Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Dny evropského dědictví 2013
9. duben 2016 | 17.35 |
Tak. Je to tady. Na řadu přichází poslední z oněch léta odkládaných restů, nejtěžší oříšek – tři roky starý článek o celodenním bloumání po komentovaných prohlídkách, ze kterého jsem neměla ani čárečku poznámek (zachránily mě jen pečlivě sbírané a uschované letáčky k jednotlivým památkám a fotky, kterými jsem křísila své vzpomínky a dojmy :o). Přičemž pro upřesnění, abyste ve všech těch Mezinárodních dnech památek a Dnech evropského dědictví neměli stejný binec jako já, dodávám – Mezinárodní den památek je na jaře (zpravidla v půlce dubna), kdežto Dny evropského dědictví jsou na podzim (zpravidla v půlce září), i když program se u nás ve městě většinou u obou akcí v daném roce opakuje (tudíž když něco nestihnete, máte šanci si to vynahradit na podzim :o). Ale teď už k věci.
V sobotu 14. září 2013 jsme vyrazili na akci Dny evropského dědictví s podtitulem "České Budějovice ve století páry aneb památky v novém světle", v rámci které jsme absolvovali hned několik komentovaných prohlídek neobvyklých "památek" zdarma (jen si člověk musel včas zarezervovat lístky kvůli omezené kapacitě). Začínali jsme v devět ráno v Eggertově vile v ulici Na Sadech (je totiž v blízkosti parku :o), kde v současné době sídlí "beletristická" pobočka naší zdejší Jihočeské vědecké knihovny. Tahle budova se mi odjakživa moc líbila, takže její komentovaná prohlídka byla jasnou volbou :o). Vila byla postavena v letech 1859-1860 pro českokrumlovského rodáka, podnikatele a obchodníka Antona Eggerta a jeho ženu Johannu. Budova prošla několika rekonstrukcemi, poslední se udála v letech 1998-1999, kdy byly také upraveny otevřené terasy po stranách na moc pěkné a v létě krásně prosluněné zastřešené verandy. Vilu obklopuje půvabná zahrada, která uprostřed vší té městské zástavby působí jako malá oáza :o). V interiéru Eggertovy vily jsme se dozvěděli spoustu zajímavého, např. i to, že kvůli vysoké hladině spodní vody (mám pocit, že to nějak souvisí s odklonem Vltavy či co), musí mít ve sklepě neustále puštěná čerpadla, aby se jim nepodmáčely zdi ve spodním patře. Taky jsme se podívali nahoru do patra do moc pěkně řešeného dětského oddělení (tam jsem vlastně nikdy před tím nebyla :o) a náš průvodce nám ukázal i takové detaily jako "italské" dřevěné okenice umně schované v okenních výklencích, které se mi moc líbily – perfektně dotvářely můj dosavadní pozitivní dojem z celé vily :o).
Vždycky když si tam jdu půjčit knížky, moc ráda se po ní procházím a musím říct, že bych si bez problémů dovedla představit tam žít a pořádat takové ty snobské prvorepublikové večírky :o)
Po cestě od Eggertovy vily jsme na náměstí Přemysla Otakara II. narazili na exponáty zdejší pravidelné sochařské soutěže Umění ve městě – na poměrně vtipnou žraločí ploutev vykukující ze středu náměstí :o) a taky na rozhlednu Šišku zhotovenou z "vyřezávané" plechové a značně zrezivělé cisterny, do které jsme konečně měli čas si i vlézt (ve městě byla už někdy od června, ale znáte to, když člověk pospíchá do práce a z práce, sotva kdy zvedne hlavu, natož aby se jal něco prozkoumávat :o), uvnitř bylo kovové točité schodiště a celkem pěkný výhled škvírami ven, i když po cestě nahoru se dokázala docela nepříjemně rozkomíhat, až jsem se tiše modlila, aby byla opravdu pořádně ukotvená a nerozhodla se s námi odkutálet někam pryč :o(
