John Green: Hvězdy nám nepřály
20. září 2014 | 12.07 |
John Green: Hvězdy nám nepřály
Chcete si článek přečíst?
Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.
Jak vypnout blokování reklamy?
Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4
K téhle knize mě překvapivě přivedla filmová upoutávka, kterou jsem viděla v kině před Divergencí (asi není náhodou, že v obou filmech hraje hlavní roli Shailene Woodley). Říkala jsem si, že by mohlo jít o celkem zajímavé čtení, něco jako Je to i můj život od Jodi Picoultové, navíc všude pěli na knihu samou chválu, a tak jsem nakonec neodolala a koupila si paperback s filmovou obálkou (ta původní obálka u pevné vazby se mi vůbec nelíbila a ani se nedivím, že jsem předtím knihu přešla bez povšimnutí). Na řadu v mém "čtecím pořádku" se dostala poměrně brzy a vlastně tak trochu protekčně (dokonce jsem kvůli ní na chvíli odložila Čas vlků), protože jsem se chystala zajít i do kina na film, ale nechtěla jsem vidět film dřív, než si přečtu jeho předlohu (měla jsem strach, že by mi vyzradili pointu). Vzala jsem si ji tudíž s sebou na prodloužený červencový víkend, kdy jsme objížděli památky na pomezí jižních Čech a Moravy, a zhltla ji prakticky za dva dny.
"Je hodně způsobů, jak zjistit, jakou má někdo pravděpodobnost přežití, a nemuset se přitom přímo zeptat. Já jsem použila ten klasický: "Studuješ?" Obvykle člověka rodiče ze školy vezmou, když si myslí, že to s ním jde do kopru.
"Jo," kývl, "na North Central. Ale jsem o rok níž, než bych měl, takže v druháku. Co ty?"
Napadlo mě zalhat. Koneckonců, o mrtvolu nikdo nestojí. Nakonec jsem řekla: "Ne, rodiče mě vzali ze školy před třemi lety."
"Před třemi lety?" zeptal se ohromeně.
Vyložila jsem Augustovi stručný příběh svého zázraku. Když mi bylo třináct, našli mi rakovinu štítné žlázy ve čtvrtém stadiu. (Neřekla jsem mu, že ta diagnóza přišla tři měsíce po tom, co jsem dostala svou první menstruaci. Něco jako: Blahopřejeme! Jsi ženská. A teď umři.) Řekli nám, že to je neléčitelné.
2pt">Udělali mi operaci, která se jmenovala úplné odstranění štítné žlázy – bylo to asi tak příjemné, jak to zní. Po ní ozařování. Potom zkoušeli chemoterapii na ty nádory v plicích. Nádory se zmenšily a pak zase začaly růst.
To mi bylo čtrnáct. Nato se mi plíce začaly plnit vodou. Vypadala jsem jako chodící mrtvola. Nohy a ruce jsem měla jako balony; kůže mi praskala; rty jsem měla soustavně modré. Dostávala jsem lék, po kterém člověk není tak totálně vyděšený z toho, že nemůže dýchat; spoustu mi ho podávali kapačkou a tak asi devět dalších léků k tomu. Ale přesto to je kapku nepříjemné, když se topíte, zvlášť když to trvá několik měsíců. Nakonec jsem skončila na jipce se zápalem plic, a máma klečela vedle postele a ptala se: "Jsi připravená, miláčku?" a já jsem jí řekla, že ano, a táta mě držel za ruku a opakoval mi, že mě má hrozně rád, a hlas se mu nelámal, protože už byl zlomený, a já jsem mu pořád říkala, že ho mám taky ráda, a plíce zoufale lapaly po vzduchu a cloumaly se mnou, tahaly mě z postele, abych jim našla nějakou pozici, kde by dostaly trochu vzduchu, a mně bylo trapně, že tak vyvádějí, byla jsem znechucená, že to prostě nevzdají, a máma mi pořád říkala, že je to v pořádku, že to bude v pořádku, že já budu v pořádku, a táta se tak moc snažil nebrečet, že když se mu to nepovedlo, a to bylo často, vypadalo to jako zemětřesení. Vzpomínám si, jak jsem strašně nechtěla být při vědomí.
Všichni už mysleli, že je se mnou konec, jenže pak se mojí onkoložce Marii povedlo dostat z plic trochu tekutiny a krátce nato zabrala antibiotika, co mi dali na zápal plic.
