Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Království za řemeslníka…
5. červenec 2019 | 11.59 |
...aneb Rebarbora buduje hnízdo
Řekla bych, že nastal nejvyšší čas podělit se s vámi o strasti a slasti, které mi zpestřovaly život minulý rok a vlastně ještě pořád zpestřují i nadále :o(. Poté, co jsem změnila práci, jsem si (krom jiného) nejen polepšila platově, ale především jsem konečně podepsala smlouvu na dobu neurčitou, což mi otevřelo dveře k mému vysněnému cíli – samostatnému bydlení. Některé holčičky sní o tom, jaká bude jejich svatba, já už někdy od puberty plánuju podobu svého obydlí :o). A tak jsem si začátkem loňského roku pořídila zánovní byt 2+1 v paneláku, s původním umakartovým jádrem a bez balkonu, ale zato poměrně veliký (cca 60 m2). Sice jsem si v původním plánu malovala, co všechno budu na balkóně pěstovat, jenže při mém pěstitelském antitalentu, kdy umořím i jinak údajně odolnou orchidej, a zejména s ohledem na situaci na trhu s nemovitostmi (jakože těchhle menších bytů moc v nabídce není a navíc jejich cena neustále stoupá), jsem se nakonec rozhodla do toho praštit. Výhodou je, že je byt z větší části situován na západ, takže mi do kuchyně a obýváku krásně svítí sluníčko :o). Nevýhodou se ukázal být fakt, že je v původním zhuntovaném stavu, a tudíž vyžaduje rekonstrukci. Každopádně se připravte na sáhodlouhý článek, protože tohle byla vyložená odysea, místy i s prvky hororu.
Už ale samotná koupě nebyla úplně procházkou růžovým sadem – potvrzení o příjmech jsem získávala asi natřikrát, protože se zrovna na mzdové účtárně nějak měnili lidi, potom mě čekalo obíhání všech možných institucí pojišťovnou počínaje (bez pojištění bytu vám totiž hypotéku nedají) a správcem fondu oprav a dodavatelem elektřiny a internetu konče. S dodavatelem plynu to bylo taky celkem veselé, neb jsem ho chtěla odstřihnout a na dobro zaplombovat vzhledem k tomu, že se v bytě používal jen a pouze na vaření na plotně a na to já moc nejsem (jednak s ním neumím a z otevřeného ohně mám tak nějak respekt a jednak je pak všude takový ten mastný film z popílku, což znám od babičky :o(, jenže zjistit, kdo je teda vlastně oním dodavatelem bylo trochu o nervy. Smlouvu měl původní majitel sice podepsanou s E.ONem, ale když jsem volala na jejich zákaznickou linku, dozvěděla jsem se, že celé jižní Čechy má vlastně pod palcem ČEZ, smlouva nesmlouva. Tam už teda naštěstí můj plynoměr dohledali a následně i odpojili, ale když technikovi při odpojování ve stoupačce syčel plyn, trochu jsem se bála :o).
Naštěstí to snad zaplomboval dobře, zatím jsem nevybuchla, a to už tam proběhla rozsáhlá rekonstrukce :o). Jinak co se těchhle událostí týče, pořád se zatím pohybujeme někde v polovině loňského března (předání bytu s majiteli proběhlo 2. března 2018). Jo a to ještě nemluvím o tom, že jsem se s původními majiteli tak úplně neshodla na tom, co si mají z bytu odvézt (byl totiž plně vybaven nábytkem, včetně třeba obrovské sedačky, značně jetých koberců a tak), takže mi ve výsledku odvezli i vestavnou skříň z komory v předsíni, o které jsem si myslela, že je prostě součástí místnosti. A nejvtipnější bylo, že když jsem jim pak volala, že mi teda odvezli skříň, která tam asi podle všeho měla zůstat, tak mi nabídli, že si ji můžu vzít, když jim dám dalších dvacet tisíc, protože to je skříň dělaná na míru a byla hrozně drahá a bla bla bla. No nakonec je všechno zlé pro něco dobré, a protože bez vestavné skříně měla komora absolutně pitomé rozměry, takže by se mi tam nevešla žádná hotová předsíňová sestava, ani skříň dovnitř, odkývla jsem mamky zbožné přání komoru v předsíni úplně zbourat a teď zpětně jsem za to ráda.
