Vyhořelá

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Někdy stačí kapka a onen pomyslný pohár přeteče. U mě to dneska byl oběd na služební cestě, kdy kolegové rozhodli, že se zajdeme najíst do hospody. Jenže to byla echtovní venkovská hospoda a já s mojí bezlepkovou dietou měla jasno, že zůstanu o hladu. Nesnáším, když nezapadám. Jako by nestačilo, že jsem už i tak dost divná, protože nepiju a nehraju volejbal a nedělám tunu dalších věcí, které dělají všichni okolo. Nechtěla jsem vypadat jako fiflena, co si v hospodě objedná čaj (což mi mimochodem stejně připadá jako vrchol zoufalství). Vyzpovídala jsem tudíž pana vrchního, jak že dělají toho pstruha pečeného na másle, jestli na něj nesypou mouku nebo tak, a když mi řekl, že ne, rozhodla jsem se to risknout. Jenže mě nenapadlo, že příloha v podobě šťouchaných brambor bude posypaná osmaženou cibulkou "vylepšenou" nejspíš strouhankou nebo něčím podobným (suchým, hnědým). Pitvala jsem, co to dalo, ale stejně čekám, kdy se mi udělá zle.

Posledních čtrnáct dní mám celkově náročných a tohle byla poslední ťafka, která mě po dlouhé době zase přiměla k sebelítosti a zmučeným otázkám, proč zrovna já to musím mít v životě tak těžký. Uznávám, že jsem nejspíš přepracovaná (poslední dva týdny makám jako šroub a trávím v práci víc času, než je zdrávo a než mi nakazuje fond), potažmo nad limit utahaná a tudíž přecitlivělá (poznám to podle toho, že nechci nikoho vidět a s nikým mluvit a nejradši bych zalezla někam do kouta, pryč od všech a tam si nějakou chvíli v klidu popřemýšlela, odpočinula a srovnala si v hlavě, co dělat dál). Vím, že si díky tomu příliš beru věci, které bych jindy odbyla úsměvem a mávnutím ruky, ale prostě je to tak. Nejspíš mám syndrom vyhoření (každopádně mám všechny jeho příznaky), a protože na internetu píšou, že si má člověk v takovém případě postěžovat přátelům nebo zajít za odborníkem (já si ale dost dobře neumím sama sebe představit, jak se se svými strachy a nejniternějšími pocity svěřuju úplně cizímu člověku, který si ode mě za to ještě vezme peníze), vypíšu to tady vám, protože se potřebuju někomu vyplakat na rameni a vy nemáte moc prostředků, jak proti tomu protestovat.

Co se toho vyhoření týče, už na tom alespoň nejsem tak, že by se mi nechtělo domů (to už jsem naštěstí překonala a dokonce už ani nijak nehrotím samostatné bydlení, naopak jsem celkem v pohodě a spokojená – ani nevím, jak se mi to podařilo), ale v práci to stojí pořád za starou bačkoru. Sice si furt namlouvám, že to nemá cenu řešit a že jestli v červenci opravdu skončím bez práce, bude to možná jenom dobře a konečně si odpočinu, ale na druhou stranu mě to docela žere, protože si pak připadám jako totální idiot.

Abyste byli v obraze, shrnu vám svoji dosavadní pracovní anabázi.

De facto jsem pořád u stejného zaměstnavatele, na stejném oddělení, ale prakticky (rozuměj: papírově) střídám zaměstnavatele jako fusekle. Nastoupila jsem k nám po škole, na jakousi stáž pro získání praxe, přičemž jsem byla přiděleným zaměstnancem vybrané agentury práce. To mi vydrželo osm měsíců, pak protože jsem se osvědčila, jsem byla přijata do stavu na nějakých čtrnáct měsíců. Pak se situace změnila, rušila se místa a já skončila bez práce, ale s příslibem, že by mě možná další rok zase vzali. No, a protože jsem byla mladá a omámená (tehdy ještě) příjemným pracovním kolektivem, počkala jsem si a skončila jsem znovu jako přidělený zaměstnanec tentokrát jiné agentury práce na dalších dvaadvacet měsíců. Potom jsem na nějakých sedmnáct měsíců plynule přešla pod jinou agenturu práce a následně jsem skončila s další smlouvou na dobu určitou (naštěstí zatím u stejné agentury práce) na dalších dvacet tři měsíců, tedy do letošního července (za svůj dosavadní pracovní život jsem tak stihla vystřídat čtyři zaměstnavatele).

Chápu, že v dnešní době jsou pracovní smlouvy na dobu určitou naprosto běžná věc, a i když už mi ta neustálá nejistota leze krkem, byla bych ochotná se s tím smířit. Ale problém je v tom, že se u nás poslední dobou hrozně přibírají samí noví zaměstnanci a všichni jdou rovnou do stavu, žádná agentura práce. Říkám si, že po těch letech, bych si možná taky zasloužila patřit ke kmenovým zaměstnancům. Navíc všechny nováčky zaučuju (minimálně co se našich databázových systémů týká) a mám rovnou pod čumákem novou kolegyni, která mi byla nastěhována do kanceláře koncem loňského roku, a nejen že je od začátku kmenovým zaměstnancem, ale dokonce už má i prodlouženou smlouvu do srpna 2015, tedy na dobu delší než já. Jenže znáte to, je to známá jednoho našeho kolegy... Poslední dobou mám vůbec pocit, že se to u nás peče spíš podle toho, s kým chodíte po práci chlastat nebo hrát kuželky či co to vlastně všichni provádí, než podle toho, jak kdo dělá svoji práci. A z toho je mi mírně řečeno na blití.

Částečně i proto, jak se u nás teď ten kolektiv podělal (už jistou dobu se neorientuju v tom, kdo to s kým táhne a kdo je s kým na nože, přičemž mojí největší chybou bude nejspíš fakt, že je mi to upřímně jedno), si říkám, že by mi až tak nevadilo, kdyby mi smlouvu neprodloužili. Ale znáte to. Mé rozumné, racionální já mě nabádá, abych byla vděčná za každý měsíc, kdy jsem zaměstnaná, protože najít v dnešní zapeklité době jiné místo by bylo zatraceně těžké. Jenže na druhou stranu si říkám, že by člověk měl mít nějakou hranici, do kdy se bude kvůli práci vděčně plazit a olizovat ruku za každou pozici, a od které chvíle si řekne dost a nenechá si už víc dělat na hlavu. Ano, tušíte správně, že mám pocit, že jsem nedoceněná, a trpím menší ponorkou. Jenže co s tím?

Včera jsem tak počítala, že kdybych vybrala stavebko, mohla bych si dovolit nějaké dva roky pracovních prázdnin. To zní úžasně, nemyslíte? Říkám si, že kdyby se mi splnil můj tajný sen a třetí nezaujatá strana by došla k názoru, že přeci jen mám nějaký ten překladatelský um, mohla bych se tomu věnovat naplno a možná bych se dočkala i toho, že by oficiálně vyšla kniha s mým jménem v roli překladatele na přebalu :o) Jenže co když se dozvím, že jsem na tom jako někteří zpěváci v právě běžících televizních soutěžích – ti taky hrozně rádi zpívají, ale vůbec to neumí :o( Zatím mi nezbývá nic jiného, než čekat. Do června, abych zjistila, jak jsem na tom s překladatelstvím. A do července, jestli teda budu mít prázdniny nebo ne.

Zpět na hlavní stranu blogu