Letošní dubnové počasí bylo opravdu ukázkově aprílové, hlavně na začátku měsíce, kdy byly dva víkendy za sebou skoro letní teploty k dvaceti stupňům, takže jsem drandila na kole, co to šlo, a vůbec jsem si užívala venkovních aktivit, až jsem odrovnala své oranžové městské kolo, které pak muselo do servisu, a spálila jsem si obličej, takže se mi pak celý následující týden loupal, a ve všední dny byla zima jako v psinci a dokonce padal sníh (což bylo obzvlášť vtipné v kombinaci s mým loupajícím se červeným ksichtíkem :o). Nicméně díky hezkému počasí jsem stihla asi třikrát zajet na kole na Hlubokou, přičemž třetí výlet s kamarádkou se mi stal osudným. Už v polovině cesty na Hlubokou mi totiž zcela nečekaně upadla pravá šlapka. Nejdřív jsem se ji snažila našroubovat zpátky, ale když mi po chvíli pokaždé znovu spadla, pomalu jsem začínala ztrácet optimismus a hledala jsem způsob, jak šlapat bez šlapky. Kamarádka je nicméně otrkanější než já, a tak neváhala v Bavorovicích oslovit jakéhosi nebohého muže, který zrovna u domku něco kutil, jestli jako nemá klíč, že by mi šlapku dotáhl. Pán byl naštěstí ochotný a obětavě se tam s mojí šlapkou dobré čtvrt hodiny mořil, než ji tam opět našrouboval, ale upozornil mě, že vypadá, že je tam stržený závit, a proto že to asi nedrží. Nedrželo. Po pár ujetých metrech se šlapka opět vykroutila, i když ji zaručeně dotáhl víc, než se podařilo mně rukou. Každopádně to už jsem hodila flintu do žita, resp. šlapku do košíku, a šlapala jsem tak jako šmajdavě jen za pomoci onoho pahýlu, který mi tam zbyl :o). A ano, dojely jsme s kamarádkou až na Hlubokou, kde jsme si daly cca hodinovou pauzu, kterou jsme prokecaly (kvůli lockdownu jsme se dlouho neviděly, takže bylo co probírat :o), a potom jsem takhle kriploidně dojela i domů. Upřímně řečeno to byla trochu makačka na nohy, protože jsem si je neměla kam "odložit" (minimálně tu pravou), a taky trochu akrobacie, protože moje kolo má zadní brzdu tzv. torpédo, tudíž normálně brzdím tak, že prošlápnu dozadu, což mi rozhodně nešlo (byla jsem ráda, že šlapu dopředu :o), ale naštěstí mám ještě přední brzdu s kleštěmi a po nějaké době jsem si vypracovala grif a de facto jsem tak nějak šlapala i bez šlapky :o). Celou cestu jsem si dělala legraci, že mám hendikepované kolo a kamarádce jsem se omlouvala za komplikovanou (a samozřejmě nijak zvlášť rychlou) cestu, ale je to normální holka, takže se jen smála, že aspoň bude na co vzpomínat :o).
Ti, které s tím otravuju, už vědí, proč jsem se v dubnu tak často vyskytovala na Hluboké, zbytku napoví plakát :o)
V dubnu mě tudíž nevyhnutelně čekala návštěva cykloservisu. Naštěstí mám jeden přímo na sídlišti, pár metrů od baráku, a jak se ukázalo, pán, který servis provozuje, je opravdu šikovný. Sice jsem mu polovinu věcí, co říkal, nerozuměla, protože mluví v cyklistické (a možná i technické) hantýrce, takže jsem se na něco ptala i několikrát, pokaždé jinými slovy, jestli se jako dobře chápeme – dostala jsem totiž po opravě instrukce: jak správně na kole jezdit (resp. brzdit, protože vůbec nepoužívám přední brzdu, což je špatně, protože pak ten střed kola údajně dostává právě kvůli onomu torpédu vzadu zbytečně zabrat), proč mám na předním kole pořád přepravní krytky (protože jsem netušila, že tam byly jen k přepravě, a prostě jsem je nesundala :o), že mám špatně připevněný košík na řídítkách (plastový pásek, kterým jsem košík zajistila, aby mi nepadal na hlavu, když náhodou dávám kolo na hák u stropu, a aby mi ho případně někdo neukradl, protože je vlastně jen na volno zaháknutý za řídítka, byl před mýma očima odstřihnut, abych viděla, že by se za chvíli začal prořezávat rámem kola, což mi vůbec nedošlo) a tak dále. Oprava mě sice stála přes dva tisíce, neb jsem nechala kromě klik se šlapadly pro jistotu vyměnit i celý středový mechanismus, který prý nebyl moc kvalitní (potom mi bylo řečeno, že by ho stejně musel vyměnit, protože celá ta pravá část byla tak zadřená, že