Probrala jsem se a za chvíli jsem byla v jedné z těch klinických studií, tak proslulých v Rakovinové republice beznadějných případů. Lék se jmenoval phalanxifor a jeho molekula se měla navázat na rakovinové buňky a bránit jim v růstu. U sedmdesáti procent lidí to nefungovalo, ale u mě ano. Nádory se zmenšily.
A zůstaly tak. Ať žije phalanxifor! Už osmnáct měsíců se nádory skoro nezvětšily. Takže jsem teď měla plíce, které sice jako plíce fungovaly mizerně, ale s pomocí toho kyslíku, co mi foukal do nosu, a denní dávky phalanxiforu by teoreticky mohly fungovat pořád pryč.
Bylo mi jasné, že ten zázrak mi jen koupil trochu času navíc – zatím jsem neměla tušení, kolik. Když jsem to vykládala Augustu Watersovi, trochu jsem si zázračnost toho zázraku přikrášlila a vylíčila jsem mu to v nejrůžovějších barvách.
"Takže teď se budeš muset vrátit do školy, co?" řekl.
"No jo, jenže já nemůžu. Už jsem udělala maturitu. Teď studuju dálkově na MCC." MCC byla naše zdejší vysoká škola.
"Aha, vysokoškolačka! Tak proto ty jsi tak vzdělaná!" Zašklebil se na mě." (str. 26-28)
Nakonec mě ale celkem zklamala. Po všech těch chvalozpěvech o tom, že jde o humornou knihu o smutných tématech a tak, jsem zkrátka čekala víc. Ke všemu mě osobně ani nepřišla nijak zvlášť vtipná či sarkastická. Hlavní hrdinka Hazel se sice zezačátku tváří hodně cool a trousí jednu sarkastickou poznámku na adresu své nemoci a toho, jak se k ní staví její okolí, za druhou, ale postupem děje z ní tahle tvrďácká slupka opadne (opět jsem měla pocit, že se autor snaží udělat hlavně dobrý první dojem) a přestože se coby vypravěčka pořád tváří nad věcí, z toho, co říká a především co si myslí, je jasné, že v jádru tak v pohodě rozhodně není, a všechny ty její poznámky dostávají nahořklou příchuť zoufalství a beznaděje. Neříkám, že je to špatně – naopak chápu, že je naprosto normální, že smrtelně nemocný člověk nejásá od rána do večera – ale je to v naprostém rozporu se všemi těmi pozitivně laděnými anotacemi. Takže jestli nemáte náladu na hodně smutné, až depresivní čtení, rozhodně se nepouštějte do románu Hvězdy nám nepřály.
"Našla jsem si lavičku mezi Irskými dárky, Královstvím plnicích per a outletem s kšiltovkami – sem na nákupech určitě nemohla zabloudit ani Kaitlin – a začala jsem číst Půlnoční úsvit.
Poměr mrtvol k větám tady byl tak jedna ku jedná a já jsem knížku hltala bez jediného vzhlédnutí. Štábní seržant Max Mayhem se mi líbil, i když technicky vzato nebyl žádná velká osobnost – líbilo se mi, že se kolem něj pořád něco děje. Pořád se vyskytovali další padouši, které mohl zabíjet, a další správňáci, které mohl zachraňovat. Nové války začínaly, dřív než stačily vítězně skončit ty staré. Takovouhle knížku jsem
nečetla od té coby, co jsem byla malá holka, a bylo to příjemné, žít zase v nekonečné fikci.
Dvacet stran před koncem to s Mayhemem začalo vypadat dost bledě, protože ho sedmnáctkrát střelili, když se pokoušel zachránit rukojmí (blond Američanku) před Nepřítelem. Ale já, čtenářka, jsem si nezoufala. Válečná vřava bude pokračovat i bez něj. Mohou přijít – a přijdou – další díly, v nichž hlavními hvězdami budou jeho spojenci: specialista Manny Loo, vojín Jasper Jacks a ostatní.
Zrovna jsem dočítala, když ke mně přišla taková malá holčička s copánky a se sponkami ve vlasech a zeptala se: "Co to máš v nose?"