Rekonstrukce samotná pak vypukla na přelomu dubna a května 2018. Zbouralo se hnusné umakartové jádro a vyzdilo nové, zbourala se komora a zazdily jedny dveře, neb jsem měla do obýváku dva vstupy (z chodby a z kuchyně), což mi přišlo naprosto o ničem a zbytečně to ubíralo místo v kuchyni (tam by se mi nevešel jídelní stůl) i v obýváku. Původní kuchyňskou linku se mi podařilo za pár kaček prodat, stejně jako plynový sporák (myčku jsem darovala mamce :o), ve všech místnostech se mělo vymalovat, příp. vyštukovat (viz ta zazděná futra), vyměňovaly se zásuvky a vypínače, no prostě totální rekonstrukce. A můžu vám říct, že třeba u plánování koupelny se mi mínily zavařit mozkové závity (vzhledem k tomu, že jsem si mohla říct, kde bude příčka, chtělo to dobře vychytat kompromis mezi optimální velikostí koupelny a kuchyně), nemluvě o tom, jaké drama bylo jenom vybrat kachličky do koupelny, které by se mi aspoň trochu líbily, neb v současné době jsou in barvy a mozaiky a já chtěla něco neutrálního a nadčasového. Sama za sebe jsem si pak taky mákla na úklidu a zútulnění sklepa, který byl zahalen nánosy staletého prachu, pavučinami atd., a kam jsem se snažila zužitkovat celkem slušné lino z bývalé kuchyně :o). Ale tím všechna dřina teprve začínala a musím se s hanbou přiznat, že jsem ještě tak úplně nevěděla, do čeho jsem se to vlastně pustila.
Rekonstrukce měla být hotová max. za čtyři týdny, osobně mě čas nijak netlačil, říkala jsem si, že když se přestěhuju do konce prázdnin, bude to v pohodě. Jenže pak přišlo první zpoždění kvůli kachličkovým listelám, které byly údajně označeny špatným číslem, a tak si řemeslník vyzvedl jednu krabičku v jiné barvě a muselo se čekat na dodání. S tím se samozřejmě původně nepočítalo, takže mezitím už musel řemeslník utéct na jiné zakázky a dílo se začalo flikovat po kouscích a na nedodělky se pod tlakem nedostatku času začalo jaksi kašlat :o(. Takže byt byl sice vymalován, ale už se nikdo neobtěžoval s tím, aby v místech, kde by případně už omítka pod tíhou nánosů barvy začala odpadávat, se to celé oškrábalo a znovu omítlo (to jsem se ale dozvídala až postupně z útržků mluvy, když mi např. řemeslník odmítl přidávat na obývákovou stěnu se zazděnými futry další vrstvu nátěru nebo čehokoli, co by schovalo praskliny přesně v místě, kde jsou "schovaná" futra, protože by to mohlo celé spadnout :o(. Taky mi původně nasliboval, že obývák celý přeštukují, protože tam bylo ve zdech hodně všelijakých háčků a skob, které se vyndávaly, tak aby to pěkně vypadalo, a ve výsledku prd. Ale mělo mě varovat už to, že jsem bez jakékoli předchozí konzultace dostala jiný sprchový kout, než jsem původně chtěla, a to s čirým sklem na zástěně, přestože jsem výslovně trvala na nějakém vzorovaném, aby tam nebyly vidět zaschlé kapky vody, nicméně jsem se nechala ukonejšit sdělením, že tamtem slíbený nebyl a že tohle má speciální úpravu, aby se tam ty kapky nedržely, a taky jsem byla měkká a bylo mi hloupé mu to "vracet", když už byl kout komplet nainstalovaný :o(. No a co myslíte? Zaschlé bílé kapky se na skle samozřejmě dělají a prý bych si na to musela koupit nějaký speciální prostředek cca za 600 Kč a pravidelně to s ním ošetřovat :o(. Jo a taky jsem dostala jinou sprchu, než jsem si vybrala – chtěla jsem bez pitomé plastové odkládací poličky a s kvalitnější hadicí potaženou plastem (ne jen takové ty kovové kroužky, co se po chvíli utrhnou). Co je ale ještě horší, dostala jsem i jinou skříňku pod umyvadlo, přestože jsem mu napsala přímo konkrétní katalogové číslo, navíc skříňka byla vadná a má uvnitř odprýsknutý povrchový lak až na dřevotřísku, jenže jsem opět byla blbá a nechtěla mu to hodit na hlavu, když už bylo umyvadlo na místě zasilikonované a bůhvíco ještě a bohužel jsem řemeslníkovi věřila, když mi říkal, že mu to v Siku jako reklamaci nevezmou, protože při převzetí podepsal, že je zboží v pořádku a tudíž by teď tvrdili, že se to stalo při montáži. Upřímně řečeno nevím, kde je pravda, ale po roce a kus se hodně přikláním k variantě, že mu tu skříňku kvůli té vadě kdysi dávno někdo hodil na hlavu, a tak ji prostě upíchl ke mně, protože předpokládal (a bohužel správně) naivku, která si ji tam nechá i s tou vadou. K téhle domněnce mě vede hlavně to, že když jsem zcela náhodou potřebovala k téhle skříňce něco dohledat, zjistila jsem, že už se nikde na internetu neprodává, takže bude asi pár let stará :o(. No, jak říkám, jsem blbá a pořádně mě to štve ještě teď (a myslím, že bude i kdykoli se na tu pitomou koupelnu jenom podívám :o(.
