V neděli 11. června mě pak v rámci mého píseckého prodlouženého víkendu s výlety čekala výprava na zámek Blatnou. Po svém pohodičkovém ranním rituálu, kdy jsem vstávala poměrně brzo (viz odhlučení v hotelu Biograf), pak jsem vyrazila na sedmou na snídani (mimochodem se snídaní to bylo taky celkem vtipné, protože jsem celou dobu až do příjezdu bůhvíproč žila v přesvědčení, že jsem si objednala ubytování bez snídaně, a pak jsem to nikde na voucheru z Bookingu nebyla schopná vyčíst, jak to teda mám, takže jsem vyrážela na cestu připravená na nejhorší a pak jsem byla mile překvapená – jako bezlepkový chleba si s sebou stejně tak jako tak brát musím, tudíž už to takový rozdíl nebývá, ale ten teplý čaj k snídani a máslíčko a šunčička byly moc fajn – přivezené Almette jsem si schovala do minibarové lednice a pak si ho v pondělí zase odvezla s sebou domů :o) a po ní jsem si ještě zvládala na pokoji tak hodinku číst Tasova dobrodružství, jsem ale v neděli nějakým zkratem vyrazila z hotelu na autobusové nádraží o hodinu dřív, a tak jsem si před výletem došla ještě na průzkum zdejšího Tesca, jestli náhodou nemají balený hotový bezlepkový chleba, že bych v pondělí nemusela snídat posladku – no nemají, takže jsem v pondělí byla na bezlepkových piškotech a jogurtu (jako nic moc, ale přežít se na tom dalo :o(, nicméně tam měli před Tescem jedno zlatnictví, kde jsem si naprosto neplánovaně koupila moc krásný stříbrný prstýnek za pouhých 270 Kč (jako památku na tenhle super víkend :o), což mi udělalo velkou radost, poněvadž normálně mám docela problém sehnat prstýnek, který by mi byl a ještě se mi líbil (jako správná dcerka z údajně mlynářské rodiny mám totiž trochu silnější kosti :o(
Každopádně zpátky k tématu – Blatná je moc kouzelné městečko s ještě kouzelnějším zámkem usazeným uprostřed jezírka plného leknínů, jako vystřiženým z pohádky :o). Nevím přesně proč, ale do tohohle zámku i s jeho parkem jsem se jednoduše zamilovala na první pohled (o krotkých daňcích ani nemluvě), tomuhle zkrátka říkám, že má nějaké místo "genius loci" – většinou na mě totiž tenhle pojem neplatí a dost dobře nechápu, co tím v průvodcích myslí, ale tady jsem to cítila (možná i proto, že to o Blatné nikdo neříká :o). Samozřejmě jsem toho chtěla vidět co nejvíc, a tak jsem měla pro jistotu mailem dopředu zamluvenou rozšířenou prohlídku zámku (i se Zelenou světnicí) od dvou hodin odpoledne. Na Blatnou jsem nicméně dorazila už někdy kolem dvanácté, takže jsem měla dost času prohlédnout si okolí a především park :o)
Přiznám se, že mě ze začátku trochu mátly všechny ty cedule s nápisem "Krmení daňků jen na vlastní nebezpečí" a neméně výstražná upozornění, že v parku mohou padat stromy. Daňci totiž vypadali vcelku neškodně, jen se tak popásali kousek od pěšiny a nikoho si nevšímali, to ovšem jen do okamžiku, než někdo z nově příchozích vytáhl sáček se suchým pečivem – to se pak začaly dít věci :o). Daňci byli po jakémkoliv krmení jako diví (viděla jsem, že někdo jim přinesl svazek mrkví, někdo i jablka :o) a docela nekompromisně doráželi na každého, kdo vypadal, že má v ruce něco jedlého :o). Na turisty se domlouvali nenápadným frkáním a na tenhle signál přebíhaly oborou celá stáda, jakmile se objevil v dosahu nějaký krmič :o). U malých dětí vyvolávalo jejich lehce neurvalé chování hystericky vyděšený pláč (občas to bylo až skoro na doživotní trauma :o), u dospělých spíš nervózní smích, ale jinak dobrý, nikoho nepovalili na zem, ani neokusovali ruce, takže pohoda :o). A já jakožto paparazzi sledující vše bezpečně zpovzdálí jsem se celkem dobře bavila :o)
