Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Sarah J. Maasová: Dvůr mlhy a hněvu
7. prosinec 2017 | 21.26 |
Druhé pokračování upravené pohádky o krásce a zvířeti s názvem Dvůr trnů a růží, která se mi začátkem roku tak moc líbila, je pořádná bichle (má přes 650 stran), takže mi jeho přečtení trvalo trochu déle (nemluvě o tom, že nastávaly i neplánované pauzy, kdy jsem přes léto nechtěla tahat tak těžkou knihu s sebou na výlety a doma jsem kvůli nové práci nějak neměla čas číst a vůbec), ale překvapivě se mi nakonec líbilo ještě o fous víc než první díl, což se mi moc často nestává (naposledy asi u Milénia Stiega Larssona, kde je první díl takový unyle zdlouhavý a až ve druhém pokračování dostane víc prostoru drsoňka Lisbeth), většinou jsou totiž druhé díly takové vycpávkové před závěrečným finále, takže to bylo moc milé překvapení :o)
"Rhys došel ke stolu, na němž ležela další mapa, na které byly rozestavěny figurky. Mapa Prythianu – a Hybernu.
Byl na ní vyznačený každý dvůr v naší zemi společně s vesnicemi, městy, řekami a horskými průsmyky. Každý dvůr... s výjimkou Nočního dvora.
Rozlehlé severní území bylo zcela prázdné. Nebylo tu zaznamenané jediné pohoří. Bylo to zvláštní. Jako by šlo o součást nějaké strategie, které jsem nerozuměla.
Přistihla jsem Rhysanda, jak mě pozoruje. Zvedl obočí a to mi bohatě stačilo k tomu, abych zavřela pusu a 
nechala si otázky pro sebe.
nechala si otázky pro sebe."Nechceš se na něco zeptat?"
"Ne."
Na rtech mu pohrával kočičí úsměv, pak však jen kývl k mapě na zdi. "Co tam vidíš?"
"Má to být nějaký způsob, jak mě přimět, abych uznala, jak jsou pro mě hodiny čtení užitečné?" Skutečně jsem to písmo nedokázala ani v nejmenším rozluštit, rozpoznala jsem jen jednotlivé tvary. Například zeď, která jako tlustá čára rozpolcovala náš svět.
"Pověz mi, co vidíš."
"Svět rozdělený vedví."
"Myslíš si, že by to tak mělo zůstat?"
Spěšně jsem k němu otočila hlavu. "Má rodina..." Při tom slově jsem se zarazila. Měla jsem mít víc rozumu a nezmiňovat se, že mám rodinu a že mi na ní záleží.
"Tvá lidská rodina," dořekl za mě Rhysand, "by velmi trpěla, kdyby zeď padla, nemám pravdu? Žijí tak blízko hranice. Pokud budou mít štěstí, uprchnou za oceán, než se to stane."
"A stane se to?"
Rhysand neodvrátil zrak. "Možná."
"Proč?"
"Protože se schyluje k válce, Feyre."
Válka.
To slovo mnou ostře projelo, až mi ztuhla krev v žilách.
"Neútočte," vydechla jsem. Klidně padnu na kolena a budu se před ním plazit, pokud budu muset. "Prosím tě, neútočte."
Rhys naklonil hlavu na stranu a stiskl pevně rty. "Opravdu mě po tom všem stále považuješ za zrůdu."
"Prosím," vyhrkla jsem. "Nedokážou se bránit. Nebudou mít šanci..."
"Já se nechystám vpadnout do říše smrtelníků," ujistil mě nebezpečně tichým hlasem.
Čekala jsem, co dalšího mi řekne, a byla jsem ráda, že stojíme v prostorné komnatě plné čerstvého vzduchu, protože se mi podlaha začínala vlnit pod nohama.
"Zvedni ten svůj zatracený štít," zavrčel.
Pohlédla jsem do svého nitra a zjistila jsem, že ta neviditelná zeď opět zmizela. Byla jsem ale hrozně unavená, a jestli měla přijít válka, jestli moje rodina...
"Štít. Okamžitě."
Surový rozkaz v jeho hlase – hlase vladaře Nočního dvora – mě přiměl instinktivně zareagovat a má vyčerpaná mysl začala stavět zeď cihlu po cihle. Až když jsem svou mysl znovu skryla, Rhys promluvil znovu a jeho oči téměř neznatelně zjihly. "Ty sis myslela, že to Amaranthou končí?"
"Tamlin neřekl nic o..." A proč by mi měl něco říkat? Jenže kolem sídla bylo tolik hlídek, pořádal tolik schůzek, kterých jsem se nemohla zúčastnit, a všichni byli hrozně... napjatí. Musel o tom vědět a já se ho na to musela zeptat – dožadovat se odpovědi, proč to přede mnou tajil.
"Král Hybernu už více než sto let plánuje tažení s cílem dobýt území na jih od zdi," vyložil mi Rhys. "Amarantha byla určitý pokus – zkouška trvající čtyřicet devět let, aby si ověřil, jak snadno a na jak dlouho může území padnout a být ovládáno jedním z jeho velitelů."