Každopádně zhruba koncem srpna se podařilo vše jakž takž dodělat (ano, čtete správně, místo čtyř týdnů trvala rekonstrukce čtyři měsíce, ale i tak ještě nebyl všem dnům konec :o(, schválně píšu jakž takž, protože tam pořád ještě nějaké nedodělky a odfláknutosti zůstávali, jako například fleky máznuté jinou barvou na zdi v předsíni, neutěsněné škvíry kolem oken, zaschlé kapky od barvy na podlahách, které mi mezitím stihl podlahář položit apod., ale nejhorší bylo, že jsem v koupelně měla navrtané horní skříňky ve špatné výšce, přestože jsme to spolu odměřovali a dohodli se, že je dáme tak, aby se spodní šuplík otevíral pod vypínačem, přestože pak budu do vypínače se zásuvkou trochu bouchat horními dvířky. Místo toho mi je ale zavěsil celé nad vypínač, takže jsem se svými stopětašedesáti centimetry do spodních šuplíků ani neviděla, natož abych si vzala něco ze skříňky. No naštval mě tím pořádně, protože milionkrát provrtaným kachlíkům jsem se chtěla vyhnout, a přestože se mu moje výška skříněk při vyměřování moc nelíbila, nenapadlo mě, že si nebude schopen zákaznické zadání zapamatovat a udělá to podle sebe :o(. Nicméně se držte, já byla tak blbá, že jsem mu i v téhle fázi uvěřila a odkývala, že mu tedy doplatím zbytek částky ze smlouvy a on ty nedodělky napraví spolu s výměnou vchodových dveří, kterou do té doby taky ještě nestihl a kterou chtěl fakturovat samostatně. Na svoji obhajobu uvedu jen to, že to byl řemeslník, který kdysi dávno předělával koupelnu našim k jejich plné spokojenosti a trochu se s ním znají a vůbec, takže jsem prostě nechtěla dělat zle, nemluvě o tom, že pán je velice schopný manipulátor – vždycky nasliboval, jak nic nebude problém, všechno udělá k mé spokojenosti a ještě za co nejlepší cenu, takže se pak člověk pomalu cítil jako jeho dlužník, ale teď s odstupem času si rvu vlasy a tak trochu nechápu, jak to, že jsem ho neprokoukla dřív. Je to prostě hajzl a šizunk, který se umí jen šikovně ze všeho vykecat, a pokud jde o cenu, celková zaplacená částka byla nakonec i po všech těch jeho slevách za nedodělky a zpoždění vyšší, než mi napsal do smlouvy, což samozřejmě okecával tím, že se tam dělaly věci navíc, které jsem si v průběhu vymyslela, ale upřímně řečeno, on měl ten ceník pro kalkulaci tak šikovně napsaný, že jste tam prostě nevyčetli, jestli je ve výmalbě započítané i štukování nebo ne, tudíž se s ním pak bylo těžké hádat.