mu vůbec nešla sundat a musel ji odříznout), ale říkám si, že jestli mi zase vydrží dva roky, tak to bude fajn (i když první rok jsem vlastně skoro nic nenajela a opravdu drandit jsem na kole začala až vloni, tak uvidíme). Taky mi pak chvíli trvalo, než jsem se s kolem znovu sžila, protože po výměně středu jsem musela do servisu ještě jednou na dotažení – prý je to tak normální, ale pro mě to znamenalo, kolo projet a napínat uši, jestli bude střed cvakat, a upřímně pořád mám tendenci napjatě poslouchat, jestli tam něco necvaká, protože to je prý špatné znamení a musí se to okamžitě dotáhnout, aby se to nepoškodilo. Za servismanem jsem byla vlastně dvakrát, protože po dotažení ve středovém mechanismu cvakalo, když jsem jela na volnoběh nebo šlapala hodně zlehka, a měla jsem strach, jestli to není třeba ještě dotáhnout, ale byla jsem instruována, že to nevadí, že to dělá ta zadní brzda, průšvih prý bude, kdyby to cvakalo při zátěži. Nebudu říkat, že jsem si nepřipadala blbě, ale prostě jsem nechtěla nic zanedbat, tak jen doufám, že až mě příště uvidí ve dveřích servisu, nebude předstírat, že má zavřeno :o). Resp. spíš doufám, že do servisu nějakou dobu nepáchnu :o)
A co se mi jinak v dubnu povedlo? Elektronicky jsem vysčítala celou rodinu, včetně babiček, abychom se nemuseli otravovat s formuláři od komisařů aneb ať žije Sčítání lidu, domů a bytů 2021. Dopletla jsem experimentální exemplář ponožek :o). Poskládala jsem další tisícidílkové puzzle s názvem Váza s květinami. Tentokrát jsem skládala dost nesouvisle (samozřejmě po rámečku, to je jistota :o), podle barev jednotlivé ostrůvky květů (žlutá, růžová, fialová...), ale ve výsledku to šlo překvapivě rychle. A to jsem z toho původně měla trochu strach, protože u květů a jim podobných vzorů se hodně těžko odhaduje, kam s jednotlivými dílky (oproti tomu je světlo šikmo dopadající pod hladinu procházka růžovým sadem, protože budete mít spoustu dílků s šikmými pruhy, které vždycky někde udáte, ale různé flíčky okvětních plátků můžou patřit prakticky kamkoli :o). Nakonec jsem puzzle složila za 4 dny, resp. odpoledne, a zase jsem si to docela užívala, přičemž jsem se pro změnu rozhodla zabrat si s puzzlíky konferenční stolek, když byl motiv na výšku místo na šířku (nicméně jsem zjistila, že na zemi se prostě skládá líp, resp. pohodlněji :o)
Taky jsem přečetla tři knížky – nezbytný další díl Zaklínače, dalšího Nicholase Sparkse a lehce překvapivě i Prázdniny v pralese, které byly hezky nostalgickým návratem do dětských let (ještě jsem zároveň s nimi vyhrábla ze skříně Bílého tesáka, na kterého se taky chystám :o). Zkoukla jsem asi dvacítku filmů, přičemž za zmínku stojí třeba Úkryt v ZOO (člověk se zpravidla nezamýšlí nad následky války pro zvířata a tady to bylo krom jiného dobře ukázané, takže smutné, ale rozhodně rozšiřující povědomí), Billy Elliot (staroba, já vím, ale já ho doteď neviděla a ve výsledku se mi moc líbil), Vykopávky od Netflixu (takový komorní počin o jednom významném archeologickém nálezu a lidech, kteří na něm měli zásluhy a málem zůstali zapomenutí) nebo Ďáblův uzel, od kterého jsem čekala kriminálku a ono to bylo spíš jakési drama o tom, kterak (ne)funguje právní systém v USA, dost mě překvapilo, jak lajdáckým a zaslepeným způsobem je tam možné vést vyšetřování ještě v 90. letech 20. století (přišlo mi to jako sto let za opicemi), ale dost mě mrzelo, že tvůrci filmu nejspíš v zájmu zachování autenticity nezdůraznili jinak dost důležité detaily (jako že otec jednoho z těch zavražděných chlapců byl jeho otcem nevlastním a tak). A z již viděných filmů jsem si neodpustila znovu zkouknout Žít po svém režiséra Lasse Hallströma, který mám ráda hlavně kvůli dvojici "dědků" Roberta Redforda a Morgana Freemana, byť je pro Hallströma typicky hořkosladký a vy se v jedné chvíli chechtáte praštěným kouskům výše uvedené dvojice kovbojů ve výslužbě a ve druhé utíráte slzy, protože život umí být někdy těžší než přejedený slon.
