Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Markus Zusak: Zlodějka knih
17. únor 2017 | 16.08 |
Na Zlodějku knih jsem narazila v rámci loňské Čtenářské výzvy, kde byla mezi 100 nejlépe hodnocenými knihami spolu s Vypravěčkou a já tehdy raději sáhla po "ověřené" autorce Jodi Picoultové, nicméně Zlodějka knih mi zůstala v podvědomí a když se ke mně letos dostala (navíc jsem před Vánoci ve Studentovi pokukovala i po filmovém zpracování), rozhodla jsem se ji zkusit také přečíst.
"Hans mladší měl oči svého otce i jeho výšku. Stříbro v jeho očích však nebylo vřelé, jako v těch tátových – ty jeho byly poführerované. Na kostech měl víc masa, měl světlé ježaté vlasy a pleť jako našedle bílý lak.
Přijeli domů z Mnichova vlakem, a netrvalo dlouho a zase vyvstaly staré spory.
« KRÁTKÁ HISTORIE SPORU MEZI »
HANSEM HUBERMANNEM A JEHO SYNEM
Hans mladší byl toho názoru, že jeho otec
je součástí starého, zchátralého Německa –
toho, které kdekomu dovolilo, aby ho
vzal na příslovečnou hŧl, zatímco jeho
lid strádal. Když dorŧstal, zaznamenal,
2pt" align="center">že jeho otci se říká "der Juden Maler" –
židovský malíř, protože maloval
v domech Židů.
Pak došlo k incidentu, který vám v plné šíři vylíčím co nevidět – to byl ten den, kdy to Hans podělal těsně před vstupem do strany. Každý přece ví, že nadávky na průčelích židovských obchodů se nemají přetírat. Takové jednání není dobré pro Německo, a nebylo dobré ani pro provinilce.
"Tak už tě vzali?" Hans mladší navázal tam, kde o Vánocích přestali.
"Kam jako?"
"Hádej – do strany přece."
"Ne, myslím, že na mě zapomněli."
"A zkoušels to vůbec znova? Nemůžeš jenom vysedávat a čekat, až za tebou nový svět sám přijde. Musíš jít a zapojit se – navzdory minulým chybám."
Táta zvedl oči. "Chybám? Udělal jsem v životě hodně chyb, ale že jsem nevstoupil do NSDAP, chyba nebyla. Pořád tam leží moje přihláška – a ty to víš – a já se jich nebudu prosit. Já leda..."
A pak přišel ten veliký záchvěv.
Protančil oknem spolu s průvanem. Možná to byl závan třetí říše, nabírající ještě větší sílu. Anebo to byl zas jen dech Evropy. Tak jako tak přešel přes oba, když o sebe jejich kovové oči třeskly jako plechové konvice v kuchyni.
"Nikdy ti na téhle zemi nezáleželo," prohlásil Hans mladší. "Aspoň ne dost."
Tátovy oči začly chytat rez. To ale jeho syna nezastavilo. Kdovíproč se zadíval na dívku. Seděla u stolu, její tři knihy stály zpříma na stolní desce, jako by si spolu povídaly, a Liesel si z jedné četla a nehlasně artikulovala slova. "A co to čte ta holka za škvár? Měla by číst Mein Kampf."
Liesel zvedla hlavu.
"Neboj, Liesel," uklidnil ji táta. "Jen si čti. Neví, co povídá."
Ale Hans mladší ještě neskončil. Popošel blíž a prohlásil: "Buď jsi s Führerem, nebo proti němu – a mně je jasné, že ty jsi proti němu. Vždycky jsi byl." Liesel pozorovala jeho tvář, zaměřila se na jeho tenké rty, na skalnatou linii jeho spodních zubů. "To je něco tak trapného – jak může člověk nečinně stát, když celý národ vyklízí svinstvo a pracuje k velikosti."
Trudy i máma tiše a vyplašeně seděly, stejně jako Liesel. Ve vzduchu byla cítit hrachová polévka, spálenina a konflikt.
Všichni čekali na následující slova.
