John Green: Hvězdy nám nepřály

2pt">Udělali mi operaci, která se jmenovala úplné odstranění štítné žlázy – bylo to asi tak příjemné, jak to zní. Po ní ozařování. Potom zkoušeli chemoterapii na ty nádory v plicích. Nádory se zmenšily a pak zase začaly růst. To mi bylo čtrnáct. Nato se mi plíce začaly plnit vodou. Vypadala jsem jako chodící mrtvola. Nohy a ruce jsem měla jako balony; kůže mi praskala; rty jsem měla soustavně modré. Dostávala jsem lék, po kterém člověk není tak totálně vyděšený z toho, že nemůže dýchat; spoustu mi ho podávali kapačkou a tak asi devět dalších léků k tomu. Ale přesto to je kapku nepříjemné, když se topíte, zvlášť když to trvá několik měsíců. Nakonec jsem skončila na jipce se zápalem plic, a máma klečela vedle postele a ptala se: "Jsi připravená, miláčku?" a já jsem jí řekla, že ano, a táta mě držel za ruku a opakoval mi, že mě má hrozně rád, a hlas se mu nelámal, protože už byl zlomený, a já jsem mu pořád říkala, že ho mám taky ráda, a plíce zoufale lapaly po vzduchu a cloumaly se mnou, tahaly mě z postele, abych jim našla nějakou pozici, kde by dostaly trochu vzduchu, a mně bylo trapně, že tak vyvádějí, byla jsem znechucená, že to prostě nevzdají, a máma mi pořád říkala, že je to v pořádku, že to bude v pořádku, že já budu v pořádku, a táta se tak moc snažil nebrečet, že když se mu to nepovedlo, a to bylo často, vypadalo to jako zemětřesení. Vzpomínám si, jak jsem strašně nechtěla být při vědomí.