Tak mám za sebou dalšího čtvrt roku, a přestože byl převážně letně prázdninový, není úroda splněných cílů nijak veliká. Kdybych chtěla machrovat, tak řeknu, že jsem se držela zpátky schválně, abych mohla plnit rovnoměrně až do konce projektu :o), ale skutečnost je jiná... Původně jsem těch letních výletů samozřejmě plánovala mnohem, mnohem víc, ale částečně kvůli nepříznivému počasí, částečně kvůli nepředvídatelným "katastrofám" jiného charakteru se jich nakonec moc zrealizovat nepodařilo :o(. Naopak největší rozkvět nastal až po skončení oficiálních prázdnin, v září, kdy jsme výletovali jako diví a díky tomu jsem přeci jen alespoň nějaké cíle splnila :o)
č. 55 – Prohlédnout si Prachatice
Splněno v úterý 13. 9. 2016 odpoledne po práci (bude o tom ještě samostatné pojednání :o). Z okresních měst Jihočeského kraje mi tak chybí už jen Jindřichův Hradec, kam jsme sice v srpnu vyrazili, ale pak se podělalo, co mohlo (kolonou kvůli dopravní nehodě při cestě tam počínaje a křísením mamky z bezvědomí během prohlídky zámku konče, prý srdeční arytmie :o(, takže ho pořád beru jako nesplněný, protože bych si ho ráda dala znovu a lépe.
č. 56 – Navštívit třeboňské lázně Aurora
Splněno v sobotu 27. 8. 2016, kdy jsme se rozhodli využít naplno poslední krásně letní prázdninové dny a po dlouhatánské době jsme vyrazili do třeboňských lázní Aurora, které jsou proslulé hlavně kvůli tomu, že mají v bazénech mírně slanou a tudíž jakože zdravější vodu :o). Dopravním prostředkem se nám stal běžný linkový autobus (jedna cesta vyšla na 32 Kč/osobu) a z nádraží jsme pak došli k lázním pěšky. Není to nijak daleko a byla to celkem pěkná vycházka příjemně klidnou vilkovou čtvrtí, která vypadá, jako by se v ní zastavil čas, všude upravené zahrádky a ticho jako po nedělním obědě :o), až mi to připomnělo prázdniny u mojí druhé babičky v podobně malém městečku. Vstup k bazénům je notný kus nalevo od hlavního vchodu do lázní s recepcí a můžete si tam za menší zálohu (100 Kč) půjčit i osušku nebo župan (nebo obojí jako jsme to udělali my :o). Vstupné jsme si po mých zkušenostech z Aquapalace koupili rovnou na tři hodiny, což nás vyšlo na 270 Kč/osobu, dostali jsme nezbytné čipové "hodinky", na které už jsem si celkem zvykla, stejně jako na jejich obsluhu (konečně jdu alespoň v něčem s dobou :o) a mohli jsme vyrazit k šatnám. Celé lázně jsou celkem pěkné, čisté a řekla bych zrekonstruované, v šatnách jsou dokonce i oddělené převlékací kabinky pro stydlivější jedince :o) a samozřejmě sprchy, fény a WC. Bazénů je v Auroře hned několik, konkrétně velký plavecký bazén, mělký bazének pro děti, bazén s atrakcemi, kam ústil jediný zdejší tobogán a kde byl také můj oblíbený proudový "kolotoč", a dvě vířivky. Teplota vody i vzduchu měla být údajně 30 stupňů, ale podle mě to měli trochu nepřesné, protože ve větších bazénech byla voda rozhodně chladnější než v menších vířivkách a o poznání chladnější než jsme zvyklí z budapešťských lázní, nicméně plavat se v tom dalo :o). Nejvíc se mi zase líbilo v protiproudu (třeboňský "kolotoč" byl naštěstí mírný, takže mi nedělalo problémy z něho vystoupit :o), vyzkoušeli jsme i obě vířivky, ale já osobně to v nich moc dlouho nevydržím, protože mě to tam nebaví. Tobogán jsem raději nechala být, neb měl dojezd do bazénu o hloubce zhruba 90 cm a měla jsem strach, abych si po přistání nehltla (v Aquapalace přece jen skončíte v malém "lavórku", kde vám voda vsedě nesahá ani na břicho :o). Moc příjemná byla i venkovní sluneční terasa s lehátky, kde bylo po čase pěkné vedro, neb tam sluníčko pražilo opravdu nekompromisně, ale když jste se chtěli jít nahřát (pokud by člověk neplaval, byla by mu ve vodě brzo zima, a po vylezení z bazénu s atrakcemi mi na venkovním vzduchu taky nijak zvlášť teplo nebylo), bylo to ideální místo :o). Nakonec jsem toho asi nejvíc naplavala v onom plaveckém bazénu, kde bylo asi nejmíň lidí a byl vážně celkem velký, takže se tam dalo plavat bez vyrušování :o). Ty tři hodiny nám