Po lopotné dřině na překladu předmluvy knihy Marka Beaumonta Out Of This World: The Story Of Muse (neboli Z jiného světa: Příběh Muse) jsem se rozhodla se o něj s vámi podělit. Možná časem pro překlad téhle knihy udělám samostatnou rubriku, ale vzhledem k tomu, jakým tempem mi to prozatím jde (asi jako psovi pastva) s tím pospíchat nebudu.
Kniha jako taková vypadá velice dobře. Kromě toho, že je o mé oblíbené skupině, má Mark Beaumont moc příjemný, poměrně vtipný a obrazotvorný styl (což mi překlad dvakrát neulehčuje :o) Takže bez zdlouhavých řečí, tady máte ochutnávku:
Předmluva
Při prvním rozhovoru byli Muse nejsnáze zapomenutelnou kapelou, jakou jsem kdy potkal.
Tehdy v sychravém lednu roku 1999 seděli nemotorně namačkaní okolo stolu v zatuchlé kavárně několik yardů od kanceláří jejich PR společnosti v západním Londýně, bylo to teprve jejich druhé interview s profesionálním hudebním novinářem (první bylo s mým kolegou z NME Jamesem Oldhamem kvůli jejich dřívějšímu propagačnímu životopisu) a první, které bude vydáno celostátně (v NME sekci nových kapel, tehdy nazývané "Na programu"), a jejich nedostatek mediální průpravy jim třásl šálky a zamotával jazyky. Tyhle tři neklidné červenající se nóbl děti z jihozápadní Anglie se zdáli být naprosto neslučitelné s hudbou, kterou měli podle všeho dělat: zejména s úvodní nahrávkou "Muscle Museum" z jejich druhé desky, která před pár týdny rozbombardovala stereo NME a všechny nás fascinovala svojí basovou linkou pochodujícího diplodoka, kytarou marockého zaříkávače hadů a refrénem tak velkolepým v hutnosti svého falzetu, že se zdálo, že vybuchne z reproduktorů jako sopka pod Notre Dame plná hořících alb Queenů.
Tuhle hudbu měli nepochybně na svědomí obři; opravdoví pětadvacetimetroví litinoví obři s hrdlem ječících harpyjí, kytarami soptícími síru a varlaty tvrdými jako žula. A přesto to byli tyhle tři neklidné červenající se nóbl děti z jihozápadní Anglie nervózně mumlající do svých dietních Col. Ten drobný s ostře řezanými rysy, dvacetiletý a roztěkaně strohý, který se jmenoval Matt Bellamy, byl zjevně jejich mluvčí, drmolil a zajíkal se skrz vymezenou půlhodinu krkolomným tempem, jako kdyby mu nervozita a mediální nezkušenost působila prudký záchvat slovní gastroenteritidy. Basista Chris Wolstenholme (Wolstenholme? Chci říct, co za středoškolskou kapelu tohle bylo?), který seděl uvážlivě stranou a doplňoval detaily a maličkosti, kde bylo potřeba, se zdál být přátelský a dostatečně okouzlující, zatímco chlapecky plachý, ale usměvavý bubeník Dominic Howard se, soudě podle jeho celkové účasti na rozhovoru, mohl stejně dobře narodit němý1. Bylo opravdu možné, že tahle žhnoucí erupce operního rocku, tihle Raiohead se silou Wagnera, tohle první vyšlehnutí Nové hudby, může vycházet z těchto – no – studentů?
Samotné interview bylo bolestně neškodné. Poznali se ve škole, vyhráli Bitvu kapel, několik let pokračovali v hraní po hospodách v okolí Teignmouthu dokud nezískali smlouvu s menší nezávislou nahrávací společností, bla bla bla. Jsou nestoudnými napodobiteli Radiohead? Jejich vliv tam je, ale jsou úplně jiná kapela. Jaký mají pocit z toho, že podepsali smlouvu se stejnou nahrávací společností jako Madonna, společností Maverick? Mají s nimi smlouvu také Deftones a Matt má rád Deftones. Jaká je jejich reakce na řeči o Mattově neurvalém dospívání v Teignmouthu? No, hm, byl tak trochu zlobivý hoch, ale nechtějí se k tomu vyjadřovat.
Usrkávali jsme svoje limonády, počítali minuty a bez větší motivace jsme se pachtili s jednotlivými body sekce "Na programu". Poté, co byly všechny otázky náležitě (a tupě) zodpovězeny a všechny zásadní momenty z jejich minulosti prozrazeny, přičemž se mistrovsky vyhnuli jakýmkoli trochu zajímavým, kontroverzním nebo pobuřujícím výrokům, zastavil jsem pásku a oznámil Muse, že mi právě poskytli dost možná to nejnudnější interview, jaké jsem kdy vedl.
