František Niedl: Štvanice

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Druhé pokračování dobrodružství drsňáka Daberta začalo celkem dobře, klasickou kousavě vtipnou scénou, kdy se Dabert s opatrností sobě vlastní tváří před návštěvou, resp. klientem, jako neviňátko (aneb Tas nebo Dabert, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet :o), ale pak se to zhruba po jedné dvou kapitolách tak nějak rozplizlo do příběhu o zhýčkané ředitelce firmy, která se údajně cítí být ohrožená konkurencí, ale vůbec se tak nechová, a nezachránilo to ani atraktivní prostředí francouzské riviéry :o(. Můžu vám říct, že mě snad ještě žádná jiná knížka (kterou jsem nakonec nevzdala a dočetla) zezačátku tolik nebavila jako právě Štvanice. Snad i proto mi trvalo tak neskutečně dlouho, než jsem ji přelouskala (začala jsem ji číst někdy v únoru, pak jsem ji na hodně dlouho odložila a dočetla jsem ji až teď během dovolené v Itálii), neboť když Dabert vezme práci, která ho vlastně nebaví, ani mě pak coby čtenáře nebavilo o tom číst. Nejvtipnější ale je, že když jsem se prokousala onou nudnou úvodní částí (což bylo vlastně někdy v tom únoru), přijde na řadu další případ a kniha dostane spád a šťávu, na jaké jsem u pana Františka Niedla zvyklá.

---

"Tepláky měl propocené. Prochladlost z půlhodinového plavání ve studeném moři z něj už dávno vyhnala další půlhodina běhání strmými uličkami a pěšinami. Když se blížil ke svému domu, uviděl poblíž stát černého peugeota, ale ten byl prázdný. Zato u příjezdových vrat k jeho domu stál muž, který rozhodně nebyl pobudou, ani agentem nabízejícím cokoliv.

Dabert přešel z klusu do chůze a přitom prováděl rukama prostné cviky, jako by se chtěl vydýchat. Ve skutečnosti chtěl jen získat prostor k tomu, aby si mohl neznámého lépe prohlédnout. Neměl v úmyslu vejít do svého domu, ale při procházení kolem toho muže stále cvičil a trupem prováděl výkruty tak, aby neznámého neztratil na příliš dlouho ze zorného pole.

"Promiňte, pane," oslovil Daberta ten člověk ve chvíli, kdy už ho asi o pět metrů minul.

Dabert se zastavil a otočil se k němu. Teď si ho mohl prohlédnout tak, aniž by vzbudil nežádoucí pozornost. Pánovi bylo asi čtyřicet, měl tmavý oblek, černé vlasy sčesané dozadu, brýle... ne, nebyl to rozhodně vagabund, měl distingovaný výraz, který však nevylučoval možnost, že by nemohl být například nájemným vrahem – teoreticky.

Ti s distingovaným výrazem byli nejžádanější. Protože nejsou lepší mimikry, než když někdo takový vypadá seriózně.

"Nevíte, prosím, jestli tu nebydlí jistý pan Dabert?"

"Je to možné," odpověděl Dabert mile.

"Nemá tu u zvonku žádnou jmenovku."

"Třeba nemá potřebu tam nějakou mít."

"Ano, jistě. A nevíte, jak bych se s ním mohl spojit?"

"Zkuste telefon."

Muž se kousl do rtu. Rozhovor se zřejmě nevyvíjel tím směrem, jaký očekával. Zadíval se na Daberta, a ten cítil, jak odhaduje, jestli má před sebou úplného blbce, nebo nestal-li se náhodou terčem posměchu.

Dabert ale nechtěl přehrávat. "Vhoďte mu do schránky vizitku a dozadu napište, oč vám jde. Třeba se s vámi spojí sám."

"Asi mi nic jiného nezbude," zamumlal rezignovaně neznámý.

"Přeji pěkný den," dal se znovu do běhu Dabert a v duchu si několikrát za sebou zopakoval poznávací číslo černého peugeota.

