Letošní květen zrovna moc těch důvodů k úsměvu nenabídl. Naše paní ředitelka nás tahala do práce, i když z nejvyššího vedení ještě žádný rozkaz nepřišel, a upřímně řečeno já jsem prostě doma produktivnější. Z návratu do kanceláře jsem byla jaksi ukřivděná, protože krom jiného se na intrawebu objevil další průzkum, podle kterého jsme i tentokrát pracovali na home office dobře a všichni klienti byli spokojení, takže proč tak chvátat s návratem na pracoviště, zvlášť když nás tam na uvítanou čekali zbrusu nové píchačky, které netolerují překročení pauzy na oběd (a jak jsem na vlastní kůži zjistila, ještě mají výhrady i k tomu, KDY jdete na pauzu, protože když přijdete na šestou jako já, musíte stihnout pauzu do dvanácti – no prostě blbárna :o(. Navíc jsem v květnu znovuzabředla do agendy, se kterou jsem začínala po nástupu a kde jde docela o termíny, takže práce pod tlakem, a k tomu jsem si musela přečíst spoustu příruček a návodů, protože po třech letech si to zkrátka nepamatuju, nemluvě o tom, že se dost věcí změnilo (a bohužel ne všechny jsou v příručkách napsané :o(, tudíž za mě osobně nemohl návrat do kanceláře přijít v blbější dobu. Rozumově jsem samozřejmě věděla, že je to normální a nezbytné a dřív nebo později to prostě přijít muselo, neb náš zaměstnavatel nás na home office nenechá sedět věčně, ale znáte to, pocitově to byla bída :o(. Z brzkého vstávání jsem byla unavená (plus ve spojení s vrcholem pylové sezóny jsem se odpoledne sotva vlekla) a celkově jsem byla nabručená a protivná, protože jsem viděla, kolik věcí bylo na home office jednodušších a že teď musím všechno dělat až po příchodu z práce (jakože uvařit si oběd na další den, umýt nádobí, jednou za čas upéct chleba, a to nemluvím o úklidu nebo praní či žehlení), kdy na to nemám ani čas, ani energii, a taky jsem tím de facto ztratila jakýkoli volný čas, kdy jsem si třeba četla :o(. Navíc jsem po oné dlouhé odmlce zjistila (nebo spíš znovuobjevila), jak neergonomické je moje pracoviště – mám na svoji výšku moc vysoký stůl, což jsem vždycky kompenzovala podsedákem, ale pak zase musím mít ještě stoličku pod nohama, no prostě děs. Pokaždé se tam teď těch osm a půl hodiny kroutím a odpoledne už vyloženě nevím, jak si sednout, bolí mě z toho záda a kupodivu i kyčle (to pro změnu z té vysoké židle) – vím, že po nástupu jsem si na to po pár týdnech zvykla, ale teď celkem upřímně uvažuju, že se domluvím s naší sekretářkou, jestli by nešel ten stůl snížit, abych mohla sedět jako normální člověk, když už nejde hýbat s výškou monitoru. Každopádně sečteno a podtrženo, doma mám mnohem lepší pracovní podmínky, jsem výkonnější, efektivnější (všechny ty pauzy a prostoje jsem vždycky využila na drobné domácí práce, které pak na mě nečekaly odpoledne) a rozhodně si nepřipadám přivázaná osm a půl hodiny na prdeli (což teď ještě umocňují ty mizerné polední pauzy, kdy se člověku vlastně ani nikam nechce, když je všechno takový problém), přestože stejně nejsem schopná celou tu dobu pracovat :o(. Asi nemusím zdůrazňovat, že bych aspoň pár dní v měsíci na home office brala napořád bez nutnosti odůvodňovat to epidemií, co? Nicméně jsem aspoň zjistila, že nejsem jediná, kdo to tak vnímá (u pár "hujerů" mě to docela překvapilo :o), a taky že nejsem jediná, kdo je po příchodu z práce totálně grogy – dlouho jsem si říkala, že je se mnou asi něco v nepořádku, ale zdá se, že je to bohužel úplně normální :o(
Moje domácí kancelář - s novou agendou už se mi papíry rozlezly i na přilehlou pohovku; vpravo home office u našich, když bylo potřeba hlídat chlupáče :o)
Čáru přes rozpočet mi taky dělalo počasí, neb letošní květen byl neskutečně studený a deštivý, takže jsem ráno jezdila do práce na kole i při třech, čtyřech stupních nad nulou, což je celkem vtipné, když si uvědomím, že jsem vloni na podzim odkládala kolo kvůli chladu při nějakých sedmi stupních... A co se deště týče, neustále sleduju radary a i tak potom odpoledne jezdím místo s větrem o závod s deštěm o závod, což je de facto ještě vyšší rychlost, trochu něco jako Mach 3 :o). Každopádně osobně jsem měla pocit, že se Měsíčkové u ohně ožrali jak dogy a Května někde zapomněli, takže na sesli místo něj kraloval Říjen, čemuž by i odpovídaly denní maxima kolem dvanácti stupňů.