Někdo je může podezřívat, že si moje slova vzali k srdci.
Protože, moji milí, jak se tohle všechno mělo změnit.
* * *
V Moskvě jsme pili vodku s pokoji plnými groupies. V Rakousku jsme se tak opili, že jsme si neuvědomili, že jsme nechali Matta v Grazu, dokud jsme nedojeli do Vídně. Prodrali jsme se do nóbl hospod v Pigalle a bránili jsme se houfům sápajících se rukou u vchodu pro účinkující v Barcy. Začali jsme neohlášené a neplánované focení na Rudém náměstí, jen abychom byli během deseti minut pronásledováni zpět do spěchajícího minibusu davem ječících ruských fanynek, které nás tam nečekaně vypátraly2. Mluvili jsme o nahých vířivkových seancích pod vlivem hub ve studiích Richmond recordings. Společně jsme si prohlédli zajímavosti Londýna, od virtuálního letu meteoritu v planetáriu Vědeckého muzea na playback "Absolution" (spolu s projekcí hvězdné oblohy) až po obdivování voskového zadku Kylie Minogue v Muzeu Madam Tussauds.
Za deset let, která následovala po tom katastrofálním vlhkém lednovém interview, jsem se s Muse pravidelně vezl na zadním nárazníku jejich vesmírné lodi k úspěchu, dělal s nimi interview v rozhodujících okamžicích na jejich vzestupu a sledoval jsem, jak jejich živá vystoupení rychle nabírala na důležitosti, jak přerůstala divadla jako batole přerůstá dupačky, nadouvala střechy arén napříč Evropou, až nakonec svobodně vybuchla na stadionech, pro které se narodili.
Na samém začátku bylo zřejmé, že tahle skupina je příliš velká pro místa, kde vystupovala. Během těch raných předkapelových turné a malých samostatných představení s albem Showbiz řádili jako nějaké obrovské rockové zvíře zavřené v příliš malé kleci; Matt skončil každé vystoupení ničivým běsněním, rozbíjel kytary, přes pódium házel činely jako frisbee (při jednom památném vystoupení v Paříži málem připravil Doma o hlavu), válel se po podlaze a dávil se feedbackem jako by byla jeho hudba zneuctěna, když nemá stadion o rozloze, jakou si zaslouží. Jakmile je druhé album Origin Of Symmetry3 vzalo do Akademií, Apollů a Zenithů, objevila se nebeská tělesa; během písně "Bliss" byly vypuštěny tucty nafukovacích bílých planet naplněných stříbrnými telegrafními páskami.
S albem Absolution přišla invaze do arén, z oblohy začala padat nebeská tělesa ostřelovaná děly s telegrafními páskami a holografickými lasery. S albem Black Holes And Revelations přišly výstřednosti na festivalech, kde byli hlavními hvězdami, přibyly ohňostrojové kaskády, obrovské obrazovky s vizemi budoucnosti, kytara, která se zdála, že mění barvu v závislosti na Mattově náladě, a varhany třetího tisíciletí, které se rozsvítily s každou notou jako kosmická loď z Blízkých setkání. Že si Muse stále připadali omezováni svým okolím, bylo nejvíce znát na Domově podstavci s bubny – neonovém modelu družice, který byl tak velký, že pódia arén byla příliš malá na to, aby k němu mohla být připevněna křídla, takže připomínal masivní svítící mixér. Dokonce existovaly plány postavit během evropského turné Black Holes... ohromný stožár anténního vysílače uprostřed hlediště, aby se mohla scéna (na motivy stanice HAARP na Aljašce, o které konspirační teoretici věří, že byla postavena jako součást vládního projektu na ovládání mysli) rozšířit přímo do hlediště, ale zhatila je cena jeden milion liber.
A tak nevyhnutelně došlo na stadion ve Wembley – jejich vstup do dospělosti, jejich propuknutí z arénové kukly, při kterém mohli plně rozprostřít křídla stadiónové kapely. Tady tihle tři vystoupali zády k sobě na plošině uprostřed hřiště zahalení v oblacích kouře a pak přešli do smyslového blitzkriegu. Obrovská tykadla vysílala laserové paprsky do stratosféry. Zdokonalená obří nebeská tělesa pulzovala světelným spektrem na horních tribunách, kde čněla nad jevištěm jako kolegium gigantických mimozemských mozků, nebo se vznášela kolem arény s akrobaty zavěšenými na spodní straně. A jeviště samotné útočilo na oči jednou obrovskou televizní obrazovkou zářící pokřivenými pixelovými přízraky kapely, filmy s androidními tanečnicemi u tyče nebo zničenými futuristickými městy přeludů. Byla to podívaná od Muse tak, jak měla odjakživa vypadat, představení stejně monumentální jako byla vždy jejich hudba. Cítili jste, že tady jsou Muse doma; Muse volně dýchají.