Pronesl je syn. Jen dvě.
"Jsi zbabělec." Převrhl je otci do tváře a okamžitě opustil kuchyň i dům.
Táta, nehledě na marnost svého počínání, šel ke dveřím a zavolal na syna: "Zbabělec? Já že jsem zbabělec?" Spěchal k brance a prosebně se rozběhl za ním. Máma se vrhla k oknu, strhla vlajku a otevřela je. S Trudy a Liesel se u něj tlačily a sledovaly, jak otec dohání syna, jak ho chytá a naléhá, aby se zastavil. Neslyšely nic, ale pohyb, kterým se Hans mladší vyprostil, byl hlasitý až až. Vidina táty, sledujícího jeho odchod, burácela ulicí až k nim." (str. 92-94)
Téma je opět náročné a vlastně svým způsobem stejné jako u Vypravěčky, a sice druhá světová válka, Zlodějka knih je ale psaná diametrálně odlišným a hodně zvláštním stylem. Vypravěčkou celého příběhu je Smrt, která vše komentuje rádoby vtipnými poznámkami a postřehy (asi jakože snaha o nadhled, nevím), v souvislosti s daným tématem to na mě ale působilo spíš trochu rozpačitě :o(. Styl vyprávění je obecně hodně rozporuplný, protože svým způsobem jde jakože o pohled z dětské perspektivy (hlavní hrdinkou je desetiletá Liesel Memingerová) a popisované skutečnosti jsou čtenáři servírovány jednoduše a s jistou naivitou, de facto jen jako popis dění bez jakýchkoli souvislostí, a vzápětí ho vystřídá někdy až básnicky barvitý text plný personifikací a metafor. Navíc vypravěčka Smrt si libuje v útržkovitých narážkách na budoucí události, které vždycky jenom nakousne a nechá nedopovězené s tím, že se k tomu časem dostane (nebo některé poměrně důležité události rovnou prozradí :o(, což mi absolutně nevyhovuje a příběh tak podle mě ztrácí na dramatičnosti, protože než se vypravěč ke své pointě dostane, ztratí čtenář nit a zapomene, co se dělo ve chvíli, kdy na to padla první narážka :o(. Ve výsledku na mě prostě styl Zlodějky knih působil nepříjemně nekonzistentně a rušilo mě i to, že se onen hlavní děj odehrával jako by až za clonou všech těch nepodstatných každodenností, zastřený kdesi na pozadí :o(. A hodně nezvyklé bylo i grafické zobrazení textu s vytučněnými hesly a postřehy uprostřed stránky nebo všemi těmi soupisy obsahu jednotlivých částí...
"Byl to rok, co vydá za celé věky, jako rok 79, jako 1346, dál je vypočítávat nebudu. Dejte pokoj s kosou, proboha, potřebovala jsem koště nebo mop. A dovolenou jsem potřebovala.
« KOUSEK PRAVDY »
Nenosím srp ani kosu. Beru si jenom
černé roucho s kapucí, když je zima.
A nemám ty ostré rysy připomínající
lebku, které mi tak rádi nasazujete, když
jsem daleko. Chcete vědět, jak vypadám
doopravdy? S tím vám můžu pomoct.
Najděte si někde zrcadlo, a já budu
pokračovat.
Vlastně si v tuhle chvíli připadám docela sebestředná, vykládám vám pořád co já, já, já. Moje cesty, co já jsem viděla v roce 1942. Na druhou stranu: vy jste lidé, takže byste měli mít pochopení, když je jeden posedlý sám sebou. Jde o to, že mám důvod vysvětlovat, co jsem tehdy viděla. Spousta z toho dolehne až k Liesel Memingerové. Přivede to válku blíž k Himmelstraße, a s ní se svezu taky já.