Po tomhle malém rozhlednovém dobrodružství nás čekala komentovaná (a kostýmovaná) prohlídka Radnice. V roce 2013 se vlastně jednalo o naši vůbec první prohlídku téhle budovy s komentářem (před tím jsem tam byla snad jedinkrát, když nám ve zdejší obřadní síni kdysi dávno předávali maturitní vysvědčení), takže to bylo opět nad míru zajímavé. Nicméně si myslím, že co se hlavních historických milníků a dalších zajímavostí týče, vypsala jsem je docela podrobně už vloni, takže mi přijde zbytečné je tu znovu opakovat a odkážu vás na ně jen odkazem :o)
Další zastávkou na našem putování pak byl dvůr U Beránka v Krajinské ulici, kde měli návštěvníci možnost převléct se do historických kostýmů a nechat se v nich vyfotit s vyobrazením koněspřežky v pozadí. Musím říct, že jsem se chvíli zdráhala, ale nakonec jsem se nechala taky přemluvit, i když jsem toho záhy při hledání nějakých pěkných šatů trochu litovala, protože jaksi neměli moc věcí v mojí velikosti :o(. Nicméně nakonec se mi přece jen podařilo něco najít a zapózovala jsem si před objektivem v šatech a klobouku :o). Fotky pak byly následující týden k vyzvednutí a odkoupení v pěkném černobílém provedení asi za 150 Kč (to už si přesně nepamatuju, ale jeden exemplář na památku doma mám :o). Ve dvoře U Beránka jsme si nakonec dali i malý oběd v podobě dýňové polévky, trochu jsme si dáchli na lavičkách prohřátých sluncem a pak jsme zas pokračovali dál.
Odpoledne nás totiž od jedné hodiny čekala komentovaná prohlídka Hardtmuthovy vily aneb Vily Franze a Anny von Hardtmuthových, kde dnes sídlí Dům dětí a mládeže. Zdejší továrna rodiny Hardtmuthů (neboli KOH-I-NOOR) zahájila výrobu už někdy v roce 1847, ale vily (vedle Hardtmuthovy vily totiž stojí ještě jedna, ne tak pěkná, zvaná Lamezanova podle manžela Franzovy sestry Mathildy, Oliviera Lamezan-Salinse, kterou nyní vlastní soukromá firma), pochází až z roku 1912, od vnuka zakladatele tužkařské výrobny. Hardtmuthova vila je postavená v historizujícím stylu (její majitelé, řekla bych, si rádi hráli na starý šlechtický rod), takže v interiéru najdete pokoj klasicistní, pseudobarokní, pseudorokokový, no zkrátka od každého něco, aby to vypadalo, že dům má bohatou historii. Navzdory všem snahám o "starobylost" si však Hardtmuthové ve své vile dopřávali všechny dostupné výkřiky moderní techniky, takže ve vile nechyběl například ani výtah :o).
Nejzajímavější asi byla umělá jeskyně v zimní zahradě, zvaná grotta (de facto se jednalo o jednu "jeskynní" stěnu) a za zmínku určitě stojí i nejkrásnější místnost z celé vily – anglická hala s nádherným schodištěm na ochoz do prvního patra a bohatou štukovou výzdobou, která se mi vždycky líbila a při každé návštěvě jsem vždycky přemýšlela, jaký to je asi pocit hrát v ní na ono křídlo v rohu (ne že bych uměla hrát na klavír :o). Každopádně z ostatních velkolepě reprezentačních pokojů toho do dnešní doby moc nezbylo, neb byly předělány na učebny, tzn. většinou rozděleny příčkami a zahlceny vybavením pro nejrůznější kroužky či jiným harampádím :o(. Navíc by vše kromě vstupní anglické haly, která tvoří jakési srdce celé budovy, potřebovalo pořádnou rekonstrukci – ve většině místností se totiž loupe omítka nebo zdi pokrývají ušmudlané tapety, všechno je takové zašlé a opotřebené, zkrátka v dezolátním stavu (a to i zvenku :o(. Byla to docela smutná podívaná, když si člověk z výkladu uvědomoval, jak krásné interiéry to dřív musely být, a přitom viděl, jak vypadají dnes. Přišla mi to hrozná škoda, že něco tak pěkného a de facto honosného zničili ve prospěch pochybných dětských kroužků (upřímně řečeno si nedovedu představit, že bych své děti někdy posílala do takhle "zchátralých" prostor :o(.
