Jojo Moyesová: Stříbrná zátoka

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Když už jsem jednou sebrala odvahu pustit se i do jiných knih od Jojo Moyesové než jen jejího bestselleru Než jsem tě poznala, hodlám v tom pokračovat, takže jsem si jako další na paškál vzala Stříbrnou zátoku :o). Ta se mi sice četla přeci jen o fous líp než předchozí Poslední dopis od tvé lásky, kde se prolínala minulost se současností a občas bylo dost těžké sledovat, kde se právě coby čtenář nacházíte, a chvíli mi trvalo, než jsem se opravdu začetla, kdežto ve Stříbrné zátoce se střídají jen vypravěči a děj zkrátka tak nějak líp ubíhá. Na druhou stranu Poslední dopis s oním vyobrazováním postavení žen ve společnosti mi připadal přeci jen zápletkově hodnotnější, tady se sice autorka snaží klást důraz na ekologii a ochranu živočichů, ale ve výsledku je z toho vlastně jen další (možná až tuctový) ženský román, který záhy po přečtení pustíte z hlavy, což mě celkem zklamalo, protože od Jojo Moyesové jsem toho prostě čekala trochu víc :o(

Hlavními postavami jsou zamlklá kráska Lisa McCullenová s jedenáctiletou dcerkou jménem Hannah, které žijí u Lisiny tety Kathleen v zapadlé australské zátoce, kde jediným zdrojem příjmů místních obyvatel je nevýrazný turistický ruch spočívající ve výpravách za delfíny a velrybami, které kolem zátoky proplouvají v rámci migrace. Kathleen vlastní rozpadající se hotýlek a v celém Silver Bay platí za jakousi celebritu, protože v sedmnácti letech chytila největšího žraloka v celé oblasti a je dokonce zapsaná v knize rekordů. No a do tohohle líně venkovského prostředí přijíždí finanční analytik Mike, který tam má ve vší tajnosti obhlídnout terén pro developerskou společnost, jež plánuje postavit nové rekreační středisko a vyhlídla si právě tuhle lokalitu.

---

"Dopíjel jsem právě druhé pivo, když jsem ho uviděl. Zmačkal jsem plechovku v dlani a chystal se ji hodit pod sedadlo spolujezdce, ale pak jsem si ho všiml. Toho nešlo přehlédnout. Stál tam v tmavomodrém úřednickém obleku mezi dvěma obrovskými stejnými kufry a ohlížel se na hlavní třídu. Upřeně jsem na něj hleděl, až si mě taky všiml, a pak jsem vystrčil hlavu z okýnka. "Všechno v pohodě, kámo?"

Zaváhal, ale pak zvedl kufry a vykročil ke mně. Černé polobotky měl naleštěné do bezvědomí. S takovým chlápkem bych se normálně do řeči nedal, ale vypadal hrozně zmoženě a mně ho bylo líto. Zoufalec nejspíš poznal druhého zoufalce.

Došel k mému okýnku, postavil kufry a vytáhl z kapsy kousek papíru. "Myslím, že mě taxík vyložil na špatném místě. Nevíte, jestli je tady někde poblíž hotel?"

Anglán. To jsem si mohl myslet. Zamžoural jsem na něj. "Pár jich tu je, kámo. Do který části Silver Bay máte namířeno?"

Znovu pohlédl na papírek. "Tady stojí jenom... ehm... hotel Silver Bay."

"Jo u Kathleen? To vlastně není hotel. Už ne."

"Je to pěšky daleko?"

Asi mě přemohla zvědavost. V té naší díře někoho oblečeného jak na bál neuvidíte zrovna často. "Je to ještě kus po silnici. Naskočte si. Stejně tam mám něco k vyřizování. Kufry si můžete hodit dozadu."

Viděl jsem, jak mu ve tváři zableskla pochybnost, jako by nabídce svezení bylo lépe nedůvěřovat. Nebo si možná nechtěl zamazat ta svoje elegantní zavazadla od mojí chaluhami oblepené výstroje na korbě. To mě trochu nakrklo a málem jsem si to rozmyslel. Ale on si odvlekl kufry dozadu a já se díval, jak je přehazuje přes okraj korby. Pak otevřel dveře a nasedl si – trochu mu to zkomplikovala hromada prázdných plechovek.