Na stadionu ve Wembley toho voňavého červnového večera roku 2007, byli Muse tou nejhůře zapomenutelnou kapelou, jakou jsem kdy viděl.
* * *
A interview? Taková interview! Tajní ještěrčí lidé ovládající vládu! Jedenáctá planeta na dráze hrozící srážkou se Zemí, z čehož plyne, že se život na naší planetě chýlí ke konci! Přeludy o krajinách na Marsu! Tryskové létající obleky, ovládání mysli vládou, konspirační teorie kolem 11. září, rytíři ze Cydónie, nestydaté výzvy k revoluci! Stejně jako nabírala na síle a bombastičnosti jeho hudba a jeho vystoupení na jevišti se stávala oslepujícím technologickým monolitem kosmického věku, stávaly se rozhovory s Mattem Bellamym stále divočejšími a poutavějšími, když vykládal své názory na teorie o internetovém spiknutí, politickou a náboženskou úplatnost a své představy o vzniku vesmíru, které seskládal z různorodých vědeckých faktů pospojovaných dohromady jeho vlastním brilantně pokřiveným smyslem pro logiku.
Kdepak ten tupý mumlající teenager z kavárny v západním Londýně v roce 1999, Matt Bellamy vyrostl v muže rozhodnutého vše zpochybňovat, oloupávat lži a fámy, které nás denně bombardují, aby odhalil svoje vlastní osobní pravdy o politickém, náboženském a vědeckém vesmíru, ve kterém žijeme. A také v muže, odhodlaného brát halucinogeny, aby se do něj ponořil a skutečně ho vnímal. Z části bojovník za pravdu, z části šílený vědec, z části sci-fi geek, z části psychedelický vizionář, Matt znamenal zcela novou evoluci vrozených předpokladů rockové hvězdy; prudce inteligentní, s wagnerovskými vizemi, chrlící ze rtů krkolomnou rychlostí šokující koncepty a světonázorově odvážné teorémy, aniž by měl posluchač možnost je současně vnímat i pochopit, pokaždé překročil čas, který jsme měli na interview vymezený, a délku slov, kterou jsem dostal zadanou. Často jsem měl pocit, jako bych se pokoušel dělat rozhovor s celým internetem pomocí náhodného vyhledávání.
Ve snaze zachytit tenhle závratný zážitek na následujících stránkách, jsem použil většinou dříve neuveřejněné části mých rozhovorů s Muse, které pokrývají celou jejich kariéru, mapují Mattův vývoj z mediálně plachého mumlala v jednu z nejbáječnějších a nejvíce fascinujících osobností hudebního průmyslu a snad odhalují nevyřčenou stránku raketové jízdy Muse do stratosféry operního rocku. Je to impozantní příběh tragédie, dobrodružství, mysticizmu a slávy, takže se pevně připoutejte, Muse budou supervelkolepí za deset, devět, osm...
Mark Beaumont, červen 2008
1Ovšem Dominicova prvotní zapomenutelnost se mi o pár týdnů později vrátila: hnal jsem se přes trávník Univerzity v Readingu, abych stihl úvodní riff písně "Muscle Museum", když dělali Muse předkapelu skupině Gene na jejich univerzitním turné v roce 1999, a když jsem se po představení ocitl v jejich šatně, zeptal se mě bubeník Matt James, jestli se mi líbila předkapela. "Budou velkolepí," odpověděl jsem a díkybohu za to, protože jsem nepoznal Dominica, který stál ve vlněném klobouku krok ode mě a pozorně naslouchal, co odpovím.
2Tahle událost byla dokonce zachycena na kameru dlouholetým spolupracovníkem a dokumentaristou Muse, Tomem Kirkem, a použita na druhém "Hullabaloo" DVD vydaném v roce 2002 – můžete postřehnout jen útržek mého interview s kapelou, zatímco jsme spěchali pryč do mrazivého moskevského odpoledne.
3Koncem roku 2001 jsem ve své poštovní schránce nadšeně objevil svoji vlastní osobní platinovou desku jako poděkování za tři roky srdnaté podpory.
Z anglického originálu Out Of This World: The Story Of Muse by Mark Beaumont přeložila © rebarbora