a chtěla jsem, aby byly z domu, než se sama pustím do nějaké oficiální kariéry. Nejspíš si myslíš, že jsem se zbláznila, když jsem se do školy vrátila takhle pozdě."

"Radši později než nikdy," řeknu. "A krom toho, být máma se podle mě rozhodně jako výcvik na porodní a novorozeneckou sestru taky počítá, nezdá se ti?"

Zastavím sestru, které končí služba, a zjistím, jaké pokoje mám převzít: páreček s GDM, G1 a teď už i P1 ve čtyřicátém týdnu a čtvrtém dnu, která porodila vaginální cestou v pět hodin ráno; dítěti sledujeme čtyřiadvacet hodin cukr v krvi na Q3. Pak je tu G2 P1, která se po třiceti osmi týdnech a dvou dnech právě nachází ve fázi aktivního druhého porodu. "To je jak písmenková polívka," prohodí Virginia.

"To jsou prostě zkratky," zasměju se. "Zvykneš si. Ale přeložím ti to – přebíráme dva pokoje. V jednom je matka s těhotenskou cukrovkou, která porodila dneska ráno a její dítě potřebuje každé tři hodiny kontrolu cukru. Druhá je žena, co právě rodí a jedno dítě už má," vysvětluju. "Takže už to jednou zažila. Prostě mě následuj."

A vtlačím ji do pokoje. "Dobrý den, paní Bransteinová," pozdravím pacientku, která drží partnera pevně za ruku. "Slyšela jsem, že jste naše stálá zákaznice. Já jsem Ruth a toto je Virginia. Virginie, zdá se, že by pan Braunstein ocenil židli. Mohla bys mu jednu přinést?" Pořád klidně povídám, zatímco vyšetřuju pacientku. "Všechno se zdá být v pořádku."

"Ale v pořádku mi to nepřipadá," ucedí žena skrz sevřené zuby.

"O to se postaráme," uklidňuju ji.

Paní Braunsteinová se otočí k Virginii. "Chci porod do vody. Tak jsem si to plánovala."

Virginia váhavě přikývne. "Aha."

"Jakmile vás připneme tak na dvacet minut na monitor, uvidíme, jak si vede děťátko. A pokud to bude možné, dostaneme vás do vany," říkám.

"A taky nechceme obřízku, pokud je to chlapec," říká paní Braunsteinová. "Budeme mít bris."

"Žádný problém," odpovím. "Zapíšu to do karty."

"Jsem si jistá, že budu tak na šest centimetrů," hekne. "Když jsem měla Eliho, akorát v té době jsem začala zvracet, a teď už se mi taky zvedá žaludek..."

Natáhnu se pro misku a podám ji Virginii.

"Tak se podíváme, jestli stihnu všechna vyšetření, než se tak stane," navrhnu, natáhnu si latexové rukavice a zvednu prostěradlo.

Paní Braunsteinová se otočí k Virginii. "Víte jistě, že je to dobrý nápad?"

"Ehm." Virginia se otočí ke mně. "Ano?"

Spustím prostěradlo. "Paní Braunsteinová," řeknu, "Virginia je žákyně. Já tuto práci dělám dvacet let. Pokud to tak chcete, určitě k jejímu vzdělávání prospěje, když uvidí, na kolik centimetrů jste dilatovaná. Ale jestliže cítíte jakýkoli diskomfort a už to chcete mít za sebou, moc ráda se o vás postarám, jak je třeba."

"Ach!" Pacientka zrudla. "Já myslela..."

Že to tady vede ona. Protože Virginia je sice o deset let mladší, ale pořád je bílá.