"Pozor na boty," varoval jsem ho a vyrazil. "Pivo už by teda mělo být dávno pryč, ale zaručit to nemůžu."

Název "Silver Bay" je trochu zavádějící. Není to vlastně jedna zátoka, ale dvě, rozdělené Velrybím molem. To je protažením výběžku pevniny, který obě části odděluje. Vždycky jsem říkával, že seshora tu moře vypadá jako obrovská modrá zadnice. (Suzanne nad tím pohoršeně zvedala obočí, ale ona zvedala obočí skoro nad vším, co jsem řekl.)

Kathleenin dům stál v jednom z těch dvou zálivů, tom vzdálenějším až na konci, skoro u výjezdu na otevřené moře. Na téhle straně už pak byl jen starý Bullenův dům, muzeum a písečné duny. Na druhé straně Velrybího mola pak rybí restaurace MacIver's, rybí trh a ještě o kus dál stále se rozrůstající městečko.

Představil se mi jako Mike, příjmení jsem zapomněl. Moc toho nenamluvil. Zeptal jsem se, jestli je tu obchodně, a on odvětil:

"Hlavně pro zábavu." Vzpomínám si, že mě napadlo, co za chlápka se takhle vyfintí na dovolenou? Řekl, že přiletěl teprve dneska dopoledne a že tu měl mít pronajaté auto, ale že to v půjčovně zvorali a zítra mu mají jedno dovézt z Newcastlu.

"To jste letěl dlouho, co?" Přikývl.

"Už jste tu někdy byl?"

"V Sydney. Jednou. Nestrávil jsem tam moc času." odhadoval jsem ho asi na pětatřicet let. Pořád se díval na hodinky, až moc na někoho, kdo má zrovna volno. Zeptal jsem se, jak přišel na to, že se ubytuje zrovna u Kathleen. "Není to zrovna nejrušnější místo," podotkl jsem a významně přitom mrkl na jeho drahý oblek. "Myslel jsem si, že někdo jako vy bude chtít něco... no, však víte... luxusnějšího."

Hleděl přímo před sebe, jako by si promýšlel, co odpovědět.

"Slyšel jsem, že je tu hezky," pronesl. "Byl to jediný hotel, který jsem tu našel."

"Určitě byste měl zkusit spíš Blue Shoals, to je kousek dál po pobřeží tímhle směrem," doporučil jsem mu. "Je to tam docela pěkný. Mají pokoje s koupelnama, bazén jak na olympiádu a tak vůbec. A od pondělí do čtvrtka mají docela dobrý bufetový večeře. Patnáct dolarů za osobu, myslím. V pátek to stojí trochu víc." Strhl jsem volant, abych se vyhnul psovi, který přeběhl přes silnici. "A pak je tu ještě Admiral, v Nelson Bay. Ti mají satelitní televizi na pokojích, a ty dobrý stanice, žádný sračky. V tuhle roční dobu by vám dali i slevu – náhodou vím, že mají skoro prázdno."

"Díky," pronesl konečně. "Kdybych se rozhodl přestěhovat, může se to hodit."

Potom už jsme si toho moc neřekli. Řídil jsem mlčky a trochu podrážděně, že se ten chlápek aspoň trochu nesnaží. Já mu nabídnu, že ho svezu, vezmu ho až tam – taxíkem by ho to stálo určitě nejmíň deset dolarů –, povyprávím mu o okolí, a on se mnou skoro nepromluví.

