Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Nicholas Sparks: Nejdelší jízda
Poslední z nedopsaných restů roku 2019 :o). Knihy Nicholase Sparkse se z mého pohledu dělí na dvě skupiny – na ty sladkobolné a uslzené, kde hlavní hrdinové z nějakého důvodu obětují své osobní štěstí nebo se celý život míjí, umírají apod., a ty nijak zvlášť v oblibě nemám, a potom na ty, kde onen romantický příběh dobře skončí, a ty mě baví, protože Sparks umí psát čtivě a jeho postavy jsou propracované a uvěřitelné (takže žádná bezduchá červená knihovna :o). Nejdelší jízda je tak trochu kombinací obojího, protože jde vlastně o dva příběhy, které se prolnou, resp. jejich hrdinové se potkají.
První z dvojic jsou Ira a Ruth, kteří se do sebe zamilovali v době druhé světové války a jejichž životní příběh čtenářům vypráví Ira prostřednictvím svých vzpomínek, když po autohavárii zůstane uvězněný v autě, a taky prostřednictvím dopisů, které si se svou manželkou Ruth celý život psali. Přiznám se, že právě tyhle části byly ty sladkobolné a jejich čtení mě až tolik nebavilo (navíc některé Irovo chování v mládí mi přišlo nelogické a právě s těmi prvky sebeobětování, co moc nemusím). Naproti tomu vyprávění z pohledu druhého páru Sophie a Lukea bylo super. Romantické, napínavé, obě postavy mají nějakou svoji minulost, a i když jsou oba mladí (Sophie ještě studuje), nejsou žádní ztřeštění či rozmazlení teenageři, naopak oba ví, že život není peříčko (Sophie od mládí vypomáhá rodičům v obchodě a Luke musí vést rodinnou farmu, a aby si přivydělal, jezdí ještě na rodeu), což se mi na nich právě líbilo, že stáli nohama na zemi a nedělali si iluze.
"Sophia zavrtěla hlavou. Unavovalo ji ho poslouchat... "Co chceš?"
Otázka ho zřejmě zastihla nepřipraveného. "Jen se snažím omluvit..."
"Za co?" vyjela na něj. "Za to, žes mě potřetí podvedl? Nebo za to, jak jsi mi lhal od chvíle, kdy jsem tě poznala?"
Brian přimhouřil oči. "Ale no tak, Sophie. Nebuď taková... Když ses se mnou rozešla, věděl jsem, že to byla největší chyba v mým životě. Protože tě potřebuju. Máš na mě dobrej vliv. Děláš ze mě lepšího člověka. A i když třeba nemůžeme být spolu, rád bych si myslel, že spolu
pise.cz/img/418113.jpg" alt="Nejdelší jízda" width="243" height="386" align="left">můžeme vycházet a občas si popovídat. Jen popovídat. Jako dřív. Než jsem všechno podělal."
Sophia otevřela pusu, aby odpověděla, ale tenhle jeho bravurní výstup jí vzal dech. Vážně si myslel, že mu na to zase skočí?
"No tak," řekl a chtěl ji vzít za ruku. "Pojď se napít a promluvit si. Můžeme to probrat..."
"Nesahej na mě!" okřikla ho ostře.
"Sophie..."
Odsunula se dál od něj. "Řekla jsem, nesahej na mě!"
Když ji prudce popadl za zápěstí, poprvé v jeho výrazu zahlédla vztek. "Uklidni se..."
Snažila se mu vytrhnout. "Pusť mě!"
Místo toho si ji přitáhl tak blízko, že cítila z jeho dechu pivo. "Proč musíš vždycky dělat takový scény?"
Vzhlédla a pocítila strach. Nepoznávala ho. Obočí měl zachmuřené, téměř svraštělé, čelisti ztuhlé a napjaté. Stála jako zkoprnělá, odkláněla se od jeho horkého těžkého dechu. Později si vybaví, jak byla paralyzovaná strachem, dokud za sebou nezaslechla hlas.
"Musíte ji pustit," řekl ten hlas.
Brian se ohlédl, pak se zase podíval na Sophii a stiskl jí ruku ještě silněji. "Jen si povídáme," procedil skrz zaťaté zuby a v čelistech mu zaškubaly svaly.
"Mně to tak nepřipadá," pokračoval hlas. "A já vás neprosím, abyste ji pustil. Já vám to nařizuju."
V jeho tónu se dalo nepochybně rozeznat varování, ale na rozdíl od hádek, jichž byla občas svědkem na klučičí koleji, neznámý mluvil klidným hlasem.