Vydechnu, jak to učím i nastávající matky, a stejně jako ony s tím výdechem odháním frustraci. Položím jemně ruku na koleno paní Braunsteinové a věnuju jí profesionální úsměv. "Tak pojďme dostat to děťátko na svět," navrhnu." (str. 125-128)

Další peckou pak bylo, jak snadno hodila nemocnice Ruth přes palubu – říkala jsem si, jestli by to udělali u každého zaměstnance, u kterého by hrozilo, že může být podnětem pro žalobu celé nemocnice, nebo to pro ně bylo "snazší" právě proto, že Ruth byla černoška a Turk Bauer měl problém právě s barvou její pleti, takže nemocnice mohla mít pocit, že se jí to vlastně netýká. Nicméně si myslím, že by spíš bylo v jejich zájmu hájit profesionalitu svých zaměstnanců a svoji dosavadní dobrou pověst a předejít tak lavině dalších možných třeba i neopodstatněných žalob (protože v USA můžete vysoudit balík i za vlastní blbost, že) a říkala jsem si, že autorka možná v zájmu příběhu trochu přeháněla, resp. v to doufám :o).

"Carla Luongová je Mexikánka, jak jsem z jejího jména hádal. Sedne si do křesla a nám nabídne pohovku. Sleduju, jak jen polkne, když si stáhnu čepici. Dobře. Jen ať ví, s kým má tu čest, pěkně hned od začátku.

Brit se o mě opře. "Moje žena," vysvětluju, "se ještě necítí úplně dobře."

Právnička soucitně pokyvuje. "Pane a paní Bauerovi, dovolte mi nejprve vyjádřit vám upřímnou soustrast s vaší ztrátou."

Mlčím.

"Určitě máte nějaké otázky," pokračuje.

Nakloním se kupředu. "Já nemám otázky. Já vím, co se stalo. Ta černá sestra zabila mého syna. Viděl jsem ji na vlastní oči, jak ho mlátila do prsou. Řekl jsem její nadřízené, že nechci, aby se mého dítěte dotkla, a co se stalo? Moje nejhorší obavy se naplnily."

"Zajisté si uvědomujete, že slečna Jeffersonová pouze dělala svou práci..."

"Vážně? a její prací taky bylo vzepřít se příkazu nadřízených? Všechno to bylo v Davisově složce."

Právnička se postaví, aby si vzala složku ze stolu. Malé barevné nálepky na straně desek jsou asi nějaký tajný kód. Otevře ty desky a já i ze svého místa vidím ten nalepený lísteček. Zacukají jí nozdry, ale nijak to nekomentuje.

"Ta sestra se neměla o mého syna vůbec starat," prohlásím, "A nechali ji s ním samotnou."

Carla Luongová se na mě zadívá. "Jak to víte, pane Bauere?"

"Protože zaměstnanci nedokážou mluvit potichu. Slyšel jsem, jak říká, že zaskočila za jinou sestru. Den předtím se mohla zvencnout, protože jsem požádal, aby ji stáhli z ošetřování mýho syna. A co se stalo? Mlátila moje dítě. Já to viděl," říkám a do očí se mi derou slzy. Otřu si je. Připadám si hloupě a jako slaboch. "Víte co? Jděte s tím do prdele. Donutím tenhle špitál vyrabovat banku. Zabili jste mýho syna, a budete za to platit."

Upřímně, nemám tušení, jak funguje právní systém. Dělal jsem, co jsem mohl, abych se poldům vždycky vyhýbal. Ale viděl jsem dost a dost reklam v televizi, abych věřil, že můžete vytřískat u soudu pořádný prachy, když dostanete nějakou plicní nemoc, protože jste museli dýchat azbest. Takže určitě něco dostanete i tehdy, jestliže vám dítě umře ve chvíli, kdy se mu má dostávat špičkový lékařský péče.

Popadnu sako a druhou rukou napůl táhnu Brit ke dveřím. Stačím je otevřít, když ke mně dolehne právniččin hlas: "Pane Bauere, proč byste měl žalovat nemocnici?"

"Děláte si srandu, že jo?"