Už už jsem mu chtěl něco říct – asi mě to pivo trochu rozpálilo –, když vtom jsem si uvědomil, že usnul. Spal jako mimino. Ani ten nejelegantnější byznysmen nevypadá nic moc, když si slintá na rameno. Kdovíproč mi to zlepšilo náladu a já si pak hvízdal celou cestu po pobřeží až k Silver Bay." (str. 30-31)

---

Musím říct, že mi záhy vadilo všechno to strašné tajnůstkaření ohledně Lisiny minulosti a důvodu, proč se se svou dcerou zašívá před světem, Lisa McCullenová byla totiž tak hrozně tajemná, až coby postava ztrácela na plasticitě – dokonce ani vám jako čtenáři, který by to na ni nikdy nikomu nepráskl, neodhalí, co ji trápí nebo co vlastně cítí (včetně toho, že se nedozvíte, co po onom počátečním ignorování na Mikeovi zničehonic vidí), jen samé náznaky a okolkování, což se podle mě na hlavní postavu vůbec nesluší :o(. A taky mě vytáčela, jak své dceři v jednom kuse všechno zakazovala, a přitom se tvářila bůhvíjak blízký vztah k sobě nemají (že Hannah přece ví, proč nemůže to i ono, protože to souvisí s tím jejich velkým tajemstvím z minulosti) – čekala jsem, že se to nakonec provalí v nějakou velkou hádku, kde si všechno vyříkají nebo tak, ale ono to vlastně jen tak jakoby mírumilovně vyšumí do ztracena :o(. Není se pak co divit, že za hlavní postavu celého příběhu vlastně považuju Mikea...

---

"Když uvážíme, že veškerá skrovná ekonomika Silver Bay závisela téměř výhradně na turistickém průmyslu a že podle čísel uveřejňovaných místními úřady tu průměrná měsíční mzda neodpovídala ani tisíci librám, dalo by se předpokládat, že bude Lisa McCullenová za možnost soukromého pronájmu lodi ráda. Člověk by si řekl, že žena, která zrovna vydala skoro dvě stě dolarů za opravu lodi, nemá až do pondělka objednané žádné prohlídky a její teta o ní několikrát prohlásila, že je mnohem spokojenější na vodě než na souši, ráda skočí po příležitosti udělat si placenou vyjížďku na moře. Zvlášť když jsem jí nabídl částku odpovídající jízdnému za čtyři lidi – údajně minimální sumu, za kterou se výlet lodí vyplatí.

"Dneska odpoledne na moře nejedu," zavrčela a vrazila ruce hluboko do kapes.

"Proč? Nabízím vám skoro sto osmdesát dolarů. To vám snad musí stát za to."

"Dneska nejedu."

"Bude snad bouřka?"

"Teta povídala, že bude celé odpoledne hezky," vložila se do toho Hannah.

"Máte snad nějaké mimořádné poznatky o velrybách? Vydaly se dneska taky někam na výlet? Já po vás nebudu chtít vrátit peníze, když se žádná neukáže, paní McCullenová. Jenom si chci vyjet na moře."

"No tak, mami! Aspoň budu moct na Mikeův počítač!" Nedokázal jsem se ubránit pousmání.

Pořád se na mě odmítala podívat. "Já vás nevezmu. Najděte si někoho jiného."

"Ale ostatní mají velké lodě, ne? Spousta turistů. To není nic pro mě."

"Zavolám Gregovi. Zeptám se, jestli dneska nepojede."

"Není to náhodou ten, kterému padají lidi přes palubu?"

V tu chvíli dorazila Kathleen. Zastavila se na odpočívadle a s tichým úžasem pozorovala výjev v mém pokoji.

"Dám vám lístek na pondělí," utrousila Lisa nakonec. "Mám tam tři další lidi. Víc si to užijete."

Z nějakého důvodu mě to začalo bavit. "To teda neužiju," prohlásil jsem. "Jsem hrozně nespolečenský. A chci jet dneska odpoledne."

Konečně mi pohlédla přímo do očí a trochu vyzývavě zavrtěla hlavou. "Ne," řekla.

Uvědomoval jsem si, že Kathleen je tou scénou z nějakého důvodu ohromená. Stála za Lisou, nic neříkala, ale soustředěně nás sledovala. "Fajn... tři sta dolarů," pronesl jsem a vytáhl bankovky z peněženky. "To je jako za plně obsazenou loď, ne? Dám vám tři sta dolarů a vy mi můžete povědět úplně všechno, co se o velrybách dá vědět." Zaslechl jsem, jak se Hannah prudce nadechla.