Pro nesmrtelnou vílu čtyřicet devět let nic neznamenalo. Nepřekvapilo mě, když jsem slyšela, že král tyto plány spřádá už víc než století.
"Zaútočí nejdřív na Prythian?"
"Prythian," řekl Rhys a ukázal na stůl, na mapu našeho obrovského ostrova, "je jediné, co stojí mezi králem Hybernu a kontinentem. Chce znovu získat tamější lidská území a třeba se zmocnit i území víl. Pokud se má někdo postavit jeho dobyvačnému loďstvu, než dopluje ke břehům světadílu, jsme to my."
Svezla jsem se na jednu ze židlí. Kolena se mi třásla tak strašně, že jsem sotva dokázala sedět zpříma.
"Bude chtít Prythian odstranit z cesty rychle a jednou provždy," pokračoval Rhys, "a během toho rozbít zeď. Už teď v ní jsou díry, i když naštěstí příliš malé na to, aby jimi mohla projít vojska. Bude ji chtít strhnout po celé délce a následnou paniku nejspíš využije ve svůj prospěch."
S každým nádechem jako bych polykala sklo. "Kdy... kdy zaútočí?"
Zeď vydržela stát pět set let, a dokonce i během této doby ty zatracené díry umožňovaly nejodpornějším a nejhladovějším netvorům z říše víl proklouznout na druhou stranu a lovit lidi. Kdyby nebylo zdi a Hybern měl opravdu zaútočit na svět lidí... Najednou jsem litovala, že jsem se tak vydatně nasnídala." (str. 79-82)
Začátek je sice rozvleklejší a chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, protože z Feyre se stane lehce ufňukaná hromádka nervů (nejspíš posttraumatická porucha, řekla bych – špatně spí, nemůže jíst a Tamlin jí v tom zrovna moc nepomáhá, protože se snaží tvářit, že se vlastně nic nestalo, tedy že si neprošli peklem, a že je všechno v pořádku :o(, a to mi k ní moc nesedělo (nemluvě o tom, že měla až nepřirozeně sebeobviňující přístup :o(. V ději se toho taky zpočátku až tolik důležitého nedělo, jen se plánovala dokonalá nafintěná svatba Feyre s Tamlinem a jakože návrat k normálnímu klidnému životu, který dost zaváněl nudou, nemluvě o tom, že byl Tamlin na Feyre pomalu ještě opatrnější, než když byla člověk, a nechtěl jí nic dovolit (jen s tím rozdílem, že ona ho teď poslouchala :o(, jako by zapomněl, kým Feyre je, že byla lovkyní, bojovnicí, co se dokázala jakožto smrtelnice postavit Amaranthě, zatímco se jí bály všechny víly, a snažil se z ní udělat někoho jiného. Jediným trochu vzrůšem byla dohoda s Rhysandem, kterou Feyre uzavřela, když v prvním díle bojovala pod Horou s Amaranthou, a podle níž musí strávit na jeho dvoře jeden týden z každého měsíce. Jejich špičkování a pozvolné sbližování, kdy ji vladař Nočního dvora postupně nechává nahlédnout do svého soukromí, dodávalo příběhu šťávu a mělo pozitivní vliv i na Feyre jako takovou, protože ji to pokaždé přivedlo na jiné myšlenky a překvapivě mohla být opět sama sebou, když po Rhysandovi plivala jedovaté poznámky :o). Rhys ji navíc nenápadným nátlakem nutí na sobě pracovat, např. aby se konečně naučila číst a psát a také alespoň trochu zacházet s magií, což je něco, o čem se s ní Tamlin odmítá bavit. Nedorozumění mezi Feyre a Tamlinem tak postupně narůstá a zhoršuje se, až vyvrcholí v katarzi, která přinutí Feyre z Jarního dvora odejít.
"Týden nato nastal den platby desátku...
Seděla jsem vedle Tamlina na stupínku ve velké síni vykládané mramorem a zlatem a snášela jsem nekonečný proud pohledů, slz, vděku a zbožné chvály za to, co jsem udělala...
Po dvaceti minutách jsem se div nevrtěla na místě. Po čtyřech hodinách jsem úplně přestala poslouchat, co se děje kolem.
Neustále přicházeli vyslanci ze všech měst a vesnic i členové Jarního dvora a přinášeli platbu v podobě zlata, šperků, slepic, plodin anebo oblečení. Nezáleželo na tom, co to bylo, pokud tím vyrovnali povinovanou částku. Lucien stál před stupínkem ozbrojený od hlavy až k patě stejně jako ostatních deset strážců rozestavěných po síni a vedl záznamy o všech částkách. Lucien síň nazval přijímací síní, ale mně připomínala spíš trůnní sál. Napadlo mě, jestli tu místnost nepřejmenoval, protože ten druhý název...
Strávila jsem příliš mnoho času v jiné trůnní síni. A Tamlin zrovna tak.
