Jsou momenty, kdy bych si docela přála být jasnovidka. Třeba i jenom v tom smyslu, jestli to které rozhodnutí povede k tomu, že budu jakž takž šťastná, že pak bude všechno zase v normálu a můj život poplyne ve znamení všedních starostí a radostí, místo abych musela neustále řešit osudová rozhodnutí typu, na které místo nastoupit :o(
Poslední dva týdny v listopadu jsem totiž dočerpávala dovolenou, ale místo, abych seděla doma, chodila jsem se akčně zaučovat na nové místo, kam jsem úspěšně zvládla pohovor a vůbec. Na papíře to vypadalo jako celkem fajn místo, lidi na mě působili taky v pohodě, takže jsem si říkala, proč ne? Změna je přece život. Jenže po pár dnech (teoreticky už možná po prvním dnu, ale to bych musela dát na svůj šestý smysl a nezamlouvat ho racionálním hlasem rozumu s tím, že si to všechno potřebuje sednout a že se to nějak poddá), kdy jsem zjišťovala, jak to tam vlastně chodí a co všechno by moje práce obnášela, jsem začala mít nepříjemné šimrání v zádech, že tohle asi nezvládnu. Jasně, je frustrující nastupovat někam, kde to neznáte (a kde nikoho neznáte) a zaučovat se jako ten poslední blbec, ale to bych ještě zkousla, žádný začátek není snadný. Jenže když vám zaučující, kterou máte de facto nahradit, začne hned od prvního dne lamentovat, že ji tedy rozhodně nikdo nezaučoval a na všechno si musela přijít sama a že ta ženská, po které agendu přebrala, v tom měla strašlivý bordel, a že tudíž tohle a támhleto se vůbec nedělalo a tady v té skříni (rozuměj: ve všech skříních) jsou papíry, které se ještě musí přebrat a nějak utřídit, kam vlastně patří, začnou panikařit i větší kabrňáci než jsem já. Já jsem naneštěstí člověk pořádkumilovný a ve své práci potřebuju mít systém, potřebuju vědět, že to, co dělám, je v pořádku a správně, a pokud mám být za něco odpovědná, musím vědět, kde co mám (papíry počínaje a nábytkem či spisy v archivu konče). Tady byl však vládcem chaos a zmatek – nevím, jak dlouho moje zaučující pracovala na utřídění toho "bordelu" po své předchůdkyni, ale nikde to moc znát nebylo, a když jsem se už během prvního dne celkem bezproblémově zatáhla ve zpracovávání pošty, s klidným svědomím si brouzdala na facebooku, zatímco já jsem dělala její práci, a že by měla nějaké puzení dát teda konečně ten "bordel" do pořádku, když na to měla díky mě vlastně čas, to jsem u ní nezpozorovala :o(. Zkrátka a dobře, práce jako taková by asi ve výsledku nebyla až tak náročná a myslím, že bych ji zvládla, ale den ode dne jsem si byla jistější, že bych nejspíš neměla žaludek na ten všudypřítomný bordel a nesystémovost.
Problém byl ale v tom, že už jsem jim podepsala pracovní smlouvu a tudíž jsem to považovala za jakýsi závazek a nechtěla jsem být vyložený srab a utéct hned po pár dnech, když by se to možná při troše dobré vůle dalo časem nějak upravit k obrazu mému, nebo bych se na to třeba naučila kašlat stejně jako moje zaučující a bylo by mi všechno fuk (no dobře, vím, že by mi to asi fuk nebylo, mohla bych se tak navenek tvářit a věčně věků si to opakovat, ale uvnitř by mě to asi stejně užíralo :o(. No, co vám budu povídat, bylo to krušných čtrnáct dnů, kdy se mi z toho věčného přemýšlení co by kdyby a zvažování pro a proti (dokonce jsem si je i vypsala na papír, abych to měla pěkně černé na bílém) mínil zavařit mozek :o(. Navíc jsem se ještě dozvěděla, že v mé tehdy ještě současné práci se hnuly ledy a bylo oficiálně vyhlášeno výběrko na pozice do nových projektů s předpokládaným nástupem v lednu 2016, takže do mých všemožných úvah o hledání nové práce se ještě přimísily pochyby, jestli mě opravdu nepálilo dobré bydlo (nebo jestli jsem si za těch čtrnáct dnů jenom moc "neodvykla" a nezapomněla, jaké to tam skutečně je) a že nepřítel, kterého znám, je pořád lepší než nepřítel, kterého neznám (možná už jsem trochu paranoidní, ale občas jsem si i během zaučování říkala, jestli tam na mě nešijou nějakou boudu a nechtějí na mě, jakožto na osobu neznalou věci, hodit nějakého kostlivce ze skříně :o(. Napadlo mě, že jsem možná byla jenom příliš ukřivděná, že se mnou po osmi letech relativního klidu tak vyběhli a chtěla jsem se jim svým odchodem jinam jen "pomstít", aby si uvědomili, jak jsem "nepostradatelná". Možná jsem chtěla jen sama sobě dokázat, že když budu chtít, najdu si bez problémů jiné místo, že jsem profík, co už něco umí a o kterého se firmy poperou (což se mi teda tak úplně nepovedlo – začínám se bát, jestli jsem vůbec schopná pracovat někde jinde :o(
Každopádně pokud to všechno vyjde a já se opravdu vrátím na svoje staré místo, budu se muset ještě nějak vypořádat s tou svojí pitomou průchozí kanceláří a vymyslet nějaké dispoziční řešení, které by bylo schůdnější než to dosavadní, kteréžto jsem nechávala být, protože jsem si říkala, že do konce listopadu to tam nějak přežiju, a pak že už mi to bude moct být jedno. Pozitivní ale je, že zatímco před měsícem jsem viděla svoji potenciální prosincovou nezaměstnanost jako pohromu, teď je to pro mě vlastně dobrá zpráva (navíc nás s kolegy ta společná nezaměstnanost krásně stmelila :o). Mohla jsem totiž skončit mnohem hůř. Mohla jsem se ještě nějaký týden trápit v "království bordelu" a namlouvat si, že to bude dobré. Někdy zkrátka stačí dostat šanci podívat se na věci z jiného úhlu a u mě osobně platí, že si musím jednou za čas řádně namlátit ústa, abych věděla, kam patřím, a co je v životě skutečně důležité.
Nicméně je příjemné být konečně rozhodnutá, kam se vrtnu dál. A je víc než příjemné užít si taky trochu toho volna. Zvlášť teď před Vánoci :o). I tak mám diář doslova nacpaný všemožnými punčovými a kávovými dýchánky, potlachy a koncerty (když chcete všechny své blízké nějak spravedlivě podělit o svoji neodolatelnou přítomnost, je to fuška :o). A to do svého harmonogramu ještě musím nacpat pečení cukroví a alespoň zběžný vánoční úklid :o)