Brianovi chvilku trvalo, než výhružku zaregistroval, ale zjevně ho nezastrašila. "Co kdybyste se staral o sebe?"
"Poslední možnost," ozvalo se. "Nechci vám ublížit. Ale budu muset."
Sophie byla příliš nervózní, aby se ohlížela, ale nemohla si nevšimnout, jak se ostatní před stodolou začínají otáčet jejich směrem. Koutkem oka zahlédla, jak se zvedli dva muži z pneumatiky a zamířili k nim. Další dvojice se přestala opírat o zábradlí opodál, klobouky jim stínily obličej, když se blížili.
Brian na ně vrhl krví podlitý pohled a potom se zamračil na muže za Sophií, který před chvíli promluvil. "Cože? Vy si voláte na pomoc kámoše?"
"Na to, abych se s vámi vypořádal, je nepotřebuju," namítl neznámý vyrovnaným hlasem.
Při těch slovech Brian odstrčil Sophii stranou a pustil ji ze svěráku své dlaně. Otočil se a popošel blíž k neznámému hlasu. "Fakt stojíte o tohle?"
Když se Sophia obrátila, snadno pochopila, proč se Brian tak naparuje. Měřil 197 centimetrů a vážil devadesát kilogramů. Pětkrát týdně chodil do posilovny. Muž, který mu vyhrožoval, byl o víc než patnáct centimetrů menší, šlachovitý, na hlavě měl kovbojský klobouk, který ovšem pamatoval lepší časy.
"Běžte pryč," řekl kovboj a ustoupil. "Není třeba to ještě zhoršovat."
Brian si jeho návrhu nevšímal. Překvapivě rychle se vrhl s roztaženýma rukama na menšího muže. Sophia ten pohyb znala, vídala, jak takhle skolil bezpočet soupeřů na hřišti při lakrosu, a věděla přesně, co bude následovat: Brian skloní hlavu, zabere nohama a složí protivníka, jako když kácíte strom. Jenže... zatímco Brian udělal to, co čekala, nedopadlo to tak jako dřív. Když se Brian k neznámému muži přiblížil, ten uhnul a jednu nohu nechal na místě, máchl rukama a využil Brianův setrvačný pohyb k tomu, aby ho vyvedl z rovnováhy. Vzápětí ležel Brian na zemi tváří v prachu a na krku měl jednu okopanou kovbojskou botu menšího muže.
"Jen se uklidněte," vyzval ho kovboj.
Brian se začal kroutit a snažil se vzepřít, ale kovbojova druhá bota – zatímco ta první pořád spočívala na Brianově krku – mu skokem přistála na prstech a zase rychle ucukla. Brian odtáhl ruku a zaječel, zatímco bota na krku přitlačila.
"Přestaňte sebou mlít, nebo to bude ještě horší." Kovboj vyslovoval jasně a zřetelně, jako by mluvil s nějakým tupcem.
Sophia na něj zírala ještě ohromená rychlostí, s jako se vše seběhlo. Poznala v něm muže, který předtím stál osaměle u zábradlí, a říkala si, že se na ni musí podívat. Ten se ale místo toho zřejmě soustředil na to, aby jeho bota zůstala na správném místě, jako kdyby tiskl k zemi chřestýše. Což svým způsobem byla pravda.
Brian se začal znovu vzpírat. A zase mu bota dupla na ruku, zatímco ta druhá pořád tiskla krk k zemi. Brian přemáhal sténání a postupně se přestal hýbat. Až tehdy kovboj vzhlédl k Sophii pronikavýma modrýma očima.
"Jestli chcete odejít, rád ho ještě chvilku přidržím," nabídl.
Znělo to lhostejně, jako kdyby tahle situace nebyla ničím neobvyklá. Zatímco se Sophia snažila najít vhodnou odpověď, všimla si, jak mu zpod klobouku vykukují hnědé vlasy, a uvědomila si, že není o moc starší než ona. Připadal jí trochu povědomý, ale ne proto, že ho zahlédla u zábradlí. Viděla ho předtím někde jinde, možná uvnitř, nebo taky ne. Nemohla na to přijít.
"Děkuju," řekla a odkašlala si. "To bude dobrý."
Jakmile Brian zaslechl její hlas, začal se opět svíjet. Zase to ale skončilo tím, že ucukl rukou a zavyl bolestí.
