Pátým dnem našeho putování po Andalusii byl čtvrtek 9. září. Ráno jsem si po snídani vyfotila repliku Lví kašny před hotelem Andalusi Park a pak už nás čekalo historické centrum Sevilly. Sevilla je hlavním městem Andalusie a čtvrtým největším městem Španělska (po Madridu, Barceloně a Valencii). Navíc je jedním z nejteplejších míst Evropy (teploty v letních měsících se často dostanou i k 50 stupňům). Tzv. Zlatý věk zažila Sevilla v 16. století, 
kdy se po objevení Ameriky stala jediným přístavem ve Španělsku, odkud mohly vyplouvat lodě do Nového světa, a zároveň jediným přístavem, kam mohly být suroviny z Ameriky dováženy.
Hned po ránu jsme si v rychlosti zdarma prohlédli Katedrálu (díky tomu, že jsme se snažili tvářit jako věřící a ne jako skupina turistů) a k naší společné prohlídce historické čtvrti Santa Cruz se dokonce v jednu chvíli přidal potulný zpěvák s kytarou :o) Po procházce úzkými uličkami s domy zdobenými dlaždicemi a umělecky kovanými mřížemi jsme se vydali do sevillského Alcazaru (za 7,50 EUR), 
který je jednou z nejstarších královských rezidencí v Evropě. Vstup do Alcazaru střeží lev, který dal krvavě červené bráně i jméno Puerta Leon. Původně maurský hrad byl ve 14. století na příkaz Pedra Krutého přestavěn do podoby, kterou můžeme vidět dnes (Sevilla byla dobyta křesťany jako jedno z prvních měst ve Španělsku, a to v roce 1248), ale vzhledem k tomu, že pověřil přestavbou maurské stavitele, zachoval si Alcazar islámský vzhled. Nejzdobenější částí je Palacio Mudéjar, který především Salónem de Embajadores a Patiem de las Doncellas s nezbytným bazénkem (za Pedra Krutého bylo centrem veřejného života) připomíná Alhambru. Gotická síň (Salón Gótico) s křížovou klenbou v části Karla V. zas skýtá útočiště několika tapisériím s námořní tématikou. Líbilo se mi, že jsme nechodili organizovaně, a tak si člověk mohl prohlédnout to, co ho zajímalo, a jak dlouho chtěl. Kromě překrásných 
interiérů nabízí totiž sevillský Alcazar návštěvníkům stejně překrásné zahrady. Jakožto správná všetečka jsem si neodpustila výstup na jakýsi ochoz (Galeria del Grutesco), který býval součástí původní maurské pevnosti a odkud je nádherný výhled na všechny ty palmy, zastřižené keře, fontánky a pochodující pávy v okolních zahradách. Musím přiznat, že se mi z tohohle malého kousku ráje vůbec nechtělo odejít.
Nakonec jsem přece jen Alcazar opustila (předtím jsem si ale ještě odskočila na WC a nakoupila pohlednicové leporelo v obchodě se suvenýry :o) a vydala jsem se znovu do Katedrály, abych si ji za 8 EUR pořádně a v klidu prohlédla (příp. vyfotila) a především, abych se mohla podívat na její zvonici. 
Sevillská katedrála je největší katedrálou Španělska a třetí největší v Evropě (po Bazilice sv. Petra ve Vatikánu a Katedrále sv. Pavla v Londýně). Zaujímá plochu 2,35 ha, přičemž gotická část měří 126 m na délku a 83 m na šířku a uprostřed chrámové lodě se tyčí do výšky 37 m. Byla postavena na místě Velké mešity, ze které byl ponechán pouze minaret coby základ zvonice a Pomerančovníkový dvůr (Patio de los Naranjos). 
