Hana Marie Körnerová: Heřmánkové údolí

21. duben 2021 | 14.22 |
blog › 
Hana Marie Körnerová: Heřmánkové údolí

Přiznám se, že jsem se čtením téhle knihy od Hany Marie Körnerové docela dlouho váhala, protože je inspirovaná skutečnými událostmi, a to já dvakrát nemusím, protože co si budeme povídat, skutečný život většinou není moc veselá záležitost, a taky protože životopisné knihy končí zpravidla jak jinak než smrtí. Nakonec teda zvítězila zvědavost, když už jsem ji měla doma v knihovně (a když o ní damn-girl tak nadšeně psala :o), a to bylo dobře, protože Heřmánkové údolí bylo skvělé. Sice to nebyla žádná bezstarostná historická romantika s jasným happy endem, kterou od téhle autorky zpravidla louskám, ale bylo to neuvěřitelně napínavé a dost často jsem nad stránkami žasla nad vnitřní silou hlavní hrdinky, protože Anuška opravdu hrdinkou byla a to o to větší, že skutečně žila a přesto se nezalekla nebo nezaváhala, když šlo do tuhého :o).

To, že Hana Marie Körnerová umí čtivé knihy, vím už dlouho, ale upřímně řečeno takhle napínavé čtení jsem od ní v ruce snad ještě neměla. Hlavní hrdinka Anuška totiž měla opravdu hodně pohnutý život a vy coby čtenář nebudete chtít Heřmánkové údolí odložit, dokud se nedozvíte, jak to s ní dopadlo. Sama jsem ji zhltla během pár dní a příběh ve mně pak ještě dlouho dozníval.

Anuška je sirotek volyňských Čechů, která se asi rok po konci druhé světové války vydává na cestu do severních Čech ke své jediné příbuzné – k tetě, kterou v životě neviděla. V nové vlasti ji však místo bezstarostného života v blahobytu čeká spousta dalších překážek. Teta ji chce totiž provdat za válečného veterána, hospodského v nedalekém Heřmánkovém údolí. Anna, které je pouhých sedmnáct, se svatbou nakonec souhlasí – je zvyklá těžce pracovat a navíc nechce být nikomu nic dlužná, takže vidina samostatného života se jí docela líbí a samotný hospodský Pavel Polanský taky nakonec nevypadá tak špatně, jak se prve obávala.

"Anna posledním pohledem zkontrolovala šaty a zamířila od můstku k hospodě. Dnes bylo její okolí prázdné, stoly a lavice pod pergolou vypadaly opuštěně. Dveře hospody byly otevřené, na prahu ležely dvě kočky, které se při Annině příchodu ani nehnuly. Překročila je a vstoupila do chladu kamenné chodby. S jistotou očekávala, že narazí na Polanského, ale výčep i přilehlá místnost byly prázdné. Působilo to až strašidelně. Přece věděl, že přijde. Pozval ji! Na dnešek. Co když se mu něco stalo?

2pt">V myšlenkách ožily zvěsti o werwolfech pohybujících se v okolí. Proboha snad ho nepřepadli! Odkašlala si a sotva slyšitelně zavolala:

"Je tady někdo? Haló! Pane Polanský! Jste tady?"

Odpovědělo jí ticho rušené bzučením mouchy narážející na okenní sklo.

"Pane Polanský!"

Zdálo se jí, že zaslechla jakýsi hluk shora. Věděla, že tam jsou hostinského soukromé místnosti, ale při minulé návštěvě jí je neukázal. Nejspíš neměl uklizeno.

Zavolala ještě jednou a tentokrát zřetelně zaslechla šramocení a slabý hlas. Neuvažovala o tom, že by to mohla léčka, přes všechen strach z werwolfů se rychle pustila nahoru po prošlapaných dřevěných schodech. Ústily na zavřený ochoz s pěti dveřmi. Hned ty první byly dokořán a za nimi zahlédla na podlaze nohy v polobotkách. Zbytek těla zakrývala skříň.

Když vběhla do místnosti, spatřila Polanského na zemi mezi převrácenými židlemi. Nehýbal se, ale tiše sténal. Vedle jeho hlavy zasychala stružka krve.

"Proboha, co se vám stalo? Přepadli vás?"

"Ne! Jen jsem upadl."

Pokusil se zvednout, ale hlava mu zase klesla.

"Pomůžu vám."

"Nesmysl, ani se mnou nehnete!"

Klekla si, vsunula mu ruce pod ramena a silou, kterou by v ní nikdy nehledal, ho zdvihla do sedu. "Můžete se postavit?"

"Myslím, že jo."

Nakonec s její pomocí došel k otomanu pod oknem. Spíš se zřítil, než usedl, a hlavu si položil na masivní opěrku. Všimla si, že v týle má vlasy slepené krví. Rozhlédla se místností, která sloužila jako pokoj, kuchyňka i kancelář. Na lavici vedle dveří stála modrá konev na vodu, ale když ji zvedla, zjistila, že je prázdná.