Tehdy jsem navíc neseděla na vyvýšeném místě jako on, ale klečela jsem před trůnem. Přicházela jsem tam stejně jako útlá víla se šedou kůží plížící se před nekonečnou řadou plnou nižších a vznešených víl.
Neměla na sobě šaty. Dlouhé tmavé vlasy jí zplihle visely přes malá pevná ňadra a její veliké oči byly dočista černé. Jako nehybná hladina rybníka. Když se pohybovala, odpolední slunce se jí třpytilo na kůži hrající duhovými barvami.
Lucien se nesouhlasně zamračil, ovšem zdržel se poznámek, když nižší víla sklonila drobný špičatý obličej a spojila tenoučké prsty s plovacími blánami před hrudníkem.
"Vladaři, zdravím tě jménem vodních přízraků," pronesla podivně sykavým hlasem a její plné smyslné rty odhalily zuby špičaté a ostré jako zuby štiky. Ostré rysy víliny tváře jen zvýrazňovaly její uhlově černé oči...
"Vítej," odvětil Tamlin. Dokonce i po pěti hodinách vypadal stejně čile jako ráno.
Když se mu vrátila jeho moc, nejspíš ho jen tak něco neunavilo.
Vodní přízrak přistoupil blíž na skvrnitých nohách zakončených drápy s plovacími blánami. Lucien se nenápadně postavil mezi nás.
Proto stál u mé strany stupínku...
Tento rozhovor se očividně odvíjel jinak než ostatní.
"Prosím, vladaři," řekla víla a uklonila se tak hluboce, že její inkoustově černé vlasy přejely po mramoru. "V jezeře nezbyly žádné ryby."
Tamlinova tvář byla jako vytesaná ze žuly. "Přesto je nutné, abyste zaplatily." V odpoledním světle se mu na hlavě leskla koruna ze zlata vytepaného do podoby věnce z prvních jarních květin posázená smaragdy, safíry a ametysty. Byla to jedna z korun jeho rodu.
Víla pozvedla bezradně ruce, avšak Tamlin ji nenechal promluvit. "Nemohu nikomu udílet výjimky. Máte tři dny na to, abyste splatily dluh, nebo při dalším desátku uhradíte dvojnásobek."
Měla jsem co dělat, abych nevytřeštila oči při pohledu na jeho nehybnou tvář, když jsem slyšela ta nelítostná slova. Ianthe vzadu jen tak do prázdna souhlasně kývla.
Vodní přízrak neměl co jíst. Jak mohl čekat, že přinese jídlo ještě jemu?
"Prosím," zašeptala dívka skrz špičaté zuby a její stříbřitá skvrnitá kůže se zaleskla, když se roztřásla. "V jezeře nic nezbylo."
Tamlinův výraz se nijak nezměnil. "Máte tři dny..."
"Ale my nemáme žádné zlato!"
"Nepřerušuj mě," odbyl ji Tamlin a já se odvrátila, protože jsem se nedokázala dívat na jeho bezcitný obličej. Dívka sklonila hlavu ještě níž. "Odpusť, můj pane."
"Máte tři dny na to, abyste zaplatily, nebo příští měsíc splatíte dvojnásobek," zopakoval Tamlin. "Pokud tak neučiníte, víte, co vás čeká." Mávnutím ruky naznačil, že může odejít. Rozhovor byl u konce.
Přízračná dívka po posledním beznadějném pohledu na Tamlina vyšla ze síně. Zatímco další kouzelná bytost – kolouch s kozíma nohama, který přinášel něco, co vypadalo jako košík hub – trpělivě čekala, až bude vyzvána, aby mohla předstoupit před stupínek, otočila jsem se k Tamlinovi.
"Nepotřebujeme košík ryb," broukla jsem. "Proč ji tak trápíš?"
Zatěkal očima ke dveřím, kde Ianthe ustoupila, aby nechala přízrak projít, a rukou chránila klenoty zdobený opasek, jako by se bála, že by jí ho dívka mohla vytrhnout, aby jím uhradila desátek. Tamlin se zamračil. "Nemohu udělovat výjimky. Když ji povolíš jednomu, začnou se dožadovat i ostatní."
Sevřela jsem prsty opěrky křesla, malé dubové sedačky vedle jeho obřího trůnu s rytinami růží. "Ale my ty věci nepotřebujeme. K čemu nám je zlaté rouno nebo sklenice marmelády? Jestli nemají žádné ryby, tři dny na tom nic nezmění. K čemu je nechat je umřít hlady? Co jí pomoct vrátit do jezera ryby?" Prožila jsem dost let s břichem sevřeným křečí z hladu, takže jsem to nemohla jen tak přejít. Chtělo se mi křičet nad tou nespravedlností.
Jeho smaragdové oči zněžněly, jako kdyby mi v tváři četl každou myšlenku, nahlas ovšem řekl: "Protože je to tak dané. Takto to dělával můj otec a jeho otec a stejně to bude dělat i můj syn." Usmál se a vzal mě za ruku. "Jednou."