Dal si kolečko navíc, a když se znovu vrátil ke svému domu, auto už bylo pryč. Přesto nevstoupil hlavním vchodem, ale do zahrady vešel brankou od moře. Když otevřel zevnitř schránku, uviděl na jejím dně vizitku na bleděmodrém kartonu. Na jejím rubu byla připsána prosba, aby Dabert zavolal na číslo uvedené na firemní vizitce." (str. 8-9)

---

Jde vlastně o tři samostatné příběhy, nebo chcete-li případy, během nichž se blíž seznámíme i s Dabertovým šéfem Jean Pierrem de Blancem, a třebaže mě ona popisnější část na moři s plachtěním a plavbou od přístavu k přístavu po rozbouřeném zimním jaderském moři už tolik nebavila jako plavba po Lipně v prvním dílu (přeci jen tu víc převládal jen popis a já si raději libuju v dialozích), pořád to mělo své kouzlo. Například se mi hodně líbilo, jak autor popisuje současné moderní vybavení lodí jako GPS, kdy i když plujete po naprosto neznámém prostředí, resp. na širém moři daleko od všeho, stejně pořád tak nějak víte, kde jste, což mi přišlo super. Podobně se mi líbil hloubkoměr s radarem, který komukoli, kdo řídí loď, vlastně ukazuje, jak vypadá dno pod lodí – všechno to jsou řekla bych standartní přístroje, ale rozhodně je fajn, když autor takhle vypíchne jejich přínos v praxi, protože to jsou detaily, které by si člověk normálně ani neuvědomil, že uprostřed moře bez jakýchkoli orientačních bodů může být docela problém určit i správný směr, kterým plout :o). A právě tyhle detaily opět krásně ukazují, že pan František Niedl se na lodích skutečně plaví a ví, o čem píše, nemluvě o tom, že všechny ty námořnické kejkle pěkně korespondovaly s mým pobytem u moře, kde jsem knihu dočítala (až teda na tu vánoční tématiku v závěru :o)

---

"Evan byl v extázi, jako ostatně pokaždé, když se dostal s Dabertem sporadicky ze světa reality do světa vysněných přání. Z kapuce nepromokavé bundy mu vykukoval jenom obličej. Zezadu ho ještě zdobil vysoký límec záchranné vesty, ve které vypadal jako zvláštní druh brouka...

Před polednem dosáhli ostrova a Dabert se ho chystal celý obeplout. Předtím vytáhli Evana z kajuty, protože on by jim neodpustil, kdyby ho o ten zážitek připravili. Svojí fotografickou pamětí si vrýval všechny detaily do mozku a Dabert si byl jistý, čeho se Evanova nejbližší série obrázků bude týkat.

Byli na zpáteční cestě, když v kajutě začal zvonit jeden z Dabertových telefonů. Byl si téměř jistý, kdo volá, a rozhodl se zvonění ignorovat.

Katy se na Daberta tázavě podívala.

"No jo. Ruší, viď? Mám ho vypnout?"

"Třeba je to něco důležitého."

"Jo, určitě je. Hlavně pro toho, kdo volá. Proto bych ho neměl zvedat."

Telefon nepřestával vyzvánět.

"Tak jo," pronesl Dabert tónem bez známky jakéhokoliv nadšení. "Vezmeš to, nebo mám zapnout autopilota?"

"Snad to zvládnu. To kormidlo má hodně společného s hrnčířským kruhem, snad jen s tím rozdílem, že hrnčířský kruh se většinou točí jen na jednu stranu."

Sedl si na pohovku v salonu a nemýlil se. Byl to ten, koho myslel.

"Už jsem se bál, že se ti něco přihodilo," ozvalo se na druhé straně.

"Jo, máš pravdu. Jsem mrtvý a právě čekám na zpopelnění."

"Velmi vtipné, Michaeli. Potřebuji tě. Ihned, okamžitě. Slíbil jsi mi, že pokud skončíš zakázku, ozveš se mi. Ale neozval ses."

"Sakra, Jean-Pierre! Ten případ jsem ukončil včera ráno."

"A zavolals mi? Hodlal jsi mi vůbec zavolat?"

"Ale to víš, že jo. Vždycky ti volám na Vánoce, Velikonoce..."

"Potřebuji, abys okamžitě přijel do Cannes!"

"To bude horší, Jean-Pierre. Jsem na moři."

