Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Gabriela Chrastilová: Smrtí život začíná
29. říjen 2010 | 14.42 |
Ke čtení téhle knihy jsem se nechala zlákat oficiální anotací hlásající, že má jít o parodii na vampýrskou tématiku a že hlavní hrdinka spíš než dokonalou bytost připomíná Bridget Jonesovou (a podtitul "Láska mezi kapkami krve" zněl taky lákavě :o).
Hlavní hrdinkou je neúspěšná pojišťovací agentka Katrina, která se už pět let snaží žít jako normální člověk navzdory faktu, že je upírka (líbilo se mi originální vysvětlení, proč se upíři vyhýbají sluníčku – dělá se jim špatně od žaludku, trochu jako při kocovině). Její poklidnou neexistenci, kdy její jedinou starostí bylo, aby jí šéf nevyrazil za pozdní příchody a neomluvené absence, naruší setkání s mužem, který si říká Archanděl a coby zabiják upírů se snaží zneškodnit i Katrinu.
"Taxi mě vysadí kousek od Levandulové ulice. Je mi jasné, že domů pojedu autobusem, v peněžence mi zbylo jen pár drobných. A do výplaty daleko.
Zaobírám se neveselými myšlenkami, zda za současného stavu věcí bude možné požádat Alexe o půjčku, a kráčím průchodem vedoucím do dvora činžáku, kde bydlí můj kamarád Evžen. Zaslechnu jakýsi zvuk, ale nevěnuju mu pozornost, předpokládám, že to je kočka, co se hrabe v popelnici. Sáhnu do kabelky, abych se podívala na mobil, kolik je hodin (mám podezření, že jdu pozdě), a takhle mě zastihne Archandělův útok. S rukou zasunutou do kabelky. Absolutně nepřipravenou.
Při dopadu na zem bolestně heknu. Já toho chlapa nenávidím! Ničí mi život, ničí mi vztah a ještě ke všemu mě chce zabít. Vztekle se proti němu vymrštím. Po fiasku u Bruna je lovec upírů ten poslední, koho bych chtěla vidět.
"Co proti mně, sakra, máš?" vykřiknu zoufale a vyhnu se ráně pěstí. "Proč mi nedáš pokoj?"
Podaří se mu chytit mě pod krkem a přimáčknout ke zdi. Oběma nám je jasné, že uškrtit mě nemůže, přesto je to dost nepříjemné. Kopu nohama a svíjím se jako červ na udici.
"Nedám ti pokoj, ani nikomu z vás, ty krvesajná špíno, dokud se všichni neproměníte v kupičku prachu!" cedí muž skrz zaťaté zuby.
Oči se mu fanaticky lesknou. Plane v nich nenávist. Kdybych mohla, tak si pohrdavě odfrknu. Jestli se Archanděl rozhodl řešit celosvětový problém s upíry, proč musel začít zrovna u mě?" (str. 66-67)
Poměrně vtipný a tudíž slibný začátek se však zanedlouho zvrtne a moje očekávání bezstarostné, trochu praštěné zábavy (třeba ve stylu sympaticky potrhlého Nejhloupějšího anděla) vzalo za své. Zápletka mi přišla odfláknutá (jako by si autorka teprve v půlce románu uvědomila, že by měla rychle vymyslet, kdo vlastně Archanděla na Katrinu poslal a proč) a styl vyprávění nepříjemně plytký (dost věcí "nakousne" a nechá nevysvětlených). Trapný byl i uspěchaný otevřený konec, kterým si autorka nechala oslí můstek pro pokračování, kdyby náhodou byla její kniha úspěšná. Nejvíc mi ale vadil charakter hlavní hrdinky, resp. fakt, že žádný nemá – klidně bez svolení pije krev svojí nejlepší kamarádce, svému šéfovi přivodí infarkt a má nezdravě pozitivní vztah k mužům (vyspí se s kdekým, aniž by k dotyčnému cokoliv cítila). Skutečnost, že dění kolem sebe komentuje s příjemně kousavým smyslem pro humor, toho pak moc nezachrání :o(
"Ani nevím, kdy jsem usnula, natož abych odhadla, jak dlouho jsem spala. Za okny mého bytu se černá hluboká noc. Domovní zvonek se zabodává do mého mozku jak žhavá jehla.
Snažím se zakrýt si hlavu polštářem a ignorovat ten ječivý zvuk, ale když se k němu přidá i bušení na dveře, usoudím, že budu muset otevřít.
Ploužím se ke dveřím, slabá a dezorientovaná. Otvírám, aniž bych si kukátkem ověřila komu.
"Co tady děláš?" Ze všech lidí na světě bych čekala nejméně právě Gabriela.
Vchází dovnitř, vidím, jak pohledem těká ze mě na okolní spoušť a zase zpátky. Zadívám se na svůj byt. Na zemi se povalují prázdné krabice od vína, na kuchyňské lince jsou krvavé otisky mých rukou. Zaschlá krev je i na linu. Stočím pohled ke svému zápěstí. Hojí se hezky, zaschlé chuchvalce krve ale moc esteticky nevypadají. Bezděky se dotknu rukou hlavy. Cuknu, jako kdybych se popálila. Tak trochu jsem doufala, že se mi o tom stříhání vlasů jen zdálo.
Gabriel na mě shlíží s podezřením.
"To je jen moje krev," ukážu na červené skvrny, "nemusíš se bát, že jsem tu někoho vysála." Můj hlas zní drsně jako struhadlo. V krku mám sucho a za výstřihem mě koušou odstřižky vlasů. Potřebovala bych se vysprchovat.
"Ty jsi páchala sebevraždu?" Dívá se na mě, jako by mi přes noc vyrostla druhá hlava.
"Ne," protáhnu nepřesvědčivě. "Myslíš, že jsem úplně pitomá?"
Nespouští ze mě pohled a já jsem docela ráda, že neodpoví. Asi by mě jeho názor nepotěšil.
"Jak jsi věděl, že jsem doma?" prohodím k lovci, zatímco napouštím do varné konvice vodu. "Chceš taky kafe?" dodám ještě.
"Svítilo se tu," řekne zvolna, "a tvoje sousedka tvrdila, že tu slyšela hrát hlasitou hudbu." Gabriel vypadá, že se musí dost ovládat, aby mi neustále nezíral na hlavu.
"Obvykle tu mívám uklizeno," řeknu nesmyslně. Nalévám kávu do hrníčků, pokynu Gabrielovi, aby se posadil ke stolu. "Sladíš? Mléko?" Potřese hlavou.
Podám mu hořkou kávu a do té své vhodím tři kostky cukru. Mám dost. Potřebovala bych něco silnějšího, než je káva. A taky sprchu. A kadeřnici." (str. 114-115)