Jednou. Pokud se někdy vezmeme. Pokud pro něj někdy nebudu takovou přítěží a oba unikneme stínům, které nás pronásledují. Vůbec jsme se o této záležitosti nezmínili a naštěstí o ní nemluvila ani Ianthe. "I tak bychom jí mohli pomoct. Přijít na nějaký způsob, jak v jezeře zajistit dostatek ryb."
"Už tak máme starostí nad hlavu. Rozdávání almužen nám dlouhodobě nijak nepomůže."
Otevřela jsem pusu, ale zase jsem ji zavřela. Teď nebyl správný čas na dohadování.
Odtáhla jsem ruku, když pokynul kolouškovi s kozíma nohama, ať předstoupí.
"Potřebuju na vzduch," řekla jsem a zvedla se z křesla. Nedala jsem Tamlinovi příležitost něco namítnout a sestoupila jsem do síně. Snažila jsem se přehlížet tři strážce, jež za mnou Tamlin poslal, i výřad vyslanců, kteří na mě vyjeveně hleděli a špitali si, když jsem procházela síní.
Ianthe se mě pokusila zastavit, když jsem rázně kráčela kolem, jenže já si jí nevšímala.
Vyšla jsem ven hlavním vchodem a tak spěšně, jak to jen šlo, jsem minula řadu shromážděných kouzelných bytostí, která se táhla dolů po schodech až na štěrkovou příjezdovou cestu. Skrz změť nejrůznějších těl víl i kouzelných bytostí jsem zahlédla odcházející přízračnou dívku, která zahýbala za roh domu – k jezeru za pozemky sídla. Zničeně se vlekla a utírala si oči.
"Počkej, prosím," zavolala jsem a došla jsem k ní. Stráže, jež jsem měla v patách, se držely v uctivé vzdálenosti.
Dívka se zastavila na rohu a její tělo se přitom nadpřirozeně plynule pohnulo. Přemohla jsem nutkání o krok ustoupit, když ke mně dychtivě otočila svou nadpozemskou tvář. Strážci se drželi pár kroků od nás a všechno pozorovali s rukama na jílcích mečů.
Dívčin nos tvořila dvojice dírek a pod ušima měla vějířek drobných žáber.
Lehce sklonila hlavu. Nebyla to úklona, protože jsem nebyla nikdo. Tím gestem mě brala na vědomí jako vladařovu hračku.
"Ano?" zasyčela a v ústech se jí zablýskly štičí zuby.
"Jak vysoký desátek musíte zaplatit?"
Srdce se mi rozbušilo při pohledu na blány mezi jejími prsty a zuby ostré jako břitvy. Tamlin mi jednou řekl, že vodní přízraky jedí všechno. A pokud jim nezbyly žádné ryby... "Kolik zlata od vás chce a jakou cenu ve zlatě mají vaše ryby?"
"Chce víc, než máš v kapse."
"V tom případě," prohodila jsem a odepnula jsem si zlatý náramek posázený rubíny, který se mi podle Ianthe lépe hodil k pleti než stříbrný, jejž jsem si původně chtěla vzít. "Přijmi tohle." Než náramek stihla sevřít v prstech, strhla jsem si ze šíje zlatý náhrdelník a z uší diamantové slzičky. "A taky tohle." Natáhla jsem ruce se třpytivou hromádkou zlata a drahokamů. "Zaplať mu, co mu dlužíte, a pak si nakupte nějaké jídlo," nařídila jsem jí a pak jsem polkla, když vykulila oči. Ve vsi nedaleko odtud se každý týden konal menší trh – zatím se ho účastnilo jen pár obchodníků, já ale doufala, že přibydou další. Snad brzy.
"A jakou platbu požaduješ ty?"
"Žádnou. Nejde o... nejde o žádnou dohodu. Prostě si to vezmi." Natáhla jsem ruce blíž k ní. "Prosím."
Zamračila se na šperky v mých dlaních. "Nepřeješ si nic na oplátku?"
"Ne." Kouzelné bytosti čekající před domem na nás teď nepokrytě zíraly. "Prosím, vezmi si je."
Naposledy si mě tázavě změřila a pak se její studené, vlhké prsty dotkly mých a vzaly si šperky. Ty se v jejích blanitých rukou zatřpytily jako světlo na hladině.