Každopádně v září měl přijít s výměnou vstupních dveří a všechno doladit k mé spokojenosti, vybrali jsme dokonce i odstín dveří, nasliboval mi zámek s takovým tím zamykacím čudlíkem zevnitř, díky němuž si nikdy nezabouchnete klíče uvnitř v zámku (ten jsem pak samozřejmě taky neměla), a nový prážek, protože ten původní byl podle všeho taky jenom z umakartu. Plnění jsem se ale dočkala po mnoha telefonátech a uhánění až někdy v listopadu, kdy mi osadil nové vchodové dveře, místo starého prahu přilepil nijak neošetřený práh (vlastně jen prkno s nahrubo zaříznutými zuby na dveře) a velice umělecky mi osadil a podřízl interiérové dveře, které jsem si v mezičase sama pořídila, neb on měl od září na všechno času dost (de facto je opižlal tak, že se v dobře půlcentimetrových zubech odloupla vrchní dýha), načež mi vítězoslavně volal, že to mám teda všechno hotové, jen tam zůstal trochu nepořádek z toho broušení. Bohužel jsem zrovna v ten den nemohla na bytě být (nevím, možná si to tak dokonce naplánoval záměrně, ale to už je fuk), jinak by si to vyslechl z první dobré, takhle jsem mu jen mohla další den zoufale volat, jestli si ze mě dělá srandu, že trochu nepořádek si představuju jinak, nemluvě o tom, že když si nechávám podříznout dveře od profesionála, očekávám, že mi je neopižlá jako by to okousaly myši. To se jal hoch poměrně vtipně bránit, že on to udělal profesionálně pilou na dřevo, ale chyba je vlastně u mě, protože jsem si pořídila dražší verzi dveří, která vlastně není dřevěná, ale má jen jakýsi rám a uvnitř jsou duté. To už mě brali všichni čerti a zvyšovala jsem na něj do telefonu hlas, že jestli to nedá do pořádku do konce roku, včetně všeho ostatního, co pořád nebyl schopen dodělat (jako převrtat ty skříňky v koupelně, přebílit fleky v předsíni atd. atd.), neuvidí ode mě ani korunu (protože měl tu drzost a předchozí den po mě chtěl zaplacení vchodových dveří cca za 15 tisíc), na což se kroutil jak užovka, že toho má moc, támhle dělá fasádu a tudle koupelnu a prostě to nestíhá, ale nejpozději v týdnu před Štědrým dnem to dodělá. Týden před Vánoci samozřejmě nic nedodělal, místo toho mi zavolal, že to nestíhá a že teda po novém roce. To už jsem na něj do telefonu regulérně řvala, což je rozhodně co říct, protože ti, kdo mě znají, vědí, že jsem člověk klidný až stoický a rozžhavit mě doběla natolik, abych na někoho křičela, jen tak někdo nedokáže – no, pan řemeslník to dokázal a dokonce byl ještě držkatý a snažil se mě umlčet argumenty jako že v tom bytě stejně nebydlím, tak je to jedno, kdy to přijde dodělat, a že si pořád něco vymýšlím a jsem nespokojená a že například s tím prahem jsem mu neřekla, že ho budu chtít nalakovat. Jako napadlo by i jakéhokoli laika dát před vchodové dveře, kde se tahá špína a mokro z venku, jen kus dřeva bez laku a ještě ho nalepit, aby nešel případně odšroubovat a nalakovat někde v klidu?! Když ze mě trochu vyprchal prvotní nával adrenalinu a došlo mi, že s ním touhle cestou stejně nepohnu, přičemž své určitě udělala i jeho mistrná manipulace, pokládala jsem telefon s tím, že on se začátkem ledna ozve, abychom domluvili termín, ale já stejně věděla, že nezavolá, a tudíž to bude vyřešené, protože už jsem s ním rozhodně nechtěla mít nic společného a měla jsem plné zuby neustálého uhánění, nemluvě o tom, že všechno, co pak v chvatu udělal, stálo za pendrek, a nadělal tak víc škody než užitku. V lednu skutečně nezavolal, zato měl tu drzost poslat mi začátkem února upomínku na neuhrazenou fakturu za vchodové dveře, na kterou jsem samozřejmě nereagovala, protože na vchodovky jsme už neměli sepsanou žádnou smlouvu, ani písemnou objednávku a já rozhodně odmítala cokoli platit za to, co předvedl :o(. Naopak si myslím, že za to celkové zpoždění a zničené dveře by měl on platit mě :o(. A to nemluvím o tom, že třeba nemám v koupelně udělané žádné odvětrávání a na záchodě je větrák víceméně pro formu, protože není nikam napojený, ale hádám, že to bude asi taky moje chyba, protože jsem mu neřekla, že chci do koupelny nějaké odvětrávání :o(