"Ehm, to se jmenuje kanyla. Z těch trubiček dostávám kyslík, pomáhají mi dýchat." Přiběhla její matka a napomenula ji: "Jackie!" Já jsem ale řekla: "Ne, mně to nevadí," protože mi to opravdu nevadilo. Pak se Jackie zeptala: "A mně by to taky pomohlo dýchat?"
"To nevím. Chceš to zkusit?" Sundala jsem si kanylu a nechala jsem ji, aby si ji zastrčila do nosu. "To šimrá," prohlásila.
"Jo, já vím."
"Myslím, že dýchám líp," hlásila.
"Jo?"
"Jo."
"Já bych ti tu kanylu ráda dala," řekla jsem, "jenže já ji potřebuju, víš?" Už teď jsem začínala pociťovat, že ji nemám. Soustředila jsem se na dýchání a Jackie mi kanylu vrátila. Rychle jsem si ji otřela rukávem, zavěsila si trubičky za uši a vrátila jsem si špuntíky do nosu.
"Dík, že jsi mi ji půjčila," řekla Jackie.
"Nemáš zač."
"Jackie," ozvala se znovu její matka, a tentokrát jsem tu holčičku nechala jít.
Vrátila jsem se ke knize, kde Max Mayhem litoval, že může za svou zemi položit jen jeden život, ale pořád jsem myslela na tu malou holku a na to, jak moc se mi líbila.
S Kaitlin byl ještě další problém – už nikdy si s ní nebudu moct povídat úplně přirozeně. Všechny pokusy předstírat normální společenské styky mě deprimovaly, protože bylo naprosto jasné, že až do konce mého života každý, s kým budu mluvit, ze mě bude nervózní a rozpačitý, snad až na takové malé děti jako Jackie, které z toho nemají rozum.
A krom toho jsem byla opravdu ráda sama. Byla jsem ráda sama s chudákem štábním seržantem Maxem Mayhemem, který – no, řekněme si to upřímně, těch sedmnáct kulek přece nemůže přežít, no ne?
(Prozradím pointu: Přežil.)" (str. 42-43)
Kniha je jinak vcelku dobře napsaná a čtivá, ale tak strašně smutná, že ty dvě, tři vtipné poznámky, nad kterými jsem se pousmála, onu bezútěšnou atmosféru v žádném případě nezachrání. Navíc ani děj nebyl nijak překvapivý, za celou dobu se nestane nic, co by vám jako čtenáři vyrazilo dech. Jediné vybočení z vyjetých kolejí pro mě představovalo setkání hlavních hrdinů se smyšleným nizozemským spisovatelem Van Hautenem :o( A když už jsme u toho, líbilo se mi, že si John Green dal tu práci a vymyslel si nejen fiktivní knihu, kterou jeho fiktivní postava Hazel zbožňuje, ale nezapomněl ani na komplexní postavu fiktivního spisovatele s vlastní historií, osudem, démony a tak, to mi přišlo jako originální a propracovaný nápad. Taky musím ocenit, že se autor nestydí říkat věci naplno tak, jak skutečně jsou (ať už jde o velkohubé smuteční projevy nebo všechna ta formální podpory od nezúčastněných lidí zvenčí), a že jeho postavy mají hodně reálný pohled na život – na druhou stranu částečně i právě proto to bylo tak nelehké čtení.
"Vytáhla jsem laptop a našla jsem si Carolinu Mathersovou. Bylo neuvěřitelné, jak podobné jsme si byly: obličej kulatý od steroidů, stejný nos, víceméně stejná postava. Ale oči měla tmavě hnědé (já mám zelené) a pleť mnohem tmavší, jako italskou.
Tisíce lidí – doslova tisíce – jí napsaly kondolence. Byl to nekonečný seznam lidí, kterým chyběla – tak dlouhý, že mi trvalo hodinu proklikat se těmi vzkazy na zdi je mi líto, že jsi mrtvá a modlím se za tebe. Umřela před rokem na nádor mozku. Proklikala jsem se taky k pár jejím fotkám. Na několika těch starších byl Augustus – například s palcem vzhůru ukazoval nerovnou jizvu na její oholené hlavě; nebo ruku v ruce na hřišti u nemocnice Memorial, zády obrácení k fotoaparátu, líbali se a Carolina přitom držela fotoaparát, takže bylo vidět jen jejich nosy a zavřené oči.