Ze seriálů jsem dokoukala The Morning Show s Jennifer Aniston a Reese Witherspoonovou, od kterého jsem čekala něco v duchu filmu Hezké vstávání, ale ukázalo se to být navzdory právě Jennifer Aniston, kterou mám zaškatulkovanou coby herečku komedií, jako poměrně vážný počin zabývající se aférou v duchu Mee Too a všemi jejími možnými aspekty a musím říct, že to bylo zajímavé, napínavé (protože se hlavní hrdinka v podání Anistonové snaží zachránit si kariéru a ujmout se vedení a vy celou dobu vlastně nevíte, jestli je fakt mrcha, nebo se prostě jen snaží přežít a něčeho dosáhnout, nebo od obojího kousek) a s chutí jsem to dokoukala až do samého konce. Mimochodem Reese Witherspoonová je tu jednoznačně za klaďačku, byť lehce impulzivní a za všech okolností říkající pravdu :o). Pak jsem ještě stihla za čtyři večery zkouknout seriál Sanditon natočený na motivy nedopsaného románu Jane Austenové, takže příjemná dobová romantika se smetánkou řešící sňatky a majetek (a jedním nerudným gentlemanem s tváří pohledného Theo Jamese, který nakonec projeví slabost pro hlavní hrdinku :o), akorát jsem teda čekala nezbytný austenovský happy end, se kterým mi tvůrci dost necitlivě vypálili rybník s tím, že se podle internetových debat doufá, že možná bude ještě jedna série. Každopádně bych vám přála vidět můj výraz po skončení posledního dílu (krom jiného jsem si šla hned ověřovat, jestli jsem nezapomněla stáhnout ještě nějaký díl :o). A následně jsem začala koukat na seriál Nashville, který mi kdysi dávno doporučila Barjoha a zatím mě dost baví, plus je v něm spousta pěkných country písniček :o).
Taky jsem se v dubnu učila víc sama sebe rozmazlovat (jakože takové třetí sebezušlechťovací heslo na nástěnku :o), takže jsem si sem tam koupila maliny nebo kanadské borůvky či jahody, které jsou sice pořád drahé, ale já všechny tyhle "bobule" zbožňuju. A udělala jsem si jedno naprosto báječné nedělní dopoledne, kdy jsem až do oběda nevylezla z postele, kam jsem si donesla i snídani, a dobré tři hodiny jsem si četla a bylo to jednoduše boží :o). Asi se z toho budu snažit udělat aspoň jednou do měsíce tradici, protože to byl úžasný relax :o).
No a poslední víkend v dubnu konečně došlo i na okna. Nakonec to bylo ve spolupráci s taťkou, který se pořád vychloubal tím, že má supr trupr stěrku, se kterou to jde prý skoro samo, takže proč se dřít a nepřijmout nabízenou pomoc :o). A víte co? Ona se ta okna vážně umyla skoro sama (předmývala jsem taťkovi jen venkovní parapety a rámy, protože jsme se nemohli shodnout na technice – on trval na hadru a já zase nechtěla řešit nevypratelné skvrny, když mám po ruce roli papírových utěrek :o). Navíc jsem využila taťku i na sundání záclon a pověšení nových, když už mám nakoupené rezervní na výměnu, neb on na rozdíl ode mě nemusí kvůli všemu lézt na židli nahoru a dolů a navíc má jisté zkušenosti od babiček (na detaily jakože rozestupy mezi žabkami nejsou všude úplně stejné, což normálně sama zpravidla převěšuju, jsem se v rámci hesla darovanému koni na zuby nehleď vybodla, protože se z toho stejně nestřílí :o). Odměnou za dobře odvedenou práci mu bylo pouze kafe, páč oběd na něj čekal doma.
Ta krátká záclona v kuchyni je pořád trochu nezvyk, ale jinak dobrý :o)
Závěr měsíce byl pak ve znamení mé marné snahy koukat na mistrovství světa ve snookeru, únavy z nastupující alergie, zvolna rostoucího množství online školení a seminářů, které byly ne vždy přínosné a užíraly mi čas, a celkově narůstajícího množství práce kombinovaného s obavami, že nám brzy skončí home office a budou nás nutit chodit do kanclu :o(. Návštěva Barjohových, na kterou jsem vyrazila na čarodějnice, tak opět přišla v tu správnou dobu, abych dočerpala trochu optimismu a celkově přišla na jiné myšlenky, ale o tom zas až někdy příště :o)