Nakonec mě zachránil můj starší bratr, který se ukázal být zručným kutilem a v mnohém předčil i tohohle "profesionála". Začalo to nenápadně zabroušením těch blbě podříznutých dveří, se kterým jsem se na něj v zoufalství obrátila, protože vím, že brácha se dřevem docela pracuje a baví ho to. No a pak se ukázalo, že vlastně umí i obkládat, takže za mého dohledu převrtal skříňky v koupelně a vyměnil mi děravé kachličky – ty jsme jen tak mimochodem vyměnit skutečně museli, protože v rohu byly po navrtání skříněk řemeslníkem obkladačky rozbité, což bylo umně zamaskované právě onou zavěšenou skříňkou :o(. Nejspíš i to byl důvod, proč se řemeslníkovi do převrtání tak nechtělo :o(. Navrtal mi i garnýže a všechny možné držáky v koupelně, přilepil šuplík u jedné koupelnové skříňky, který měl utržené čelo, což jsem se předtím marně snažila reklamovat u řemeslníka. Výsledkem je, že nejen, že se byt postupně blíží k podobě, kterou by měl mít, ale navíc jsme si díky tomu všemu k sobě s bráchou zase našli cestu (jak oba chodíme do práce a on už de facto bydlí jinde, ani se pořádně nepotkáváme, takže jsme se za poslední roky dost odcizili), našli jsme společnou řeč, něco, co můžeme řešit, a já si uvědomila spoustu věcí, jako že jsem bráchovi občas asi i křivdila a špatně si vykládala jeho strohou komunikaci, protože on to tak prostě má a není za tím žádná povýšenost nebo tajnůstkářství, prostě když od něj chcete něco vědět, musíte se natvrdku zeptat, případně zadat úkol a je to :o). Taky byly momenty, kdy mi došlo, že mi na něm opravdu záleží a mám o něj strach, jako když například zkracoval garnýže a měl je jen tak opřené v podřepu o stehno a já při tom trnula, aby se neříznul (on mě stoicky uklidňoval, že to je rotační vrtačka a tou že se říznout nemůže, ale copak já tomu rozumím? Stejně jsem mu nevěřila a měla blbý pocit :o). Kromě toho se brácha ukázal být neuvěřitelně trpělivý, protože neremcal, když jsme na desetkrát naměřovali garnýže či poličky a on se šponoval ve výšce, jestli to takhle bude dobrý :o). A moc se mi líbilo, jak je přemýšlivý a rozumný – než se do něčeho pustil, v klidu si to dopředu promyslel, abychom při našem počínání něco nezničili nebo zbytečně neušpinili, nebyl líný případně něco sundat, odšroubovat, přenést, aby předešel případným škodám, no prostě super spolupráce. Jak to teď tak sepisuju, tak si až říkám, jestli to tak nemělo být, že jsem se možná měla pořádně spálit a jako bonus znovu najít bratra :o). I když je teda fakt, že v tom loňském roce jsem často přemýšlela, jestli opravdu nejsem moc náročná, že mám k řemeslníkově práci věčně nějaké připomínky, a jestli se náhodou teda blbě nevyjadřuju, co chci, ale od profíka by člověk čekal, že mu spíš naopak ještě poradí, čemu je potřeba věnovat pozornost a v čem může být problém, příp. že s ním bude konzultovat a zvedne telefon a zákazníkovi zavolá, když se náhodou stane, že vybrané zboží už není nebo by tam nesedělo apod. Byl to zkrátka náročný rok a kus (a ještě to pořád tak trochu pokračuje, ale už v příjemnějším duchu), plný emočních zvratů a spousty tvrdé práce, a to jsem si původně myslela, že nejrizikovější je samotná koupě bytu :o).
Pokud se emocí týče, přiznávám bez mučení, že tak jak jsem se zezačátku z koupě bytu těšila, v průběhu uplynulého roku mě to postupně slušně přecházelo, na čemž se podepsala právě rekonstrukce, která se z pár týdnů protáhla do nekonečna, a spousta naprosto zbytečně zvrtaných věcí, neustálé reklamace, dohady, dodělávky, zdržení... A to nemluvím o tom, že se mi to všechno samozřejmě pěkně podražilo, takže mi v konečném důsledku už nezbyly peníze na kuchyň a tím pádem se odsunulo i stěhování, které jsem při koupi počátkem roku hodně optimisticky viděla na podzim loňského roku. Nicméně i tak jsem se ještě koncem léta snažila sama sebe silou vůle přemlouvat k pozitivnímu myšlení a těšení se, že si jako buduju domov, že to tam budu mít určitě nakonec hezké a bude se mi tam líbit a podobné kecy, a pořád jsem to tlačila jako parní lokomotiva a popoháněla všechny okolo, sháněla všechno možné i nemožné a lítala jako hadr na holi a piglovala všechnu tu postavební špínu, díky čemuž jsem ale zároveň odhalovala další fůru nedodělků a vad, které je třeba reklamovat a tak pořád dokola :o(. Nevyhnutelně jsem se tak propracovala do slušné deprese a stavu, kdy jsem nebyla schopná se z bytu radovat a vlastně jsem ho začala i trochu nesnášet a několikrát jsem si dokonce říkala, jestli by nebylo lepší prostě se na všechno vyprdnout a ten byt prodat nebo ho pronajmout. Pořád jsem totiž neviděla světlo na konci tunelu, nějakou naději, že se mi tam vážně bude hezky bydlet, protože kromě vší té práce je to panelák plný důchodců, takže je hodně slyšet řvoucí televize z okolních bytů, čemuž moc nepomáhá ani anténa vedená přímo dírou ve stropě z bytu nade mnou (k pravidelně puštěným zprávám od sousedů mi chybí už jen obraz, tak dobře je jim rozumět :o(, a přestože mají úklidovou firmu (resp. podle všeho asi platí některé ze sousedek), na chodbách se moc poctivě nevytírá, takže je tam pořád písek a šumeraj, a když už se náhodou vytře, obrací uklízečka zcela nesmyslně rohožku lícem dolů, což mě neskutečně vytáčí :o(.