Květen mi však dával ťafky i jinak, ale o tom tu moc psát nechci. Shrnu to asi jenom tak, že pokud chcete něco udělat, tak s tím neváhejte. I když se to někdy může zdát v onom zběsilém kolotoči všedních dní jako nepodstatné nebo jako že to počká (třeba na půlkulaté narozeniny nebo prostě na příště), pokud už delší dobu uvažujete, že chcete znovu navázat kontakty s rodinou či přáteli, prostě to udělejte. Je jedno, jestli ze sebe uděláte pitomce a bude to trapas, prostě se postavte svojí zbabělosti nebo lenosti nebo čemukoli, co vám v tom brání, a zkuste to. Pořád je to totiž lepší, než se pak trápit, že jste to neudělali, až vám život tu možnost vezme.
V důsledku všeho výše uvedeného jsem byla hodně nesoustředěná, takže jsem v hlavě těžko udržela myšlenku, což nemám ráda, protože pak mám pocit, že je toho na mě moc a nic nezvládám a chci od toho jednoduše utéct a zalézt si někam do kouta, kde bych měla klid. Byla jsem celá taková rozháraná, takže jsem v květnu měla rozečtené čtyři knížky naráz (nějak jsem se nemohla do ničeho začíst), což už se mi dlouho nepodařilo. Něco jsem ale za květen přece jen přečetla, i když to bylo spíš zásluhou mojí prvomájové návštěvy Barjohových, kdy jsem během cesty vlakem přečetla čtvrtý díl detektivek z antického Říma s Markem Didiem Falkem. Pak jsem zvládla dočíst další díl Zaklínače (ten mě jen tak mimochodem dost rozladil, ale o tom až někdy příště) a jeden z románů slovenské spisovatelky Kristíny Brestenské.
Multireading v praxi :o)
Po večerech jsem se uklidňovala u pletení pokusného svetru z maxiklubka, které jsem si někdy vloni koupila ve slevě v Normě. Byla to zároveň tak trochu prevence, abych u televize nežrala (protože když si zaměstnám ruce a tak trochu i hlavu, celkem to funguje, ale bohužel to neznamená, že nejsou večery, kdy bych se nefutrovala jako kdybych týden nejedla :o(, a případně abych úplně neusínala, i když na to to až tolik nefungovalo. Každopádně se musím pochválit, že to zatím vypadá celkem dobře a možná se tenhle svetr bude dát i nosit (přiměřuju ho k mikině, která je mi dobře, takže snad jo :o), přičemž se zdá, že mi nejmíň polovina klubka ještě zbyde.
Ano, tato mátová chobotnice bude jednou svetrem :o)
Ze seriálů jsem v květnu dokoukala Nashville, resp. jeho první sérii a kousek druhé, ale pak už mě to až tolik nebavilo, jak se všechno postupně komplikovalo a vlastně žádná z dějových linek nesměřovala k nějakému uspokojivému konci (ale možná to bylo jenom mnou a neměla jsem zkrátka stání asi jako u těch knížek). Z filmů, které jsem v květnu viděla, se mi jednoznačně nejvíc líbily oba díly nového Jumanji s Dwaynem Johnsonem a pak mě ještě zaujal film Tvrdé palice s Georgem Clooneym a Renée Zellweger – upřímně řečeno jsem neměla tušení, že po první světové válce byl americký fotbal takový looserovský sport, který nikoho nezajímal a nikdo ho nebral vážně, přišlo mi to až neskutečné, když uvážím, jaký je z toho v dnešní době v USA kult, a líbilo se mi i ono chlapácké soupeření hlavní dvojice hrdinů a Clooneyho vtipné fígle na hřišti.
Jinak z dalších pozitiv musím vypíchnout fakt, že jsem po hooodně dlouhé době vzala zase do ruky kytaru a kupodivu jsem byla jakž takž schopná přehrát i několik nových písniček – konkrétně "Monster" a "Radioactive" od Imagine Dragons, u ostatních (u Zaklínače nebo "Just a kiss" od Lady Antebellum) mi ještě pořád úplně nesedí akordy, což je částečně moje vina, protože jsem lemra chramlavá, takže některé složitější akordy neumím a je to pak trochu problém :o). Nicméně se mi moc líbilo, že jsem byla schopná zahrát alespoň ty dvě písničky, že jsem přišla na rytmus a akordy, to bylo hrozně fajn a moc mě to bavilo. Navíc jsem konečně našla písničky, jejichž hraní mě opravdu bavilo – musím se přiznat, že z oněch původních táboráckých a beatlesáckých jsem asi nějak "vyrostla" či co a už pro mě nebyly dostatečnou motivací, abych nějak pravidelně hrála. Nakonec jsem hned napoprvé vydržela u kytary asi tři hodiny (než jsem se teda dopracovala k onomu slavnému výsledku dvou písniček :o) a přivodila jsem si tak puchýře na polštářcích prstů levé ruky (což je normálka, když začínáte hrát po delší době). Následující ráno, když jsem vstávala, tak hráli v rádiu "Radioactive" a mně vám udělalo takovou radost, že tuhle písničku jsem si den předtím ucházejícím způsobem hrála a zpívala :o). Tedy ucházejícím způsobem... na moje poměry :o). A samozřejmě bez publika, to se nestydím, před lidmi by to asi byla neskutečná bída :o).
Při muzicírování mi asistuje tahle letitá španělka po maměnce :o)