"Bože můj!" zavyl Jean-Pierre de Blanc. "Ty se z těch tvých lodiček jednou zblázníš! Pošlu pro tebe helikoptéru."

"A moji loď necháš potopit?"

"Koupím ti novou. Nebo někoho pošlu, aby ji dopravil na břeh."

"Mám tu pasažéry. Jeden z nich je imobilní chlapec. A proč si myslíš, že budu mít vůbec chuť přijet?"

"Ty to možná ještě nevíš, ale ve skrytu duše si to přeješ."

"Proč sis na mě zasednul? To nikoho jinýho nemáš? A jedná se pořád ještě o ty Rusy?"

"Ano. Unesli syna Prochorovových. A představ si, že přibližně ve stejnou dobu, kdy ty jsi tančil s jeho matkou na jisté jachtě."

"Nechceš tím snad něco naznačit?" zeptal se Dabert nepříjemně.

"Samozřejmě, že ne," pospíšil si de Blanc s odpovědí. "Jak tě něco takového mohlo vůbec napadnout? Oni nám toho chlapce za jistých podmínek vrátí a já potřebuji, aby to byl právě ty, kdo chlapce převezme. A Michaeli, nenech mě prosti. Na tomhle případu mi záleží jako na žádném jiném."

"Kde jsi?"

"V Cannes."

"A do prdele. To musí být opravdu vážné, když mocný šéf SIA, proti všem zvyklostem, zvedne zadek, opustí svůj útulný zámeček a sám řídí operaci. Tak jo. Do večera bych měl doplout do Charlotte, sednu do auta a přijedu za tebou. Spokojenej?"

"Pošlu pro tebe auto. Svoje nebudeš potřebovat."

"Když myslíš? Ale já umím řídit."

"O tom nepochybuji," konstatoval suše de Blanc a ukončil spojení.

Dabert se vrátil do kokpitu a sedl si vedle Evana. Katy mu ukázala na kormidlo, ale on jen zavrtěl hlavou.

"Blbý?" zeptala se Katy.

"Až doplujeme do přístaviště v Charlotte, moje dovolená končí. Přesně po třiceti šesti hodinách. Dokonce sem pro mě chtěli poslat helikoptéru."

"Fakt?" vydechl v úžasu Evan. "A co by bylo s námi?"

"Vás by hodili přes palubu a loď potopili. To se tak dělá."

Evan na Daberta vykulil oči, ale ten se vzápětí rozesmál a s krátkou prodlevou se k němu připojila i Katy.

"Ty jsi ale...," strčil Evan ramenem do Daberta. "Hlavně si dělejte z chudáčka mrzáčka srandu."

Dabert to nechal bez komentáře. Nechtěl je strašit tím, že kdyby to de Blanc skutečně považoval za nutné, nechal by loď bez mrknutí oka potopit, bez ohledu na to, jestli na její palubě někdo je, nebo není." (str. 95-97)

---

Celkový dojem ze Štvanice je sice trochu rozpačitý (být editorkou, tak tu první epizodu z knihy úplně vyškrtnu :o), ale to je spíš jen můj osobní problém, protože toho zrovna od tohohle autora pokaždé očekávám příliš. Štvanice vůbec není špatná kniha, sice to není úplně špička jako Tas (ve srovnání s ostatními romány pana Františka Niedla bych řekla spíš takový průměr, ale berte mě s rezervou, detektivky nikdy nebyly můj nejoblíbenější žánr), nicméně i tak se mi až na počáteční škobrtavý rozjezd četla dobře a místy jsem si musela zase připomínat, že nejde o žádný překlad nějakého světového bestselleru, ale o naši původní českou detektivku, a to na zdejší skromné literární vody rozhodně není málo :o)

---

"Když se před ním konečně objevily břehy Gargana, vsadil vše na jednu kartu. Dal plný plyn a za chvíli letěla Princess maximální rychlostí. Zatočil k jižnímu pobřeží. Už viděl městečko Vieste, ale plyn neubral a proletěl kolem něho. Z vody vystupoval válec bílé skály, kterou si kdysi sám pro sebe pojmenoval Homole cukru.