"Kde máte studnu?"

"Vzadu za domem. Projděte výčepem a přípravnou, jsou tam zadní dveře."

"Vrátím se hned. Vy se radši nehýbejte."

Studna musela být hluboká, trvalo celou věčnost, než zrezivělým vahadlem naplnila konev.

Čekal ve stejné poloze, tvář měl staženou bolestí, ale když zahlédl, že se vrací, snažil se to zamaskovat.

"To jste tady úplně sám?" zeptala se při vymývání rány. Šlo to špatně, zaschlá krev slepila vlasy do tvrdé helmy.

"Samozřejmě. Lidi na výpomoc přicházejí jen v neděli. Ve všední den tu je úplně mrtvo."

Voda v míse, do níž namáčela hadřík, byla stále červenější.

"Opravdu vás nikdo nepřepadl?" zeptala se pro jistotu.

"Opravdu ne. Jen se mi zamotala hlava, ani nevím, jak jsem se ocitl na zemi."

Špatně si vyložil její pohled a rychle dodal: "Nebyl jsem opilý. To jen... občas se mi to stávalo. Teď už dlouho ne. Až dneska. Prý je to následek válečného zranění. Aspoň to tak říkal doktor."

Skoro ji potěšilo, že není tak dokonalý, jak se jí při prvním setkání jevil. I on měl svou slabost a tím jí byl najednou bližší.

"Vidím, že z pohledu na krev se vám špatně nedělá," poznamenal, když dokončila práci.

"To opravdu ne. Zažila jsem mnohem horší věci. Za války. Pomáhala jsem na ošetřovně. Hned první den mi dali držet umyvadlo na krev. A pak jsem odnášela uřezané ruce a nohy..."

Zarazila se. "Promiňte, o tom jsem zrovna mluvit nechtěla."

"Ne, povídej dál. Já o tobě dohromady nic nevím. Jen to, co mi řekla tvoje teta."

Možná si ani neuvědomil, že jí začal tykat. Nejspíš se měla chovat stejně přirozeně, ale ostýchala se a dál mu zdvořile vykala.

"Nevím, co chcete slyšet."

"Všechno, co mi řekneš. Vím, jen že jsi byla sirotek a vychovala tě babička. Nač umřeli tvoji rodiče? Na nějakou nemoc?"

Otázka ji zarazila, pak si teprve uvědomila, že chce spíš vědět, jestli mu opatřili nevěstu ze zdravého rodu. Nevnímala to jako ponížení, na jeho místě by se asi ptala stejně." (str. 35-38)

Nicméně život v poválečném Československu byl plný zvratů a neuspořádaných poměrů, takže Anna řeší kromě soukromých zklamání a dilemat souvisejících s její rodinou (například když kvůli letním hostům spí mladí novomanželé celé prázdniny na pohovce v pracovně nebo když se jí za méně než rok od narození dvojčat narodí třetí dítě) i spoustu dalších věcí jako například to, že kvůli potravinovým lístkům a nedostatečným přídělům Pavel využívá i černého trhu, aby mohla hospoda prosperovat, což se mu málem vymstí. Jenže situace se pak začne měnit znovu, přichází vyvlastňování a zakládání JZD, které se zpočátku Anny a jejího manžela až tolik netýká, ale politické "zájmy" nakonec dostihnou i je. Paní Körnerové se podařilo trefně ukázat, jak to vypadá, když se funkce chopí lidé s pokřiveným charakterem, kteří jdou za svým i přes mrtvoly a neváhají zneužít svého postavení vůči slabším, když jim to režim umožňuje, a že i ty nejlepší záměry můžou ve výsledku mezi obyčejnými lidmi dopadat hůř nebo podobně jako válečné strasti. A přiznám se, že nad spoustou těch nespravedlností jsem nad stránkami jen lapala po dechu :o(.

"Referent, který je dostal na starost, byl stejně nepříjemný jako pracovníci komise přede dvěma dny. Seděli proti němu na opačné straně stolu, Anna mechanicky pohupovala v náručí Jarmilku a ohromeně naslouchala slovům, která jim převracela život naruby.

"Hospodu převezme národní správce. Vy, pokud o to požádáte a komise vás schválí, se stanete zaměstnanci. Tady je soupis inventáře, který v termínu předáte."

"Co – v termínu? V jakém termínu?" zeptala se Anna nechápavě.

"K prvnímu šestý."

Bylo dvacátého května.

"Hospoda slouží i jako ubytovací zařízení pro turisty," pokračoval referent. "Musí se připravit na novou sezonu. Je nejvyšší čas. Takže máte čtrnáct dní na to, abyste uvolnili služební byt."

Anna měla pocit, že nerozumí. "Jaký služební byt? To je naše hospoda. Náš domov!"