"Děkuji ti," odvětila a tentokrát se uklonila hlouběji. "Nezapomenu na tvou laskavost." Její hlas syčivě sklouzával po slovech a já se znovu zachvěla, když na mě upřela černé oči, které jako by mě mohly celou pohltit. "A mé sestry zrovna tak." (str. 101-107)
Líbilo se mi, že se autorka vyhnula přeslazené pohádkové romanci, ve které spolu hlavní hrdinové budou žít bez zádrhelů šťastně až do smrti, a naopak že dala celé sérii trochu hlubší rozměr tím, že ukazuje, že láska má mnoho podob a ne všechny z nich jsou zdravé a v pořádku, což je něco, co bych v adult fantasy rozhodně nečekala (ale o to víc se mi to líbí :o). Krásně ukazuje, že i ta největší láska se může zvrtnout a být příliš majetnická a sobecká, takže pak dusí a ničí, přičemž by vztah rozhodně neměl být o tom, že bude Feyre svému milovanému v jednom kuse uhýbat a neustále ho omlouvat, že to, co dělá, dělá vlastně jen proto, že ji tak moc miluje, a že ona mu je za hodně vděčná (a přitom zapomněla, že i ona má nemalé zásluhy), čímž mě upřímně řečeno trochu štvala a říkala jsem si, že já osobně bych se na Tamlina naštvala a nejspíš si sbalila saky paky a odešla od něj mnohem dřív. Ale musím uznat, že to Sarah J. Maasová umí hezky navléknout – na začátku druhého dílu jsem totiž měla pocit, že tak, jak je to na Tamlinově dvoře, že takové víly prostě jsou, že jsou znuděné z nesmrtelnosti, mají tajnosti a kují pikle, a že je Feyre jiná právě proto, že je přetvořená, ale pořád má lidské srdce – na chvíli se mi zkrátka zdálo tohle prostředí v pořádku, jakože to tak prostě ve vílím světě chodí, jenže pak Rhysand Feyre ukáže (a vám jako čtenáři taky), že to tak rozhodně všude chodit nemusí :o). Mimochodem Rhys mi byl sympatický (byť to byl vlastně zlobivý hoch :o) už při čtení prvního dílu, protože měl takové to kouzlo tajemství a skryté tragédie a navíc mi bylo jasné, že navzdory všemu má pro Feyre slabost, minimálně pro to, kým je, že má odvahu a nebála se ho :o)
"Neměl jsem ti nic takového říct," vydechl mi na kůži. "Tobě ani Lucienovi. Nic z toho jsem nemyslel vážně."
"Já vím," odpověděla jsem a cítila jsem, jak z něj spadlo napětí. "Je mi líto, že jsem se na tebe utrhla."
"Měla jsi na to plné právo," ujistil mě, i když to tak úplně nebylo. "Zmýlil jsem se."
Měl pravdu. Kdyby uděloval výjimky, pak by ostatní kouzelné bytosti požadovaly stejné zacházení. A to, co jsem udělala, by se dalo považovat za podrývání jeho autority. "Možná jsem..."
"Ne. Měla jsi pravdu. Nevím, jaké to je umírat hlady. Nevím toho spoustu."
Maličko jsem se odtáhla a sklonila jsem hlavu k dárku, který tam čekal. Nejraději bych to už vůbec neprobírala. "Ten je pro tebe?" zeptala jsem se s rozpačitým pousmáním.
Místo odpovědi mě zlehka kousl do ucha. "Pro tebe. Ode mě." Takže omluva.
S pocitem úlevy, jaký jsem už celé dny nezažila, jsem rozvázala mašli a prohlédla jsem si truhličku z bledého dřeva. Mohla být zhruba dvě stopy vysoká a tři stopy široká. Na víku byla velká železná rukojeť, ovšem žádný erb ani nápis nenaznačoval, co se skrývá uvnitř. Rozhodně to nemohly být šaty, ovšem...
Prosím, ať to není koruna.
Korunu nebo diadém by určitě vložil do něčeho ne tak... prostého.
Otevřela jsem malou měděnou západku a zvedla jsem široké víko.
Bylo to horší než koruna.
V truhlici byly oddíly, zásuvky a držáky plné štětců, barev, uhlů a papíru. Dostala jsem cestovní malířskou sadu. Červená – červená barva ve skleněné nádobce byla neuvěřitelně jasná, modrá byla stejně uhrančivá jako oči víly, kterou jsem zavraždila.
"Napadlo mě, že by sis ji mohla brát s sebou na procházky. Aby ses nemusela vláčet se všemi těmi taškami, jak to máš ve zvyku."
Štětce byly nové, lesklé a měly jemné, čisté štětiny.
Když jsem se na truhličku a na její obsah dívala, připadala jsem si, jako kdybych ohledávala mrtvolu obranou vránami.
Pokusila jsem se o úsměv a snažila jsem se, aby se mi v očích objevila trocha radosti.
Tamlin řekl: "Nelíbí se ti."
"To ne," dostala jsem ze sebe. "Ne, je nádherná." To taky byla. Skutečně.
"Myslel jsem, že jsi začala znovu malovat..."
Čekala jsem, až tu větu dokončí. Marně.
Zahořely mi tváře.
"A co ty?" zeptala jsem se potichu. "Pomůže ti to papírování v něčem?"
Odvážila jsem se mu pohlédnout do očí. Zaplála v nich zlost. Nahlas však řekl: "Teď nemluvíme o mně. Mluvíme o tobě."
Prohlížela jsem si truhlici a její obsah. "Budu někdy moct zajít si kamkoli, kde budu chtít malovat? Nebo mě bude zase doprovázet stráž?"
Neodpověděl mi.
Takže ne – a ano.
Roztřásla jsem se, ale pro sebe, pro nás jsem se přinutila říct: "Tamline... Tamline, tohle nedokážu... Nedokážu žít ve dne v noci obklopená strážemi. Nedokážu žít takhle... svázaná. Dovol mi, abych ti pomáhala, dovol mi pracovat s tebou."
"Už jsi mi dala dost, Feyre."
"Já vím, jenže..." Obrátila jsem se k němu a zachytila jeho pohled. A v něm plnou moc vladaře Jarního dvora. "Teď je těžší mě zabít. Jsem rychlejší, silnější..."
"Moji příbuzní byli rychlejší a silnější než ty. A byli snadno povražděni."
"Tak se ožeň s někým, kdo to bude lehce snášet."
Zamrkal. Pomalu. A potom se děsivě tiše zeptal: "Takže si mě nechceš vzít?"
Snažila jsem se nedívat na kroužek na mém prstu, na ten smaragd. "Jistěže chci. Jistěže chci." Hlas se mi zlomil. "Ale ty... Tamline..." Stěny se na mě tlačily. To ticho, ty stráže, ty pohledy. Všechno, co jsem dnes viděla při výběru desátku. "Topím se," vydralo se ze mě. "Topím se. A čím víc to děláš, čím víc strážců... Stejně dobře bys mi mohl tlačit hlavu pod vodu."
Jeho oči i tvář byly zcela bez výrazu.
Když vtom...
Vykřikla jsem. Nechala jsem se strhnout instinkty, když jeho moc projela místností jako drtivá vlna.
Okna se tříštila.
Nábytek praskal.
A truhlice s barvami, štětci a papírem...
Vybuchla ve změti prachu, skla a dřeva.
V jednom okamžiku byla pracovna nedotčená.
V dalším tu zbyly jen střepy a třísky, pouhá kostra pokoje.
Naštěstí mě nic nezasáhlo, když jsem se vrhla k zemi a rukama si kryla hlavu.
Tamlin lapal po dechu a jeho ztrhaný dech zněl jako vzlyky.
Chvěla jsem se. Chvěla jsem se tak hrozně, až jsem se bála, že se mi kosti rozštípnou stejně jako nábytek, ale přiměla jsem se sklonit paže a zadívat se na něj.
Vypadal zničeně. Ve tváři se mu zračila bolest, strach a žal.
Kolem mě nedopadly žádné trosky, jako by mě před nimi zaštítil.
Tamlin udělal krok mým směrem, přes tu neviditelnou hranici.
Vtom však ucukl, jako kdyby do něčeho narazil.
"Feyre," zachraptěl.
Zkusil vykročit znovu – a ta hráz ho zadržela.
"Feyre, prosím," vydechl.
A já pochopila, že ta hranice, ta ochranná bublina... Vyvolala jsem ji já.
Vytvořila jsem štít. Nejen duchovní, ale také hmatatelný.
Nevěděla jsem, od kterého vladaře jsem ho získala. Kdo ovládal vzduch, vítr a podobné věci. Možná od vládce některého ze Slunečních dvorů. Na tom však nezáleželo.
"Feyre," zaúpěl Tamlin potřetí a zatlačil rukou na něco, co skutečně vypadalo jako neviditelná oblá stěna zhmotnělého vzduchu. "Prosím. Prosím."
Při těch slovech jsem v duši pocítila zvláštní trhlinu, jež se prudce rozevřela.
Možná jeho slova roztrhla i pevný větrný štít, protože Tamlinova ruka projela skrz.
Potom překročil tu hranici mezi chaosem a řádem, hrozbou a bezpečím.
Svezl se na kolena a uchopil mou tvář do dlaní. "Odpusť. Odpusť."
Nedokázala jsem se přestat třást.
"Budu se snažit," vydechl. "Vynasnažím se chovat lépe. Já... někdy to nedokážu ovládat. Tu zuřivost. Dnešek byl... dnešek byl zlý. Desátek a všechno ostatní. Dnešek – zapomeňme na něj a přenesme se přes to. Prosím."
Nebránila jsem se, když mě objal a přivinul mě k sobě tak pevně, až mi jeho teplo proniklo do žil. Přitiskl mi tvář ke krku, jeho slova mi klouzala po šíji a mé tělo jako by je vstřebávalo. Jako kdyby je dokázal vyslovit jediným způsobem, kterým dokázal snadno promlouvat – dotekem těl. "Předtím jsem tě nedokázal zachránit. Nedokázal jsem tě před nimi ubránit. A když jsi řekla tu věc o tom, že tě topím... V čem jsem lepší než oni?"
Měla jsem namítnout, že to není pravda, jenže... Promluvila jsem srdcem. Nebo tím, co z něj zbývalo.
"Budu se snažit chovat lépe," slíbil mi znovu. "Prosím, dej mi víc času. Dovol mi... dovol mi to překonat. Prosím."
Co překonat? chtěla jsem se zeptat. Marně jsem ale hledala slova. Došlo mi, že jsem ještě nic neřekla.
Pochopila jsem, že čeká na odpověď, ale já teď pro něj žádnou nemám.
Uchopila jsem ho do náručí, protože i já jsem mohla promlouvat jen dotekem našich těl.
Jako odpověď to postačilo. "Odpusť," zopakoval. Tiše to opakoval několik minut.
Už jsi mi dala dost, Feyre.
Možná měl pravdu. A možná už mi nezbývalo nic, co bych mu mohla dát." (str. 110-115)
I když teda musím říct, že jsem při čtení Dvora mlhy a hněvu pořád váhala a dost dlouho jsem se nemohla rozhodnout, jestli si opravdu Feyre ve své nové vílí podobě našla na Nočním dvoře skutečné přátelé, nebo jestli ji Rhysand a všichni kolem něj přeci jen netahá za fusekli a nevyužívá ji ke svým vlastním cílům, aby ji potom zradil. Vzhledem k tomu, jak se vybarvil Tamlin, už jsem prostě byla poměrně nedůvěřivá a Rhysanda jsem podezírala především kvůli té souhře tolika náhod, díky nimž jako jediný z vladařů shromáždil ve svém nejužším kruhu přesně tu správnou a jedinečnou kombinaci víl a kouzelných bytostí, která by mu mohla domoct získat Kotlík se vší jeho mocí :o(. Ale i přesto (nebo možná právě proto :o) se mi kniha moc líbila, líbilo se mi, že se všechny postavy nějakým způsobem vyvíjí, a moc pěkné (a někdy i zábavné :o) bylo i všechno to vzájemné kamarádské škádlení a popichování Rhysova nejužšího kruhu na Nočním dvoře, byť se to místy zvrtlo i v něco dojemného vzhledem k tomu, že si všechny postavy už vytrpěly své, zkrátka ze série Dvorů se pro mě chtě nechtě stala srdcová záležitost :o)
Je sice pravda, že jsem se nějakou dobu strachovala, kolik tak asi bude mít tahle série dílů, a byla jsem odhodlaná skončit maximálně u třetího, kdyby to měla být podobně nekonečná sága jako autorčin Skleněný trůn, ale upřímně řečeno teď už si tím nejsem tak jistá :o). Čtení mě bavilo i navzdory pauzám, naopak jsem zjišťovala, že v době, kdy jsem neměla čas číst, se mi po postavách regulérně stýská :o), byť teda ta nejdelší čtecí pauza (asi dvouměsíční) byla tak trochu i záměrná, protože jsem dočetla do moc hezkého bodu, kdy se Feyre s Rhysem konečně sblížili, a mně se jaksi nechtělo číst dál, protože jsem tušila, že se to (soudě podle toho, že ještě existuje minimálně jeden další díl, který se má navíc jmenovat Dvůr křídel a trosek :o( celé zákonitě podělá a nějak jsem na to potřebovala sebrat kuráž :o). Každopádně momentálně se nemůžu dočkat, až onen třetí díl vyjde, protože závěr toho druhého byl poměrně překvapivý a skončil v dost napínavém momentě, takže hořím zvědavostí, jak to bude dál :o), nicméně se zaručeně chystám znovu si přečíst oba předcházející díly, než se do něj pustím, abych si to celé mohla náležitě vychutnat :o)
"Temnota tančila kolem v nekonečných vírech počátku a konce světa.
Ztěžka jsem se zvedla na postel a vrhla se k němu. Nahmátla jsem jeho paži, pak břicho a ramena. Jeho kůže byla ledová, když jsem ho popadla za ramena a vykřikla jeho jméno.
Nereagoval. Vklouzla jsem mu rukou ke krku a ústům, abych se ujistila, že ještě dýchá. Že mu moc neuniká z těla spolu se životem.
Do dlaně se mi opřel mrazivý dech. Sebrala jsem se, zvedla se na kolenou, poslepu jsem namířila a vyťala mu políček.
Dlaň mě pálila, ale on se ani nehnul. Uhodila jsem ho znovu, zatáhla jsem za pouto mezi námi, ječela jsem skrz něj jeho jméno, jako by to byl tunel, tloukla jsem do nezdolné ebenové zdi v jeho mysli a řvala jsem na ni.
Vtom tmu proťala prasklina.
Najednou mě sevřel rukama, převrátil mě a zkušeným pohybem mě zatlačil na matraci. Přitiskl mi na hrdlo ruku zakončenou spáry.
Znehybněla jsem. "Rhysande," vydechla jsem. Rhysi, oslovila jsem ho pomocí našeho pouta a položila jsem ruku na jeho vnitřní štít.
Temnota se zachvěla.
Vrhla jsem proti ní vlastní moc – černou proti černé, tišila jsem jeho temnotu, zahlazovala drsné části a přesvědčovala jsem ji, aby se upokojila a polevila. Má temnota jí zpívala ukolébavku. Píseň, kterou mi broukala kojná, když mě matka strčila do její náruče a vrátila se ke svým večírkům.
"Byl to sen," řekla jsem. Jeho ruka byla neskutečně chladná. "Byl to sen."