Příčinou mé bytové deprese ale bylo i to, že jsem na všechno de facto sama, od rodičů jsem se totiž pomoci nedočkala téměř s ničím, a to ani když jsem se dokopala si jim o tu pomoc říct (což pro mě není zrovna snadné) – většinou jsem se jen dozvěděla, že to bude problém, protože to není jen tak a například u té likvidace lina, které bylo potřeba nařezat do polic do sklepa, jsem se od taťky dozvěděla, že to nejde, protože by se ušpinil a nebude se s tím tahat :o(. No a tak jsem se s tím tahala a špinila já. Mrzelo mě to ale hodně, protože když po mě někdo z rodiny či přátel něco chce, snažím se vyhovět, pomoct, poradit, zkrátka mu nějak vyjít vstříc, a tak trochu jsem čekala, že to bude fungovat i naopak, že když už v sobě nastřádám tolik frustrace, že si prostě o tu pomoc řeknu (jinak mám tendenci snažit se všechno zvládnout sama a nikoho pokud možno svými problémy neotravovat), tak půjdou a fakt mi pomůžou a nebudu místo toho muset poslouchat výmluvy, proč to nejde a proč to oni udělat nemůžou :o(. Ze začátku to na mě fungovalo jako dobrý motiv, vždycky jsem se totiž po podobném výlevu vztekla a s vervou se pustila do díla sama, takže jsem ve výsledku stěhovala matraci do sklepa a zpátky, montovala jídelní stůl a židle, utěsňovala škvíry kolem oken, vypínačů a zásuvek akrylátem, natírala trubky radiátoru, lakovala práh nebo odmontovávala zničené žaluzie z oken (tady musím poděkovat MoWovi, že mi dohledal na webu nejrůznější návody co a jak :o). Což mě přivádí k tomu, že jsem díky své bytové odysee mimo jiné taky zjistila, jak mám dobré přátele, kteří neváhají přispět, podpořit, až mě to v mé podzimní depresi neskutečně dojímalo, a vlastně mě to tak trochu dojímá pořád :o). A taky jsem aspoň zjistila, co všechno dokážu zvládnout, nemluvě o tom, že jsem se naučila spoustu nových věcí, které se mi v životě určitě neztratí, a určitě je svým způsobem hezké, že bude v mém bytě tolik věcí provedenou mou vlastní rukou. Pravdou ale je, že jsem se snad ještě nikdy v životě necítila tak opuštěná a osamělá :o(. To se totiž musí bytu nechat, že člověka donutí nahlédnout na dno vlastní duše a uvědomit si, co to ve skutečnosti znamená kráčet životem sama, jak jsem se k tomu po všech svých zkušenostech cíleně rozhodla. Zjistila jsem, že to není žádná legrace a kromě pozitivních stránek to má i svá negativa a vloni na podzim jsem si nefalšovaně sáhla na hranici svých možností a celá situace mě solidně drtila, jak jsem ty nekonečné měsíce pořád čekala, že už to bude hotové a mezitím plynul čas a objevovaly se spíš další a další věci, které bylo třeba napravit, udělat, zařídit... Že jsem v krizi, jsem spolehlivě poznala ve chvíli, kdy jsem samu sebe slušně šokovala zcela iracionální touhou s někým být, s někým, kdo by mě miloval a chránil a o všechno tohle trápení by se postaral, nebo by se se mnou o mé strasti aspoň podělil, jenže co si budeme povídat, tak to funguje jen v pohádkách a románech :o(. I když pár rytířů v třpytivé zbroji se nakonec v mém případě přeci jen našlo :o)
Jsem klasik, takže si potrpím na retro až starožitný nábytek, když záclony, tak s kytičkami apod.