tak celkem utekly, jediné, na čem by měly třeboňské lázně Aurora ještě zapracovat, je nějaké občerstvení, protože v celém bazénovém areálu si nekoupíte ani vodu (ještě, že jsme měli jednu láhev s sebou :o), o něčem k snědku ani nemluvě. Jo a taky nevím, jak to tam teda mají s tou vodou (samozřejmě jsem jí nechutnala, jestli je opravdu slaná), protože doma jsem zjistila, že mi odtamtud nehorázně smrdí plavky chlorem nebo nějakou podobnou chemií, a ta tam být rozhodně neměla :o(. Navíc to z těch plavek nešlo dost dobře vyprat – prala jsem je dokonce dvakrát a s pořádnou dávkou aviváže a stejně bych řekla, že jsou ještě pořád cítit :o(. Tak jen doufám, že jsem si je tam nezničila. Ve výsledku tudíž Aurora celkem dobrý, ale znovu už bych tam asi jít nemusela. Je to sice blízko a tak, ale pražský aquapark se mi líbil mnohem víc, takže asi budeme muset najít ještě nějakou jinou plavací alternativu tady v okolí :o)
č. 64 – Jít se ještě jednou podívat na Kleť, ale tentokrát za hezkého počasí (a možná zkusit i absolvovat jednu cestu pěšky :o)
Splněno beze zbytku v sobotu 10. 9. 2016, včetně výšlapu na Dívčí kámen a Dívčí skálu, takže brutální výlet, který rozhodně vydá na samostatný článek :o)
č. 78 – Jít se zase podívat na multimediální show "Vltava žije" (nejlépe každý rok :o)
Splněno v pátek 9. 9. 2016. Jestli půjdu i příští rok se ještě uvidí, budu se snažit, ale musí být hezky, protože v dešti bych se tam nikde netrápila, každopádně vloni jsem se právě kvůli nepřízni počasí podívat nebyla, takže výrok v závorce ruším a cíl beru za splněný :o)
Letošní show měla podtitul "Circle" a byla věnována olympijským hrám, přičemž trvala už tradičních padesát minut (a agentura Art4promotion si ji prý letos mohla dokonce "nanečisto" vyzkoušet 
v olympijském parku na Lipně :o). Sice mi na její sledování vypadl parťák, ale vyrazila jsem i tak, protože by byla škoda to propásnout, když už nám přálo i počasí :o). Jakmile padla tma, začalo se opět promítáním na vodní stěnu, ale s tím rozdílem, že oproti show před dvěma lety ji tentokrát nevytvářeli hasiči, ale nějaký stroj, takže byla větší a de facto přímo nad řekou. Potom naši pozornost přitáhnul obrovský kruh, který instalovali už den předem a mohli jsme si ho tak prohlédnout i za denního světla a který byl po obvodu osvětlený a uprostřed měl plátno, na které se opět promítalo – konkrétně úspěchy našich sportovců na olympiádách napříč historií (nechyběla Věra čáslavská, Nagano apod.) a různé animace, poté následovala laserová show a pak přišli na řadu akrobaté a tanečníci, dokonce i s ohněm a světelnou krychlí, nejrůznější synchronizované "vojenské" pochody a tak dále. Potom přibyla akrobatka v menším kruhu za vodní stěnou, která předváděla nejrůznější kousky na takové té "mašli" :o). A dokonce tam přes scénu profrčel týpek vznášející se nad vodou díky takovým těm tryskám připevněným na zádech (myslím, že na vodní pohon :o). Předposlední částí pak byla pětice akrobatek v menších světelných kruzích, zavěšených na jeřábu u Dlouhého mostu, které s nimi v průběhu různě zvedali a zase spouštěli (byla to celkem výška, takže bych rozhodně nechtěla být na jejich místě :o), až nakonec vytvořili právě pětici olympijských kruhů, včetně barev, což bylo opravdu moc pěkné (jediné, co to trochu kazilo, byl široko daleko jediný osvětlený dům reklamní společnosti Hoch :o(, veřejné osvětlení a vůbec všechno bylo totiž pro lepší zážitek z show zhasnuté). Opět po celou dobu nechyběla moc pěkná dramatická hudba a i nějaká ta báseň, no a na závěr samozřejmě přišel ohňostroj, sice kratší než minule, ale taky moc pěkný, až jsem zase měla skoro pocit, že nám ty světlice dopadnou na hlavu :o). Ve výsledku jsem tudíž byla moc ráda, že jsem se šla na Vltava žijezase podívat, třebaže mě po těch dvou hodinách stání a čekání už opravdu hodně bolely nohy a třebaže pak byl docela problém propracovat se v tom obrovském davu do městské, kde jsme se celou cestu mačkali jako sardinky :o).