A že jsem toho ten rok musela oběhat: z Polska přes Rusko do Afrikya pak zase zpátky. Mohli byste namítnout, že mám vždycky dost běhání, ať je rok jaký chce, jenomže lidské plemeno občas rádo věci trochu pošťouchne. Rozšíří produkci těl a prchajících duší. Obvykle na to stačí pár bomb. Nebo nějaká ta plynová komora, nebo zpovzdálí repetící děla. A pokud nic z toho nedovede věci do konce, aspoň lidi zbaví jejich živobytí, a já pak všude vídám ty, co přišli o střechu nad hlavou. Když procházím ulicemi ztrýzněných měst, chodívají za mnou. Žadoní, abych je vzala s sebou, protože si neuvědomují, že i tak mám práce nad hlavu. "Váš čas přijde," ujišťuju je a snažím se neohlížet. Občas si přeju, abych dokázala říct něco jako: "To nevidíte, že už takhle nevím, kam dřív skočit?", ale nikdy to neřeknu. Jdu si po své práci a nadávám jen v duchu, a přicházejí roky, kdy se duše a těla nepřičítají, ale násobí.
« NEÚPLNÁ PREZENCE ZA ROK 1942 »
1. Zoufalí Židé – a jejich duše na mém
klíně, když jsme spolu seděli na střeše
hned vedle dýmajících komínů.
2. Ruští vojáci – brali si jen málo munice,
že prý až jim dojde,
vezmou si další od padlých.
3. Promáčená těla na pobřeží Francie,
ztroskotaná v oblázcích a písku.
Mohla bych pokračovat, ale usoudila jsem, že pro tuhle chvíli tři příklady postačí. Ty tři příklady vám přinejmenším dají pocítit tu pachuť popela, která ten rok určovala mou existenci.
Tolik lidí.
Tolik barev.
Zas a znova se ve mně postrkují. Souží mou paměť. Vidím je čnít do výšky na hromadách, naházené jednoho na druhém. Vzduch jako z umělé hmoty, obzor jako zasychající lepidlo. Průmyslově vyrobené nebe, probodané a prosakující, a měkká oblaka barvy uhlí, pulsující jako černá srdce.
A potom.
Je tady smrt.
Razí si cestu tím vším.
Na povrchu: nevzrušená, neochvějná.
Pod ním: nejistá, nepevná, nešťastná.
Abych řekla pravdu (vím, teď už to s tím stěžováním přeháním), ještě jsem se zotavovala ze Stalina v Rusku. Z takzvané druhé revoluce – vraždění vlastních lidí.
Pak přišel Hitler.
Říká se, že válka je nejlepší přítel smrti, ale musím vám povědět, že já to vidím jinak. Pro mě je válka jako nový šéf, který od vás očekává nemožné. Stojí vám za zády a opakuje dokola jedinou věc: "Dělej, dělej." Tak se do toho opřete. Doděláte to. Ale šéf vám nepoděkuje. Chce po vás ještě víc." (str. 268-270)
Jinak je Zlodějka knih psaná i z úplně jiného konce, než býváme u příběhů z druhé světové války zvyklí, zobrazuje totiž život obyčejných Němců v zapadlé vesničce u Mnichova, kam přivezou desetiletou Liesel do pěstounské péče Rosy a Hanse Hubermannových, protože její otec byl komunista a matka nejspíš musela nastoupit do vězení (opět nebylo vysvětleno nebo nějak víc objasněno, je to jen můj dohad). Jste tak svědky toho, jak si Liesel postupně zvyká v nové rodině, že má noční můry, protože po cestě do Molchingu jí zemřel mladší bráška, jak ji laskavý malíř pokojů přivydělávající si hrou na harmoniku, Hans Hubermann, utěšuje a postupně ji po nocích učí místo nočních můr číst, protože s tím má Liesel velké problémy (navzdory tomu, že už ukradla svoji první knihu), že Rosa Hubermannová, která pere a žehlí prádlo několika místním bohatším rodinám, za každým druhým slovem chrlí nějakou nadávku a nejde daleko pro pohlavek nebo jak tráví Liesel odpoledne fotbalovými zápasy s dětmi z okolí a hlavně se svým nejlepším kamarádem Rudy Steinem, který by od ní při každé možné příležitosti rád dostal pusu a postupně spolu občas chodí ukrást něco k snědku :o). Liesel vlastně prožívá téměř normální dětství, až na to, že s postupující válkou začne i Hubermannovi sužovat chudoba a jídlo na příděl, že musí chodit do Hitlerjungen a nějak se vyrovnávat s nacismem, včetně toho, že nakonec budou ve sklepě ukrývat Žida Maxe, protože Hans během první světové války, ve které bojoval, slíbil jeho otci, jenž mu zachránil život, že mu rád s čímkoliv pomůže (tehdy samozřejmě ještě nevěděl, co přijde, ale i tak dodržel slovo). Zlodějka knih je zkrátka hodně zvláštní, ale zároveň lidský příběh, který převrací pohled na druhou světovou válku lehce naruby a ukazuje, že ne všichni Němci byli nacisté, naopak že se taky nějak snažili přežít ve světě zmítaném zvěrstvy a že některým z nich nechyběla laskavost, ani dobré srdce, a že osvobozenecké snahy a bombardování Německa nemělo pro všechny příchuť vítězství.
