Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Ally Condieová: Dokonalý pár
5. únor 2018 | 18.58 |
Na cestu na Apassionatu v sobotu 6. 1. 2018 jsem si s sebou do autobusu vzala na čtení první díl teenagerské dystopické trilogie, která se v originále jmenuje Matched a kterou jsem si kdysi dávno koupila v Levné knize asi za 49 Kč za každý díl a od té doby mi hodně dlouho ležela v knihovně netknutá (znáte to, vždycky se objeví nějaký zajímavější, diskutovanější nebo prostě jen novější titul a po těchhle nenápadných pak člověk ani nevzdechne).
Poměrně vtipné je, že jsem knihu po přečtení zaklapla s tím, že se toho v ní vlastně zas až tak moc nedělo (a co vám jako teda probůh asi napíšu sem na blog :o), ale přitom se to četlo dobře a příjemně to odsýpalo, aniž by se člověk stihl nudit. Spíš jde o to, že jako čtenář prostřednictvím hlavní hrdinky objevujete dystopický svět alternativní lidské budoucnosti, ze kterého mě chvílemi solidně mrazilo. Když pominu fakt, že lidé jsou zbaveni jakékoli volby – nemohou si vybrat životního partnera, toho jim určuje systém, resp. teoreticky počítačový program (jediné, co si mohou v sedmnácti letech zvolit, je, jestli chtějí být nadosmrti single, nebo mít rodinu), nemohou si vybrat, co budou jíst, to určuje opět systém na základě jejich tělesné kondice a fyzické zátěže, nemluvě o tom, že nikdo neřeší chuť, vůni nebo vzhled jídla, ale čistě jen jeho výživovou hodnotu a možná ještě tak velikost porce :o(, a taky si nikdo jídlo nepřipravuje doma, ale je jim rozváženo v určitou hodinu teplé akorát ke konzumaci (taková hardcore verze krabičkové diety :o), o své porce se nesmí vzájemně dělit nebo si je 
vyměňovat a pěstování jakýchkoli jedlých rostlin je nezákonné. To by však nebylo to nejhorší – jak už to tak ve správných dystopiích bývá, všichni jsou neustále pod dozorem, a to i doma, kde jsou téměř ve všech místnostech kamery, nemluvě o tom, že se jednotliví členové rodiny střídají a každou noc má jeden z nich na hlavě monitor snů :o(. Ale zaručeně nejbrutálnější a nejmíň přirozené mi přišlo to, že systém zaručuje, že lidé plánovaně umírají v den svých osmdesátých narozenin (bez ohledu na dosavadní zdravotní stav) a ještě jim k tomu společnost vystrojí poslední oběd apod. :o(
vyměňovat a pěstování jakýchkoli jedlých rostlin je nezákonné. To by však nebylo to nejhorší – jak už to tak ve správných dystopiích bývá, všichni jsou neustále pod dozorem, a to i doma, kde jsou téměř ve všech místnostech kamery, nemluvě o tom, že se jednotliví členové rodiny střídají a každou noc má jeden z nich na hlavě monitor snů :o(. Ale zaručeně nejbrutálnější a nejmíň přirozené mi přišlo to, že systém zaručuje, že lidé plánovaně umírají v den svých osmdesátých narozenin (bez ohledu na dosavadní zdravotní stav) a ještě jim k tomu společnost vystrojí poslední oběd apod. :o(
"Dnes je neděle. Děda má osmdesáté narozeniny, což znamená, že večer zemře.
2pt">Dřív se lidé vzbudili a ptali se sami sebe, jestli tenhle den bude jejich poslední, a uléhali do postele, aniž věděli, jestli se z té temnoty ještě někdy proberou. V dnešní době vědí, v který den nastane soumrak, která noc bude jejich poslední. Závěrečný večírek je moderní vymoženost. Vítězství plánování, Společnosti, lidského života a jeho kvality.
Všechny studie ukazují, že zemřít v osmdesáti je ideální. Osmdesát let je dostatečně dlouhá doba na to, abychom prožili kompletní životní cyklus, ale ne tak dlouhá, abychom si připadali zbyteční. Pocit zbytečnosti patří k nejhorším pocitům, jaké mohou senioři mít. V předchozích společnostech často trpěli hroznými chorobami, jako jsou deprese, protože se jim zdálo, že už je nikdo nepotřebuje. Ale ani možnosti Společnosti nejsou neomezené. Nedůstojné projevy stárnutí nelze oddalovat věčně. Řízený výběr partnerů podporuje tvorbu zdravých genů, ale není samospasitelný.