(toho bordelu si nevšímejte, čeká na nastěhování do obýváku nebo kamkoli, kde bude místo :o)
Prvním z nich byl brácha, který se zcela nezištně ujal nedodělků, sestavil veškerý nově pořizovaný nábytek do ložnice (a že ho bylo!) a ještě mi bude obkládat kuchyňskou linku – až mám trochu výčitky, jestli ho nezneužívám. Druhým rytířem pak byl zdejší hrdina MoW, který vytasil svůj štít, aby mě provedl džunglí domácích spotřebičů a pomohl mi vybrat troubu, varnou desku a lednici, které se mi budou líbit a zároveň nezruinují zůstatek na mém spořicím účtu, přičemž vždycky někde vytáhl z rukávu trumf v podobě prodloužené záruky nebo jiných bonusů :o). Jo a taky pomohl při výběru konferenčního stolku do obýváku, což nebylo vůbec jednoduché, protože se musel hodit k nábytku, který už byl pořízen před časem a už se nevyrábí. Jeho pracovní tempo je sice vražedné, takže jsem pak lehce padala na ústa ze všeho toho pročítání, rozhodování, objednávání a vyzvedávání, příp. zařizování dovozu na místo, ale klaplo to a za přispění kuchyňského studia v Jamallu, už je moje vysněná vanilková kuchyně od letošního června víceméně taky hotová :o). Nicméně těšit se z bytu se stále ještě učím, stejně jako vidět světlo na konci tunelu a doufat, že jednou bude ten byt opravdu hotový a obyvatelný. Už bych ani nespočítala, kolikrát jsem vytírala a luxovala, protože se tam v jednom kuse něco brousí, vrtá a zalepuje. A stejně tak bych nespočítala, kolik času jsem strávila neustálým přešoupáváním a přenášením krabic a věcí a jejich uklízením nejdřív do obýváku, teď do ložnice, protože příští víkend se brácha uvolil, že se mnou přestěhuje zbývající nábytek z mého pokojíku. Okna už jsem stihla umýt dvakrát :o(. A taky jsem vypulírovala všechny kachličky v koupelně a na záchodě a teď to budu dělat znovu, protože dodělávky žejo :o(. Pořád mám občas pocit, že mě to válcuje, že jsem si asi vzala příliš velké sousto, že je pořád hrozně moc věcí, které musím udělat, a vůbec netuším, kdy se mi to podaří, protože víkendy jsou krátké (zvlášť když ještě objíždíte obchoďáky či zařizujete jiné věci) a po odpolednech všedních dnů toho člověk taky moc nestihne. Z bytu a své činnosti v něm jsem měla opravdovou a nezkalenou radost jen párkrát – když se mi podařilo sundat žaluzie, když jsem vytáhla obrovské krabice s lustrem a lampou do obýváku po schodech do šestého patra, protože do výtahu se mi nevešly, a pak s úlevou zjistila, že naštěstí lustr uvnitř není tak obrovský (a já si tudíž špatně nepřečetla jeho rozměry při objednávce), ale je jen pečlivě zabalený (mimochodem do té krabice bych se vlezla několikrát a při vyndávání obsahu jsem se do ní musela doslova ponořit), když jsme s bráchou navrtali garnýže, když jsem konečně přišla na to, jak rozestavit nábytek v ložnici, a teď z té kuchyně. Vlastně ložnice s kuchyní jsou momentálně jediné dvě místnosti, které mi dávají naději, že to půjde, a aspoň trochu mě těší. Třeba se konečně dostanu i k tomu, že na bytě taky přespím, protože navzdory mým věčným nadějím a bláhovým plánům, že si vloni na podzim budu aspoň užívat nějaké ty víkendy ve svém a postupně zvykat na novou situaci rodiče i sebe, když byt ještě pořád není hotový, jsem se k tomu zatím nedostala :o(
Jsem tradicionalista, takže jsem unešená z toho, že budu mít závěsy po mamce, talíře po dědečkovi atd., líbí se mi představa návaznosti generací a vdechování nového života starým věcem :o) To ale neznamená, že bych si nedopřála pár kousků pekelně drahého anglického porcelánu a francouzského skla – na to ta skříňka nad stolem :o)