"Určitě?" ujišťoval se kovboj. "Mám pocit, že je trochu naštvaný." (str. 44-47)
Líbilo se mi, jak se k sobě Luke a Sophie navzdory všem rozdílům vlastně báječně hodili a jak si rozuměli. I když se to na první pohled vůbec nemusí zdát, měli spoustu společných hodnot, byli to prostě dva obyčejní lidé, kteří se snaží v životě nějak uspět. Lukea mi bylo až skoro líto, jak velkou zodpovědnost ve svém věku nesl a že se za každou cenu snažil zachránit máminu farmu. Bylo docela nervydrásající číst, jak se mu rodeo už de facto jezdit nechce, ale nutí se do toho, aby splatil dluhy za zdravotní péči, kterou potřeboval po svém posledním pádu. Vyprávění ale nechyběl ani vtip (třeba kůň, co se jmenuje Kůň, a pes, co se jmenuje Pes, i když už to určitě bylo v nějakém filmu :o).
"Sedla si na bobek a podrbala zvíře za ušima. Pes spokojeně bušil ocasem do země. "Máš hrozné jméno, Pse," zašeptala a nešetřila pozorností. Bušil ocasem ještě víc. "Je tady moc pěkně. To je celé vaše?"
"Mojí mámy. Ale ano, všechno to patří k ranči."
"Jak je velký?"
"Něco přes osm set akrů."
Sophia se zamračila. "To mi nic neříká. Jsem z New Jersey. Holka z města. Pamatujete?"
Líbilo se mu, jak to řekla. "Tak co tohle? Začíná u silnice, kde jste odbočovala, táhne se asi dva a půl kilometru tímhle směrem a končí u řeky. Území má tvar přibližně jako vějíř, 
k silnici se zužuje a směrem k řece rozšiřuje, tam má do šířky víc než tři kilometry."
"To pomáhá," ocenila Sophia.
"Vážně?"
"No vlastně ne. Kolik to je asi tak domovních bloků?"
Tahle otázka ho zastihla nepřipraveného a Sophia se rozesmála jeho výrazu. "Nemám tušení."
"To byl vtip," přiznala se. "Ale dělá to na mě dojem. Nikdy jsem ještě na ranči nebyla." Ukázala na domek za sebou. "Tohle je váš příbytek?"
Luke se otočil. "Postavil jsem si ho před pár lety."
"A když říkáte, že jste si ho..."
"Většinu jsem udělal sám, kromě odpadů a elektriky. Na to nemám povolení. Ale projekt a stavba, to všechno je moje dílo."
"No ovšem. Vsadím se, že kdyby se mi rozbilo auto, budete ho taky umět opravit."
Zašilhal k jejímu autu. "Pravděpodobně."
"Jste tak... jak ze staré školy. Pravý muž. Spousta kluků už takový věci neumí."
Nedovedl říct, jestli ho obdivuje, nebo si z něj utahuje, ale uvědomoval si, že se mu líbí, jak ho pořád lehce vyvádí z míry. Díky tomu mu připadala starší než většina dívek, co znal.
"Jsem rád, že jste tady," řekl.
Chvíli se zdálo, jako by nevěděla, co si s jeho poznámkou počít. "Já jsem taky ráda. Děkuju za pozvání."
Luke si odkašlal. "Měl jsem takovej nápad, že bych vám to tu kolem ukázal."
"Na hřbetě koně?"
"U řeky je hezký místo," neodpověděl přímo na její otázku.
"Romantické?"
Ani teď si nebyl jistý, jak má odpovědět. "Mně se tam líbí, řekl bych," zajíkl se.
"Tak to mi stačí," pronesla se smíchem. Ukázala na boty v jeho rukách. "Tohle si mám zřejmě obout?"
"Jsou máminy. Nevím, jestli vám sednou, ale budou dobrý do třmenů. Připravil jsem do nich ponožky. Ty jsou moje, takže budou asi velký, ale jsou čistý."
"Věřím vám. Jestliže umíte opravovat auta a stavět domy, určitě víte, jak se pouští pračka a sušička. Můžu je ozkoušet?"
Podal jí boty a snažil se moc nežasnout nad tím, jak jí sedí kalhoty, když kráčela k verandě. Pes se rozběhl za ní, vrtěl ocasem a jazyk mu visel z huby, jako kdyby objevil novou nejlepší kamarádku. Jakmile se posadila, začal jí čenichem šťouchat do ruky, což bral Luke jako dobré znamení – obvykle se Pes nechoval tak přátelsky. Ze stínu sledoval, jak si zula svoje nízké boty. Pohybovala se s půvabem, natáhla si ponožky a vklouzla do vysokých bot. Postavila se a udělala pár kroků na zkoušku.