Nejnovější fotky byly ty, na kterých byla ještě zdravá; na zeď je vložili kamarádi po její smrti. Byla krásná, měla ženské křivky, široké boky, dlouhé, rovné černé vlasy, které jí padaly do tváře. Jako zdravé jsme si vůbec nebyly podobné. Ale jako nemocné bychom mohly být sestry. Není divu, že na mě Augustus Waters tehdy poprvé tak zíral.
Pořád jsem se vracela k příspěvku, který jedna její kamarádka vložila na zeď před čtvrtrokem, v době, kdy byla Carolina už devět měsíců mrtvá. Všem nám strašně chybíš, a ne a ne to skončit. Je to, jako bychom ve tvé bitvě byli zranění všichni, Carolino. Moc se mi stýská. Mám tě ráda.
Po nějaké době mě máma s tátou volali k večeři. Vypnula jsem počítač a vstala, ale ta zpráva na zdi mi nešla z hlavy. Nevím proč, ale byla jsem z ní nervózní a neměla jsem hlad...
Dneska žádné zemětřesení na Papui Nové Guineji neproběhlo, a tak byli rodiče až přehnaně zaměření na mě. Nepovedlo se mi tedy utajit tu náhlou záplavu obav.
"Nestalo se nic?" zeptala se máma při jídle...
"Je zamilovaná," usmál se táta.
"Nejsem žádný zajíc a nejsem zamilovaná do Augusta Waterse ani do nikoho jiného," prohlásila jsem až příliš rozčíleně. Zranění. Jako by Carolina Mathersová byla bomba, a když vybuchla, všem kolem ní se zaryly pod kůži střepiny.
Táta se zeptal, jestli pracuju na něčem do školy. "Mám hrozně složitý úkol z algebry," řekla jsem mu. "Tak složitý, že laikovi to nedokážu vysvětlit."
"A co tvůj kamarád Izák?"
"Slepý."
"Dneska se chováš hodně jako teenager," podotkla máma. Zdálo se, že jí to vadí.
"To jsi přece chtěla, ne? Abych se chovala jako teenager."
"No, takhle jako teenager zrovna ne. Ale samozřejmě že já i táta jsme rádi, že už začínáš být dospělá, že potkáváš nové lidi, že chodíš na rande."
"Nechodím na rande," odsekla jsem. "Nechci chodit s nikým na žádné rande. Je to hrozná představa a strašná ztráta času a –"
"Co se stalo, holčičko?" skočila mi máma do řeči.
"Já jsem jako... jako... Jsem jako granát, mami. Jsem granát a jednou vybuchnu a ráda bych, aby bylo co nejmíň obětí, chápeš?"
Táta naklonil hlavu trochu ke straně a zatvářil se jako pokárané štěně.
"Jsem granát," opakovala jsem. "Chci se vyhýbat lidem a číst knížky a přemýšlet a být s váma, protože vám už ublížím tak jako tak, s tím nemůžu nic dělat, vy jste v tom až po uši. Tak mě nechte, jo? Nemám depresi. Nepotřebuju chodit víc mezi lidi. A nemůžu být normální teenager, protože jsem granát."
"Hazel," začal táta, ale nebyl schopen pokračovat. Táta docela dost brečel.
"Půjdu k sobě a budu si chvíli číst, jo? Nic mi není. Fakt mi nic není, jen si chci číst."
Pokusila jsem se pustit se do jednoho románu, který jsem dostala za úkol, ale stěny v našem domě jsou tenké jako papír, takže jsem nemohla přeslechnout, jak si naši polohlasem povídají. Táta říkal: "To mě ničí" a máma: "Tak přesně tohle ona teď potřebuje slyšet" a táta: "Promiň, ale –" a máma: "Ty nejsi vděčný, že...?" a on: "Proboha, samozřejmě že jsem vděčný."
Zapnula jsem počítač, že si pustím muziku, a za doprovodu Hectic Glow, oblíbené kapely Augusta Waterse, jsem se vrátila ke stránkám připomínajícím památku Caroliny Mathersové." (str. 78-81)
Jak asi správně tušíte, po přečtení knihy mě veškerá chuť zajít na film do kina přešla. Dospěla jsem k názoru, že neexistuje nic, co by mohlo na tomhle přesmutném příběhu filmové plátno vylepšit, byla by to jen další uslzená lovestory s tragickým koncem, protože co si budeme povídat, když je ve hře rakovina, někdo nakonec vždycky umře :o(
Zpět na hlavní stranu blogu