Tak už je to zase tady – můj blog dovršil další rok své (doufám, že ne bídné :o) existence, a to prosím již sedmý v pořadí. Neuvěřitelné, že už si tu vylévám své srdéčko tak dlouho...
Každopádně ve vztazích údajně krizový sedmý rok se u mě na blogu ukázal být spíše rokem rekordním :o). Díky dohnaným restům z minulých let bude totiž letošek rozhodně výjimečný v množství publikovaných příspěvků, neb už teď na konci července jich je 77, a to je číslo, ke kterému se běžně dopracuju za CELÝ rok. Průměr mi za celou dobu blogování tady na píše.cz vychází na nějakých 68 článků ročně, tedy 5 až 6 publikovaných příspěvků každý měsíc, což jsem svým momentálním trendem, který trvá už od loňského prosince, kdy vyprodukuju zhruba 10 článků za měsíc, bezkonkurenčně smetla. Ale nebojte se, řekla bych, že mi to nevydrží dlouho – teď přes léto je to dobrý, protože je spousta akcí a výletů, ale v zimě se obávám, že nebude moc o čem psát a já se tudíž vrátím zpátky do svého zaprděného průměru :o)
Když už jsme u těch rekordů, neodpustím si v tomhle narozeninovém článku ještě pár kuriozit z posledních měsíců :o). Zaprvé mě neskutečně překvapila a doslova odrovnala rekordní čtenost mého článku o nejnovější knize dua Pikora-Šichtařová, která se za jeden jediný den byla schopná vyšplhat na tříciferné číslo. Upřímně řečeno jsem si docela dlouho myslela, že je to jen nějaký šotek a že až administrátor přijde na to, že se špatně počítají návštěvy u článků, vrátí se to k normálu... No, nevrátilo :o). A momentálně mají "Lumpové a b/... nějakých 835 přečtení :o).
Další kuriozitou, která mi připravila nejednu horkou chvilku a docela dlouho mi otravovala život i mysl, pak byl komentář (resp. komentáře, neb jich bylo víc) od manažerky jednoho nejmenovaného českého hudebníka (zasvěcení vědí :o), který mě v první chvíli trochu vyděsil, že bych si svým nepromyšleným plácáním mohla zadělat na pěkný průser (četla jsem si ho jen tak letmo během obědové pauzy v práci a málem mi zaskočilo :o), ale při druhém, důkladnějším čtení mě spíš pobavil a říkala jsem si, že něco takového mi snad ani nestojí za reakci. Dokonce jsem chvíli uvažovala, že bych ten komentář prostě smazala, ale měla jsem dojem, že by se ona dáma tak snadno nevzdala a ještě víc by se na mě rozlítila, takže jsem to nakonec vyřešila tím, že jsem jí přece jen odepsala, neb je to koneckonců můj blog a když mi někdo říká, o čem tady můžu a nemůžu psát, cítila jsem potřebu trochu vystrčit lokty a bránit své území :o). No, co z toho ve výsledku vzniklo za žabomyší válku, si můžete v případě zájmu přečíst – přestože jsem naši velice přínosnou debatu v určitém bodě raději utla, protože některým lidem nevysvětlíte svůj úhel pohledu, ani kdybyste se rozkrájeli, je to docela výživné počtení, možná i proto, že zmiňovaná dáma taky dělá do politiky, i když jen komunální :o(. Závěrem snad doplním jen to, že jsme se původně na koncert onoho nejmenovaného hudebníka opravdu těšili, ale shodou okolností (včetně nešťastného výběru skladeb, které byly zkrátka pro normální laickou veřejnost příliš těžko stravitelné) jsme neodcházeli zrovna nadšení, nicméně po oné výměně názorů, která tu proběhla, už bych na něj znovu nešla ani za nic a hlavně z principu, protože pokud zaměstnává takovéhle lidi, něco to o něm vypovídá :o(. Každopádně bych řekla, že nastal ten správný čas a místo, abych alespoň takhle dodatečně poděkovala všem statečným spolupíšákům, kteří se bili za naši komunitu spolu se mnou :o). Bylo to do vás neskutečně milé :o)
Jinak co se nějakých designových a jiných každoročních narozeninových vylepšení mého blogu týče, přiznám se bez obalu, že už mi nějak dochází nápady (resp. jsem líná tu něco upravovat, neb v jednoduchosti je krása a myslím, že po téhle stránce už je můj blog vyladěný až až :o), a tak jsem se letos rozhodla nadělit svému blogu coby experiment shoutboard. Původně jsem sice plánovala založit blogu účet na Twitteru (ona myšlenka se zrodila už někdy začátkem roku, myslím, že po vzoru někoho z vás – nejspíš Tlapky :o), protože mi vždycky připadal sympatický a chtěla jsem si ho vyzkoušet, ale na svůj osobní účet jsem se nikdy tak úplně necítila – občas mám problémy číst a odpovídat na obyčejný e-mail, takže vidina dalšího podobného komunikačního prostředku mě lehce frustrovala, bála jsem se, že by to byl jen další požírač mého volného času a že nakonec bych to nakonec stejně celé odpískala :o( – takže blogový účet by byl zajímavým kompromisem, jenže se mi nějak nepodařilo najít způsob, jak nacpat náhled twitterového účtu sem do menu blogu, a tak jsem skončila u "vzkazníku", který se mi tam naopak podařilo dostat poměrně rychle :o). Ode dneška si tam tudíž budete moct přečíst o takových těch každodenních drobných radostech, které většinou nevydají na celý článek a záhy tak mizí v propadlišti dějin (alespoň taková je moje momentální vize), přičemž inspirací se mi stal mnou kdysi dávno objevený a nyní opět zprovozněný anglický web just little things :o)