"Pro závažné nedostatky, špatně vedené účetnictví a podezřelé obchody se hospoda vyvlastňuje a přechází pod národní správu."

Zdálo se, že teprve teď se Pavel probral. "To nemůžete. Dostal jsem ji!" Udeřil se do prsou, kde měl na saku přišpendlené vyznamenání. "Já jsem se neválel v závětří jako někdo! Já jsem byl tři roky na frontě. Nemůžete si jen tak přijít a sebrat mi, na co mám právo!"

Anna se ho marně pokoušela pod stolem kopnout. Nevnímal ji. "Byla to zchátralá barabizna. Já jsem ji opravil! Těmahle rukama!"

Úředník jen pokrčil rameny. "Lituji, rozhodnutí je pravomocné! Máte čtrnáct dní na vyklizení!"

"Tak to teda ne!" Pavel vyskočil a bouchl pěstí do stolu. "Než bych vám to dal, radši to sám podpálím!" Odkopl židli a vyrazil z místnosti ven. Vzápětí vyskočil i referent a hnal se za ním.

"Zadržte ho!" křičel. "Je to nebezpečný násilník! Škůdce!"

Pavel už sbíhal ze schodů do přízemí. Ale ke dveřím doběhnout nestačil. Na referentův řev zareagoval vrátný. Vyrazil ze své kukaně s pistolí v ruce a namířil na běžícího Pavla. "Stůj! Ruce vzhůru!"

Anna spěchající za referentem spatřila, jak se Pavel vrhá k ozbrojenému vrátnému. Ten zvedl pistoli do výše jeho hlavy. "Stůj! Nebo střelím!"

"Ježíšikriste, ne!"

Její výkřik se rozlehl pod klenbou. Vysoký a zoufalý. Nejspíš právě on způsobil, že vrátný zaváhal.

Anna s novorozencem v náručí pádila ze schodů, ozvěna jejích kroků se rozléhala celým domem.

Doběhla dolů, kde před deseti minutami zaparkovala vedle vrátnice oba kočáry. Hlubokou košatinu i otřískaný sporťák s dvojčaty. Ta se v nastalém hluku rozkřičela jako o závod.

Aby ji bylo slyšet, musela křičet ještě silněji: "Zbláznili jste se?!"

Odhodlaně se postavila před vrátného. "Snad na něj nechcete střílet? Vždyť je to válečný hrdina! Táta pěti dětí!"

Vrátný přece jen zaváhal a sklonil zbraň. Ale to už se otevřely vysoké vstupní dveře a z ulice vběhli dovnitř dva esenbáci. Anna vůbec netušila, kde se tam vzali. Ale najednou stáli uprostřed rozlehlé haly a mířili na ně odjištěnými zbraněmi. Vlastním tělem se snažila zakrýt všechny děti a zároveň zadržet Pavla, kterému bylo úplně jedno, že na ně míří pistole. A celou dobu křičela. Chrlila ze sebe slova, která si později nedokázala vybavit." (str. 182-183)

Anuška je nicméně neuvěřitelně odvážná, lidská a soucitná, a přestože sama neměla lehký život, nikdy nezaváhala, když mohla pomoci ostatním, byť při tom sama docela riskovala, například když se ujala dětí německé sousedky nebo když pomohla manželovu příteli Viktorovi, to jsem opravdu před Annou smekala a přemýšlela, jestli bych v podobné situaci zachovala stejnou rozhodnost. Anuška byla navíc i hrdinkou ve svém manželství a stála po boku svého muže doslova v dobrém i zlém až do samého konce.

Celkově je Heřmánkové údolí přesně dle mého očekávání ne úplně veselé čtení, ale hlavní hrdinka dává příběhu potřebný nádech optimismu, protože nikdy neztrácí víru v to, že to nakonec bude dobré, že je třeba jen vydržet, přežít. A taky si umí na životě vážit víc toho dobrého, o čemž vypovídá i závěrečná věta celého vyprávění, která mě až dojala: "Vždycky jsem měla kolem sebe samý hodný lidi.". A taky se mi líbilo, že navzdory všemu špatnému, co se v rámci politických čachrů hlavní hrdince stalo, ji nechá autorka zavzpomínat i na to dobré, co s sebou ta doba přinesla, jako třeba na první placenou dovolenou v jejím životě, první návštěvu divadla apod. Kniha tak není žádnou obžalobou komunismu, ale prostě jen skutečnou, nestrannou výpovědí doby a jednoho pohnutého života (byť jsem měla občas pocit, že se snad ani tohle všechno nemohlo stát jednomu jedinému člověku a že se jedná spíš o jakousi sbírku příhod, kterou autorka koncentrovala do jediné knihy :o).

Heřmánkové údolí 2012  Heřmánkové údolí 2013  Heřmánkové údolí 2018

O tom, že je to opravdu dobrá kniha vypovídá i množství jejích vydání :o)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší