Narozeniny jsou zlo. A to teda rozhodně ne kvůli věku (tak špatně na tom ještě nejsem :o), ale kvůli tomu všemu okolo. Nesnáším všechno to nervózní očekávání. To, jak všichni vědí, že se to bude muset nějak oslavit a nikomu (včetně mě) se do toho nechce. A jak pak všechny strany čekají, jak to dopadne, a doufají, že to nebude moc velké fiasko. Bývaly doby, kdy jsem si přála velkou a veselou rodinnou oslavu, o jaké všichni v okolí básnili, že to tak doma dělají, víte s dortem a tak, s celodenním nebo aspoň odpoledním posezením a tlacháním, kdy si na vás všichni blízcí udělají čas a rozhodnou se strávit ho ve vaší společnosti. Dřív jsme chodívali aspoň na oběd do restaurace, což jsem zorganizovala naposledy na svoje kulatiny v roce 2012. Dort jsem měla asi jen jako malá holka (tak do deseti let), od babičky. Ale teď už jsem velká a skromnější, takže mi stačí, že na mě moji blízcí o mých narozeninách víc myslí a udělají třeba něco všedního, ale milého (tak jako se to já pro ně snažím dělat po celý rok), víte něco, abych měla pocit, že jim na mně záleží a že to není jen tak obyčejný den, ale že je můj, a tak se všichni snaží, abych si ho co nejvíc užila... Samozřejmě se to ne vždy podaří, ale tak cení se i snaha, že (hlavně když úplně nezapomenou :o). Letos jsem třeba jen tak dostala čerstvý bezlepkový štrůdl (pro nezasvěcené: čerstvé pečivo je pro bezlepkáře něco jako poklad a stojí přibližně stejně tak), což bylo neskutečně milé :o)
Co se dárků týče, nesnáším situace, kdy dostanu něco, co vlastně vůbec nechci nebo nedejbože co se mi třeba ani nelíbí, a pak musím předstírat radost, přestože si ve skutečnosti lámu hlavu, co si s tím darem počnu. Vždycky mě to pak hrozně mrzí, protože je mi jasné, že si s tím dotyčný dal práci a snažil se být originální a tak, a mě je pak líto, že se mu to nepovedlo, nemluvě o tom, že když jde o někoho hodně blízkého, tak mě k tomu všemu ještě mrzí, že mě tak málo zná :o(. Posledních pár let se tudíž snažím omezit riziko na minimum a týdny, neřku-li měsíce dopředu pracně vymýšlím, co bych si tak mohla přát, aby to bylo ve finančních a organizačních možnostech kupujících, a pak další týdny, neřku-li měsíce trnu, jestli se dotyční náhodou nerozhodli být na poslední chvíli kreativní a nevymysleli nějaké překvapení. S rodiči jsme to vyřešili tak, že dostávám peníze, abych si sama koupila, co se mi líbí, ale jak se letos ukázalo, ani to nemusí být zárukou úspěchu :o(.
Letos o prázdninách jsem totiž na jedné slečně v autobuse viděla celkem hezký řetízek a napadlo mě, že bych si mohla nějaký pěkný kvalitnější stříbrný řetízek nechat "dát" k narozeninám. Zhruba od začátku srpna jsem tudíž obhlížela různá klenotnictví, až jsem našla svého favorita a za narozeninové peníze a menší příplatek jsem si řetízek skutečně koupila (a ještě jsem měla dětinskou radost, že budu mít na účtence opravdu své narozeninové datum :o), jenže ouha. Řetízek byl kazový a měl hodně nepovedeně udělané jedno spojovací očko, které nebylo hladké a kulaté, ale sem tam z něj trčel kus přebytečného kovu :o(. Něco, čeho si v obchodě nevšimnete, něco, co zjistíte, až když si řetízek slavnostně nasadíte, a on vás škrábe :o(. No, ve výsledku se ukázalo, že tam je takových oček víc, takže z toho byla reklamace jako trám, usměvavé prodavačky se najednou proměnily ve fúrie (s ostudou jsem do toho musela zapojit nějakého "dospěláka", aby za mě reklamaci vyřídil, protože když vypadáte jako školačka ze základky, moc toho nepořídíte :o(, nakonec se ale zadařilo, a protože jiný řetízek, za který by mi mohli tenhle vadný vyměnit, už neměli, vrátili mi zpátky peníze. Takže relativní úspěch, ale řetízek k narozeninám nemám žádný. A po všem tom martýriu už ani nevím, jestli vůbec ještě nějaký chci :o(
Jenže to, moji milí přátelé, zdaleka není všechno. Od jedné z mých nejlepších a nejstarších kamarádek jsem si k letošním narozeninám přála puzzle. Vypadalo to jednoduše, poslala jsem jí odkaz na konkrétní puzzlíky s květinovým zátiším z mého oblíbeného globálku, jenže než je kamarádka objednala, už nebyly. A tak prostě vybrala na webu nějaké jiné, které se jí líbilo, jenže na můj vkus bylo trochu moc tmavé a špatně by se skládalo, protože mělo spoustu hrozně podobných barev a tvořila ho vlastně jen hustá změť květů, kde by se těžko hledal nějaký záchytný bod nebo tvar, takže po letošních zkušenostech s "Kráskou v červeném" jsem lehce vysrabila a když se ke mně dárek nedopatřením dostal i s fakturou z internetového obchodu, napadlo mě, že bych mohla puzzle vrátit a vyměnit za jiné, aniž by se o tom kamarádka vůbec kdy dozvěděla. No, omyl :o(. Internetový obchod, ze kterého puzzle objednávala, neměl dvakrát přívětivé uživatelské prostředí pro reklamace (vyplněný reklamační formulář se změněným e-mailem a telefonem jim nejspíš vůbec nedošel) a hodně dlouho to vypadalo, že si ani nepřevezmou vrácený balíček. Ve výsledku se mi včera objevila na mobilu SMSka od kamarádky s dotazem, jestli se mi puzzle nelíbilo, že jí přišel e-mail s oznámením o vrácení balíčku :o(. Napsala jsem jí sáhodlouhou omluvu s pokusem o vysvětlení a doufám, že mi odpustí, ale stejně si připadám jako zloduch :o(. Zrovna ona je totiž jedním z nejhodnějších a nejlaskavějších lidí, jaké znám, takže mě mrzí dvojnásob, že jsem si svou padoušskou chvilku vybrala zrovna na ní. Ale tak už to asi bývá, že zneužíváme ty nejslabší, ne? A to jsem si myslela, že to bude nanejvýš dospělé a asertivní, když se budu snažit dopracovat k narozeninovým dárkům, ze kterých budu mít opravdovou radost. Ale hádám, že jsem spíš jen neskutečně pitomá a sobecká :o(. A navíc se kvůli tomu budu asi už nadosmrti cítit provinile :o(
Každopádně toho mám tak akorát dost a s veškerými oslavami (nebo spíš pokusy o ně) od letoška končím. Narozeniny prostě ruším. A jestli příště přece jen dostanu nějaké dárky, jedno jaké, budu se usmívat, jak se od slušně vychovaného oslavence čeká, poslušně poděkuju a pak si to, co budu chtít, zkrátka koupím za své. Protože takovou katastrofu (která se jen tak mimochodem protáhla na dobré dva měsíce), v jakou se obrátily moje letošní narozeniny, už nikdy nechci zažít.