O krok ke mně přistoupí a klidně, ale odhodlaně zavře dveře. "Proč byste žaloval nemocnici," opakuje, "Když vše naznačuje, že Ruth Jeffersonová byla tím člověkem, který zabil vaše dítě?" (str. 104-106)

Při čtení jsem se dozvěděla i spoustu věcí o fungování právního systému v USA, že to není jako ve filmech, kde soudce rozhodne o propuštění na kauci a obviněný už si to kráčí na svobodu, že zkrátka nějakou dobu trvá vyřizování papírů, takže tak jako tak nějakou dobu ve vězení strávíte. Velké maličkosti jsou celkově takové hodně realistické, že máte při čtení pocit, že takhle nějak by se to odehrálo i ve skutečném životě, což byla další z věcí, která se mi na nich tolik líbila.

"Vlastníte svůj dům?"

"Ano, městský domek v East Endu."

Tam žijeme i my s Micahem. Je to velmi slušná bílá čtvrť. Černé tváře zahlédnu obvykle jen tehdy, když projíždějí kolem v autě. Násilí je tam vzácností, a když dojde k přepadení nebo krádeži auta, komentáře internetového vydání New Haven Independent jsou plné nářků rozhořčených obyvatel čtvrti, jak tyto "elementy" z chudinských čtvrtí typu Dixwell nebo Hewhallville pronikají do našeho dokonalého ráje.

Těmi "elementy" samozřejmě myslí černochy.

"Tváříte se překvapeně," poznamená Ruth.

"To ne," vyhrknu. "Jen že tam bydlím taky a nikdy jsem vás nepotkala."

"Snažím se nebýt moc na očích," prohodí suše.

Odkašlu si. "Máte v Connecticutu nějaké příbuzné?"

"Svou sestru, jmenuje se Adisa. To ona tam sedí s Edisonem. Žije na Church Street South."

To je nízkopříjmové sídliště ve čtvrti Hill, mezi Union Station a lékařským komplexem univerzity Yale. Nějakých 97 procent dětí tam vyrůstá v chudobě, mám odtamtud hodně klientů. Je to sotva pár kilometrů od East Endu, a přece je to úplně jiný svět: děcka prodávají drogy za starší bratry, starší bratři prodávají drogy, protože nemají jinou práci, holky dělají podvody, gangy se tam každou noc střílejí. Napadá mě, jak je možné, že Ruth žije docela jinak než její sestra.

"Vaši rodiče ještě žijí?"

"Matka pracuje v Upper West Side na Manhattanu." Ruth uhne pohledem. "Pamatujete si na Sama Hallowella?"

"Toho chlápka z televize? Neumřel už?"

"Ano. Ale ona u nich dál slouží."

Otevřu složku s Ruthiným jménem, je tam zpráva velké poroty, která předcházela jejímu zatčení. Neměla jsem čas prolétnout pohledem víc než obvinění, ale teď to pročítám rychlostí, jakou veřejným obhájcům dává jejich superschopnost, která vytahuje určitá slova z textu a vpisuje je do vědomí. "Kdo je Davis Bauer?"

Ruthin hlas získá něhu. "Dítě," řekne, "To, co zemřelo."

"Povězte mi, co se stalo."

Ruth začne odvíjet příběh. Každý černý chuchvalec faktu, který odmotá, je olemován stříbrnými jiskrami hanby. Vypráví mi o rodičích a nalepovacím papírku s poznámkou její nadřízené, o obřízce a naléhavém císařském řezu a záchvatu novorozeného. Říká, že muž se svastikou vytetovanou na hlavě, co na ni v soudní síni plivl, je otcem toho malého. Vlákna se spojují jako hedvábí z kokonu.

"... a pak až zjistím," říká Ruth, "že byl ten malý mrtvý." Zadívám se do policejní zprávy. "Vy jste se ho nedotkla?" ujasňuju si.

Dlouze se na mě zadívá, jako by se snažila si srovnat, zda mi může věřit. Pak zavrtí hlavou. "Ne, dokud mi vrchní sestra nenařídila, abych zahájila masáž."