Jinak kromě daňků se v parku prochází i několik pávů (včetně hodně nezvyklých albínů), které tu naštěstí nikdo z návštěvníků nepronásledoval, takže jsem z toho hned měla lepší pocit. Navíc všichni obyvatelé blatenské obory tam mají evidentně i dobré zázemí – daňci jakési zděné stavení coby zimoviště a spoustu krmelců po parku jako takovém, pávi měli dřevěné "domečky" apod. Jo a ochočené a zvyklé na krmení jsou tady i kachny, ty mě pronásledovaly už po cestě k zámku kolem rybníčku, kdy byly ze začátku ještě takové rozespalé, ale pak se začaly čím dál víc ozývat tím svým "kva-kva" :o). Jenže já bohužel vyrazila do Blatné nepřipravená a žádné dobrůtky jsem s sebou neměla (jen jedny své předražené bezlepkové sušenky a těmi jsem tedy zvířectvo rozhodně krmit nehodlala, aby se jim ze všech těch škrobů náhodou neudělalo špatně :o)
V parku jsem si prošla celý velký okruh a pak ještě jednou okruh malý a moc jsem si to užívala (žádný strom na mě naštěstí nepadl :o). V blatenském parku (prý má rozlohu 42 hektarů) je pro návštěvníky k dispozici i koňský povoz nabízející svezení za celkem slušné peníze (ten jsem si ale nechala až na příště, neb jsem si říkala, že Blatnou prostě musím ukázat mamce :o) a taky je tam možnost půjčit si loďku na projížďku po zámeckém rybníku. Nakonec jsem si ještě dala latté ve zdejší Zámecké kavárně (na internetu se chlubili, že mají i bezlepkové zákusky – ty jsem tam teda nikde nenašla, ale vystačila jsem si i tak, se svými sušenkami, aneb kdo je připraven, není zaskočen :o)
No a potom už konečně přišla ve dvě hodiny řada i na prohlídku zámku jako takového. Blatná opět nabízí pouze jednu prohlídkovou trasu, takže žádné dilema a zbytečný stres, vstupné na rozšířenou prohlídku je standardních 150 Kč/osobu a začátek prohlídkového okruhu je trochu nezvykle přímo na pokladně :o). Průvodkyni nám dělala paní důchodového věku, u které jsem se v první chvíli zhrozila, že to asi nebude stát za nic, ale upřímně vám můžu říct, že jsem snad ještě lepší průvodkyni na zámku nezažila. Byla naprosto skvělá a nejen že nám okomentovala de facto každičký exponát, ale úžasným způsobem zapojovala do svého výkladu i přítomné děti – jednoho klučinu pasovala hned na začátku na rytíře a pak nechávala všechny přítomné děti na střídačku rozsvěcet v jednotlivých místnostech ("Prosím tě, ty jsi takový statečný, běž teď támhle do těch dveří, vlevo za dveřmi je vypínač a rozsviť nám, oni by se mi tam ti dospěláci báli." :o). Bylo to hrozně sympatické a myslím si, že z toho děti měli pěkný zážitek :o). Ona vůbec paní průvodkyně byla taková srandistka a např. při čekání, než nás dojde zbytek skupiny, překřtila jednu z přítomných dam na Angeliku (je teda pravda, že měla naprosto totožnou barvu vlasů jako Michelle Merciérová :o) se slovy, že si hned s paní pokladní říkali, že je to Angelika a jestli prý nejsou nějak spřízněné, načež dotyčná celkem duchapřítomně odpověděla, že jediné, co by tak měly společné, je ten Peyrac doma :o)
Jinak během prohlídky nám paní průvodkyně vyprávěla hodně o rodu Hildprandtů, že jde původně o tyrolskou šlechtu pocházející z hornorakouské obce Ottenhausen, že získali šlechtictví v roce 1530 od císaře Karla V. a českými šlechtici se stali roku 1629 (to byl výklad v první místnosti u brnění, kde pak povýšila jednoho z kluků na rytíře :o) a že dědeček nynější baronky (ano, i Blatná je ve vlastnictví soukromých majitelů) byl vyslancem v Etiopii nebo něco takového a měli tam tudíž i spoustu přátel, takže když jim pak tady v Čechách zabavili majetek, odjeli Hildprandtové do Etiopie (baron Bedřich Hildprandt vedl císařský hřebčín v Addis Abebě a jeho žena Cornelie pracovala jako tlumočnice u tamějšího sídla OSN), odkud si následně přivezli spoustu "suvenýrů", které jsou v rámci prohlídkového okruhu k vidění hned asi ve druhé místnosti. Byl tam například i portrét etiopského císaře Haile Selasie I., předložka z kůží opiček Guaréza, které žijí jen na hranicích Etiopie, etiopské slavnostní oděvy, nejrůznější košíky, jakési komiksy s historickými příběhy (např. ten o královně ze Sáby a králi Šalamounovi) na papyru (aspoň mám pocit, že to byl papyrus :o) nebo malé koptské kříže (některé i s miniaturní lžičkou na delší straně – prý na čištění uší, aby vojáci v africkém vlhkém prostředí dobře slyšeli své velitele :o).