"Ještě nikdy jsem neměla kovbojský boty na noze," poznamenala a dívala se na nohy. "Jak to vypadá?"
"Jako když máte vysoký boty."
Sophia se nenuceně zasmála, potom se začala procházet po verandě a prohlížela si boty. "Asi jo," přitakala. "Vypadám jako děvče od krav?"
"Na to ještě potřebujete klobouk."
"Půjčte mi svůj," požádala a natáhla ruku.
Luke k ní došel, sundal si klobouk a cítil se mnohem nejistěji než včera večer na býkovi. Podal jí ho a ona si ho nasadila a posunula dozadu. "Co teď?"
Dokonalé, pomyslel si, tak dokonalé děvče jsem ještě neviděl. Usmál se, ale v krku mu náhle vyschlo. Jsem v pěkným maléru, napadlo ho." (str. 102-104)
Jinak k přečtení knihy mě přivedl film (mimochodem s celkem pohledným synem Clinta Eastwooda, Scottem, v roli Lukea – taťku nezapře hlavně díky očím :o), který jsem viděla jako první, a protože se mi celkem líbil, byla jsem zvědavá i na jeho knižní předlohu, když jsem zjistila, že je od Nicholase Sparkse. A kniha je samozřejmě lepší než film, logičtější a košatější, zejména co se vztahu Lukea a Sophie týče. Irovy pasáže se přiznám, že bych asi při dalším čtení nejspíš přeskakovala, i když vlastně nejsou špatné, jen zkrátka neměly takovou jiskru.
"Snažím se ti ukázat, že bys mohla udělat chybu. A že jestli si nedáš bacha, skončí to pro tebe špatně."
"Nedělám chybu," odsekla Sophia a zatáhla zip u tašky. "A neskončí to špatně. Jsem s Lukem ráda."
"Já vím." Marcia poplácala rukou na postel vedle sebe. "Sedni si ke mně," požádala. "Prosím."
Sophia zaváhala, nakonec přešla pokoj a posadila se na postel. Marcia jí pohlédla do očí.
"Je mi jasný, že ho máš ráda," spustila vážně. "Fakt. A mám radost, že jsi šťastná. Ale kam myslíš, že tohle povede? Tedy, já na tvým místě bych byla v pohodě, jen bych čekala, co se z toho vyvrbí, a užívala si. Ale nikdy bych nepřipustila, ani na minutku, myšlenku, že s tím chlápkem strávím zbytek svýho života."
"Já s tím taky nepočítám," přerušila ji Sophia.
Marcia si obírala svetr. "Určitě? Protože to tak nevypadá." Odmlčela se a zatvářila se skoro smutně. "Neměla by ses do něho zamilovávat. A pokaždý, když jseš s ním, si to jen zhoršuješ."
Sophia zrudla. "Proč tohle děláš?"
"Protože ty neuvažuješ jasně," odpověděla Marcia "Jinak by sis uvědomila, že jsi v posledním ročníku na vysoký – pro živýho Boha, holka z New Jersey, která dělá dějiny umění – zatímco Luke jezdí rodeo a bydlí na ranči ve venkovský Severní Karolíně. Uvažovala bys, co se asi stane za půl roku, jakmile odpromuješ." Zarazila se, aby přinutila Sophii soustředit se na to, co říká. "Umíš si představit, že příštích padesát lete strávíš na ranči? Budeš po zbytek života jezdit na koni, nahánět krávy a čistit stáje,"
"Ne..."
"Aha," skočila jí do řeči Marcia. "Nebo snad vidíš Lukea v New Yorku, zatímco ty pracuješ v muzeu? A každou neděli odpoledne vyrážíte na brunch do vyhlášenejch podniků a čtete si New York Times? Takhle si představuješ společnou budoucnost?"
Když Sophie neodpověděla, Marcia jí stiskla ruku.
"Vím, jak ti na něm záleží," pokračovala. "Ale vaše životy jsou každej jak z jiný planety. A proto si musíš dávat odteďka bacha na city, protože jinak skončíš se zlomeným srdcem." (str. 261-262)
Komentáře
| RE: Nicholas Sparks: Nejdelší jízda | iva | 02. 04. 2021 - 10:01 |
 RE(2x): Nicholas Sparks: Nejdelší jízda |
rebarbora | 04. 04. 2021 - 11:38 |