Nakloním se k ní. "Pokud vás odsud dokážu dostat, abyste mohla jít domů k synovi, musíte složit určitou poměrnou část kauce. Máte nějaké našetřené peníze?"

Narovná se v ramenou. "Edisonův studijní fond, ale na ten nesáhnu."

"Byla byste ochotná zastavit svůj dům?"

"Co to vůbec znamená?"

"Že vlastně bude jako záruka patřit státu," vysvětluju.

"A dál co? Pokud ten soud prohraju, znamená to, že Edison nebude mít kde bydlet?"

"Ne. Tohle opatření se týká jenom toho, kdybyste uprchla z města, pokud by vás dneska nechali jít domů."

Ruth se zhluboka nadechne. "Dobře. Ale musíte mi prokázat službu. Musíte říct mému synovi, že jsem v pořádku."

Přikývnu a ona kývne také.

V tom okamžiku nejsme černá a bílá, ani obhájkyně a obviněná. Nedělí nás nic, co znám o právu a co ona se ještě musí naučit. Jsme jenom dvě matky, které sedí bok po boku." (str. 165-168)

Jodi Picoultová v knize taky moc hezky ukázala, jak jsou si všechny extremismy podobné, ať už jde o zapálené obhájce práv černochů nebo skinheady – obě skupiny hledaly skryté symboly, tam kde možná normálně nejsou (anebo jsou, ale my je nevidíme?), např. že pohádka je o nadřazenosti bílé rasy, protože padouši se kamarádí s opicemi, což jsou jakože černoši apod. Bylo by to téměř směšné, kdyby se na světě nenašli lidé, kteří tomu opravdu věří a podobné "skryté" významy všude hledají (a pro příklady nemusíme chodit nikam daleko, viz nedávné kauzy politické korektnosti ve filmovém průmyslu a snahy některé filmy kvůli jejich obsahu zakázat :o(. Moc dobré bylo i autorčino vyobrazení takového toho běžného rasismu pramenícího prostě jen z lidských předsudků (prohlídka tašky v obchodě apod.) nebo výsledky průzkumů o tom, že nejvíc rasističtí jsou lidé, kteří si to nepřipouštějí, a že důležitá je i skupina těch, kteří nechtějí být za rasisty považováni (viz výběr porotců Ruthiny obhájkyně).

"Doufala jsem, že byste mi mohl vysvětlit výsledky screeningu novorozence."

"Ten screening je v zásadě přelom v otázce novorozenecké úmrtnosti. Díky něčemu, co se nazývá tandemová masová spektrometrie a co se provádí ve státní laboratoři, dokážeme identifikovat spoustu vrozených onemocnění, které tak můžeme léčit nebo aspoň kontrolovat. Vaší dceři to určitě udělali, a vy jste se nejspíš stejně nic nedověděla."

"Jaké nemoci?" zajímá mě...

"Nejspíš jste už o něčem z toho slyšela, třeba o srpkovité anémii, která postihuje spoustu Afroameričanů. Nebo fenylketonurii," pokračuje Ivan. "Děti, které ji mají, neumějí rozštěpit určitý typ aminokyselin, a ty se jim hromadí v krvi nebo moči. Když nevíte, že má dítě tuto chorobu, vede to k poškození mozkových funkcí a záchvatům. Ale když se na to přijde hned po narození, dá se to zvládat speciální dietou a prognóza je pak excelentní."

Podám mu ty výsledky z laboratoře. "Laboratoř uvádí, že tento screening vykazuje známky abnormality."

Prolistuje prvních pár stránek. "Bingo! To dítě má MCADD. Poznáte to podle těch špiček na masovém spektrometrickém grafu tady na C-šest a C-osm – to je acylkarnitinový profil." Ivan se na nás podívá. "Jo, jistě, co to je? Takže, je to akronym pro deficienci dehydrogenázy acyl-koenzymu A středního řetězce. Vaše tělo potřebuje energii, aby mohlo něco dělat – hýbat se, fungovat, trávit, dokonce i dýchat. Ten pohon získáváme z potravy a ukládáme si ho v tkáních ve formě mastných kyselin, dokud energii nepotřebujeme. V tu chvíli ty mastné kyseliny oxidujeme, aby vytvořily energii, kterou potřebujeme k fungování těla. Ale dítě s poruchou oxidace mastných kyselin to dělat nemůže, protože mu chybí klíčový enzym – v tomto případě MCADD. To znamená, že jakmile mu dojdou zásoby nahromaděné energie, má velké potíže."