Když pak císař Haile Selasie I. v roce 1975 zemřel při státním převratu, přesídlili Hildprandtové na Baleáry a později do Gautingu u Mnichova, kde v roce 1981 baron Bedřich Hildprandt zemřel. V roce 1992 se barona Cornelie vrátila zpět na Blatnou i s dcerou Janou a jejím manželem, řeckým architektem. Rodina nejprve bydlela na zámku, ale záhy se přestěhovala do zrekonstruovaného empírového domku v zámeckém parku, kde bydlí dodnes. V roce 2014 zemřel manžel Jany Hildprandtové a krátce po něm i baronka Cornelie, zámek tudíž v současnosti vede Jana Germenis-Hildprandt a její starší sestra Josefína provozuje zámecký lihovar (obě už ale mají taky úctyhodný věk, a sice 70 a 79 let).
V rámci prohlídky pak ještě stojí za zmínku například pracovna Jana Evangelisty Purkyně, který byl během svých studií také vychovatelem Ferdinanda Hildprandta, pradědečka barona Bedřicha (toho, co pak s manželkou emigroval do Etiopie), nebo lovecký salon s dechberoucí sbírkou dančího paroží a kůží, ale i dalších trofejí (např. vycpaných orlů nebo tuleních hlav), až jsem si po vstupu dovnitř pomyslela, že tímhle se vysvětluje, jak řeší příp. populační expanzi zdejších daňků :o). Ale paní průvodkyně tenhle můj předpoklad zmírnila tím, že hodně dančího paroží pochází z každoročních shozů (tedy z toho, jak se daňci zbavují starého paroží, aby jim na jaře vyrašilo na hlavě nové) a že především onen nábytek (křesla se stolkem, lustr) a stojany na zbraně jsou zhotovené právě z tohohle humánně získaného paroží :o). Hezký byl i empírový salon s krásně vyřezávaným nábytkem, který baronka zdědila po své sestře, jež byla dobrou přítelkyní Napoleonovy manželky Marie Luisy, a od téže sestry dostala také jako svatební dar krásné sáně vyřezané z jediného kusu lipového dřeva, které jsou na Blatné také k vidění.
Fotky interiérů mám opět z oficiálních webových stránek zámku Blatná :o)
No, a protože jsem si vybrala rozšířenou prohlídku, čekala nás na závěr ještě tzv. Zelená světnice, která patří k nejstarším a nejcennějším částem zdejšího zámku (proto jsou také její prohlídky omezené, v sezóně mám pocit probíhají maximálně jednou denně). Její zdi jsou zdobené původními nástěnnými malbami z konce 15. století, kdy Blatnou vlastnil Jan z Rožmitálu, který ji mimo jiné nechal přestavět na gotickou pevnost s opevněnou hranolovou vstupní věží. Víceméně ze stejné doby pochází i přilehlý nejstarší trakt zdejšího zámku, tzv. Rožmitálský palác. Počátkem 16. století pak další z pánů z Rožmitálu nechal přebudovat jihozápadní křídlo na skvostný třípatrový goticko-renesanční tzv. Rejtův palác, na jehož stavbu pozval na Blatnou proslulého stavitele Benedikta Rejta, který má na svědomí např. Vladislavský sál na Pražském hradě nebo Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře. Nejmladším traktem blatenského zámku je pak renesanční tzv. Rozdražovský palác, kde vlastně probíhají prohlídky a který nechal postavit Václav z Rozdražova počátkem 17. století (v 18. století pak proběhla ještě jeho barokizující přestavba).
Zelená světnice byla velice krásná, byť v ní byla celkem zima :o). Kromě převládajících florálních motivů (proto se jí říká zelená :o), byly na stěnách i postavy svatých a erby významných rodů, které měly nějaký vztah k blatenskému panství. Po Zelené světnici nás pak paní průvodkyně zavedla ještě i do překrásné gotické kaple, kde se prý pod dlažbou před oltářem nachází jakýsi pramen pozitivní energie :o)
Po prohlídce zámku jsme naší paní průvodkyni poděkovali za krásný zážitek (až jsme ji skoro dojali k slzám :o) a já pak šla ještě aspoň nakouknout do parku, protože se mi z Blatné vůbec nechtělo odjíždět pryč :o(. Odskočila jsem si na WC (je při cestě ze zámeckého nádvoří k brance do parku po pravé straně) a pomalu jsem se courala zpátky k zastávce autobusu. Po cestě jsem si ještě vyfotila zdejší kostel Nanebevzetí Panny Marie a nedalekou zvonici, a pak už jsem zamířila na autobusovou zastávku v ulici B. Němcové (při cestě z Písku do Blatné vás autobus vysadí o kousek jinde, na zastávce v ulici Palackého, což je jakoby za rohem :o). A v pondělí po ránu jsem pak vyrážela zpátky domů a do reality :o(