Dřív to takhle spravedlivé nebylo. V minulosti neumírali všichni ve stejném věku a potýkali se s nejrůznějšími potížemi a nejistotám. Člověk mohl zemřít kdekoliv – na ulici, ve zdravotnickém středisku jako moje babička, nebo třeba ve vlaku. Někteří umírali o samotě.
O samotě by neměl umírat nikdo.
Přijíždíme brzy ráno téměř prázdným vlakem – nebe je ještě světle modré a narůžovělé – a kráčíme po betonové cestě ke vchodu do budovy, v níž bydlí děda. Ráda bych z toho chodníčku sešla, sundala si boty a prošla se bosa po chladné, ostré trávě, ale dneska se nemůžu odchýlit od plánovaného programu. Rodiče, Bram i já jsme zamyšlení, všichni mlčíme. Nikdo z nás dnes nejde do práce, nikdo z nás nemá na dnešek vyhrazený čas na odpočinek. Dnešní den patří dědovi. Zítra se zase všechno vrátí k normálu, náš život půjde dál a děda už nebude.
Není to nic nečekaného. A je to spravedlivé. Tohle si připomínám, když vcházíme do výtahu, který nás zaveze k dědovu bytu. "Klidně si zmáčkni patro, Brame," pokusím se o vtip. Když jsme byli malí a jezdili jsme za dědou, hádali jsme se s bráchou, kdo z nás stiskne tlačítko ve výtahu. Bram se usměje a zmáčkne desítku. Naposledy, pomyslím si pro sebe. Po dnešku už nebude koho navštěvovat. Už nebudeme mít důvod se sem vracet.
Většina lidí svoje prarodiče nezná tak dobře jako my. Mnohem obvyklejší je ten typ vztahu, jaký máme s druhými prarodiči z venkova, s kterými si povídáme jednou za několik měsíců a za kterými jezdíme na návštěvu jednou za několik let. Hodně vnoučat vidí i závěrečný banket pouze na obrazovce portu, s odstupem od reálného dění. Těmhle dětem jsem nikdy nezáviděla, vždycky mi jich bylo líto. A cítím to tak dokonce i dnes.
"Kolik nám zbývá času, než přijdou z výboru?" zeptá se Bram táty.
"Asi půl hodiny," odpoví táta. "Máte všichni dárek?"
Přikývneme. Všichni dědovi něco neseme...
Už teď mi to tady připadá jiné. Tišší. Osamělejší. Nejspíš to bude proto, že děda nesedí u okna jako vždycky. Dneska leží na posteli v obývacím pokoji, protože jeho tělo postupně zpomaluje své funkce. Přesně na čas...
Návštěva z výboru netrvá dlouho. Delegace se skládá ze tří mužů a tří žen v dlouhých bílých pláštích. Ani oni nepřišli s prázdnou. Přinesli oblečení, které si děda vezme na závěrečný banket, pomůcky pro odběr DNA a mikrokartu s přehledem dědova života.
Myslím, že naše dary se dědovi budou líbit víc, snad s výjimkou mikrokarty, kterou později zasune do portu.
Po chvíli se děda vrátí převlečený do přineseného oděvu. Je to vlastně běžná souprava, jen jednoduché kalhoty, košile a ponožky, ale všechno je vyrobené z opravdu kvalitního materiálu a v barvě podle dědova výběru.
Vidím, že si vybral světle zelenou, a stáhne se mi hrdlo. Jsme si v mnohém podobní. Přemýšlím, jestli dědu tenkrát, když jsem se narodila, napadlo, že naše večírky budou tak blízko za sebou, když máme narozeniny jen pár dní od sebe.
Všichni způsobně sedíme, děda na posteli a my ostatní na židlích, zatímco návštěva z výboru končí svou část oslavy.
"Pane Reyesi, je nám ctí předat vám mikrokartu se snímky a nahrávkami z vašeho života," spustí jeden z delegátů. "Na vaši počest ji vytvořil jeden z našich nejlepších historiků."
"Děkuju," řekne děda a natáhne ruku po kartě.
Krabička s mikrokartou vypadá stejně jako ta, kterou jsem dostala já na seznamovacím večírku, jen barvu má jinou – moje je stříbrná, dědova zlatá. Mikrokarta obsahuje fotografie, na nichž je děda zachycený jako malý kluk, mladík i dospělý muž. Některé ze snímků neviděl celá léta. Myslím, že se už moc těší, až si je dneska prohlédne. Kromě toho je na mikrokartě stručné shrnutí dědova života, načtené jedním z historiků. Děda otočí zlatou krabičku v rukou, jako jsem to před nedávnem, na seznamovacím večírku, udělala já s tou svojí. A stejně jako já před několika dny i on teď drží v dlani svůj život." (str. 63-68)
Taky mi přišlo hrozně zvláštní a jako solidní vymývání mozků, že nikdo z lidí vlastně neumí psát, protože na všechno používají počítač a hlavně předem dané fráze :o(. V tomhle, společně s faktem, že při založení společnosti bylo vybráno sto nejlepších děl z každého oboru (jakože stovka románů, stovka básniček, stovka obrazů, stovka písniček atd.) a všechno ostatní bylo zničeno, a že jsou lidé pod nepřetržitým dohledem, mi kniha trochu připomínala Orwellovo 1984. Naopak tím, jak byla hlavní hrdinka Cassie ve svém životě de facto spokojená a neviděla na něm, ani na fungování celé společnosti nic špatného, dokud ji okolnosti a ostatní lidé nevystrnadili z jejího stereotypu, a nejspíš i tím, že je to teenager, mi zase kniha připomínala sérii Oškliví od Scotta Westerfelda, přičemž tou chladnou racionalitou ohledně řízení cyklu lidského života mi to zas trochu asociovalo film Dárce. A to je možná celkový problém téhle knihy, že vlastně nepřichází s ničím novým, a všechno, co se v ní odehrává, už člověk někde viděl nebo četl (včetně obligatorního milostného trojúhelníku, kdy se hlavní hrdinka snaží neublížit svému kamarádovi z dětství Xanderovi, který jí byl přiřazen systémem a vlastně ji tajně miluje, a zároveň plane láskou k tajemnému cizinci a rebelovi Ky Markhamovi, který se do jejich ulice přistěhoval z periferií, když bylo Cassie deset let). Takže přestože to není žádný brak a to vylíčení svázané a nesvobodné společnosti, které ze stránek vylézá jakoby mimochodem na pozadí vyprávění hlavní hrdinky, se autorce fakt povedlo, kniha jako taková je vlastně nemastná neslaná a především relativně snadno zapomenutelná :o(. Nicméně beru to tak, že první díl je zkrátka takový seznamovací a ještě se uvidí, co s tím autorka vymyslí dál, druhý díl si tudíž rozhodně přečtu a teprve potom vynesu nějaký verdikt (nebo možná až po dočtení i třetího pokračování :o). Jinak takový postřeh či perlička na závěr – barvy na přebalech jednotlivých dílů vlastně odpovídají barvám tabletek, které lidé v Cassiině světě v průběhu života fasují a musí je mít za všech okolností vždy u sebe, jen jsou malinko přehozené u prvního a druhého dílu (první totiž dostávají modrou tabletku s živinami v deseti letech, potom ve třinácti letech zelenou tabletku na uklidnění, kterou si můžou brát dle potřeby a asi na ní existuje i trochu závislost, a nakonec v šestnácti letech dostanou červenou tabletku, kterou si můžou vzít, jen pokud jim to Správci nařídí, a o které vlastně nikdo neví, co s člověkem udělá, a kolují o tom různé fámy). To mi přišlo jako hezký detail :o)
"Tohle je poprvé po několika týdnech, co můžu trávit sobotní večer s vámi," poznamená Ky. Světla v sále pomalu zhasnout, změkčují Kyovi rysy v obličeji a mě se najednou zdá, že sedíme blíž u sebe než předtím. Jeho další slova vyzní trochu zahořkle – sice jen trochu, ale je to prvně, co dal něco takového najevo. "Práce mě dost zaměstnává. Jsem rád, že vám to nevadí."
"To víš, že ne," ujistím ho. "Jsme přece kamarádi." Ale sotva ta slova vyslovím, začnu o tom pochybovat. Neznám ho tak dobře jako ostatní.
"Kamarádi," zopakuje Ky tiše a mě napadne, jestli si nevzpomněl na přátele, které míval ve vnějších provinciích.