"A to znamená...?"

Vrátí mi stoh papírů. "Cukr v krvi se mu vyčerpá a ono bude unavené a lenivé."

Ta slova mi v hlavě rozsvítí kontrolku. Davis Bauer měl nízkou hladinu cukru v krvi a myslelo se, že je to důsledek matčiny těhotenské cukrovky. Ale co když to bylo jinak. "Mohlo by to zapříčinit smrt?"

"Pokud to není včas diagnostikováno. Spousta těch dětí je asymptomatická, dokud se něco nezachová jako spouštěč – infekce nebo očkování nebo hladovění. Pak dojde k prudkému zhoršení, které až hrozivě připomíná syndrom náhlého úmrtí kojenců – u dítěte v podstatě dojde k zástavě srdce."

"Mohlo by být dítě, kterému se zastaví srdce, zachráněno, pokud má MCADD?"

"To opravdu záleží na situaci. Možná. Možná ne."

Možná, říkám si, to je slovo pro porotu jako stvořené.

Ivan se na mě zadívá. "Jenom hádám, když se tu bavíme o soudním přelíčení, že tento pacient to nepřežil?"

Pokývám hlavou. "Zemřel, když mu byly tři dny."

"V jaký den se to dítě narodilo?"

"Ve čtvrtek. Odběr z paty mu dělali v pátek."

"V kolik hodin to posílali do státní laboratoře?" ptá se Ivan.

"To nevím," připustím. "Záleží na tom?"

"To jo." Opře se a pozoruje Violet, která se rozhodla psa si osedlat. "Laboratoř v Connecticutu je v sobotu a neděli zavřená. Pokud ten vzorek screeningu poslali z nemocnice později než, řekněme, v pátek v poledne, dostal by se do laborky až po víkendu." Ivan se na mě zadívá. "Což znamená, že narodit se to dítě v pondělí, mohlo mít šanci." (str. 361-363)

Jako většina děl Jodi Picoultové, i Velké maličkosti nutí člověka k řádnému zamyšlení a docela dlouho ve mně rezonovaly. A stejně jako u většiny jejích knih, ani tady nemá nastolený problém jednoznačné řešení, protože ačkoli je Turk Bauer a jeho manželka vlastně jakoby padouch, autorka vylíčila jeho příběh tak skvěle, že i když s ním nesouhlasíte, víte, jak se dostal do fáze, ve které je (a de facto jak snadné je lidi, kteří jsou na dně, zfanatizovat a zmanipulovat tím, že jim ukážete domnělého viníka), a jste schopni s ním coby čtenář soucítit (a vidět s určitým odstupem nesmyslnost některého lidského jednání). Co se Turka týče, přišlo mi jako dobrý paradox, že člověk, který tolik miluje svoji ženu a nenarozené dítě, může být zároveň tak násilnický a nenávistný k ostatním, včetně třeba vlastního otce, přičemž samotný konec knihy mi přišel poměrně psychologicky brutální a přiznám se, že mi bylo navzdory všemu Brittany Bauerové až docela líto, protože koneckonců byla vlastně jen oběť výchovy svého fanatického otce. Jo a dalším silným momentem v knize byl i jeden z mini příběhů, které vykreslují Ruth coby dobrou ošetřovatelku, kdy se stejně jako se všemi ostatními miminky, která přes veškerou snahu zemřela, přišla Ruth i s malým Davisem Bauerem rozloučit do márnice, protože jí to prostě nedalo – to bylo opravdu dojemné.