Jinak na obranu rodičů musím říct, že aspoň nemají problém (nebo ne moc velký) mi na byt odvézt věci autem – vzhledem k tomu, že jsem neřidič a musela bych to tudíž všechno tahat v rukách, je to samozřejmě taky velká pomoc, zvlášť teď poslední dobou, kdy už v plném proudu běží příprava na stěhování a tudíž vyvrhávám haldy věcí ze svého pokoje a nevycházím z údivu, kolik se mi jich tam vešlo, a kde se pořád berou další a další tašky, pytle a krabice. A taky musím pochválit mamku, že se mi snaží předat i jakous takous výbavu (dostala jsem např. deky a další sadu ručníků, přestože jsem si už i nějaké koupila) a nedbá taťkova brblání, že je vykrádám a že by si měli dát pozor, abych jim za chvíli neodvezla i střechu nad hlavou (upřímně řečeno, tak zlé to není, spíš jde o to, že jsem si za ta léta koupila i spoustu věcí, které se doteď u nás v domácnosti normálně používaly, jako třeba nějaké ložní prádlo, kuchyňské náčiní apod., ale protože jsem je pořizovala já, chci si je odvézt s sebou). Co se ale celkové atmosféry doma týče, je to těžké, i když ne v tom smyslu, že by mi to naši nějak ztěžovali, to vůbec, spíš mám zmatek sama v sobě. Jako samozřejmě jsem věděla, že svým rozhodnutím koupit si byt a osamostatnit se nepřerochám život jenom sobě, ale celé naší rodině, a to způsobem, který už nepůjde vzít jen tak zpátky, a můžu vám říct, že jsem z toho původně byla dlouho na nervy (a občas ještě i teď mám takové záblesky), jakože až odejdu, tak se naši nejspíš rozvedou, jak jsou pořád rozhádaní, a co pak bude s mamkou, jestli si bude moct ze svého platu dovolit podnájem, že vlastně zapříčiním rozpad naší rodiny apod. Ale snažím se věřit, že to bude v konečném důsledku pozitivní, že to bude dobré a vlastně to všem zúčastněným nějak pomůže. Taky mi docela dlouho trvalo, než jsem samu sebe přesvědčila, že si to zasloužím (a stejně o tom občas pořád pochybuju), že je v pořádku mít sama pro sebe nějakou tu sluj, útulek či hnízdečko, zkrátka místo, které bude jen a jen moje, že není sobecké plnit si své sny a není od věci, když se po dlouhé době sem tam točí celý svět kolem mé maličkosti (nebo alespoň můj svět :o). Na druhou stranu mi tak úplně nedocvaklo, než jsem svoji novinu na rodiče vloni v lednu vybalila, jak to vlastně bude smutné, že co je pro mě nový začátek, je pro moje rodiče de facto konec jedné etapy jejich života, že vlastně vylétnu z hnízda a jim tam po mě zbyde prázdné místo, a hodně mě mrzelo, že z toho byla mamka smutná, i když se to snažila brát pozitivně a být za mě ráda. Časem se to naštěstí trochu zlepšilo, rodičové si během oné sáhodlouhé rekonstrukce stihli na myšlenku mého stěhování trochu zvyknout a teď už je to i o tom, že si pro změnu oni plánují, jak si to v bytě předělají a přestěhují, aby jim to tam víc vyhovovalo (jakože z mého pokoje udělají druhou ložnici a tak), za což jsem hrozně ráda. I proto jsem se nechtěla stěhovat ve chvíli, kdy budeme s našima rozhádaní nebo kdy budou rozhádaní oni dva, a chtěla jsem to pojmout jako pozitivní věc, pěkně v klidu a v dobrém, ale je jasné, že z toho budu (a vlastně už jsem) trochu smutná a vykolejená i já, protože je to přeci jen konec jedné životní etapy a krok do neznáma i pro mě. Takže tak trochu nervuju a smutním a zároveň se snažím vmáčknout tomu punc pozitivna. Každopádně konečná odluka nastane asi až v srpnu, po dovolené, protože do té doby by to bylo zbytečně logisticky náročné s balením, a taky chci ještě pomoct s malováním mého pokoje, než se tam nastěhuje taťka, a dát mamce prostor se se vším sžít a smířit, a dát čas i sobě, protože poslední dobou nějak panikařím a už si vlastně vůbec nejsem jistá, jestli to chci. Ale to se poddá. Řekla bych, že velké životní změny vždycky provází obavy a nejistota. Tak mi držte palce, ať tohle moje soukromé zemětřesení dobře dopadne, a užívejte prázdniny, protože já toho z nich pro samou práci podle všeho moc mít nebudu :o)