Lisa pohlédla na svou tetu. Kathleen povytáhla obočí. Měl jsem pocit, jako by z místnosti najednou někdo vysál vzduch. "Tři sta padesát," zvýšil jsem nabídku.

Hannah se začala hihňat.

Nehodlal jsem to vzdát. Nevím, co to do mě v tu chvíli vjelo. Možná to bylo z nudy. Možná mě dráždila její rezervovanost. Možná to bylo proto, že se mě Greg pokusil zastrašit, a to probudilo mou zvědavost. Ale hodlal jsem se dostat na tu loď, i kdyby čert na koze jezdil.

"Pět set dolarů. Tady, dám vám to na ruku," vytáhl jsem další bankovky. Nezamával jsem jimi, jen jsem k ní natáhl sevřenou ruku.

Lisa na mě zírala.

"A čekám, že dostanu spoustu kafe a sušenek." Kathleen pobaveně odfrkla.

"Jsou to vaše peníze," ucedila Lisa nakonec. "Potřebujete boty s měkkou podrážkou a teplý svetr, ne ten městský ohoz, co máte na sobě. A vyplouvám za čtvrt hodiny." Vytrhla mi peníze z prstů a zastrčila si je do kapsy kalhot. Věnovala mi postranní pohled, který jasně říkal, že mě považuje za šílence.

Ale já věděl, co dělám. Jak vždycky říká Dennis, všechno a všichni mají svou cenu." (str. 49-50)

---

Abych ale jenom nefrfňala, musím pochválit celkovou atmosféru Silver Bay, ze stránek úplně sálalo to sluníčko a slaný vzduch a moře a taková ta idylicky lenivá pohoda přímořského městečka, navíc venkovského, kde se všichni znají a i přes občasné škádlení jsou dobrými přáteli – vůbec jsem se Mikeovi nedivila, že se tam jakoby "ztratil" a zapomněl na svůj předchozí hektický život (takový menší útěk do "divočiny" :o) a trošku jsem mu to i záviděla (upřímně řečeno, kdybych na takové místo narazila, taky bych se tam z fleku a s radostí odstěhovala a nerušeně si tam hnila až do konce svých dní :o). Jako už tradičně u všech u nás vydávaných kníže Jojo Moyesové nechyběla moc pěkná obálka, třebaže překlad názvu tak úplně nedotáhli – kniha se jmenuje Stříbrná zátoka, ale v textu se pak všude mluví o Silver Bay, což může být pro neanglicky mluvící čtenáře minimálně trochu matoucí :o(. Plusové body dávám i za tu ekologickou linku a chci věřit, že někde na světě skutečně může existovat místo, kde obyvatelé sice žijí z turistického ruchu spojeného s pozorováním velryb (nebo jinými zvířaty), ale zároveň je mají rádi a snaží se je chránit, tudíž hledají rovnováhu a není pro nejdůležitější co největší zisk :o). Pochválit musím i čtivost, protože to opravdu hezky odsýpá a jakmile se začtete, chcete vědět, jak to bude dál a co teda všechny ty ženské v polorozpadlém hotelu skrývají :o). Jedinou vadou na kráse je pak právě ono rozuzlení a samotný konec, který pro mě osobně shodil celou knihu o úroveň níž, právě mezi ty zapomenutelné ženské romány, kterých najdete v každém knihkupectví tuny :o(. Připadalo mi to překombinované (jakože příliš mnoho náhod najednou) a nereálně vyumělkované, přeslazené a možná i trochu uspěchané, prostě moc, a to je škoda, protože kdyby to autorka nezprasila tím koncem, mohla to být skvělá kniha, třebaže trochu smutná (koneckonců už od začátku tušíte, že jak se stavební projekt velké developerské společnosti jednou rozběhne, těžko ho zastaví nějaká místní iniciativa na ochranu velryb :o(. No, uvidíme, jak se mi budou líbit další knížky Jojo Moyesové – ještě mám v knihovně dvě a jen doufám, že jejich kvalita nebude i nadále klesající :o(

Zpět na hlavní stranu blogu