V sále se setmí. Nemusím se ani dívat, abych věděla, že Ky už uhnul pohledem jinam, kdežto Xander mě stále pozoruje. Zírám před sebe, přímo do tmy.
Těch pár vteřin před promítáním, kdy je v sále naprostá tma, si vždycky vychutnávám. Čekám a v žaludku cítím lehké šimrání – co když se rozsvítí světla na plátně a já zjistím, že tady sedím úplně sama? Nebo co když promítání vůbec nezačne? Nic není jisté – aspoň ne v první chvíli. Nevím, co se mi na tom tak líbí.
Ale samozřejmě se to nestane, plátno se rozsvítí, promítání začne a já tu sama nejsem. Vedle mě sedí z jedné strany Xander a z druhé Ky a na plátně přede mnou běží záběry z počátků naší Společnosti.
Kinematograficky je to skvělé: kamera přejíždí přes rozsáhlé plochy modrého oceánu, zeleň na pobřeží, sněhem pokryté vrcholky hor, zlatá pole na venkově i bílou kopuli radnice našeho města (kterou diváci přivítají potleskem).
Ky si zhluboka vzdechne a já se na něj ohlédnu. Naskytne se mi nečekaný pohled. Ky kulí oči a zjevně zapomněl, že by se měl tvářit klidně a vyrovnaně. Jeho obličej prozrazuje němý úžas. Jako by si myslel, že doopravdy létá. Ani si nevšimne, že ho pozoruju.
Ale po působivém začátku snímaném z oblak následuje rutinní výklad o tom, jaké to bylo v době před existencí Společnosti, než všechno začalo fungovat podle statistik a předpovědí. Ky nasadí svůj obvyklý nic neříkající výraz. Sem tam se na něj podívám, abych si ověřila, jestli na film nějak reaguje. Ale nic.
Když promítání dospěje k části věnované řízenému výběru partnerů, otočí se ke mně Xander. V bledém světle z plátna vidím, že se usmívá. Opětuju jeho úsměv, Xander mi stiskne ruku a já pustím Kye z hlavy.
Aspoň než přijde konec promítání.
V závěru filmu se vrátíme k tomu, jaké to bylo dřív, když ještě neexistovala Společnost, a jaké by to bylo, kdyby Společnost padla. Nevím, kde tohle točili, ale je to skoro k smíchu. Tohle je už opravdu moc: dramatické záběry na pustou červenou zem, ubohé příbytky a hrstku mrzutých, zatvrzelých, chmurně se tvářících herců bloumajících nebezpečnými, téměř vylidněnými ulicemi. Najednou se jakoby odnikud objeví hrozivě vypadající černý letoun a lidé se s křikem rozprchnou na všechny strany. Obraz dokresluje hymna Společnosti. Vyšší, zdobné tóny stoupají nad dunivými basy, které tvoří základní linku a působí na city.
Tuhle scénu přehnali. Je to směšné, zvlášť po tom klidném rozloučení, které jsem zažila v neděli u dědy. Takhle smrt nevypadá. Jeden z herců dramaticky padne k zemi. Oblečení má pokryté křiklavými skvrnami od krve. Slyším, jak se Xander vedle mě uchechtne, a je mi jasné, že si myslí totéž, co já. Mám špatné svědomí z toho, že jsem tak dlouho zanedbávala Kye, a obrátím se k němu, abychom se té hlouposti mohli zasmát spolu.
Ky pláče. Ale nevydá přitom ani hlásku.
Po tváři mu stéká slzy. Otře si ji tak rychle, že si skoro nemůžu být jistá, jestli tam kdy byla. Ale byla tam. Vím, že tam byla. A potom se objeví další a zmizí stejně rychle jako ta první. Ky má tak uslzené oči, že nechápu, jak může vůbec něco vidět. Ale pořád upřené zírá na plátno." (str. 80-83)
Komentáře
| RE: Ally Condieová: Dokonalý pár | hroznetajne | 07. 02. 2018 - 20:39 |
 RE(2x): Ally Condieová: Dokonalý pár |
rebarbora | 08. 02. 2018 - 18:26 |
| RE: Ally Condieová: Dokonalý pár | tlapka | 08. 02. 2018 - 18:11 |
| RE(2x): Ally Condieová: Dokonalý pár |
rebarbora | 08. 02. 2018 - 18:27 |