Na Shakespeara už jsem se chystala do kina vloni kolem Vánoc (i když to tehdy byl Jindřich V. od Royal Shakespeare Company ze Stratfordu nad Avonou), ale nakonec z toho nějak sešlo, nicméně když se letos koncem června objevil v Cinestaru přímý přenos divadelního představení Romeo a Julie v režii Kennetha Brannagh, nemohla jsem si ho zkrátka nechat ujít, protože kdyby to nebylo tak komplikované, vyrazila bych na nějaké jeho představení nejraději osobně (tedy samozřejmě v nejlepším případě na nějaké představení, kde Kenneth i hraje :o)
Ve čtvrtek 7. července 2016 jsem proto od osmi večer vyrazila do našeho multikina a stala se svědkem nefalšovaného živého přenosu, což bylo poměrně zvláštní, protože jinak jsem tam zvyklá chodit jen na klasická filmová promítání :o). Že jde o skutečně živý přenos, bylo znát už od samého začátku, kdy byl ještě za pět minut osm zavřený sál s cedulí, že se uvnitř uklízí. Jenže já jsem potvora občas-asertivní a rozhodně jsem nechtěla zmeškat začátek, takže jsem za tři minuty osm už nevydržela a jako jediná z čekajících jsem cedule necedule prostě do sálu vlezla, 
čímž jsem trochu zaskočila "přípravný tým" sedící v první řadě. Od skupiny okamžitě střelhbitě vyběhla slečna, a tak jsem se jí zeptala, jestli už si můžu jít sednout, a ona na to, že ano, ale že se jim ještě nepodařilo navázat spojení s divadlem (což mě osobně nijak nevadilo, ale přimělo mě to uvědomit si, že takovýhle přímý přenos vlastně asi není žádná legrace) a dala mi do ruky celkem povedený program (to asi abychom si připadali opravdu jako na divadle, což bylo milé :o).
Před představením jako takovým (ano, spojení se nakonec navázat podařilo :o) nás čekala ještě jakási předtočená prezentace, která byla vlastně spíš sondou do duše dnešních britských teenagerů (měli odpovídat na otázky typu, o čem je Romeo a Julie, co je podle nich na dospívání těžkého, jak by sami sebe popsali ve třech slovech apod.), což bylo moc hezké – člověk v dospělosti snadno zapomíná, jak je puberta těžká, jak moc se všechno řeší a jak s člověkem cloumají emoce ode zdi ke zdi, takže je všechno pomalu otázkou života a smrti :o) – líbilo se mi, že nám to Kenneth Branagh takhle připomněl, celý příběh Romea a Julie mi pak připadal pochopitelnější :o). Kromě toho nás před představením čekalo ještě jedno krátké předtočené video se záběry z divadla Garrick a Kennethovým komentářem (mimochodem hrozně se mi líbí jeho přednes :o) vysvětlujícím, proč obsadil do role Romeova přítele Merkucia o hodně staršího Dereka Jacobi (já osobně vím proč – protože Kenneth má slabost pro své přátele a když si někoho oblíbí, obsazuje ho do všeho, na čem pracuje, viz třeba představitelé titulních rolí Lily James a Richard Madden, kteří hráli už v jeho loňské Popelce :o) – moc se mi tenhle jeho přístup líbí, je to pak taková až skoro rodinná záležitost :o), a sice že ho inspiroval příběh George Orwella, který kdysi dávno potkal se svými přáteli v jednom pařížském baru sympatického a vtipného "staříka", který se k nim připojil během jejich flámu a když se pak zeptali barmana, kdo to byl, bylo jim řečeno, že Oscar Wilde :o)
No a pak už konečně došlo na samotný přímý přenos, přičemž k mé velké radosti nás i diváky přímo v sále přivítal Kenneth Branagh osobně (takže jsem ho nakonec měla šanci skutečně vidět :o) a omlouval představitele Romea, že si před osmačtyřiceti hodinami zvrtnul kotník a že přestože se to snažili napravit intenzivní rehabilitací, museli nakonec udělat pár úprav (ale kdyby nám to neřekl, asi bych to vůbec nepoznala – šlo spíš o to, že si to takhle člověk 
uvědomoval a v průběhu uvažoval, že možná v některých scénách Romeo víc seděl na židli a původně měl možná stát, ale na celkový efekt z představení to nemělo žádný vliv). Jinak Branagh stylizoval svého Romea a Julii do období první poloviny 20. století se silnou inspirací Felliniho Dolce Vitou – proto byl taky náš přímý přenos černobílý (což mě trochu mrzelo, protože diváci v divadle měli "obraz" barevný, a navíc mě z toho ke konci už i pálily oči). Na druhou stranu se mi moc líbilo to čistokrevné italské zaměření (koneckonců Verona je v Itálii, na což člověk snadno zapomene, když je Shakespeare Angličan a všechny jeho postavy mluví anglicky :o), kdy ze vzájemné nenávisti klanu Kapuletů a Monteků čpělo mafiánské gangsterství (podpořené i oblečením á la Kmotr) a postavy ve svém rozčílení sklouzávaly do italštiny (většinou tam, kde šlo spíš o kontext a vystižení atmosféry jako takové) a rozmáchlých gest, což mi přišlo jako krásný detail :o)
Lilly James jako Julie, tedy jako čtrnáctiletá dívka, co se poprvé vášnivě zamiluje, byla naprosto věrohodná a scéna na balkóně, kdy s flaškou ukradeného vína vášnivě přiznává svou lásku k Romeovi, byla ke všemu ještě i vtipná a neskutečně trefná (člověk v tom úplně viděl sebe, příp. své pubertální ratolesti :o). Romeo v podání Richarda Maddena byl taky povedený a nedělalo mi problémy mu uvěřit všechno, co na jevišti prožíval, včetně dilemat týkajících se Tybaltovi smrti – nejdřív, když ho Tybalt provokoval, tak se kvůli Julii (v té době už své novomanželce) schválně držel zpátky, ale když byl pak v souboji místo něj zraněn jeho přítel Merkucio a poté zemřel, musel se pomstít, i když si pak vyčítal, co to provedl. Hodně vypjatá byla i Juliina hádka s otcem, když jí oznámil, že se má provdat za bohatého hraběte 
Parida, a ona to odmítá, protože už je vdaná za Romea, kterého na rozdíl od neznámého hraběte miluje – to bylo hodně fyzické herectví a opravdu jiskřilo napětím, až jste měli skoro pocit, že ji její otec Kapulet vážně udeří (tady bylo nádherně vidět, jak se původně odlehčený příběh romantické lásky rychle zvrtnul v tragédii, která ještě postupně gradovala).
Co se angličtiny týče, byla taková strašně vzletná a plná básnických obrazů (koneckonců je to Shakespeare, že :o), tudíž rozhodně těžší na porozumění, sice jsme k tomu měli i české titulky, ty ale dost často nestíhaly a buď se předbíhaly, nebo byly zpožděné (zkrátka bylo znát, že titulkový "promítač" občas tápal, co že se to na scéně zrovna děje), ale zase jsem si říkala, že když to poznám, není to se mnou tak zlé :o). Je pravda, že je asi jednodušší porozumět fonetické angličtině, než Shakespeara v originále číst, protože spousta slovíček zněla podobně, a když si odmyslíte všechna ta "och" a "ach" a nějaké ty přípony, docela dobře se chytnete, upřímně řečeno jsem si myslela, že to bude podstatně horší :o). Texty se sice občas tloukly s onou modernější stylizací scény (včetně toho, že většina sluhů byly ženy, přestože se o nich v textu mluvilo v mužském rodě a měly i mužská jména) a našlo se i pár momentů, kdy bylo znát, že Merkutiovy repliky byly původně skutečně psané pro mladíka, ale jinak jsem odcházela s pocitem, že jsem konečně viděla Romea a Julii (kdysi dávno jsme na něm sice byli se školou dokonce i v divadle a viděla jsem i filmové zpracování s Leonardem di Capriem, ale pořád to nějak nebylo ono, až doteď :o). Sem tam jsem sice měla pocit, že možná herci až trochu přehrávají, ale je fakt, že je to přece jen divadlo a navíc Shakespeare, kde je spousta scén s monology, kdy jednotlivé postavy jen tak přemýšlí nahlas (aby divák pochopil :o), takže trocha toho patosu je asi na místě :o)
Jinak jsme v rámci živého přenosu samozřejmě měli i onu divadelní přestávku (celé představení tak bylo poměrně dlouhé a končilo až někdy kolem jedenácté večer), kdy jsme chvíli koukali (stejně jako před samotným začátkem) odněkud seshora do hlediště a mohli jsme slyšet i takový ten všeobecný hlahol, který panuje v divadlech před vypuknutím představení :o), načež nám pak pustili ještě jednu prezentaci, tentokrát o Itálii v době, do které Kenneth Branagh svého Romea a Julii stylizoval, takže jsme se dozvěděli, že po druhé světové válce a Mussoliniho fašistické nadvládě na tom Itálie nebyla ekonomicky dobře, že lidé prahli po luxusu a zakládali si na společenském postavení, že dívky v té době dosahovaly zletilosti právě ve čtrnácti letech a že ačkoli ženy v Itálii dostaly volební právo už v roce 1945, bylo naprosto běžné, že byly ještě i v sedmdesátých letech provdávány jen z ekonomických či společenských pohnutek (jakože za účelem vylepšení společenského postavení rodiny) klidně i bez nutnosti jejich souhlasu – tudíž hodně podobné prostředí, jaké se snažil Branagh vykreslit. Ve světle těchhle informací je pak pro vás snazší porozumět tomu, že mladinká Julie mohla těžko vidět jinou cestu ze své situace než sebevraždu (byť fingovanou) nebo útěk. Zkrátka a dobře Kenneth Branagh Shakespearovi opravdu rozumí a umí ho neuvěřitelně srozumitelným a soudobým způsobem převyprávět dál, za což před ním hluboce smekám :o). Jeho Romeo a Julie byl skvělým zážitkem :o)