V rámci prohlídky jsme se mohli dojít podívat i na jakousi střešní terasu, která je ukrytá směrem do zahrady, takže zvenku není vlastně ani vidět (mimochodem na střeše měli Hardtmuthovi i jakousi vlastní astronomickou observatoř – věžičku, kde byl umístěn dalekohled k pozorování noční oblohy :o). Výklad pak ještě pokračoval venku v zahradě, ale upřímně řečeno na můj vkus byl až moc únavný. Přece jen skoro dvě hodiny poslouchat nával informací o historii rodu a budovy a významu jednotlivých částí výzdoby (např. že všechny ty dubové listy a žaludy odkazují na německý původ rodu Hardtmuthů, neb je dub německým národním stromem, podobně jako u nás lípa), soch apod. je sice zajímavé, ale po půl hodině takového nezáživného tlachání už člověk přestává vnímat a ve výsledku si z toho stejně moc nezapamatuje, protože je těch informací prostě moc. Navíc už mě z toho věčného postávání děsně bolely nohy, takže jsem začínala být vážně otrávená a přála jsem si odtamtud co nejdřív zmizet. Nicméně jsme statečně vydrželi až do samého konce a vesele pak pokračovali na další prohlídku (upřímně řečeno nejhorší a nejzdlouhavější bylo povídání uvnitř, v zahradě na sluníčku už to bylo přece jen o kousek lepší :o)
Od tří hodin jsme absolvovali komentovanou prohlídku Vodárenské věže, která rozhodně vypadá líp zvenku než zevnitř (přece jen jde o památku technického typu, že), kde bylo zvlášť v tom přízemí navíc docela chladno. Věž byla postavena v letech 1721-1724 schwarzenberským stavitelem Pavlem Kolečným z Třeboně a má půdorys ve tvaru čtverce o délce strany 8,5 metru. Svoji původně barokní podobu si zachovala až do roku 1882, kdy byla nově upravena a zvýšena na současných 44,3 metru. Je prý jednou z nejstarších vodárenských věží v Jihočeském kraji a uvnitř jsou vystaveny různé fotografie z její historie a občas i nějaký ten kousek vodovodního potrubí nebo tak :o). Co se její funkce týče, slouží de facto jako jakýsi vodojem a měla by tudíž sloužit k překonávání převýšení terénu a k získání potřebného tlaku ve vodovodní síti (což samozřejmě už v dnešní době a dnešním měřítku spotřeby vody nezvládá, přesto je ale součástí vodovodního systému, mám pocit, že jako záložní zdroj či co). S bůhvíjakým výhledem z věže ale nepočítejte, Vodárenská věž má totiž okna v poměrně blbé výšce, takže z nich stejně není nic vidět a do samého vrcholu je veřejnosti vstup zakázán :o(.
-
No a na závěr jsme se ještě došli mrknout do Muzea koněspřežky, které tvoří de facto jeden malinkatý bývalý strážní domek z roku 1828. Uvnitř je minimalistická expozice s několika vystavenými modely a jakýmsi dokumentárním filmem z roku raz dva (tipuju tak někdy z konce 80. let 20. století, možná ještě starší, takže docela děs) promítaným v nekonečné smyčce. Takže ve výsledku celkem bída, ale nechtěli jsme zklamat zdejší okostýmovanou průvodkyni, a tak jsme se aspoň koukli na ono video a vzali si letáčky :o). Mimochodem co se pár údajů týče, koněspřežná dráha byla vybudována v letech 1825-1832 podle projektu Františka Antonína Gerstnera (už aspoň vím, proč jsou po něm u nás pojmenované ulice :o), a to zejména k převážení hornorakouské soli do Čech (tzv. Zlatá stezka). Tenhle zvláštní druh železnice (jakýsi předchůdce klasických parních vlaků) vedl z Gmundenu přes Linec až do Českých Budějovic (celkem 128,7 km) a po trase bylo celkem 67 podobných strážních domků pro hlídače dráhy, které byly stavěny přibližně po dvou kilometrech, zpravidla u křižovatek koněspřežky se silnicemi, v nepřehledných úsecích nebo poblíž zastávek ("koňka" totiž zvládala nejen nákladní přepravu, ale i tu osobní :o).
A tím naše vyčerpávající sobotní putování skončilo a my se někdy kolem půl šesté vrátili domů. Howgh :o)
Komentáře
| RE: Dny evropského dědictví 2013 | primula | 09. 04. 2016 - 22:45 |
 RE(2x): Dny evropského dědictví 2013 |
rebarbora | 10. 04. 2016 - 09:26 |