Zjistila jsem, že mám jeden velký rest, protože jsem se s vámi ještě nepodělila o své zážitky ze zumby. V listopadu jsem se totiž rozhodla začít se více hýbat, a protože se mi nepodařilo přemluvit kolegyně v práci k obnově našich squashových seancí (částečně i proto, že polovina z nich začala chodit na zumbu), zkusila jsem jít s davem a vrtět se do rytmu.
Zumba mi připadala jako super nápad – spojení tance a cvičení, něco jako takové to domácí blbnutí na latinskoamerickou hudbu, akorát v kolektivu podobně praštěných lidí. Navíc videa na youtube (většinou ze zahraničí) taky vypadala na slušnou zábavu, takže nebylo čeho se bát. Jenže jsem podcenila fakt, že zumba je z 99% závislá na lektorovi a že koncentrace těch špatných (resp. těch, jejichž přístup mi nebude vyhovovat) může být nebezpečně vysoká. Když si totiž 
lektorka vymyslí tak náročnou choreografii, že ona sama má problémy vtěsnat množství kroků (navíc silně připomínajících aerobik) do hudby, tak mi jaksi uniká smysl. Ano, ona si zacvičí, ale co těch zbylých 50 lidí, kteří si za lekci zaplatili? Další lektorka byla o kapku lepší (jednodušší choreografie, hudba z Hříšného tance :o), ale obvyklé hodiny má v pátek dopoledne, což je pro pracujícího člověka jaksi k ničemu.
Nakonec jsem se nechala přemluvit od kolegyň z práce a vyrazila jsem s nimi na hodinu s cvičitelem Michalem, i když mi představa chlapa předcvičujícího zumbu připadala trochu zvláštní (ne že bych chtěla někoho diskriminovat, jen jsem trochu plachá :o). Výsledek mě příjemně překvapil, protože Michalova hodina se hodně blížila mojí představě o zumbě – i když jsem se coby začátečník v dobré polovině sestav ztrácela, byla to zábava. Jenže Michalovy hodiny začínají v sedm nebo v osm večer, což je samo o sobě pro mě vražedné, a bohužel běží v tanečních studiích, kde není možné si hodinu rezervovat, takže musíte přijít nejmíň o hodinu, hodinu a půl dřív a vystát si frontu, navíc vlastně bez možnosti převléct se do sportovního úboru – jediná šance je během toho čekání na schodišti, protože jakmile přijde lektor, všichni se nahrnou dovnitř, aby si zabrali co nejlepší místa, a za pár minut se začíná, takže tu šatnu uvnitř tanečního sálu ani nestihnete využít. Asi jsem trochu rozmazlená, ale pokud mám chodit pravidelně cvičit, musí to mít nějakou kultůru: vyžaduji určité zázemí (jako je šatna) a odmítám hodinové fronty, aby na mě zbylo místo. Za tenhle "přepych" jsem ochotná si na rozdíl od mých kolegyň klidně připlatit nějakých 30 nebo 40 korun za hodinu navíc. Jenže Michal nikde jinde necvičí, a když jsem se v novém roce zkusila vrátit k lektorce číslo dvě, musela jsem smutně konstatovat, že se zkazila – připadalo mi, že se snažila napodobit Michalovu choreografii a aby to nebylo tak okaté, pár kroků překombinovala, ovšem podle mě naprosto nevhodným způsobem, její vlastní sestavy předtím se mi líbily mnohem víc :o( Takže toliko k mému zumbování, momentálně hledám parťáka na squash.