Vieste zmizelo tak rychle, jako se objevilo a on se ještě víc přiblížil ke skalnatému pobřeží tak, aby s ním splynul a dostal se do radarového stínu. Konečně uviděl na pravoboku tmavé otvory skalních jeskyň. Většina ze vstupů nebyla tak velká, aby jimi mohla Princess proplout, ale bezpečně věděl minimálně o jedné, která... Trochu snížil rychlost a bedlivě sledoval pobřeží. A pak ji uviděl. Ještě víc ubral plyn a zatočil k ní. Teď už věděl, že se tam vejde. Ostrým obloukem otočil o sto osmdesát stupňů a zařadil zpětný chod. Měl naspěch, ale nemohl ten manévr uspěchat. Stále ještě foukal vítr a vlny se tříštily o skály. Věděl, že to musí vyjít na první pokus. Čím pomaleji proudí voda kolem kormidla, tím je loď hůře řiditelná.

Když loď vycouvala do jeskyně, zvuk motorů se v uzavřeném prostoru zdvojnásobil. Rychle zařadil neutrál, protože nevěděl, jaká je hloubka za lodí a nechtěl přijít o vrtule.

Aljoša se probudil a vytřeštěně se díval před sebe. "Jsme v pekle?" zeptal se rozespale.

"Ještě ne, ale rychle se to může změnit," připustil Dabert tu reálnou možnost. V tu chvíli kolem nich proletěla jachta o něco menší než Princess.

Aljoša se podíval nevěřícně na Daberta. "Oni nás pořád ještě honí? Tamti, co po nás v noci stříleli?"

"Ne, to jsou jiní," odpověděl Dabert suše. Nemělo smysl Aljošu jakkoliv chlácholit. Byl inteligentní a za tu dobu, co byli spolu, už dostatečně prokázal, že je i statečný.

Zvuk motorů se vzdaloval, až utichl úplně. Ale pak ho uslyšeli znovu. Zesiloval, ale podle zvuku bylo slyšet, že neplují rychle. Prohlíží tedy jeskyně a Dabert si musel přiznat, že jeho plán nevyšel. Kolem jejich jeskyně pluli už docela pomalu a bylo téměř jisté, že si jich všimli. Bílá loď v tmavé díře...

Dabert uslyšel, jak se loď znovu otáčí. Připadal si jako při tanci šelem, kdy kolem sebe krouží, aby získaly tu nejvýhodnější pozici k rozhodujícímu smrtelnému útoku.

"Lehni si pod přístrojovku na zem," houkl na Aljošu a dál si ho nevšímal, protože věděl, že to udělá.

Podle zvuku motorů odhadoval vzdálenost, kdy jachta protne prostor vstupu do jeskyně. Pak zatlačil rychlostní páku na doraz. Princess zařvala a vyletěla ze skály. V ten okamžik se před nimi v plné délce objevila loď pronásledovatelů a příď Princess se zabořila do jejich boku. Cizí loď se naklonila a Princess teď drtila jejich dno. Dabert zařadil zpětný chod, aby se od nich odpoutali.

V boku cizí lodě zela velká trhlina zabíhající až pod hladinu. Loď se naklonila směrem k nim a začala se rychle potápět. Dabert si vzal samopal a do kapsy vstrčil náhradní zásobník. Vyšel na palubu a čekal. Jako lovec. Když se otočil, uviděl za sklem kapitánského můstku Aljošovy oči. Ale ty vidět nechtěl. V potápějící se lodi zaregistroval pohyb nejméně dvou lidí, ale nikdo z jejích útrob nevyšel. Možná, že se jim zasekly vstupní dveře, možná byli zraněni. Pak někdo otevřel lubnu na střeše, ale tím jen dosílil toho, že vzduch vytlačovaný vnikající vodou, vyletěl jak z prasklé duše a vzápětí se loď potopila. Ještě chvíli unikaly na hladinu velké bubliny, a pak se vše uklidnilo. Nikdo nevyplaval a Dabert mohl samopal sklopit a vrátit se na můstek.

Ty oči malého chlapce ho sledovaly na každém kroku, ale nevšímal si toho. Udělal jen to, co bylo třeba, a děkoval Pánubohu, že nemusel pod tím pohledem ty topící se postřílet." (str. 172-173)

---

Zpět na hlavní stranu blogu