Tma se znovu zastavila. Vyslala jsem své vlastní roušky noci, aby ji něžně pohladily, a přejela jsem po ní rukama posetýma hvězdami.
Na okamžik se ta inkoustová čerň rozjasnila dost na to, abych spatřila tvář nade mnou. Sevřenou, s bledými rty a s vytřeštěnýma fialovýma očima, které mě odhadovaly.
"Feyre," připomenula jsem mu. "Jsem Feyre." Jeho dech byl uštvaný a nepravidelný. Zachytila jsem zápěstí ruky, jež mi svírala hrdlo – svírala, ale ne bolestivě. "Něco se ti zdálo."
Přiměla jsem temnotu ve své duši, aby ten nápěv nesla, kolébala ten zběsilý strach, pohladila ebenovou zeď v jeho mysli, něžně a hebce.
Potom temnota opadla jako sníh setřesený ze stromu a odnesla s sebou i tu mou.
Ložnici zaplavilo světlo měsíce a zvuky města.
Jeho pokoj se podobal mému. Postel byla nejspíš tak velká, aby se do ní vešla i jeho křídla, působila však vkusně a pohodlně. Rhys se nade mnou skláněl a byl nahý – dočista nahý.
Neodvážila jsem se podívat níž než na tetované svaly na jeho hrudi.
"Feyre," pronesl ochraptěle, jako by předtím křičel.
"Ano," odpověděla jsem. Zaujatě si prohlížel mou tvář a spáry, které mi stále spočívaly na krku. Okamžitě mě pustil.
Ležela jsem tam a hleděla na něj, jak tam klečel na posteli a mnul si obličej rukama. Mé zrádné oči se opovážily sklouznout dolů pod jeho hrudník, ale mou pozornost zaujala dvojice tetování na Rhysových kolenou: Majestátní hora korunovaná třemi hvězdami. Krásná a přitom jaksi nelítostná.
"Měl jsi noční můru," vysvětlila jsem a pomalu se zvedla do sedu. Jako by ve mně povolila jakási hráz. Pohlédla jsem na svou ruku a přiměla ji zmizet ve stínu. A to se taky stalo.
Stačilo krátké pomyšlení a temnota se opět rozptýlila.
Jeho ruce však stále zůstávaly zakončené dlouhými černými spáry – a jeho nohy... i ty se změnily v drápy. Křídla měl vytažená a svěšená za zády. Musela jsem se ptát, jak blízko byl tomu proměnit se ve zvíře, které jak sám říkal, nenáviděl.
Sklonil ruce a spáry se změnily v prsty. "Je mi to líto."
"Proto bydlíš tady, ne v domě nahoře. Nechceš, aby to viděli ostatní."
"Obvykle to dokážu udržet u sebe v pokoji. Promiň, že jsem tě vzbudil."
Sevřela jsem ruce v pěst a nechala je položené na klíně, abych se ho nedotkla. "Jak často se to stává?"
Rhysovy fialové oči se upřely do mých a já věděla, jaká bude jeho odpověď, ještě než ji vyslovil: "Stejně často jako tobě."
Ztěžka jsem polkla. "O čem se ti dnes zdálo?"
Zavrtěl hlavou a odvrátil se k oknu, za nímž byly vidět sousední střechy pocukrované sněhem. "Zpod Hory jsem si odnesl vzpomínky, o kterých bych se raději nešířil, Feyre. Ani před tebou."
Pověděl mi dost úděsných věcí na to, aby mi bylo jasné, že to muselo být ještě horší než noční můry. Položila jsem mu však ruku na loket, přestože byl zcela nahý. "Jestli si o tom budeš chtít promluvit, stačí říct. Já to ostatním nepovím."
Chtěla jsem sklouznout z postele, když mě náhle uchopil za ruku a ponechal ji položenou na paži. "Děkuji."
Zamyšleně jsem si prohlížela jeho ruku i zničený výraz. Stále se v něm zračilo tolik bolesti a vyčerpání. Byla to tvář, kterou nikdy nikomu nedovolil spatřit.
Zvedla jsem se na kolenou a políbila ho na tvář. Jeho kůže byla pod mými rty teplá a hebká. Ten polibek jsem ukončila, ještě než pořádně začal, ale – ale tolik nocí jsem toužila po tom, aby pro mě někdo udělal něco takového.
Když jsem se odtáhla, díval se na mě poněkud překvapeně, ale už mě nezastavil, když jsem vyklouzla z lůžka. Byla jsem skoro u dveří, když jsem se k němu znovu otočila.
Rhys tam dosud klečel s křídly skloněnými na bílém povlečení, se svěšenou hlavou a s tetováním zřetelně vykresleným na nazlátlé kůži. Temný, padlý princ.
V duchu se mi ten výjev promítl jako obraz.
Mihl se – a na chvíli mi zatřpytil v mysli, než pohasl.
Přesto nezmizel a chabě zářil v té ráně v mé hrudi.
V ráně, která se pozvolna začínala hojit." (str. 391-394)