Z rozpracovaných cílů jsem pak za šesté projektové čtvrtletí dotáhla do konce:
č. 46 – Konečně zase přečíst alespoň jednu knihu v angličtině
Jak už jsem se tu zmiňovala, bylo jí nakonec Gabrielovo inferno, které se mi podařilo dočíst téměř po roce snažení v sobotu 3. 9. 2016.
č. 70 – Dohlídnout zbývající série Teorie velkého třesku
Zvládnuto včetně nejnovější odabingované 9. řady :o)
Co se všech těch rozpracovaných dlouhodobých cílů týče, situace je následovná:
č. 25 – Splnit alespoň 80% z cílů, které si tímhle projektem stanovím
Od začátku projektu splněno 60 cílů, tedy 59,4%.
č. 47 – Přečíst každý rok alespoň 20 knih
V poslední době se u mě docela rozmohlo čtení elektronických knih, což je vlastně jediná záchrana, protože na ty "papírové" si pořád nějak nemůžu najít čas :o(. Každopádně ke konci září už mám přečteno 17 knih, takže o tenhle bod se nebojím :o). Z čtenářské výzvy pak mám splněno 12 bodů z dvaceti, takže 60%, snad to půjde takhle dobře i nadále :o)
č. 68 – Podívat se aspoň jednou za 14 dní na film, který jsem nikdy předtím neviděla
Tohle čtvrtletí jsem koukala na "novinkové" filmy celkem dost, vlastně to skoro vychází na jeden nový film týdně :o)
Než jsem tě poznala– shlédnuto v rámci jakési dámské jízdy v kině :o)
Batman vs. Superman – trailer, který jsem viděla v kině, vypadal celkem dobře, ale ve výsledku vlastně naprosto přesně vystihuje celý film, jen v kostce a bez zbytečných rádoby hrdinsky epických keců, kterých ve filmu musíte snést na můj vkus trochu moc, a dlouho, hrozitánsky dlouho se tam vlastně nic neděje, než si dají tihle dva komiksáci do čumáku :o(, takže pokud nejste vyložený fanda, stačí zkouknout trailer a víte wo co go
Pravidla mlčení – překvapivě dobý film s Robertem Redfordem, poskytující nezvyklý úhel pohledu na stárnoucí bývalé teroristy a skoro špióny, takové nakouknutí do jejich každodenního života :o)
Doba ledová 5: Ma/...– další kinonávštěva, tentokrát jsem z ní ale nebyla tak nadšená jako z "dámské jízdy"
Jason Bourne– na čtvrtém pokračování Bourna jsme byli taky v kině, no nebyla to úplná hitparáda, ale má to jistý potenciál
Zootropolis – hodně dobrý animák, od kterého jsem navzdory všem těm nadšeným recenzím moc neočekávala (poslední dobou mi přijde, že se v rádiu rozplývají nad vším, jen když jim za tu reklamu dobře zaplatí), chytré a se skrytými podtexty, takže si tam přijdou na své i dospěláci, přičemž lenochodi na dopravním (a Blesk obzvlášť) jsou prostě nejvíc :o)
Padesát odstínů šedi – shlédnuto v jeden osamělý večer doma, knihu jsem nedočetla, tak jsem si řekla, že dám šanci filmu, no větší blbost jsem snad nikdy neviděla (kam se hrabe Stmívání, Mečoune :o(, hlavní hrdinka je pořád stejná slepice a ústřední "krasavec" je prostě úchyl, od kterého bych osobně zdrhla už v momentě, kdy prohlásí, že se nemiluje, ale tvrdě š**ká, přičemž po zbytek filmu bych ho nejradši něčím majzla, což by se mu paradoxně asi líbilo :o(