Stavba katedrály byla zahájena v roce 1402 a trvala až do 16. století. Uvnitř Katedrály se mimo jiné nachází ostatky Kryštofa Kolumba, které sem byly údajně převezeny po osamostatnění Kuby. Čtveřice soch králů v životní velikosti nesoucí jeho rakev představuje jednotlivá království španělské koruny: Kastilii, Leon, Navarru a Aragon. Na mě interiér Katedrály s obrovskými sloupy působil těžkopádně a s každým krokem jako by mě zadupával do země (nepochybně bylo účelem, aby se příchozí v katedrále cítili maličcí a bezvýznamní – jaký to rozdíl oproti pohostinnému Alcazaru tady v Seville nebo vzdušné Mezquitě v Cordobě).
Nedílnou součástí Sevillské katedrály je i zvonice Giralda (čte se Chiralda). Její převážnou část tvoří pozůstatky minaretu postaveného v letech 1184-1196. K minaretu pak 
byla v 16. století přistavěna nynější zvonice s korouhví a Giralda dosáhla výšky 98 m. Zvláštností je, že na zvonici nevedou schody, nýbrž 34 očíslovaných šikmin dostatečně širokých, aby po nich mohli vyjet dva jezdci na koních vedle sebe. Výstup až ke zvonům rozhodně stojí za to, protože je odtud krásný výhled do okolí. Rozloučení s návštěvníky Katedrály pak má na starosti půvabný Pomerančovníkový dvůr.
Vzhledem k tomu, že jsem při východu z Katedrály byla lehce dezorientovaná (při východu z Alcazaru to bylo jednoduché, protože Katedrála byla hned naproti), posloužily mi jako významný orientační prvek tramvaje na hlavní třídě Avenida de la Constitucion :o) a před návratem 
k autobusu jsem tak ještě stihla obhlídku Zlaté věže (Torre del Oro), která je jedním ze symbolů města. Původně šlo o maurskou vojenskou strážnici postavenou v první polovině 13. století za účelem ochrany cesty od Alcazaru k řece, ve středověku sloužila jako věznice a nyní zde má sídlo námořní muzeum.
Další zastávkou našeho andaluského vandrování byl 120 km vzdálený přístav Cádiz, údajně nejstarší evropské město založené Féničany už v roce 1100 před naším letopočtem, ze kterého jsme během krátkého rozchodu viděli jen náměstí s katedrálou a pláž u Atlantského oceánu, kde jsem při brouzdání našla 
zvláštní kameny připomínající květiny. Z Cádizu jsme potom popojeli ještě dalších 40 km do města zvaného Jerez de la Frontera, kde byla pro zájemce naplánována návštěva vinného sklepa s "přednáškou" o výrobě Sherry za 10 EUR na osobu. Problémem bylo, že pro ty, které víno nezajímalo (což jsem nakonec z celého autobusu byla jenom já :o), neměli náhradní program, takže místo 
vytouženého odpočinku u hotelového bazénu jsem vyrazila na prohlídku místního alcazaru. Ten mě nakonec velice mile překvapil, za vstupné 3 eura jsem si ho mohla prošmejdit od sklepa až po hradby a strávila jsem tak velice příjemné dvě hodiny. Alcazar v Jerezu pochází z 12. století a i když je skromnější a méně zdobený než např. ten sevillský, je krásnou ukázkou základních částí arabského obytného hradu. Jsou zde zahrady, mešita, nádrž na pitnou vodu i lisovna olivového oleje z 18. století, vše obklopené masivním opevněním. A uvnitř těch zdí před vámi v každém koutě ožívá minulost (když jsem si vykračovala po hradbách a šplhala na vrcholky opevněných věží, měla jsem pocit, že mi chybí už jen brnění :o). Z hradeb 
byl navíc pěkný výhled na další jerezskou zvláštnost – kostelní věž s kachličkovou střechou.
Po prohlídce Jerezu nás už autobus zavezl do místního čtyřhvězdičkového hotelu Sherry Park, kde nás opět čekala pompézní večeře (tentokrát jsem si dala kuřátko s bramborovými lupínky a nějakým tím salátkem a jako dezert kompot a čerstvý ananas a meloun). No a po večeři jsem si zaplavala v krytém vyhřívaném bazénu, který jsem měla celý jen sama pro sebe (nicméně v devět hodin, kdy se měl zavírat, jsem radši odešla, aby mě tam náhodou někdo nezamkl :o).