"O pár hodin později se z obývacího pokoje ozval hluk. Natáhl se až k Liesel do postele. Probudila se, ale ani nemukla, a myslela na duchy a na tátu a na lupiče a na Maxe. Ozval se zvuk otevírání a tahaní, a pak přišlo rozmazané ticho. Ticho vždycky znamenalo největší pokušení.
Ani se nehni.
Tohle si pomyslela mnohokrát, ale nepomyslela si to dostkrát.
Její chodidla se osopila na podlahu.
Rukávy od pyžama se nadechly vzduchu.
Prošla tmou v chodbě směrem k tichu, které bývalo hlučné, směrem k vláknu měsíčního světla visícímu v obývacím pokoji. Zastavila se, a cítila, jak má holé kotníky a prsty u nohou. Dívala se.
Trvalo nečekaně dlouho, než si oči přivykly, a když se to stalo, nebylo sporu, že na kraji postele tam sedí Rosa Hubermannová a k hrudi má připnutou manželovu harmoniku. Její prsty se vznášely nad klávesami. Nepohnula se. Zdálo se, že ani nedýchá.
To vidění se přehnalo chodbou až k dívce.
« MALBA »
Rosa s harmonikou.
Měsíční světlo na tmě.
160 cm x nástroj x ticho.
Liesel tam stála a dívala se.
Odkapalo mnoho minut. Zlodějku knih vyčerpávala touha slyšet aspoň tón, ale žádný nepřicházel. Klávesy zůstávaly nedotčené. Měch se nenadechl. Bylo tu jen měsíční světlo jako dlouhý pramen vlasů mezi závěsy, a pak Rosa.
Akordeon měla pořád připoutaný k hrudi. Když svěsila hlavu, svezl se jí do klína. Liesel se dívala. Věděla, že Rosa teď bude pár dalších dnů chodit s harmonikou obtisknutou na těle. Bylo též třeba uznat, že v tom, čeho je právě svědkem, je mnoho krásy, a ona se rozhodla, že ji nenaruší.
Vrátila se do postele a usnula s představou mámy a tiché hudby. Když se pak později probudila ze svého obvyklého snu a vyplížila se zase na chodbu, byla tam Rosa pořád a harmonika jakbysmet.
Táhla ji dopředu jako kotva. Tělo se nořilo hloub. Vypadala jako mrtvá.
V takovéhle poloze přece nemůže dýchat, říkala si Liesel, ale když se přikradla blíž, uslyšela to.
Máma zase chrápala.
K čemu měch, řekla si Liesel, když máte párek takových plic?" (str. 371-372)
Závěrem si ještě neodpustím další svoji domněnku (s menším spoilerem!), a sice že vzhledem k tomu, že je autor Zlodějky knih z Austrálie a její hlavní hrdinka Liesel zemřela jako stará paní s dětmi a vnoučaty v australském Sydney, troufám si tvrdit, že bude nejspíš vycházet z vyprávění jeho babičky nebo někoho z rodiny (viz i jeho poněkud zvláštní neanglicky znějící jméno).