Hon na čarodějnice – béčkový až céčkový rádoby horor s Nicholasem Cagem :o(, kde jsou ty časy, kdy jeho jméno bylo ukazatelem solidního akčňáku
Cesta naděje – film o ne příliš známé stránce první světové války s Russellem Crowem, na který jsem se docela dlouho odhodlávala, ale nakonec nebyl tak smutný, ani tak drastický, jak jsem se bála, nýbrž zajímavý film s válečnou tématikou, který nezapomíná na to, že i za nepřátelskou linií bojují lidé :o)
Zmizelá – thriller podle knižní předlohy, se kterými se poslední dobou řekla bych tak trochu roztrhl pytel, v hlavní roli Ben Affleck, docela drsné, překvapivé a rozhodně depresivní
Pád Londýna – volné pokračování akčňáku Pád Bílého domu s Gerardem Buttlerem, které je ale bohužel ještě prostodušší než první díl, jako akčňáky beru, ale zase takovouhle béčkařinu jim nesežeru :o(
Diagnóza šampión – celkem dobrý filmy se stárnoucím Willem Smithem podle skutečné události, ale zase žádný div, stačí vidět jen jednou
Temné kouty – další z "knižních" thrillerů, ještě depresivnější než Zmizelá a řekla bych i méně nápaditý a překvapivý, každopádně s tímhle typem filmů na nějakou dobu končím, nikdy jsem je moc nemusela a teď na podzim, to by si člověk vážně za chvíli mohl hodit mašli :o(
Návštěvníci 3: Revoluce – pokračování kultovních komedií s francouzskými cestovateli v čase, bohužel hodně přiblblé a nepovedené, kromě asi jednoho momentu jsem se neměla důvod zasmát celou hodinu a půl, kdy tam všichni ti pošuci taškařili v historických kostýmech :o(
č. 87 – Chodit víc pěšky (v úplně ideálním případě si pořídit krokoměr a dostat se na hranici deseti tisíc kroků denně :o)
Krokoměrově bylo tohle čtvrtletí plné extrémů – nachodila jsem totiž historicky nejmíň i nejvíc kroků, a to konkrétně při našem výstupu na Dívčí kámen a na Kleť, kdy jsem za jeden jediný den nachodila neuvěřitelných 33.709 kroků! To se mi myslím znovu jen tak nepodaří. Můj denní průměr ujitých kroků se mi tím navzdory občasném flákání zvedl na 8.457 oproti minulým 7.341 a hranici deseti tisíc kroků se mi tentokrát podařilo překonat 9x :o)
č. 88 – Alespoň 1x ročně vytřídit oblečení, které nenosím, příp. i boty
Co se tohohle bodu týče, plány jsem měla celkem velkolepé a chystala jsem se, že zase udělám pořádnou čistku, no nakonec se mi podařilo vytřídit alespoň ponožky a silonky, kterých jsem měla celé dva šuplíky, a v září jsem pak udělala podobnou čistku v počítači, kdy jsem konečně po třičtvrtě roce zazálohovala vše důležité a některé fotky a filmy jsem zvládla i vypálit, což je něco, do čeho se mi nikdy vůbec nechce :o)
č. 89 – Alespoň 1x měsíčně strávit jeden celý den bez PC
V červenci jsem bez počítače strávila hned dva celé dny, a sice ty, kdy jsme byli na Rock for People v Hradci Králové. V srpnu mi zase pomohla týdenní dovolená v Budapešti, takže rovných 8 dní bez počítače, no a v září to byla sobota 10.9., kdy jsme vyrazili na onen celodenní výšlap na Kleť a Dívčí kámen :o)
Tak, a to je protentokrát všechno.
